Případ biotaxe (9)

Magnetická dívka * Anatolij i Danuta Kazačenkovi si už dávno zvykli na neobvyklé experimenty své dvanáctileté Ingy.

Lékaře a novináře, kteří byt Kazačenkových navštívili, však fenomenální schopnosti jejich dcery pokaždé přivedly do slepé uličky. 

Je také se čemu divit, přestože se v poslední době z novin stále častuji dovídáme o neobyčejných vlastnostech biopolí a parapsychologie. Mnozí vědci na takové zprávy pohlížejí skepticky. Pro vědu, pro poznání fenoménu je přece třeba, aby se stabilně opakoval. »Kouzla« jsou však vrtošivá. A člověk, který je ještě včera prováděl, není často v laboratoři odborníků s to nic zopakovat.

Žákyně šesté třídy Inga do těchto dospělých problémů nezapadá. Umění působit na předměty jí neopouští ani na minutu. Když jsem ke Kazačenkovým přišel, ochotně ml celý svůj program »triků« ukázala.

Natáhne například ruku, k dlani si přiloží dno velké hliníkové pánve, která zůstane viset, jako kdyby jí držel magnet. Otec přináší postupně dvě kilogramové činky, které zvonivě k pánvi přiskočí. Potom k nim přidá třísetgramové kladívko. Celková hmotnost předmětů »visících« nad podlahou je kolem čtyř kilogramů.

„Ingo, není to pro tebe těžké?« »Ani trochu.“

Když jsem se ke Kazačenkovým chystal, myslel jsem si, že jde o klam, či v lepším  případě o nějaký trik. Proto pečlivé prohlížím pánev, a žádám Ingu, aby si přede mnou umyla ruce mýdlem a dosucha utřela ručníkem. Dotýkám se její dlaně – obyčejná dětská ruka, malá a něžná. Po této expertize opakuje dívka svůj trik s pánví na obou dlaních a potom podvěšuje encyklopedický slovník, tubu nu zuby, plastikové propisovačky, tužky. Snažím se nenápadně tužku sundat. Vypadá to, jako kdyby na ni působil silný magnet. Tajemné magnetické pole nepůsobí jen na skleněné předměty.

Inga už v dětství pozorovala, že se jí předměty jako by lepily na ruce: jednou to byly vidličky a nože, když pomáhala matce prostírat stůl, jindy drobné, které před očima užaslé prodavačky nechtěly spadnout z její dlaně. Nepřikládala tomu však žádný význam a myslela si, že to tak má být.

Loni se po návratu ze školy rozhodla rodičům zopakovat trik, který viděla v televizi. V jednom z pořadu visela tužka jakoby bez jakéhokoli upevnění na iluzionistově ruce. Inga přiložila kuličkové pero k dlani, a to zůstalo viset. Stačilo, aby dívka pohnula rukou, a pero plavně sklouzlo ke konečkům prstů.

»Když  řeknu, že mě to překvapilo,“ vzpomíná  otec Ingy, »bude to slabé slovo. Málem jsem spadl ze židle. Pozvali jsme sousedy a i příbuzné. Dcerka na jejich žádost celý večer „podvěšovala“ nože, vidličky, knížky…“

Údiv vystřídaly obavy, zda magnetické schopnosti jejich dceři neškodí. Na radu známých se obrátili na neurologa docenta V. Kalkunu z Ústavu medicíny v Grodně.

„Vyšetřil jsem nervovou soustavu Ingy,« uvedl lékař. „Je to absolutné normální a zdravá dívka. Uvedená schopnost jí nikterak neškodí. Magnetické vlastnosti mají jen její dlaně. Přesněji řečeno ani ne magnetické, neboť obyčejný magnet přitahuje jen předměty obsahující železo. Její pole působí jak na hliník, tak na plasty i papír. Jeho podstata je zcela nepochopitelná.

Povrch lidské dlaně je mimořádné bohatý na receptory a potní žlázy. Pravé zde je velký náboj biopotenciálů. Jenom tím však vysvětlit fenomén Ingy nelze. Své k tomu musí nejspíše říci fyzikové, odborníci. Ti se však na ni dosud nepodívali.“

Neobyčejné schopnosti této dívky mezitím zaujaly lékaře. Nedávno je předvedla ve velké posluchárna místního lékařského ústavu, v níž se shromáždilo na čtyři sta studentů, přednášejících i praktických lékařů. Na jednu ruku si »zavěsila« peněženku, na druhou svazek klíčů a takto vstoupila do sálu. Přes dvě hodiny jí shromáždění kladli otázky, přednášeli nejrůznější hypotézy, avšak stejně se jim nepodařilo nic objasnit. Nepodařilo se to oni oblastním neuropatologům na zvláštním semináři věnovaném fenoménu Ingy… A ještě něco překvapujícího: tyto neobvyklé vlastnosti nemají jen její dlaně, ale i chodidla.

Každá rodina má určitě svou legendu. Ani rodina Kazačenkových není výjimkou. Inžin děda vyprávěl, že jeho bratr, který zmizel ve válce, dokázal přimět k pohybu po hladkém povrchu stolu krabičku cigaret, aniž se jí dotkl rukou. Kdo ví, možná že tento vzácný dar zdědila?

Když jsem se zeptal, zda podobné schopnosti nemají Inžini příbuzní, přiložil její otec výmluvné prst ke rtům a spiklenecky mi ukázal, že i k jeho ruce se přichytí čajová lžička.

»To je vše, co dokážu. Vyzkoušel jsem si to.“ Inžin mladší bratr však nic takového nedokáže. Je mu šest let a neustále si maže dlaně lepidlem, aby se sestře vyrovnal.

Inžino pole nepůsobí jen na neživé předměty. Postavil jsem se k ní zády a ona přiblížila ruce k mé hlavě. Cítil jsem lehké kolébání, teplo od šíje a zátylku postupně klesalo ke kříži. Najednou mě jakási síla táhne dozadu, k dívčiným rukám. Pokus jsme museli přerušit, jinak bych upadl.

Ve všem, co se netýká neobyčejných schopností, je Inga normální dítě. Přiznám se, že jsme zvažovali, zda o ní psát. Nenaruší to jejich rodinný život? Po takových zprávách přece nastává záplava i   milovníků senzací. Proto jsme na přání rodičů neuvedli jejich skutečné jméno ani přesnou adresu.

A. Trušin (Týdeník aktualit, č. 31/1989), archiv KPUFO

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 343

error: Kopírování zakázáno!