Magie jména

Že je mezi jménem, povahou a osudem člověka nějaká nevysvětlitelná souvislost, to se tušilo už ve starověku. Jméno bylo považováno za jakousi šifru, a kdo ji ovládl, měl moc i nad člověkem, jehož jméno mu bylo prozrazeno.

Příkladem magie na škodu člověka, obsahující bezpodmínečně jeho jméno, je třeba staroindický text:

»Při zapalování obětního ohně se musí pronést mantra: Jsi spálen v mém hořícím ohni, odnímám ti vdech i výdech. A pak se vysloví nepřítelovo jméno…«

Obavy z takových skutků vzbudily zvyk. Její historikové i etnografové nalézají prakticky u všech národů na světě, totiž zvyk svá jména utajovat. Nalézáme jej ve starém Egyptě, kde měl člověk dvě jména – »malé« pro „běžnou potřebu“, a pečlivě utajené „velké“; tento zvyk se podnes vyskytuje u australských domorodců.

Představu o souvislosti mezi jménem a osudem člověka můžeme rozpoznat i v seznamovacím rituálu. Co si dva lidé sdělují především, když se navzájem seznamují?

Nazývají to, čím není nikterak určeno jejich rodinné postavení ani hodnost – vyzrazují svá jména, jako kdyby si tím navzájem říkali:

„Věřím, že když znáš mé jméno, nezpůsobíš mi nic zlého.“

Právě tak jako teď nepochybujeme, že program vývoje jedince je zakotven v genech, byli lidé ve starověku přesvědčeni, že osud člověka, města, ba i státu je předurčen jeho jménem.

Je zřejmé, že v minulosti mělo dvojí jméno i město. jedno z nich se uchovávalo v tajnosti. O tomto zákazu určitě věděl římský spisovatel Valerius Soran, který žil v prvním století před naším letopočtem. Ale porušil ho, když vyzradil tajné jméno města. Jeho čin označili spoluobčané za zradu, neboť tím odhalil osud města a učinil je bezbranným. Proto byl V. Soran popraven.

Jestliže se však soudilo, že osud závisí na jménu, bylo možné změnit předurčené? Římané soudili, že ano, a proto psali jméno daného člověka převrácenými písmeny, aby vyvolali stejný obrat a změny i v jeho osudu.

Tato představa však nepanovala pouze ve starověku. Je s ní spojen i dnešní obyčej měnit jméno. Jako ve starověku i tato změna předpokládá změnu osudu. Právě v tom je smysl toho, že když žena uzavírá sňatek, přejímá příjmení manžela. Tak si počínají i spisovatelé a herci, když používají pseudonymu. Jména si mění i lidé vstupující do kláštera.

Týž hloubkový, v podstatě mystický smysl se přikládá razným přejmenováváním – nové jméno, nový osud. Dokonce i když taková změna vychází od lidí, kteří se považuji za ateisty. Roku 1932 byl starobylý Nižnyj Novgorod na počest proletářského spisovatele přejmenován na Gorkij. Není nezajímavé se podívat, jak to v této souvislosti ve svém projevu zdůvodnil Ždanov:

»Staré kupecké město s barbarskými mravy zmizí a zrodí se nové, socialistické město Gorkij. Tím jsme definitivně skoncovali se starým Nižním. Nižním kupců Bugrovových-Baškorových, skoncovali jsme tím se všemi maloměšťáckými přežitky v ekonomice i vědomí lidí…«

Jakkoli naivně nám dnes připadá pokus změnit sám životni řád města, když se změní pouze jeho název, za samotným tímto aktem se skrývá stále táž představa zakořeněná hluboko v lidské psychice. Představa, hluboce tkvící nejen v čarodějnické magické praxi minulosti, ale zřejmě i v určitém pozorováni života. Soustředíme-li se a zamyslíme-li se nad tím, každý přizná, že určité jméno vyvolává v jeho vědomí jistou představu o jeho nositeli. Její obrysy jsou nejasné, téměř je nelze vyjádřit slovy, ale samy tyto představy se od sebe navzájem výrazně liší.

Životní zkušenosti nalézají stejně jako starověké představy podivné potvrzení v badatelských dílech. Ruský badatel S. Minclov napsal na počátku 20. století knihu „Moc jména“.

»Když se zadíváme do minulosti, podivujeme se stejnorodosti povah a vlastnosti nositelů stejného jména,“ napsal. Dospěl k názoru, že jméno, které je člověku dáno v určité míře předurčuje rysy jeho osobnosti, a tedy i jeho osud. Za nejrozšířenější v tehdejším Rusku považoval jména Ivan, Nikolaj a Dmitrij. Avšak jeho tabulka vynikajících činitelů ruské kultury té doby ukazovala zcela jinou frekvenci: Alexandr, Ivan, Michail, Nikolaj.

„Alexandr je téměř vždy veselá kopa,“ napsal. »Petrové jsou většinou lidé se složitou povahou, samotáři a paličáci. Mazaní a vypočítaví jsou z valné většiny Alexejové, kdežto Anatolijové jsou téměř vždy hezouni a tak trochu frajeři. Sergejové se podle jeho soudu obvykle nestávají vynikajícími osobnostmi, zato však jsou často otci velkých lidí – Puškina, Gribojedova, Turgeněva, Dargomužského.“

Tisíce lidí má však stejná jména. Badatel B. Chigir říká: „Na všechno živé působí vlnění zvuků způsobené často pronášeným slovem. A co slyší děcko od svého okolí nejčastěji než své vlastní jméno?“ Borise Chygira znám a k tomu, co bylo řečeno, mohu dodat jeho pozorování »kriminogenního« vlivu jmen. Určitá jména společně s otcovým jménem, daná v určitém měsíci, se podle jeho názoru pojí se sklony k agresi, násilí nebo jiným zločinným skutkům. Další stejně stabilní závislost pojí jméno člověka s náchylností jeho organismu k určitým onemocněním.

Je zajímavé, že se toto Chigirovo pozorování shoduje s údaji některých zahraničních badatelů. Pro část takových pozorováni by se mohlo najit rozumné vysvětlení. Například jak zjistili tři chicagští lékaři, lidé s nezvyklými nebo podivnými jmény trpí rozmanitými psychickými komplexy čtyřikrát častěji než jiní. »Když dítě dostane jméno, které může vyvolávat posměch, staví ho to od prvních kroků mezi vrstevníky do obranné pozice,« vysvětluje jeden z badatelů. »Je totiž nuceno bojovat za normální vztah ke své osobě.«

Můžeme pouze předpokládat, že se taková souvislost dá vysvětlit tímto způsobem, pozorujeme však opravdovou zákonitost.

Mnohem méně vysvětlitelné jsou jiné faktory. Proč například podle údajů jednoho z britských vědců lidé, jejichž jména začínají písmenem z poslední třetiny abecedy, mají trojnásob větší náchylnost k srdečním a cévním onemocněním než ostatní?

Protože „moc jména“ potvrzují statistiky, přitom na základe průzkumů velmi početných vzorků, zbývá patrně jen konstatovat, že taková závislost není vysvětlena ani pochopena – ovšem vycházíme-li z představ vládnoucích v moderní civilizaci. To nás však nemusí rmoutit nebo mást. Vzpomeňme si jen, že je celý seznam jevů. Jež musíme přiznat, ale nejsme doposud schopni vysvětlit. Patrně k nim přibude ještě jeden – jméno.

Kandidát historických věd, spisovatel ALEXANDR GORBOVSKIJ

Týdeník aktualit č. 23/1990

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!