Chůze po ohni

Rituální chůze po ohnivých uhlících, rozpálených železech, či překonávání ohně je zřejmě velmi starou praktikou. Lidé rozličných plemen a kultur je prováděli od nejstarších dob. Dosud se provádí v Africe, Asii, Austrálii a Polynésii, v Evropě na Balkáně jako pozůstatek lidových tradic a rituálů.

Chůze po ohni se však rozšiřuje i do vyspělých civilizačních center. Stala se výrazem překonání lidských možností, působí jako psychoterapeutický prostředek.

Kde je podstata této schopnosti, která zabezpečuje, že člověk po styku s horkým, nebo přímo žhavým předmětem neutrpí žádnou újmu ?

Případy z historie

V křesťanské mystice je křest ohněm symbolem na cestě k osvícení. Zmínky o chůzi po žhavých předmětech lze najít už v Bibli (1):

Kniha Přísloví (6,28): „Což může někdo chodit po žhavém uhlí a nepopálit si nohy?“ Prorok Izaiáš po zvážení této otázky odpověděl : (43,2) „Půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ V 5. Knize Mojžíšově (18,9) je varování : „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo dceru ohněm…“

V Knize Daniel (3,23-27) byli Nabuchonodozorem vrženi tři muži do ohnivé pece, ale oheň jim neublížil.

Muslimové pokládají chůzi po ohni za formu pokání za smrt dávných vůdců – soků, kteří se zabíjeli ve sporech o následnictví Mohameda.

V Tandya Brahmana z doby 800 l. př. n.l. je zmínka o Brahminově chůzi přes oheň.

O ohňochodcích se zmiňují i antičtí spisovatelé Plinius a Vergilius.

Ve středověku bylo chůze přes oheň či odolání ohni zkouškou, kterou používaly soudy k prokázání viny či neviny.  Jednalo se o tzv. Boží soud. Pěkný příklad je znám ze života svatých:

Sv. Jindřich, narozený r. 972 na hradě Abachu v Bavořích, byl pokřtěn a vychován od sv. Volfganga, biskupa Řezenského, k němuž záhy vřelou láskou se přivinul. Stav se vévodou bavorským, modlíval se často v chrámu Sv. Emerána v Řezně na hrobě svatého pěstouna svého. Jednoho dne tam usnul, a tu se mu zdálo, že sv. Volfgang kyna mu ukazuje na stěnu, kde on probrav se ze sna, četl záhadná slova: „Po šesti.“ Domníval se, že po šesti dnech zemře, když ale týden minul, domýšlel se, že smrt ho zastihne za šest měsíců, potom za šest let. Zatím hotovil se stále pokáním a svatým životem ku křesťanské smrti. Posléze ukázalo se po šesti letech, co ona záhadná slova věštila; byltě Jindřich r. 1002 zvolen za krále německého, a zasnoubil se s Kunhutou, dcerou hraběte lucemburského. Avšak Kunhuta byla se již zavázala Bohu slibem ustavičné panenské čistoty, a volila v toto zasnoubení jen z poslušnosti  ku svým rodičům. Když Jindřich o tom zvěděl, byl tak dojat, že sám podobný slib učinil, a tak žili potom oba královští manželé ve svaté a cudné lásce až do smrti. Jednou opovážili se drzí pomlouvači hyzditi sv. Kunhutu, obviňujíce ji z nevěrnosti  manželské, a Jindřich na čas jim uvěřil. Kunhuta důvěřujíc v Boha nabídla se, že dle tehdejších právních zvyků podrobí se před opovážlivými žalobci zkoušce ohněm, či soudní očistě. Volilať, před shromážděným lidem kráčeti bosýma nohama po žhavých radlicích. Před osudnou zkouškou tou modlila se vroucně a požehnala se křížem a potom hned učinila patnácte kroků po žhavém železe, aniž se popálila. Lid vida to, jal se hlasitě velebiti boha, a Jindřich odprosil choť svou, od kteréžto chvíle opět ve svaté svornosti živi byli. (2)

Za Ludvíka XIV. byl jeden camissard, vůdce selských rebelů Claris, za přítomnosti 600 svědků uvržen na hranici. Když dřevo dohořelo, Claris z hranice vyšel živý.

Příklady ze světa

Na jižní části ostrova Bega v souostroví Fidži mají muži kmene Sawaů propůjčenou moc od boha nad ohněm. Do jámy se naskládají hladké kameny, na kterých se zapálí velký oheň, který udržují po několik hodin. Dlouhými tyčemi se odstraní ohořelá dřeva a popel. Jako první skočí do jámy velekněz a vyzkouší, zda jsou kameny dost horké. Pak přicházejí tanečníci. Ti 14 dní před obřadem žili v odloučení od kmene, nestýkali se s ženami, nejedli kokosové ořechy a nepili kokosové mléko.

Diváci vhazují do jámy listy, které okamžitě vzplanou. Tanečníci přitom seskakují do výhně a s usměvavými obličeji tančí v kruhu po kamenech. Nejsou na nich patrny známky jakékoli bolesti. Na veleknězovo znamení vystupují pak z ohnivé jámy. Jejich chodidla a nohy jsou nezraněny.

K účasti na rituálu byl přizván i jeden Evropan. Podrobil se všem předchozím úkonům a společně s ostatními tančil po kamenech. Teprve po třech dnech se mu na chodidlech objevily těžké popáleniny. (3)

Také v Raiatea v jižním Pacifiku chodci kráčí po balvanech, které jsou zahřáté hořícím dřevem.

Na Havaji byl při předvádění chůze po žhavé lávě, kterou právě vychrlila sopka, strčen domorodými kahunas (čaroději) do tekoucí ohniví hmoty etnolog Brigham a vyvázl bez zranění. Jeho boty však shořely i s tkaničkami. (11)

V roce 1950 vyšel v časopise True Magazin (USA) článek cestovatele dr. Harry B. Wrighta, který se zúčastnil obřadu chůze ohněm a po žhavých kamenech na ostrovech Fidži. Po 21 chodcích to chtěl dr. Wright zopakovat, ale jeho sandály začaly okamžitě hořet. Místo nich mu na chodidlech zbyla tenká vrstva popela. Na nohách tanečníků však nenašel žádné stopy popálení. Všichni však zůstali citliví na oheň zapálené cigarety a na píchnutí špendlíkem. Všichni měli abnormálně rozšířené zornice očí a zvýšený puls. Vesničané vyprávěli dr. Wrightovi, že pokus se nepodaří vždycky a že právě předešlého roku musely být jednomu tanečníkovi obě nohy amputovány. Kameny měly povrchovou teplotu až 610 stupňů C. (4)

V roce 1962 chodilo v Buenos Aires 30 členů baptistické skupiny po žhavém uhlí. Mezi 15.000 diváky bylo několik profesorů tamní lékařské fakulty, kteří se pokusili oheň také bez úhony přejít, ale nepodařilo se jim to. (4)

Hinduisté v Singapuru hromadně přecházejí přes žhavé uhlí po cestě dlouhé asi 8 m. Věřící se připravují během předchozího měsíce určitou formou pokání a den před událostí drželi půst. Na konci cesty byla umístěna nádrž s mlékem, do které přecházející vstupovali.

Na jednom místě v Indii před zahájením chůze chodci vstupovali do nádrže s kokosovým mlékem.

Na jiném místě Indové před chůzí obětovali bohyni Kálí, setrvávali v odloučení od ostatních, prováděli rituální koupele, speciální modlitby aj. náboženské obřady.

Arnošt Vašíček v článku (5) přináší barevnou fotografii chodce z Kataragamy na Srí Lance, který jde přes hořící cestu. Plameny dosahují až do půlky lýtek.

V Africe tanečníci kmene Wakimbu v Tanzanii chodí po řeřavém dřevěném uhlí, třou si tváře hořícími větvemi a dokonce ukusují kusy doutnajících uhlíků. (11)

V Evropě řečtí chodci ohněm tančí na rozžhavených uhlících pod ochranou sv. Konstantina.

Bulharští chodci po žhavém uhlí provozují tzv. nestinarský tanec. Vznikl prý ve vesnici Blgari v pohoří Strandžu. Původně šlo o pohanský tanec, jehož účelem bylo usmíření živlů. Nestinarové se na své umění připravují a učí se ho od 3 – 4 let věku. Tanec se provozuje jednou ročně, několik dní před ním se tanečníci postí a málo pijí. Na uhlících skutečně tančí, i dokonce v nich stojí. Neublíží jim ani přímý oheň. Po produkci si polévají nohy vodou, ze kterých se řine pára.

Po roce 1989 se začaly pořádat akce s chůzí po žhavém uhlí i v ČSFR (resp. ČR). Jsou zaměřeny na zvýšení psychické odolnosti.

Své zážitky z chůze po žhavém uhlí sdělil i Ing. Ivan Mackerle. Podle jeho vyjádření se nenacházel v žádném jiném stavu vědomí, alespoň si toho nebyl vědom. Cestu přešel bez úhony, ale ihned poté jej začal pálit malý uhlík, který mu uvízl mezi prsty. (6)

Jak sdělil Jan Vlasák, prošel několika těmito kursy – při prvním respektoval pokyny řídícího v přípravě, podruhé nikoli. Na výsledek chůze to nemělo žádný vliv. Na produkci se přišli podívat obyvatelé blízké chatové osady, zejména děti, které samozřejmě rovněž neprošly žádnou přípravou. Spolu s ním prošly přes žhavé uhlí rovněž bez úhony.

Chůze po ohni má dvě roviny :

1.       překonání bolesti
2.       skutečnost, že nedochází k fyziologickým změnám na lidské tkáni.

1) Psychologické faktory

Američan Wilmon Menadr uvádí, že byl na Srí Lance přítomen chůzi, při které chodec přecházel kameny rozpálené do červena. V tom se začali nedaleko něho mezi diváky rvát psi. Chodec odvrátil na chvíli pozornost a okamžitě seskočil z kamenů – na chodidlech měl začínající popáleninu.

Chodci jsou údajně ve stavu rozšířeného či sníženého stavu vědomí, při které funguje jakási psychická obrana před popálením.

Jedna nestinarka řekla, že „jak začne hrát hudba, zdá se mi, že mi chodidla tuhnou a já pak jdu po ohni jako ve snu…“

Mozek produkuje v mezních situacích endorfiny, které chemickým složením a účinky připomínají opiáty, které tak tlumí vnímání bolesti. Tato teorie však nevysvětluje, proč se nepálí kůže.

Teplota uhlíků dosahuje až 600 – 750 stupňů C, lidská kůže se pálí už při 70 – 80 stupních. Uhlíky během chůze často chodci rozšlapují, takže se nejedná jen o „chůzi po popelu“, ale pokožka se dostává do kontaktu se žhavým jádrem. Filmové záznamy ukazují, jak se od chodidel uhlíky rozlétají na všechny strany, takže nejde o žádné lehké našlapování či poskoky.

Vysvětlení

Studie v časopise British Medical Journal 11.1.1936 došla k závěru, že se jedná o neznámou přírodní sílu.

Vysvětlení zvláštní přípravou

Schopnost této chůze prý spočívá ve zvláštní přípravě, která zahrnuje jak psychologická cvičení, tak i vytvoření nějaké fyzikální ochrany, která je divákům skryta, neboť je pozornost soustředěna na tanec, odříkávání manter a modliteb, atd. Skutečností ovšem je,  že v určitých případech před vlastní chůzí probíhá jakási příprava, jindy nikoli. Navíc, ačkoli lze žhavé uhlí přejít i bez přípravy bez popálenin, v určitých případech k popáleninám dochází i s provedenou přípravou.

Vysvětlení vnější ochranou

Dřívější vysvětlení skutečnosti, proč se chůze po žhavém uhlí obejde bez zranění, vychází z toho, že si chodci napouštějí chodidla kyselinou bórovou, která vypařováním absorbuje teplo. (4) Přesto, že bylo mnohdy argumentováno, že chodci si nohy napouští něčím zvláštním, co jim tkáň ochraňuje, nebylo to prokázáno. Jen na Fidži si chodci před produkcí pokryjí nohy palmovými listy.

Vysvětlení ochranou elektrickým nábojem

Podle teorie inženýra I.A. Ostrjakova (7), při mnohých chemických reakcích, odehrávajících se v podmínkách různých potenciálů, pohlcují se volné elektrony a ty zase zvyšují tepelnou vodivost organických tkání. To znamená, že poskoky a jiné pohyby tanečníků před vlastní chůzí, způsobují to, že se člověk nabíjí elektřinou. Zvedne-li se tělo nad zem jen 10 cm, nabije se několika volty. Chodí-li se po dielektriku, může potenciál těla dosáhnout i za krátký čas značné velikosti. Chodci tak vstupují na žhavé uhlíky s velkým nábojem v organismu. Plameny, horký vzduch, obklopující člověka, který vstoupil na rozžhavený povrch, i jeho tělo se ionizuje. Všechny části těla, pokud jsou nabity elektřinou o dostatečně vysokém potenciálu, mohou odolávat i vysoké teplotě.

Vysvětlení z nadměrného vylučování potu

Podle jiného vysvětlení kůže na nohou chodců je schopná intenzivně vylučovat pot, jeho odpařováním se udržuje na povrchu teplota nepřesahující 100 st. C, což je člověk běžně schopen snášet, jak ukazují zkušenosti např. ze sauny. (8)

Vysvětlení ovlivněním fyziologických pochodů

Chodci po ohni prý umí regulovat průtok krve v cévách končetin, a v době chůze po žhavém uhlí se na vnitřní straně kůže průtok zvyšuje. Není na tom údajně nic divného, neboť naši předci byli zvyklí chodit bosi po sněhu nebo po rozpáleném písku pouští. Intenzivní průtok krve dokáže nejen zahřát nohy od mrazu, ale i odvést teplo, neboť krev se ohřeje jen o několik stupňů. Chodci si tedy obnovili schopnosti našich předků. (8)

Okultní vysvětlení

K překonání ohně prý přispívá soustředění a mystické vytržení, jež vytvoří ochranný obal jakési éterické síly, které člověka ochrání.

Kombinovaná vysvětlení

Skeptičtí autoři Leikind a McCarrthy (9) považují chůzi přes žhavé uhlí za dovednou techniku kouzelníků. Předehra před vlastní chůzí, ať už jde o tance, odříkávání manter, rituální koupele, atd., je bezvýznamná a má stejně jako tajemná slova či zajímavé úkony u produkce kouzelníka pouze úlohu navést diváka k vlastní produkci. Srovnávají tak chůzi ohněm přímo k vytažení králíka z klobouku. Podle nich je nutné oddělit fyzikální a psychologickou stránku chůze po žhavém uhlí.

Vysvětlení rozdílnou tepelnou vodivostí

Fyzikální stránka, umožňující tuto chůzi, spočívá v tom, že látky, po kterých se chodí (uhlíky či kameny) mají nízkou tepelnou kapacitu a jsou tedy špatnými vodiči tepla, zatímco lidská chodidla mají tepelnou kapacitu značně vysokou. Množství tepla, jež je na chodcova chodidla převedeno během krátkodobé chůze, nestačí ke vzniku popálenin. Navíc zde působí izolace na chodidlech, jako voda, zatvrdlá kůže nebo špína.

Vysvětlení Leidenfrostovým jevem

Další fyzikální vysvětlení autoři uvádějí Leidenfrostův jev. Vychází se z toho, že mezi chodidlem a žhavými uhlíky se vytváří film z vodní páry, která zamezuje vznik popálenin. Pára je špatným vodičem tepla. V praxi se s tímto jevem lze setkat při postříkání horké plotny, kde kulička vody poskakuje na parním filmu velmi dlouho, nebo když si nasliníme prst, zkoušíme-li, zda je žehlička již horká. Navlhčení chodidla i třeba potem by mělo zajistit dostatek páry pro jeho ochranu. Autoři však uvádí poznatek, že někteří chodci ohněm si svá chodidla pečlivě osušují a na některých místech ve světě, kde se tato chůze provádí nebyla k dispozici žádná voda. Je zajímavé, že ačkoli se tento jev připomíná v každém skeptickém materiálu o chůzi po žhavém uhlí, autoři přiznávají, že není žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by Leidefrostův jev byl přítomen při chůzi ohněm.

Vysvětlení přemáháním bolesti     

V psychologické oblasti chůze po žhavém uhlí hraje u autorů vliv přemáhání bolesti, neboť vnímání bolesti je psychologicky ovlivňováno. Lze ji tak překonávat odváděním pozornosti. Zároveň zde působí nacvičená necitlivost, hypnotické a transu podobné stavy, vedle mystických, náboženských aj. vlivů, vedle vstupu do jiného, rozšířeného stavu vědomí.

Z výkladu nakonec autoři dochází k závěru, že vlastně nejde o „chůzi po žhavém uhlí“, ale vlastně o „chůzi po popelu“. (Ovšem každý, kdo si někdy pekl brambory v popelu, ví, že i takový popel může spálit. Navíc, jak bylo již řečeno výše, chodidlo tíhou chodce vrstvu řídkého popela prošlápne.)  Vysvětlení, podle které pevná víra ovlivňuje tkáň tak, že tato i při vysoké teplotě vzdoruje popáleninám, považují autoři za pseudovědecké.

Autoři uvádí, že vlastně chůze po žhavém uhlí neskýtá žádné nebezpečí, jde pouze o dovednou manipulaci s okolím, při využití znalosti fyzikálních podmínek a psychologických faktorů.

Oba autoři prošli po žhavých uhlících, jeden s předchozí přípravou, a druhý bez ní. Sami pak před očima studentů Kalifornského technologického institutu v Pasadeně provedli chůzi po žhavém uhlí, a po nich to provedli dobrovolníci, opět bez poranění. Doložili tak, že ke zvládnutí chůze ohněm není třeba jakékoli přípravy ani zvláštního duševního rozpoložení.

Podle V. Farkase (12) však podstatu chůze po žhavém uhlí přenesli do jiné roviny. Přenesli tak víru v možnost přechodu po žhavém uhlí na diváky, kteří pak byli schopni přejít také, a to tím, že použili víru v čistě fyzikální vysvětlení o bezpečnosti takové chůze.

Podstata

Překvapivě se tak dochází k možné podstatě celého problému. Pokud lidská tkáň není poškozena v podmínkách, kde jindy k poškození nutně musí dojít, je ovlivněna vnitřními psychologickými faktory, které ovlivní fyziologické pochody.

Vysvětlení tak lze získat i pomocí opačného postupu: zatímco zde nedochází k poškození tkáně horkým předmětem, pokud je osoba ve stavu hypnózy, či jiného změněného stavu vědomí, může dojít k popáleninám i tehdy, je-li hypnotizovanému vštípeno, že předmět je horký.

Z toho vyplývá, že organismus reaguje pouze na pokyny mozku, který ovlivňuje fyziologické pochody těla na základě jisté vštípené informace. Tělo na jeho příkaz ignoruje podněty, které by mu jinak ublížily.

Je otázkou, jakým způsobem může mozek být tak ovlivněn, a to i v případě civilizovaných, i kriticky naladěných lidí, kteří bez jakékoliv přípravy přejdou po žhavém uhlí bez popálenin. Jsou dvě možnosti:

První, kterou zastávají skeptici, je, že chůze je naprosto bezpečná. Působí zde kombinace fyzikálních jevů, spolu se zvláštními, převážně nacvičenými psychologickými faktory, a nikdo se tedy nemůže popálit, (což jak potvrzují cestovatelé a badatelé, není pravda).

Druhá možnost říká, že zvláštní stav vědomí je však takového charakteru, že oním vlivem, který mozek ochromuje a ochrání tak organismus je samotné přesvědčení, že chůze je bezpečná, že přešli jiní atd. Ovšem oním základním ochraňujícím psychologickým faktorem, který ovlivňuje i fyziologické pochody zatím neznámého charakteru, a který zabraňuje vzniku popálenin je to, že člověk přímo vidí jiného člověka provádět tuto chůzi. Tato základní informace pak dovoluje chůzi bez poranění. Proto také kursy v dnešní době pořádá ten, kdo již někdy chodil po žhavém uhlí a jde první.

Přínos

Přínos chůze přes žhavé uhlíky shrnul Vlastimil Marek do 10 bodů: (10)

1) Člověk se naučí vnímat jeden ze základních prvků lidského světa, oheň, posvátně. Jako to dokázali naši prapředkové. My dnes už na oheň myslíme totiž jen spotřebně (plynový sporák nebo opečený buřt), nebo negativně (požáry).

2) Na vlastní kůži zjistí, že doposud jediný akceptovatelný, tzv. vědecky materialistický přístup, selhává: pro fenomén, že se za jistých okolností dá přejít koberec ze žhavého uhlí a nepopálit se, není, ač se různí skeptici snažili jak snažili, vědecké vysvětlení.

3) Překoná program své mysli. Zjistí, že to vůbec jde, překonat celoživotní program, který bez možnosti výjimky tvrdí, že oheň se přejít nedá. A když to jde v tomto případě, co když dosavadní jediný uznávaný způsob vidění reality také není nenahraditelný?

4) O kousek hlubinněji a víc pozná sám sebe. Adrenalinové vzrušení, strach, vzrůstající napětí, odvaha, katarze, to vše v intenzitě, jakou většinou dosud nikdy nezažil – to jsou jen některé z mnoha pestrých barev skutečných citů a hlubinných emocí na paletě tady na Západě tolik potlačovaného člověčenství.

5) Zjistí, že rituál jako takový není něco ze “smetiště dějin”, ale velmi efektivní způsob, jak navázat kontakt s jinými lidmi na jiné úrovni a jak jinak vnímat a cítit a překonat a změnit i sám sebe. Vyladí se na skupinu. Přestává být egoistický – nemůže nespolupracovat.

6) Neobyčejně posílí své sebevědomí. Když jsem dokázal tohle, pak už dokážu cokoliv, říkají úspěšní účastníci těchto rituálů. Ženy jsou více ženské, muži obvykle zmužní.

7) Naučí se, že řeči nepomohou: tohle nelze okecat. Je třeba prostě vykročit a oheň přejít.

8) Zjistí, že je nesmysl obávat se budoucnosti, neznáma. Než vykročil, také mu nikdo nemohl zaručit, že se nepopálí. A on se nepopálil. Přestože logika i rozum tvrdily, že se popálí.

9) Uvědomí si, že život není jednou provždy určen (rodinou, vzděláním či jeho absencí, zaměstnáním, zvyky), ale že se může a musí neustále měnit. Že je omyl programovat a linkovat – nikdo přece netuší, co ho v životě čeká.

10) Tím vším (a spoustou dalších, ne tak popsatelných vjemů a reakcí) spustí proces dalekosáhlých změn. Rituál chůze přes oheň (právě tak jako holotropní terapie, šamanské bubnování a další četné metody New Age), tak jak se dnes na různých kursech organizuje, je velmi účinný, hlubinný a pozitivní zásah do alibistického a rádoby pohodlného stereotypu tzv. “klidného života”. Je to velmi razantní příprava na další a další změny, které člověka v nejbližší budoucnosti zcela jistě čekají.

Závěr

Práce nemůže samozřejmě vysvětlit plně podstatu tohoto fenoménu. Měla jen ukázat možnosti a přístupy k řešení, být výčtem hypotéz a nasměrovat k dalším úvahám.

Odkazy a použitá literatura :

1.      Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Praha, 1979
2.      Posvátná místa král. hlavního města Prahy. s. 5-6
3.      -oh-: Záhada kmene Sawaů. 100+1 ZZ. č. 23, roč. 1971
4.      Bergier, J.: Tajemství ohně. Interpress, č. 12, roč. 1969, s. 62-66
5.      Vašíček, A.: Svatyně utrpení a zázraků. Květy. č. 15, roč. 1994
6.      Mackerle, I.: Zkrocené plameny. http://www.paranormal.cz
7.      Safonov, V.: Po žhavém uhlí. Zápisník. č. 9, roč. 1969
8.      -jt-: Tanec na ohni. Čtení. č. 8, roč. 1978, s. 58-59
9.     Leikind, B.J. – McCarthy, W.J.: Chůze ohněm. In: Okultismus a věda. Překlad článků z časopisu Experientia. Libovický, Praha, 1994
10.     Marek, V.: Chůze přes oheň. http://svet.namodro.cz
11.     Šimon, K.: Chození po ohni. Anomal, č. 1, roč. 1991
12.     Farkas, V.: Zázračné skutečnosti. Knižní klub, Praha, 1997

Kol. aut. KPUFO

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 333

error: Kopírování zakázáno!