Strašidla a jiné potvořiny (1)

Kapitola z knihy „Střepy jednoho života“ Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT.

Zajímavou kapitolou v mém životě byly úkazy, kterým říkám strašidla.

Ať se jedná o období kriminální, kde se dalo pracovat s živými sny nebo o dobu ve Fulneku, kdy jsem své zažil s nočními úkazy nebo až v Orlové, kde jsem měl příležitost pracovat proti mocnostem, které jistě byly ďábelské.

O živých snech, které pro mne znamenaly nejenom oživení někdy těžkého pobytu na samotkách, jsem se již zmínil v jiné stati. Byla to úžasná pomoc ve všem, co se muselo přežít. Přesné údaje, na kterých jsem mohl stavět svá rozhodnutí. Trvalo to téměř 6 let, co mi Pán dával pomocnou ruku i tímto způsobem. Pro soustředění byla samotka jedinečné místo. Málo styků se světem, žádné dopisy, žádné návštěvy, někdy ani vycházky, někdy žádná práce. Nebylo, co by rušilo, co by plnilo mysl vším tím, čeho jsme v normálním životě plni. To dalo základ oné citlivosti, která se dala rozvinout až k používání sugesce – přenášení myšlenek nebo zachycování myšlenek z dálek.

Jestliže na samotkách nebo v kriminálech vůbec byla tato činnost něčím, co mi pomáhalo, byly úkazy Fulnecké éry něčím, co napínalo mysl a dávalo podněty k vážnému zamýšlení, především nad vlastním vztahem k tomu, co nebylo přirozeným způsobem jednoduše vysvětlitelné.

Fulnek. Řekne se to jednoduše. Nastoupil jsem tam po devíti létech těžké dřiny na rybníkách. Nebylo to daleko od rodiště, kde jsem bydlel. Znal jsem i děkana, který byl služebně rok za mnou, ale sloužil do roztrhání těla režimu.

Bylo to zrovna v období velkých podzimních lovů. Byli jsme v Jistebníku na vzdálených rybnících. Třídil jsem celou sezonu ryby na řešetu. Telegram: „Nastoupit do Fulneku“. Protože jsem měl výborný motocykl, jel jsem bezprostředně, abych zjistil, co bude mou povinností.. Začal jsem s elánem, připraven jsem byl na všechno, protože doba, kterou jsem prožíval v přírodě, byla výbornou cestou k soustředěnému studiu. Byl jsem myšlenkově čerstvý.

Rád jsem to místo nastoupil a byl jsem si vědom všech možností, které se mohou vyskytnout ve vztahu k pácistovi. Tehdy to byli ještě tzv. Míráci. Protože to byla zrovna doba netušených možností roku 67 a 68, nebylo mnoho času na akomodaci a jelo se hned naplno. Byl jsem na to zvyklý. Nedělat mnoho řečí a dát se do díla. Věděl jsem, jak bídně na tom byli duchovně farníci a zvláště děti byly bez zvláštního vedení, postaveny opuštěně do světa. Fulnecko bylo vlažné, jenom některé vesnice byly poněkud čilejší.

Začínalo období, kdy se mnoho i intelektuálů dávalo do duchovního pořádku a tu jsem zažil ony úkazy, které byly vždy předzvěstí návratu někoho, kdo dlouho odolával působení Boží milosti. Co se to všechno dělo vždy v noci a to od druhé hodiny, je zajímavostí, kterou chci zmínit.

Podle rady našeho profesora Kleineidama, profesora filosofie z Vidnavy, jsem měl vždy u hlavy na židli ležet růženec, křížek, který jsme dostali při svěcení, zápisník, tužku a skleničku svěcené vody.

Spával jsem sice málo, byl jsem zvyklý na tuhou kázeň ještě s nadšením naplněných let, takže ve dvě hodiny v noci, kdy se zjevy hlásily, jsem byl vždy v tom nejlepším. Zajímalo mne hned od prvopočátku, proč toto noční hemžení začíná ve dvě hodiny v noci a ne jak to bylo zvykem, že strašidla chodívala vždy již o půlnoci. Tento časový posun, se mi nepodařilo nikdy vykoumat. Bylo to ve dvě a bylo to tak často, že jsem si na to téměř zvykl. Spočívalo to noční rušení ve všech možných neklidných akcích, které zpočátku děsily a není pražádnou pravdou, že by bylo možno jedním pouhým znamením kříže ukončit tento noční rej. Byl a býval to zápas někdy urputný i když nemohl trvat déle než jenom pouhé vteřiny. Spočíval ve všem možném, co se může s hmotou dít.

Začínalo to nevinně. Nejdříve, tak jak se to vypráví. Otevření prvních dveří. Ke mně do ložnice se muselo otevřít patero dveří. Byly vždy dvoje v každé zdi, které byly silné metr čtyřicet. Byly dvě po půlnoci. Najednou křáp, otevřely se první, dva kroky za tím a další dvéře, jeden dva kroky dále, příchod ke dveřím, které vedly do vedlejšího pokoje, zase několik kroků a poslední dvéře, které dělily již jenom vedlejší pokoj od světnice, kde jsem spal. Byl jsem zcela napjat, již vzhůru, ale bezmocně jsem ležel a čekal, co se bude dít dále.

Poslední okamžiky a již mne to drželo pod krkem. Co to bylo? Bylo podobné lidským tvrdým rukám a nemilosrdně to něco mne škrtilo, takže jsem nemohl pohnout ani rukou po svěcené vodě. Zkusil jsem použít znamení svatého Kříže, pomáhal jsem si k svěcené vodě, chtěl jsem pokropit ten násilnický zjev, ale bylo nutno jenom to dožít, až se to usadilo a přestalo zase stejným pochodem přes všechny dvéře. Děs v nitru trval poněkud déle, většinou až do rána, protože v tuto dobu jsem si prodlužoval den tím, že jsem vstával o půl páté ráno.

Pokračování

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 239

error: Kopírování zakázáno!