Psychotronika

Pojednání usiluje informovat o předmětu výzkumu psychotroniky. Práce je rozdělena do čtyř částí: Historie jevu, Psychotronická fenomenologie, Postoje k psychotronice a její definice a Filosofické a ideové aspekty psychotroniky.

V Historii jevu poukazují autoři, že psychotronika zkoumá fenomény, které lidstvo provázejí od nepaměti, jako jsou telepatie, psychokineze, telegnoze a další. Seznamuje s postojem k této problematice ve starověku, středověku a s prvními snahami ji odborně zkoumat jednotlivými předními vědci, jako byli J. Ev. Purkyně, W. Crookes, O. Lodge, Ch. Richet, H. Driesch, E. Babák, V. M. Bechtěrev, dále zakládáním společností pro psychický výzkum (první vznikla 1882 v Londýně). V současné době ve světě zkoumá tuto problematiku přibližně 200 specializovaných laboratoří.

V Psychotronické fenomenologii podávají novou klasifikaci jevů. Za podstatný znak považují distancové interakce mezi organismy vázané na energetické formy vlastní organismu. Předpokládají, že půjde převážně o známé energetické formy, avšak nevylučují možnost, že studium těchto interakcí nás přivede z hlediska energetického l k poznání něčeho principiálně nového.

Rozeznávají a zároveň vymezují trojí druh distancových interakcí: 1) mezi organismy: l.a) mezi lidmi (l.aa) telepatii, l.ab) bioenergoterapii, l.b) mezi člověkem a zvířaty, l.c) mezi člověkem a rostlinami, 2) mezi organismy a hmotou: 2.a) psychokinezi, 2.b) aktivaci hmoty; interakce mezi organismy a vnějším prostředím: 3.a) telegnoze (retrokognitívní, prekognitívní), 3.b) blofyzikální jev.

V Postojích k psychotronice a její definici upozorňují na nezbytnost interdisciplinárního přístupu řešené problematiky, má-li být postižena komplexně a zároveň polemizují se snahami některých vědců celou problematiku rozpustit v jednotlivých věd nich oborech a uvádějí důvody pro integrální studium zkoumané problematiky. Varují před ukvapenými závěry, ať již ve směru slepého entuziasmu nebo ve směru pouze formálního tzv. vědeckého vysvětlování jen proto, abychom se s problematikou vyrovnali. Za nejoptimálnější považují dlouhodobý, systematický a kritický přehodnocující přístup. Psychotroniku operacionálně definují jako vědu, která interdisciplinárním způsobem studuje interakce mezi živými organismy a jejich prostředím a energetické procesy, které jsou za těmito vzájemnými vztahy. Psychotronika uznává, že hmota, energie a vědomí jsou vzájemně propojeny.

Ve Filosofických a ideových aspektech psychotroniky polemizují s některými postoji, které z pozic naivního materialismu a dogmatismu označují neprávem psychotroniku za neslučitelnou s vědeckým světovým názorem, a naopak upozorňují, že psychotronika vědecky interpretovaná je schopna aktivně pomoci v boji s různými přežívajícími pověrami a předsudky spojenými s tzv. „tajemnými jevy lidské psychiky“. Dále seznamují se současným postojem předních sovětských psychologů k této problematice, kteří dospívají k závěru, že zkoumané jevy nelze již opomíjet a že je nutné je seriózně zkoumat.

Historie jevu

Jevy, které psychotronika zkoumá, provázejí lidstvo od nepaměti, ať již to byly rozličné formy telepatie, jasnovidnosti, psychokineze a další. Většinou měly spontánní charakter. Oficiální starověké a středověké vládnoucí kruhy, ať již světské nebo církevní, je buď využívaly nebo potíraly. Ani církev ve své historii k nim nezaujímala vždy stejné stanovisko. Byly dokonce doby, kdy se končilo na hranici za to, jestliže by je někdo považoval za reálné. Později sloužily k tzv. zázrakům, když se občas projevily jako důsledek různých zbožných extatických stavů a rozjímání, jinak byly potírány jako nástroj ďábla. Již v samotném středověku celá řada badatelů usilovala o jejich přirozený výklad (Ital de la Porta — 1553).

Za první význačný krok vedený snahou po jejich systematickém prozkoumání můžeme považovat vydání souhrnné zprávy skupinou vědců a filosofů v „Dialectical Society of London“ v roce 1871 o případech vymykajících se z normy. Za jedenáct let nato z podnětu dublinského fyzika W. Barreta v roce 1882 byla založena anglická „Společnost pro psychická bádání“ (Society for Psychical Research) v Londýně. Jejím hlavním úkolem zpočátku bylo sbírat a přesně prověřovat věrohodnost především případů spontánní telepatie. Této práce se zúčastnili známí angličtí vědci, psychologové, fyziologové a fyzici. Tři z nich E. Gurney, F. Myers a F. Podmore, uveřejnili sbírku těchto případů v roce 1886 (4). Společnost vydávala „Zprávy“ (Proceedings of Psychical Research), které obsahují bohatý kritický materiál v rozsahu asi 3000 stran.

Po vzoru londýnské společnosti pro psychická bádáni byly později založeny společnosti i v jiných zemích, v roce 1887 americká odbočka Společnosti. Členy těchto společností byli tehdejší význační vědci: W. James, W. Mc. Dougall, O. Lodge, W. Crookes, Ch. Richet, H. Bergson, H. Driesch a další. Ve Francii výzkum organizuje spolu s G. Geleyem, ředitelem Metapsychického ústavu v Paříži, prof. Ch. Richet (22). V Německu se výzkumem zabývá především lékař dr. Schrenck-Notzing a prof. Hans Driesch. U nás tyto jevy kvalifikovaně studoval již před založením uvedených společností Jan Evangelista Purkyně (16). Dalším význačným fyziologem, který zejména v posledních letech svého života experimentoval a systematicky tyto jevy zkoumal, byl prof. Eduard Babák (1873—1926). V roce 1922 vzniká v Praze z iniciativy ing. Viktora Mikušky (1882—1966) Vědecká metapsychická společnost. Její činnost je spojena především se jmény neurologa a psychiatra prof. Oscara Fischera (1876 až 1942), dr. Karla Kuchyňky (1892), MUDr. J. Maye a MUDr. K. Vojáčka.

Jestliže přelom století, dvacátá a třicátá léta, bychom mohli charakterizovat jako dobu vzniku více méně „zájmových“ Společností pro psychický výzkum. Společností, které vědecký svět sice registroval, ale ponechával jejich vlastnímu osudu, tak v posledních dvaceti letech psychotronika začíná pronikat a stěhovat se na univerzitní půdu, do vědeckých laboratoří, do tradičně uznávaných vědních disciplín. Dnes ve světě pracuje přibližně 200 specializovaných laboratoří zabývajících se tímto výzkumem.

V SSSR výzkum psychotroniky procházel různými stadii. Jednak v něm pokračovala skupina starších psychologů a psychiatrů kolem V. M. Bechtěreva a pak ojediněle někteří vědečtí pracovníci v 30. letech, zejména prof. L. L. Vasiljev v Leningradě a prof. B. B. Kažinskij (10) v Kyjevě. Soustavný výzkum byl vlastně zahájen až po druhé světové válce. V roce 1980 při universitě v Leningradě byla zřízena Laboratoř pro dálkovou sugesci, vedená prof. L. L. Vasiljevem. Po jeho smrti v tradici leningradských výzkumů pokračuje prof. Guljajev a prof. G. A. Sergejev. V roce 1965 byla ustavena v Moskvě Sekce pro výzkum bioinformací pod vedením prof. I. M. Kogana. Otázky distancových interakcí mezi živými organismy jsou především sledovány prof. V. M. Injušinem (8) v Alma-Atě.

Psychotronická fenomenologie

Fenomenologie psychotronických jevů je různými autory rozlišně klasifikována. Pro většinu jevů je společný charakteristický znak: distancové interakce vázané na energetickou formu vlastní organismu. Tato energetická forma je dosud předmětem bádání. Dílčí měření a registrace nám naznačují, že tato energetická forma bude pravděpodobně složena z komponentů známých energetických forem generovaných lidským organismem: infrazáření, elektromagnetické vlny, ultrazvuk, studená plazma atd. Na druhé straně není vyloučeno, že studium živé hmoty z hlediska energetického může obohatit naše poznatky o něco zcela principiálně nového, jak předpokládá celá řada význačných fyziků a biofyziků (Kapica, Tamm, Jungerman, Jefimov, Lieber a další).

Tyto distancové interakce probíhají:

1) mezi organismy,
2) mezi organismy a hmotou,
3) mezi organismy a vnějším prostředím.

Všechny tyto interakce mohou mít spontánní i záměrný (např. experimentální) charakter. Pro mnohé z nich je charakteristické: přenos informace, a to buď jednostranný nebo dvoustranný (zpětnovazební).

1) Distancové interakce mezi organismy:
1.a) mezi lidmi: aa) telepatie — přenos informace s vyloučením dosud známých podmínek vnímání,
ab) bioenergoterapie – přenos energetické formy — výsledek předání energie jednoho organismu druhému.

Telepatie (cítění na dálku) —- jedná se o přenos informace (nikoli abstraktních myšlenek, spíše představ) přímo z člověka na člověka, z vysílajícího (induktora) na přijímajícího (percipienta). Tato informace může překlenout vzdálenost jak několika metrů, tak několika tisíc kilometrů. Jde o bezprostřední působení neuropsychických procesů jedné bytosti na neuropsychické procesy druhé bytosti zprostředkované energetickou formou. Tohoto přenosu se obvykle účastní alespoň dva jedinci, jeden, u kterého vznikl daný neuropsychický proces, a druhý, u kterého ve spojitosti s tím vznikl stejný nebo více méně shodný neuropsychický proces. V podstatě percipient vnímá stav induktora (čuvstvovanije sostojanija), omezený obvykle na elementární psychické obsahy a na situaci, v níž se induktor nachází (zvláště za neobvyklých okolností).

Prof. S. Manczarski (13), prof. I. M. Kogan (11) a prof. A. S. Pressman dálkový přenos mezi lidmi vysvětlují na podkladě elektromagnetických vln.

Prof. S. Manczarski zjistil, že např. představa obrazce umístěného v impulsátoru, který produkuje elektromagnetické vlny, se lépe přenáší než bez něho. Prof. L. L. Vasiljev (30) zastával hypotézu.elektromagnetickou.

Bioenergoterapie je schopnost jednoho organismu předávat vlastní energii druhému organismu, s cílem zlepšení jeho psychosomatického stavu. Na základě posledních sovětských poznatků byla by tímto energetickým agens z největší pravděpodobností biologická plazma (prof. V. M. Injušin (7). Lze tedy předpokládat, že dochází k interakcím mezi dvěma biologickými plazmami — bioenergoterapeuta a pacienta. Jiná forma bioenergoterapie je tzv. dálkový m’y o transfer (MUDr. J. Bradna), při kterém svalové pohyby např. zdravé ruky terapeuta uspišují rehabilitační proces nemocné ruky pacienta tím, že usilují o napodobení jeho pohybů. Rychleji dochází k synchronizaci svalových pohybů mezi oběma rukama. Obrazně bychom mohli hovořit o fyziologické telepatii.

1.b) mezi člověkem a zvířaty. Většinou jde o vazbu jednostrannou, člověk (induktor), zvíře (percipient). Může se jednat o formu jak telepatickou, tak bioenergoterapeutickou i o dálkový myotransfér. — Známé jsou případy zachránění člověka delfíny nebo vazby mezi člověkem a psem. Už v roce 1927 J. Rothlin zjišťoval synchronní kontrakci svalů ruky mezi příslušnými svaly u zvířat, MUDr. J. Bradna ovlivňoval kontrakce vypreparovaného žabího svalu kontrakcemi svalů ruky apod.

1.c) mezi člověkem a rostlinami. Jedná se o tzv. Backsterův fenomén neboli herbogalvanický reflex (ing. K. Drbal). Cleve Backster (1), americký specialista na detektory lži, zjišťoval prostřednictvím měření povrchového elektrického napětí listů, za jak dlouho po zalití rostliny se tato změna projeví v hořeních listech; přitom vypozoroval, že rostliny projevují určitou základní percepci, jinak reagují na to, co je pro ně příznivé (jdeme je zalít), a jinak na to, co by je mohlo potenciálně ohrožovat (jdeme je utrhnout). Tento jev svými experimenty potvrzují také sovětští vědci (biofyzik V. Adamenko, dr. L. V. Věnčunos a další). Backster dále zjistil, že rostlina reaguje i na zabíjení malých živočichů v její blízkosti, třebaže se tak děje za pomoci mechanismu bez přítomnosti člověka. Na základě experimentů dospěl k závěru, že k této primární percepci dochází mezi oddělenými buňkami stejného druhu nebo mezi kulturami bakterií stejného druhu, Např. mezi bakteriemi obsaženými v jogurtu (Lactobacillus vulgaricus, Streptococcus thermophilus) lze registrovat dálkovou vazbu ještě při vzdálenosti 20 až 24 metrů.

2. Distancové interakce mezi organismy a hmotou

Při těchto interakcích dochází k pohybu hmoty (předmětů), avšak lze také předpokládat, že přitom dochází rovněž ke strukturálním změnám v hmotě, které mají většinou zvratný charakter a po působení organismem na hmotu obvykle vymizí. V této souvislosti jde tedy o dva jevy: 2a) psychokinezi, 2b) aktivaci hmoty.

2.a) psychokineze — je schopnost organismu generovat energii a použít ji v takové formě, která vykonává mechanickou práci, např. mění polohu předmětu v prostoru. Psychokineze má nejobvykleji spontánní charakter, vázaný na déletrvající stressový stav v dětském nebo pubertálním věku. Volní složka v tomto případě se jeví jako zcela druhořadá. Při experimentální psychokinezi je třeba mentálním úsilím uvést organismus do příslušného stavu, aby byl schopný psychokineze. Prof. G. A. Sergejev se domnívá, že dochází k interakci mezi dvěma studenými plazmami, z nichž jedna je anorganického původu — u hmoty, a druhá organického původu (tzv. biologická plazma) – u lidského organismu. Vědci v západním Německu (dr. F. Karger, prof. J. Petzold) vyslovují obecnou hypotézu o páté fyzikální interakci (vedle čtyř známých: elektromagnetické, gravitační, silné a slabé nukleární), k níž dochází mezi hmotou a organismem. Kromě toho již od poloviny minulého století probíhají experimenty s tzv. minipsychokinezí, která má převážně laboratorní charakter. Jde o působení organismu na lehce pohyblivé soustavy se snahou vyloučit známé fyzikální faktory, jako jsou teplo, vzdušné proudy, elektrostatika apod. (Dr. H. Baraduc, Ing. E. K. Muller, prof. A. Wendler, doc. J. Krmešský a další).

2.b) aktivace hmoty — je schopnost organismu vyvolat ve hmotě změny, které jí dávají nové vlastnosti. Tyto změny zatím nejsou vždy měřitelné, lze je zjišťovat zprostředkovaně. Např. tzv. aktivovaná voda pozitivně stimuluje klíčivost a vzrůst rostlin. Některé pokusy o analýzu aktivované vody organismem naznačují, že by v ní mohl vznikat peroxid vodíku (ing. V. Patrovský), tak jako po působení ultrazvukem (biologická plazma má ultrazvukovou složku). V současné době jde nejen u nás (R. Pavlita se touto problematikou zabývá více jak třicet let), ale i ve světě o snahu udržet předanou aktivaci ve hmotě. V západním Německu se od roku 1970 sleduje tzv. kinetobarický efekt, který se sice vyvolá uměle, ale přetrvává ve hmotě dík přítomnosti člověka až po dobu 12 hodin. Podrobnými pokusy bylo zjištěno, že na velikost kinetobarického efektu nemá vliv pohyb vzduchu, seizmické síly, elektrická ani magnetická pole, turbulence vzduchu, tepelná konvekce, denní světlo a dokonce ani jakékoli vlivy budov nebo prostorů, v nichž se pokusy konají.

Ojediněle se projevují snahy, působit na aktivní vrstvu filmu, a to buď přímo (Japonsko), nebo přes objektiv fotoaparátu (USA prof. J. Eisenbud). Po vyvolání lze objevit na filmu obraz vědomé představy nebo obraz korespondující se silnou paměťovou stopou. Méně atraktivní, avšak slibnější je za pomoci filmu zjišťovat tzv. bioluminiscenci. Při určitém psychicky namáhavém výkonu lze zjistit na pásce filmu kolem hlavy exponovaná místa, která např. přiléhala ke spánku a k zátylku (prof. G. A. Sergejev, Z. Pidrman). Na speciálně upravenou emulzní vrstvu lze zachytit působení zraku v podobě nepravidelné kontinuální křivky (dr. L. V. Věnčunos).

3. Distancové Interakce mezi organismy a vnějším prostředím.

V zásadě jsou přijímány informace organismem z vnějšího prostředí, což se děje A jak se mnozí domnívají mimo konvenční smysly; přesnější bude: mimo známý rozsah schopností našich smyslů. Proto se vyhýbáme termínu mimosmyslové vnímání, (ESP). Jde v zásadě o dvě formy: 3.a) telegnoz i, 3.b) biofyzikální jev.

3.a) Telegnoze (poznávání na dálku, jasnovidnost, (26) je takové objektivní poznávání skutečnosti, ke kterému jsme nedospěli na základě známých schopností našich smyslů, ani, logickou úvahou. Vnímají se tak určité události, jevy, předměty atd., umožňující člověku poznatky o jejich vlastnostech a stavech. Od telepatie se tato forma liší tím, že se neuskutečňuje v interpersonálním vztahu, nýbrž jako vztah jednotlivce k určité věci nebo určitému jevu; mohou však také s lidským subjektem souviset a signalizovat něco z jeho minulosti nebo současnosti. Telegnoze může mít v zásadě formy retrokognitívní, prekognitívní a aktuální. Analýza prekognice neboli předvídání ukazuje, že více jak v 90 % jde vlastně o zhodnocení a zpracování informací minulých a současných na nevědomé úrovni. Proto také většinou předpovědi do vzdálené budoucnosti jsou převážně obecného charakteru a jsou upřesňovány dodatečně s novými skutečnostmi, které samozřejmě subjekt vědomě nezná, ale již reálně existují. Obrazně řečeno paměť subjektu má několik aparatur: data-banka, programátor, korektor a zřejmě také aparát schopný vytvářet anticipace tohoto druhu.

Telegnoze má někdy formu paradiagnostikování, určení medicínské diagnózy, často i bez kontaktu s nemocným. Nevychází z konvenčního vyhodnocování vztahu percipienta k organismu.

3.b) Biofyzikální jev (proutkařství) (8) je schopnost organismu reagovat na geologické anomálie, případně i na anomálie jiného druhu. Jestliže při telegnozi lze zachycovat děje, stavy apod., aniž organismus blíže determinujeme, tak při biofyzikálním jevu jde o příjem úzké informace a organismus je většinou předem determinován zaměřením — „hledám vodu, hledám železnou rudu“ apod. K detekování těchto anomálií se používá tzv. proutku, který dnes má rozličné tvary antén a^god. Sovětští vědci zjistili, že ze vzorku 350 osob reagovalo na rudná ložiska 40 % žen a 20 % mužů, a to do hloubky až 60 metrů (prof. N. N. Sočevanov (24, 25). Mohli bychom sem také zařadit jednu z forem „diagnostikování“. Subjekt neurčuje diagnózu, pouze rukou lokalizuje, vycítí chorobné místo. Při nemoci dochází ke změně tvaru, barvy a intenzity vyzařování biologické plazmy.

V zásadě zřejmě organismus registruje porušení nebo změny rovnováhy v okolí anomálie nebo nad ní. Co je příčinou porušení této rovnováhy, je dosud předmětem bádání. Proto sovětští vědci hovoří o biofyzikálním jevu jako o dosud nepoznané podstatě biofyzikálního jevu.

Postoje k psychotronice a její definice

Z uvedeného rozsahu jevů a jejich charakteru vyplývá, že je nutný k nim interdisciplinární přístup, jinak bychom stále zůstávali u dohadů nebo starého parapsychologického pojetí, které dávalo přednost většinou výjimečným fenoménům. Psychotronika usiluje experimenty modelovat tak, aby byly kdykoli opakovatelné, a tím snáze uveditelné do praxe.

To vše se samozřejmě dotýká složitých metodologických otázek. Pracovníci v oboru psychotroniky musí znát a být schopni využít především metod soudobých vědních disciplín při respektování specifik a zvláštností, které s sebou studium jevů psychotroniky nese. Toto specifikum spočívá v tom, že jsou to jevy vázané jednak na psychickou činnost a jednak na dosud ne zcela známé vlastnosti fyzikálního prostředí. Specifika a zvláštnosti mohou metody nynějších vědních oborů doplňovat nebo modifikovat, avšak jen do té míry, aby metody stávajících oborů se nepřeměnily v neúčinný výzkumný nástroj.

V poslední době, po překonání negativního postoje vědců k této problematice, jako recidiva tohoto postoje se projevuje u některých tendence celou problematiku rozpustit do jednotlivých oborů. Jestliže zcela neemocionálně zvážíme všechna pro a proti musíme nakonec dospět k závěru: Chceme-li tyto jevy poznat v jejich komplexnosti, pak nám nezbývá nic jiného, než psychotroniku chápat jako samostatný interdisciplinární vědní obor. Jsou pro to tytéž důvody, které nás před časem vedly k definování samostatného vědního oboru kybernetiky nebo Moniky. Jestliže bychom u těchto oborů tak v minulosti neučinili, nestaly by se platnými pomocníky pro další rozvoj ostatních vědních disciplín, ani bychom je plně nemohli realizovat v praxi.

Dovolíme si vyjmenovat některé závažné důvody, které hovoří pro psychotroniku jako samostatný vědní obor: Především ti vědci, kteří byli schopni překonat jednostranné odbornictví a měli zázemí v dalších vědních disciplínách nebo neustále konzultovali své poznatky s vědci z jiných oborů, dobrali se konkrétních výsledků v této oblasti. Jakmile ke zkoumání těchto jevů přistoupili úzcí specialisté, ztratili smysl pro jejich specifičnost, falešně je interpretovali a velice záhy nebyli schopni je dále zkoumat, protože metody jejich vědního oboru nebyly dostačující. Vytvářeli jen analogie, které postihovaly pouze jeden nebo jednotlivé aspekty zkoumaných jevů, ale nebyli schopni je pojmout v celistvosti.

Jako jednotící hledisko je zde ta skutečnost, že subjektem těchto jevů je především člověk, konkrétně jeho neuropsychická činnost, zejména její dosud ne zcela známé stránky energetické. — Charakter jevů zkoumaných psychotronikou je přírodně společenský, což opět zákonitě volá po interdisciplinaritě a samostatném střešním syntetizujícím oboru. — Jestliže je charakter jevů přírodně společenský, pak zobecnění závěrů z poznání těchto jevů bude mimořádným přínosem pro filosofii a ideologii. Tam, kde se uplatní integrovaný přístup, dospěje se k jednotnějšímu filosofickému závěru.

Proto vědecká rada Mezinárodního sdružení pro výzkum psychotroniky (International Association for Psychotronic Research, IAPR), vycházejíc v základním teoretickém pojetí psychotroniky z Leninova chápání pojmu vědomí, ji definuje operacionálně takto:

Psychotronika je věda, která interdisciplinárním způsobem studuje interakce mezi živými organismy a jejich prostředím (vnitřním a vnějším) a energetické procesy, které jsou za těmito vzájemnými vztahy. Ukazuje se, že tyto interakce se také mimo jiné uskutečňují prostřednictvím sil nebo agens, které v současné době nejsou zcela začleněny do aparátu moderní vědy.

Psychotronika uznává, že hmota, energie a vědomí jsou vzájemně propojeny. Studium těchto vzájemných vztahů přispívá k novému porozumění energetických schopností člověka, životních procesů a hmoty vůbec.

Termín parapsychologie, který nepostihuje interdisciplinárnost jevů (para — vedle, mimo psychologie), navíc je zatížen idealistickým pojetím, byl nahrazen termínem psychotronika poprvé použit Fernandem Clercem v časopisu Toute Ia radio, No. 192, s. 12, leden 1955), jenž je zároveň spjat také s novým důsledně vědeckým pojetím.

Termín parapsychologie, právě tak jako dřívější termíny mesmerismus, metapsychologie, se chápou jako označení určité vývojové etapy.

Nás musí především zajímat vztah vědecké veřejnosti k psychotronice. V současné době dochází ke kvalitativní změně v postoji vědecké veřejnosti k problematice psychotroniky. Lze říci, že nastal zásadní přelom ve vědomí vědeckých pracovníků. Stále větší množství se jich začíná o problematiku psychotroniky zajímat, ale nejen to, začínají přímo aktivně v této oblasti pracovat. Jestliže bychom chtěli postoj vědecké veřejnosti k psychotronice klasifikovat, pak vyhlíží takto: 1) vztah pozitivní, 2) vztah neutrální, 3) vztah shovívavý, 4) vztah vyčkávající 5) vztah lhostejný, 6) vztah negativní, 7) vztah apriorně negativní. — Většinu vědců můžeme zařadit do prvních pěti kategorií.

Psychotronika je empirická věda. opírající se o fakta, která nejsou dosud jednotně interpretována, ale nemohou být také apriori odmítnuta.

Fyzik nazírá fyzikálně, matematik matematicky, psycholog psychologicky, filosof filosoficky atd. … psychotronik psychotronicky. A to není vždy snadné, protože musí znát a přehodnotit nakupená fakta v této oblasti a přitom plně nazírat fyzikálně, matematicky, psychologicky, filosoficky atd. Nestačí být třeba trochu matematikem a trochu fyzikem při studiu těchto složitých jevů.

Například v mnoha směrech je podnětné učení K. V. Reichenbacha o světelném ódu. avšak dříve, než je začneme znovu prověřovat, musíme vědět, že mnohé se dnes dá vysvětlit známými fyzikálními úkazy, např. záření lidského těla vznikem náboje na kůži, které podle A. Puhariche se tvoří perspirací, záření některých chemických reakcí jako tzv. chemoluminiscenci, záření krystalů jako slabou fosfórescenci, popřípadě za zvýšené teploty tzv. termoluminiscenci, záření při drcení krystalů jako triboluminiscenci, záření při rozpouštění jako lyoluminiscenci nebo záření zvučících těles jako luminiscenci vybuzenou zvukem nebo ultrazvukem.

Na druhé straně někteří vědci ve snaze vše ihned objasnit se dopouštějí hrubých zkreslení. Např. jev proutkařství zredukují pouze na vědomé nebo i nevědomé zpracování informací o terénu, pomocí něhož si předem určíme, v podstatě nasugerujeme jisté místo a jakmile k němu dojdeme, automaticky nastane změna ve svalovém tonu a proutek se ohne (F. Novotný: Proutkaři kouzla zbavení, Mladá fronta, 11. 10. 1975). Je známý fakt, že za pomoci VKV vysílačky se dva radisté nemusí dohovořit, ačkoli na sebe vidí z kopce na kopec a je mezi nimi třeba vzdálenost 200 m. Proč? Protože se v cestě nachází geologická anomálie, která přenos ruší. Jak víme, poslední výzkumy potvrzují, že i lidský organismus generuje VKV. Tím, že autor absolutizoval jeden dílčí poznatek, chtě nechtě se dopouští zkreslení a problém jen zatemňuje. A těžko již vysvětlí proutkařovy reakce v neznámém terénu za tmy.

Jde o jevy složité, chtě nechtě musíme se jimi nestranně, podrobně a často i dlouhodobě zabývat, neupravovat si je a neredukovat je. Jinak budeme kupit pověry na pověry, třebaže budou vyhlížet zdánlivě vědecky.

Filosofické a ideové aspekty psychotroniky K filosofickému aspektu psychotroniky je třeba podotknout, že zjištěná nebo předpokládaná fakta nejsou v žádném případě v rozporu s dosavadním vědeckým obrazem světa; přispívají naopak k tomu, že ukazují některá prázdná místa a mezery v dosavadním fyzikálním modelu světa, nikoli však, a to zdůrazňujeme, v dialekticko-materialistickém způsobu chápání a modelování gnoseologie a ontologie. Znamená to též, že nejsou v žádném rozporu s obrazem světa, jak jej obecně podává materialistický monismus. Apriorní filosofický negativismus vůči psychotronice vyjadřuje příliš zjevný naivní materialismus a dogmatismus, který je v ideologickém boji s idealismem skutečnému materialismu nebezpečný svým zavádějícím obsahem. Princip leninské kritičnosti spočívá, mimo jiné v tom, že přísně odsuzuje způsob zdánlivě materialistického či marxistického přístupu ke studiu a výkladu nějakého jevu. Leninovy politické, ale i filosofické spisy jsou vlastně příkladem střetávání s nepravými materialisty a socialisty. Jde o boj za čistotu dialekticko–materialistického přístupu, který je často deformován pseudomaterialistickými hledisky.

Hledisko ideologické interpretace psychotronických jevů u nás v minulosti bylo poplatno námitkám D. I. Birjukova, které vycházely z problematického výkladu aplikace dialektického materialismu na vědecký výklad světa. Největší slabinou těchto kritik bylo apriorní vylučování dosud neznámých vlastností a forem pohybu hmoty, zejména ve vztahu k fyzikálním polím na jedné a lidskému mozku na druhé straně. Na tyto vulgarizující tendence nesčetněkrát upozorňoval, V. I. Lenin (Materialismus a empiriokriticismus):

„To je ovšem nesmysl. Jako by materialismus něco tvrdil o menší reálnosti vědomí nebo nutně mechanickém a ne elektromagnetickém nebo ještě mnohem složitějším obraze světa jakožto pohybující se hmoty.“ (proloženo námi).

Odpůrci psychotroniky vytvářejí paradoxní situaci, jestliže psychotroniku prohlašují za nástroj „buržoazní ideologie“, ačkoliv právě materialisticky interpretovaná psychotronika může velmi výrazně přispět v ideologickém boji s různými formami idealismu, jehož argumentace těžila právě z oblastí „tajemných jevů lidské psychiky“. Již před 15 lety svým rozhodujícím vystoupením sovětský akademik L. L. Vasiljev (29) proklamoval, že je nezodpovědné ponechat tuto oblast na pospas idealismu, a se svými spolupracovníky systematicky zkoumal a propracoval přísně vědeckou, experimentálními výsledky podloženou a materialisticky interpretovanou odpověď, která se nejen jako „metodický materialismus“, ale jako materialistická světonázorová orientace prosadila i v zemích s tradiční „metapsychologickou“ orientací. K témuž závěru dospívají známí sovětští psychologové, akademici V. P. Zinčenko, A. N. Leontěv, B. F. Lomov, A. R. Lurija, kteří v časopise Voprosy filosofii (32) upozorňují, že již nadále nelze opomíjet tuto problematiku, že jde na jedné straně o jevy reálné, pro které nenacházíme vždy uspokojivé vysvětlení. Na druhé straně je však třeba demystifikovat „tzv. jevy“ a je také nutno poskytnout této problematice místo v řádných odborných časopisech. V tomtéž smyslu je rovněž zpracováno příslušné heslo v posledním vydání Velké sovětské encyklopedie, XIX. díl (Moskva 1974), odstavce 564 až 566 (15). Mnohem dále jde psycholog prof. G. A. Puškin (19), který hovoří přímo o ideologické diverzi, jestliže se popírají reálná fakta a nevyužijí se v boji s pověrami a předsudky, pak se jen „žene voda na mlýn idealistické parapsychologii.“

Literatura

1. Backster, C.: Evidence of a Primary Perception in Plant Life. Intemational Parapsychology, 4, 1968, s. 329 až 348.
2. Bender, H.: Parapsychologie, ihre Ergebnisse und Probléme., Břemen, 1953.
3. Carrel, A.: Člověk, tvor neznámý. Praha, J. Albert, 1938.
4. fJurney, H., Myers, F., Podmore, F.: Phantasms of the Living., London, 1886.
5. Herčík, F.: Život naruby., Praha, J. Albert, 1947.
6. Injušin, V. M., Kirejeva, L. A.: Bioradiografija — metod indikacii., Alma-Ata, 1974.
7. Injušin, V. M., Čekurov, P. R.: Biostimulacija lučom lazera i bioplazma, Alma-Ata, Kazachstán, 1975.
8. Injutin, L P.: Metod poiskov podzemnych vod i rud priborami ispolzujuščimi biofizičeskij effekit., Trudy Sverdlovskogo gornogo instituta, 104, 1974, s. 75—79.
9. Jefimov, V. V.: Nervno-psichičeskajia energija v issledovanijach po fizičeskomu i oimstvenomu trudu ruskich i sovetskich fiziologov. Second International Congres on Psychotronic Research, Monte Carlo, 1975, s. 102—114.
10. Kažinskij, B. B.: Biologičeskajia radiosvjaz. Kijev 1962.
11. Kogan, I. M.: Vozmožna 11 telepatija? Radiotechnika, l, 1966, s. 8—14.
12. Kotik, N. G.: Die E mana ti on der psychophysichen Energie., Wiesbaden, 1908.
13. Manczarski, S.: Nowe mozliwosci oddzielywania na zmysly i pamiec czlowieka., Sympozjum Problemy nowoczesnych systemow teletransmysyjnych, Polska Akademia Nauk, Warszawa, W 10, 1963.
14. Mikuška, V.: Fyzikální mediumita., Praha, 1923.
15. Parapsychologie. Heslo, Bolšaja sovětskaja encyklopedija. Moskva, 1974, díl 19. odst. 564—566.
16. Purkyně, J. Ev.: Sebrané spisy VIL, Praha, SZdN, 1960.
18. Puškin, V. P.: Kvantovaja telepatija., Socialističeskaja industrija, 6. 7. 1973, s. 4.
19. Puškin, G. A.: Net parapsychologii!, Technika i nauka, 9,
1974. s. 26—27, 34.
20. Rejdák, Z.: Telepatie a jasnovidnost., Sb. zahraničních autorů, Praha, Svoboda, 1970.
21. Rhine, J. B., Pratt, J. G.: Parapsychology., Springfield, 1957. 22. Richet, Ch.: Traité de métapsychique., Paris, 1923.
23. Soal, S. G.: Modern Experiments in Telepathy., London, 1954.
24. Sočevanov, N. NL: Vlijanije nekotorych faktorov na intensivnost biofyzičeskogo effekta., Sb. Psichičeskaja samoreguljacija., Alma-Ata, 1975. s. 356—359.
25. Sočevanov, N. N., Mattrjejev, V. S.: Biofizičeskij efřekt v geologičeskich issledovanijach., Geologija rudných mestoroždenij., 5, 1975, s. 77—86.
26. Tenhaeri, W. H. C.: Telepathie en helderzlendheid., Utrecht, 1958. 27. Tromp, S. W.: Psychical Physics., New York 1949.
28. Vasiljev, L. L.: Eksperimentalnyje issiedovanija myslennogo vnušenlja., Leningrad, 1962.
29. Vasiljev, L. L.: Tainstvennyje javlenija čelověčeskoj psichiki., Moskva, 1964.
30. Vasiljev, L. L.: Vnušenie na rasstojaniji., Moskva, 1962. — 31. Voprosy bioenergetiki. Materiály naučnometodičeskogo seminara., Alma-Ata, 1969.
32. Zinčenko, V. P., Leantěv, A. N., Lqmov, B. F., Lurija, A. R.: Piarapsichologija: fikcija ili reálnost? Vop. Filosof., 9, 1973, s. 128—136.

Adresa: Z. R., 12000 Praha 2, Ke Karlovu 11, katedra psychiatrie

PhDr. Milan Nakonečný, PhDr. Zdeněk Rejdák (*) Předseda Mezinárodního sdružení pro výzkum psychotroniky.

Časopis lékařů českých, 115, 1976, č. 1 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!