Strašidla a jiné potvořiny (2)

Kapitola z knihy „Střepy jednoho života“ Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT 

Měl jsem zásadu, že všichni dělníci, kdo chodí již před pátou do zaměstnání, musejí vědět i vidět, že se jejich kněz již za ně modlí. Pomáhalo mi to v mnohém a k mnohému. Byl jsem živ z nadšení, které jistě bylo umocněno minulou touhou být zase u svého. Nikdy však ani tato touha nebyla tak mocná, abych zradil příslušností ke kolaborantskému hnutí.

Další den byl zjev poněkud odlišný. Najednou a zase přesně ve stejnou dobu, tedy ve dvě hodiny, začaly doslova mlátit všechny jazýčky, které byly v oknech proti bouchání okenních dílů. Byl to kravál tak mocný, že se mi zdálo, že musí být slyšet až na ulici. Trvalo to zase tak dlouho, až jsem vypotřeboval všechnu svou zaříkavačskou sílu, vykropil svěcenou vodu a žehnal jsem stále tak mocně, že nebylo k pochopení jak to, že tyto úkazy nereagovaly a kravál trval tak dlouho, až se všechno zase utišilo. V tuto noc nic škodlivého, jenom neklid, šumot, nic násilnického. Měl jsem z toho jenom nepříjemný dojem, ale nebylo nic, co by vzrušilo.

Bylo další ohlášení kajícníka, který se objevil, někdy možná již při ranní tedy v sedm. Jindy až někdy po poledni, podle kalibru a podle odvahy, kterou kdo v sobě našel. Ale již jsem věděl, že tyto úkazy jsou spojeny s tímto úkonem kajícnosti. To byla nádherná mzda za noční zděšení.

Následovalo další noční běsnění. Mnozí mi to nechtěli věřit. Zrovna večer jsem vyprávěl pěveckému sboru v sousední světnici o těchto nevysvětlitelných úkazech. V tomto případě mne zajímalo více, proč se to děje ve dvě hodiny a ne o půlnoci. V tuto noc se událo zase něco zcela odlišného. Najednou jsem zaslechl, bylo to zase přesně ve dvě, ránu na zem. Měl jsem ve vedlejším pokoji nádhernou velkou ikebanu, která se s rámusem převrhla zrovna ve dvě a tak, že i když stála s obrovskou vázou na zemi, váza ležela rozbitá a květy rozházeny po pokoji. Jenom jsem přežehnal a zdálo s mi, že je klid.

Jenže příští noc bylo něco, co se nedalo vůbec pochopit. Měl jsem knikovničku se sklem, v ní plno knížek, takže se s nimi nedalo ani pohnout. Zase přesně ve dvě, najednou hlomoz a všechny ty narovnané knihy se zcela převratily, bez toho, že by tam byl byť jenom jeden centimetr místa. Zase to skončilo bez násilí. Nechávalo si to čas na příští den. Bylo to téměř denně a denně něco jiného. Příští noc bylo hůře.

Slyším křáp! Dívám se na hodinky, které jsem měl již ze zvyku těsně u hlavy. Dvě! Něco nevysvětlitelně ohavného se vřítilo do pokoje, hned k mé posteli a nyní začal zápas téměř na život a na smrt. Táhlo mi to deku, já se bránil, jednu ruku jsem si uvolnil po svěcené vodě, mrskám jí po pokoji, abych křížem zaplašil toto zrůdné stvoření, ale mokrý jako myš, utáhaný, unavený nakonec po bezvýsledném tahání se to zase uklidnilo a stejnou cestou, jakou to přišlo do pokoje, to odešlo. Ve dne zase další kajícník nebo spíše to byla kajícnice, na které záleželo mnoho i ve veřejném životě. Byl jsem téměř ale následně teprve rád, že se zase podařilo jednu další duši uvést do souladu s vůlí Boží. Věděl jsem, tak jako jsem to věděl i v obdobích náboženského nadšení v šachtě, že si člověk může mnoho věcí dovolit i zasloužit, jestliže žije uvědomněle v přítomnosti Boží. To je podklad pro osobní sebevědomí, které se nedá žádným jiným způsobem vydobýt. Tento projev nebyl poslední.

Další noc. Přesně ve dvě. Třísk, prásk, rozletí se první i páté dvéře, slyším hlas tak chraplavě ohavný, že to nemohl žádný člověk vydat: „Teď je s tebou konec, amen, budeš zničen“! Neměl jsem na nic čas. Za chřtán, pod bradu, deku odhozenou a ohavně smrdící dlaň, jsem měl na ústech, takže jsem nemohl ani volat, ani se pohnout, protože tlapa jakási mne tlačila k posteli. Bránil jsem se, co jenom bylo možno, ale nic naplat, ani kříže, ani svěcená voda, ani vychrlené jméno Boží nemohly ukončit tento děs. Ale věděl jsem přesně, že žiji a že mám naději přežít, jestli se udržím myšlenkou při Bohu. Podařilo se to.

V den zase další kajícník, který po dlouhých létech mohl uniknout ďáblu. Bylo mi úzko jenom z toho a toužil jsem ve slabé chvíli, abych raději odmítal tyto důkazy Boží přízně, protože jsem nevěděl, kolik vydržím a zda vůbec vydržím. Žili jsme jaksi jinak, intenzivně, život nejkrásnější, Boží. Proto nám bylo tak blaze při pomýšlení na všechno to, co bylo poukazem na dílo Boží v nás. Další den zase další zvláštnost.

Kdo poznal tak zvané mravence v těle pochopí, co se dělo další den. Najednou jsem zažíval, jakoby mravenci rozkládali všechno zdivo. Byl jsem těsně u zdi a tak jsem to prožíval zcela plasticky. Najednou jsem měl strach z toho, že spadne celá zeď. Již byli mravenci všude, byl jsem zcela jimi zavalen a žrali a žrali a já nevěděl, jak z té hrůzy ven. Zase žehnám, kropím, vzývám, mávám rukama vzpírám se nohama, křičet nemohu, něco mne dusí, jenom ševelím nejtižším hlasem o tom, že nevidím záchranu v jiném než v Bohu a On neslyší.. Zoufalství, jaké jsem málokdy prožíval. Leč i to mělo svůj konec a dohra byla zase ve zpovědnici hnedle ráno.

Není pravda, že jsem se nebál. Bál a jak! Jenže nakonec takový strach byl diktován zcela jinými pohnutkami. Bál jsem se nakonec, že to jednou přestane, proto, že nebudu již moci zůstat na takové mravní výši, že půjdu dolů a budu muset jenom tak toužit po Bohu, jak jsem to zažíval u některých kajícníků. I z toho mi bylo najednou úzko a bál jsem se na to pomyslit. A přišlo to. Nastalo více zmatků, méně dobroty srdce, více nervozity, zbožnost nabrala podobu větší formálnosti a osobní boj o vyrovnanost a úkazy se přesunuly do větší bezbarvosti.

Mám-li hovořit o téměř stejné tématice, pak přeskočím až do Orlové. Zde se jednalo jistě o posedlost. Přicházela jedná paní, staroučká vdova a měla jednu velkou starost, kterou mi opakovala každý týden dvakrát. „Przepraszam kžonza probošta, aby přišed mi poblogoslavit byt, kdě mně co děnně chodí obtěžovat můj manžel, ktúry byl 4 lata juž temu zpopelňony.“ Neměl jsem mnoho chuti, jenom jsem zdůrazňoval, že třeba modlitby a postu na ten úmysl. Ona ujišťovala, že se modlí, ale musite přijechat. Tak jsem konečně našel kousek volna a dali jsme se ještě s jedním bohoslovcem k ní na cestu. Byla to fixní idea.

Tvrdila, že denně se vrací, lehne si do postele, jako když byl ještě živý a chrápe a chrápe a s uspokojením mi tvrdila, že ale zůstává vždy zcela čistotný.. Dal jsem jí pokyn, aby odstranila jednu, druhou peřinu i podhlavníky, na podušku, kde se denně měl vyvalovat jsem dal křížek, který měla, klekli jsme ke společné modlitbě. Praví: „Jestli jej zažehnáte, že už nepřijde, dám vám svůj televizor.“ Bohoslovec jej ihned donesl do auta a my jsme pokračovali v modlitbě a zaříkávání i v žehnání vodou i křížkem a ujistil jsem tetinu, že je to čestně již naposledy, co přišel. Teta celá ráda brala na vědomí a že to tak skutečně bylo, mne ujistila hned druhého dne při setkání, že mi bude dělat reklamu, jako nejlepšímu zaříkavačovi… Nevím, zda dodržela slovo. Ale já jsem z toho měl takový dojem, že se lidé mnoho asi nemodlí. O tom mne měla přesvědčit jiná událost, ke které jsem byl pozván též v Orlové, ale případ patřil Havířovu.

Bylo to ve čtvrtek odpoledne, přišly dvě dámy a měly sebou tři hochy. Dva docela malé a jednoho dospívajícího. Jedna, paní příjemná ve vystupování i zjevu mi vypráví, že utekla z Brna k vůli tomu, že již l4 dní zakouší hrozná muka a to denně od půlnoci až do čtyř hodin. Zjevuje se jí ďábel, který je všechny vrhne na zem, spalo jich doma více, měla ještě 3 menší syny, všechno se zaplní mlhou tak hustou a tak smrdící, že musejí denně všechno vyhazovat na vzduch a ještě se to pak táhne až do dalšího dne. Děs, strach a zoufalství, které, jak tvrdila, se nedá vydržet. Je to ďábel, má podobu takovou, jak se maluje a my již nevidíme únik.

Bylo to opět jasné. Prokletí, které se nedalo pro zášť vyrovnat. Dal jsem jí hned otázku, komu nechce nebo komu oni nechtějí odpustit. Říká tátovi se nedá odpustit, protože to byl ničema, opilec a násilník, před kterým jsme musely všechny jeho dcery již ve dvanácti prchnout z domů. On zahubil naší maminku, on nám nedovolil, abychom měli domov.

Všechno propil každý týden i když měl velkou výplatu. Byl pekařským mistrem a nás musela živit maminka, která, abychom hlady nezašli, nás naučila všechny krást. Trvalo toto vyznávání více jak 4 hodiny. Žádný trhák z Ameriky se nevyrovná tomu, co tyto děti zažívaly, když jejich matka musela pracovat u zedníků daleko od domova a sama je živila, protože táta všechno propil. Byl to násilník, který neznal nic jiného než chlast a nevázaný sex. Matku zavřeli, protože ji přichytili, jak si brala z okna chléb. Dostala dva roky a musela do kriminálu. Nic nepomohlo, že měla ještě docela malé děti – jedno ještě v náručí. Byla to zrovna ta paní, která již jako dáma a máma 4 synků byla u mne.

Pokračování

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 240

error: Kopírování zakázáno!