Strašidla a jiné potvořiny (4)

Kapitola z knihy „Střepy jednoho života“ Msgre. ThDr. Antonína Huvara, papežského preláta a člena OT 

Co bylo docela nenucené, byly i výrazy, které za žádnou cenu nezněly vulgárně. Tak to bylo. Proto jsem záviděl těm prostým venkovským, obětavým tetám jejich prosté chápání všech událostí i jejich snadný výklad i pochopení. Všechno vycházelo z hluboké, byť i naivní víry v Boha a současně i víra v ten zlý princip, který nebyl ničím jiným, než negací milosti Boží. Ptali jsme se často, jak je to možné, že všechno dovedou brát s takovým klidem a odpovědí nám bylo: „Protože věřím, že je všechno pravda, co nás církev učí. A já to tak beru, proto není věcí, které by zneklidňovaly.“ Jako v Babičce: „Šťastná to žena!“

Každý, kdo se jakkoliv zaměstnával dětmi vždy dbal již samozřejmě na to, aby děti měly stále co dělat, aby buď pracovaly, nebo aspoň naslouchaly tomu, kdo byl v převaze věkem nebo zkušenostmi. Souhra dvou generací byla možnější tím, že jeden rád dával a druhá strana se neurážela a pokorně přijímala. Snad nám to nyní chybí!

Je-li správná zásada, že nic na světě nesmí být upřednostněno před Bohem, tedy to platí tím více pro kněze. Všude tam, kde jsme se domnívali, že působíme tím lépe, čím je více těch, kdo pro nás budou smutní, mýlili jsme se, protože člověk se zbaví nejrychleji své svobody tím, že má někoho nadmíru rád.

Měl jsem možnost pochovávat na hřbitovech mladé sebevrahy, kterým nechybělo kromě víry v Boha nic víc než že se domnívali, že již nikoho a nikdy nebudou míti tak rádi, proto jejich život byl najednou bez smyslu a končili. Jedno nešťastné období jsem zažil ve Fulneku. Hoch na muzice chtěl za každou cenu jednu vdanou paní získat pro sebe. Měl již něco vypitého a když paní jej vlídně odmítala, prohlásil, že se oběsí. Nezbylo nic jiného pro tuto paní, než mu tento druh zábavy doporučit a on to v mžiku udělal na rámu od hospodského okna. Jenže sebevrahům se dělaly pohřby jako každému jinému svobodnému hochovi se vším – s hudbou, nespočetnými věnci a potom s koláči a posmrtným gulášem. Proto se vzápětí další mladý pár shlídl v této parádě a bez kritického přístupu chtěli mít též tak krásný a tak bohatý pohřeb. Tak to vyřešili puštěním plynu. Nikdo jim nic nepřipomněl o naději v život věčný ani o hrůze hříchu nebo kráse života.

Doprovázel jsem v Odrách hocha na jeho poslední cestě. l4 let není mnoho na to, aby mohl někdo hovořit o zkušenostech, není to ani mnoho, aby mohl říci, že nemá od života co očekávat. Hoch koktal, nikdo se nenašel, aby ho z této nesnáze vysvobodil, jenom jeho vlastní otec jej zesměšňoval a radil mu, ať se raději oběsí a nedělá tátovi ostudu. Nevím, kde byli všichni učitelé. Na hřbitově jich byly houfy. Nevím, kde zůstali všichni kamarádi, zde kolem hrobu jich stály stovky a stovky. Hoch zůstal sám v tom jediném rozhodujícím okamžiku a to bylo na něho mnoho. Šel a oběsil se.

Měl jsem ne dlouhý proslov nad hrobem. Učitelé odcházeli s hlavami dolů, protože za prostředí, ve kterém vyrůstají děti, jsou zodpovědni především rodiče a učitelé. Zde zklamaly obě tyto instituce. To je to, co se málo připomíná. Zodpovědnost za zlé, které se vsouvá tam, kde opomíjíme konat dobro jako náplň času.

Následovala další smrt mladého manžela, který měl stálé spory se svým tchánem: „Tak se raději oběs a dej již pokoj.“ „Já vám to udělám.“ „Udělej, tu máš provaz.“ A za půl hodiny již nežil. Nevydržel hrubost a posměch. Bylo to všechno třeba? Kolik podob měl hřích?

Kolik to bylo služeb, které konali dáblu i ti, kdo se domnívali, že jsou věřící. Pokud se to nedá do všedního dne a to do nejmenších položek, nedá člověku žádnou sílu nic z toho, co je jeho intelektuálním majetkem. Až dokáži všechno proměnit v úsměv, radost, kterou sdílím, pak je teprve možno říci, zda víra dává nebo je planá. Stálé vědomí Boží přítomnosti ve věcech, které jsou potřebné. Tedy nikdo nevydrží ani tam, kde dovede dobře debatit, pokud se netýká tento prostor oblasti, kterou zpracovává nebo kde žije. Jak to dovedeme podávat těm, kdo jsou nejblíže, tak můžeme večer s radostí zpytovat a děkovat. Jinak žijeme prázdně a mládí mine bez světlé stopy, kterou musíme denně jiným zanechat.

V životě jsem se sešel s postavami, které by mohly být vzorové v každém ohledu, ale též s takovými, před kterými by bylo hanba se přežehnat a utíkat se zavřenýma očima pryč. Jeden z takových mi přišel do cesty, když jsem jel vlakem z Ostravy. Vytáhnu breviář – byl jsem v pracovním a proti mě najednou se blíží v černém oháknutý muž s množstvím odznaků na klopě, vyzáblý, jeho vizáž byla spíš blízká Škypetárovi – nosisko jak hák a drzost z něho čišela. Jakmile viděl, že mám v rukou breviář, začal si mě prohlížet od gumáků až po poslední vlasy a teď začal ječet na celý vagon: „Tak se podívejte, zatím co my se tu bavíme o tom, jak co zlepšit, on si tady brblá breviář.“ A teď začal natahovat všechny možné námitky proti všem známým i neznámým dogmatům, zesměšňoval všechnu církevní praxi a čekal, jak budu reagovat. Vytrhl mi breviář a začal s ním mávat nad spolucestujícími: „Tak se podívejte, socialismus je živý a oni takovýmto podlým způsobem podrývají všechno, co má společnost nejcennějšího. I společenskou morálku. Nebude s tím nikdy konec? A kdo víc sedí – Marek nebo Lukáš? Těmto nesmyslům jsem sloužil též 25 let. Ale dokázal jsem se od toho osvobodit a teď teprve jsem spokojený, protože jsem dokázal jezuitskou halenu hodit pod kotel.“

Pomohl jsem si k breviáři zpátky, s jadrným souvětím jsem ho vykázal do jiného kupé a vysedal jsem s pachutí, jakou dokáže dát jenom zrádce z vlastních řad. Jenže to nebyl první a nebyl to poslední ze spolubratří, který zradil to, co jsme považovali v tuto dobu ještě za nejposvátnější. O nic lépe na tom nebyl můj předchůdce – poslední benediktýn z Orlové. Všechno, co dokázal zradit, to zradil, všem komu mohl jenom nahnat strach, ať to bylo na Mírově nebo kdekoliv jinde s námi seděl, to dovedl vzbudit ve všech, které potkával. Byl to příšerný zjev, jehož ďábel držel za všechny jeho prsty. Před ním jsme se báli celebrovat i hovořit o jakémkoliv problému nebo řešit cokoliv, co nás zajímalo nebo mělo posvětit. Zrazoval, žaloval, udával a jestli jsme se před někým ostýchali anebo dokonce i lidsky báli, tak to byl zase jeden kdysi z našich řad.

Snad ještě s jinými, ne už tak formátovanými spolubratřími bylo možno se setkat častěji. Jedu oblečen v rybářském tou malou železničkou na Budišov. Přisedám do vagonu, sedí tam spolubratr, se kterým jsme kdysi též šuškali na Mírově, ale protože on byl ouřada, svátečně oděný, my jsme se svým manšaftem už byli v pracovním, zrovna jsme šli do revíru, otočil se zády a říká: „Přece nechceš, abych s tebou hovořil před ostatními když jsi v takovémto oděvu“. Mně ovšem nevadil ani on, ani ti ostatní a s klidem jsem recitoval „Jam lucis orto sidere…“ Utvrdil jsem se v jednom velkém myšlení, že doopravdy nebude dobré se vázat na kohokoliv ani z našich řad. Bylo potřebí i tohoto experimentu, protože ti z našich spolubratří, kteří se zase vraceli bez zeptání podruhé a ještě nás stihli ve výkonu trestu, nás varoval před negacemi, které zachvátily kněžstvo.

Marxismus do té míry zdevastoval myšlení těch, kdo slouží, že jsme ve světě navíc a s tím počítejme. Jenže my jsme brali na milost a v tom jsme se mýlili. Kolik to bylo těch, kteří varovali, abychom se jim vyhnuli, že tito se opravdu přibližují peklu. A tak bylo nejrozumnější se upnout v každém úseku své činnosti na ty, kdo přišli a žádali buď radu nebo poučení anebo svátosti. Bylo pravdivé slovo Písma – „Největším nepřítelem dokáže být člověk vlastního domu“. Těch případů by se dalo uvést na stovky, jenže to není cílem našich řádků.

Jednu solidní radu nám dávali kasaři a zloději. Když se někdo z nás chystal z výkonu domů, upozorňovali jednoho jak druhého a i třeba víckrát – dejte si pozor na zabíjačky nebo zajdete bez slávy. A jako naschvál několik z mých věrných spolupracovníků z temného času končilo náhle právě po příjemné domácí zabíjačce. Nedali si říct, domnívali se, že lumpíci nemají pravdu. Jak to bylo nádherné, když se člověk dokázal ještě delší dobu ukázňovat i v tomto ohledu. Ovšem někteří nedbali a bez zeptání se dali zavřít třeba po druhé. To už byl jejich problém.

Velmi se potvrdila naše teorie, která zdůrazňuje, že jedině ten, i z našich věřících vytrvá, na koho jsme měli individuelní čas a osobní přístup. Tam, kde se vychovávají zástupy, vymykají se většinou kontrole, mluvíme neosobně, nepůsobivě, neživotně. Tam, kde jsme dokázali věnovat svůj čas a vědomosti několika anebo jen jednotlivci, tam můžeme být jisti, že vydrží.

Dokončení

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 242

error: Kopírování zakázáno!