Je ve jménu zakódován osud člověka?

Je osud každého člověka napsán ve hvězdách od jeho narození? Je někde vše naplánováno?  

Materialisté samozřejmě v nějaké předurčení nevěří. Jsou přesvědčeni, že sám člověk je tvůrcem svého štěstí. Ale co ostatní? Jsme pány svého osudu? Je možné ho změnit?

A co jméno? Co způsobuje toto slovo, se kterým jsme spjati od okamžiku našeho příchodu na svět? Jak ovlivňuje další průběh života?

Je jmenovec skoro příbuzný?

U dětí funguje velmi výrazně tzv. mechanismus první paměti. Jméno, na které si člověk zvyká ihned po narození, se pevně vrývá do podvědomí, a stává se jakýmsi „identifikačním kódem“ osobnosti.

Tento kód jména je charakteristický určitými frekvencemi zvuků, které vedou k excitaci různých částí mozku.

A z toho, z jakých zvuků se tento „kód“ skládá, zvonivých nebo dutých, tvrdých nebo měkkých – se nevědomky vytváří určité odpovídající vlastnosti.

Člověk, od dětství slyšící své jméno, má k němu nastaveny určité frekvence svého „Já“. 

Z toho plynou názory, že jméno může ovlivnit náš charakter a tedy, v některých ohledech může určit i lidský osud.

Pokud se například člověk silně ztotožňuje se svým jménem, který zní sebevědomě a silně, může pocíťovat víru v sebe sama a velmi mnoho získat. Nebo naopak…

  

Zajímavé jsou příklady jmen českých zpěváků – Karel Gott – netřeba komentář. Nebo Michal Tučný (obr. 1) byl skutečně „tučný“. Jenže měl i bratra Víta Tučného (obr.2). Ten zase tak příliš „tučný“ nebyl…

Mimochodem, všichni víme, jak reagujeme na setkání se svým jmenovcem. Bezděčně s ním  sympatizujeme, jako by to byl blízký příbuzný.

Na podvědomé úrovni nám jmenovec přináší alespoň část našeho „identifikačního kódu“ – jako bychom s člověkem stejného jména sdíleli něco velmi důležitého.

Všimněme si také toho, kdy si člověk mění své jméno. Je to ve chvíli, kdy se mění i jeho život – ženy se vdávají, nebo lidé vstupují do kláštera, apod. Třeba mniši a jeptišky po vstupu do kláštera přijímají jména svatých a mučedníků.

Člověk si mění jméno s konkrétním cílem: stát se někým jiným, chce se rozejít s minulostí a začít se pohybovat v nových podmínkách. Nedělá to s cílem si život zkomplikovat, ale naopak se k někomu přiblížit, přeprogramovat svůj život. Je to jako znovuzrození.

Tajná jména 

Vzpomeňme i na jinou zvláštnost – v případě setkání s nějakým neznámým člověkem nemáte chuť se mu představit. Nebo se představíte jen křestním jménem, nebo přezdívkou, nebo si jméno jednoduše vymyslíte.

Ukazuje se, že v této chvíli se v nás probouzí zvyk, zděděný od našich předků. Ti věřili, že znát něčí jméno znamená mít moc nad jejich nositelem.

Odhalit své jméno před cizincem znamenalo věřit na jeho mírumilovné úmysly: „Víš moje jméno, takže ti plně věřím a doufám, že mi neublížíš!“ To je důvod, proč u většiny primitivních kmenů bylo zvykem skrývat skutečné jméno osoby, a užívalo se jiné jméno pro každodenní použití.

  • Podobně se postupovalo i při označení zvířat. Zvlášť totemová a nebezpečná zvířata měla tajná jména, a jejich vyslovení bylo zakázáno. Pokud se však o něm muselo mluvit, pak jen opisem. Takže např. „skutečné“, „tajné“ jméno medvěda neznáme. Mluvilo se o něm jen jako o „tom, který ví, kde je med“ (med-věd). A to přetrvalo dodnes. „Pravé“ jméno medvěda zmizelo spolu se šamany a kmenovými zasvěcenci…

Antropologové zaznamenali u mnoha kmenů nechuť sdělovat pravá jména. Věří, že by na jejich nositele zaútočili zlí duchové. Pojmenovávají se tak zásadně negativně. Například v africké Ugandě kmen Newry často dává svým dětem jména jako „Dostihne smrt“, nebo „Zítra zemře.“ Podobně postupovaly i jiné dávné kultury.

Nedávejte jméno po mrtvém 

Na konci třetího měsíce těhotenství budoucí matka začne „mluvit“, se svým dítětem.

Budoucí maminky by měly v klidu vyslovovat různá jména a sledovat, v kterém okamžiku dojde k záchvěvům a „kopání“. Tak lze najít jméno, které neporuší klid dítěte a pomůže mu žít dobře svůj život.

Nepovažuje se za dobré dávat dítěti jméno jeho otce nebo matky. Vznikne prý tak velmi složitý vztah dětí k rodičům.

Nepojmenujte dítě po zemřelém členu rodiny, aby nepřipomínalo nešťastný osud jemu ani druhým.

Děti – sirotky, odebrané z dětských domovů, je třeba od této chvíle také nazývat jiným způsobem, novými přezdívkami a také se i snažit o změnu jména úředně.

Nedávejte dětem jména složitá a těžko vyslovitelná, ani ta, která mohou vést k zkomoleninám a posměšným kombinacím. Takové jméno bude pro něj překážkou pro komunikaci s ostatními lidmi.

  • Napadají Vás jiné příklady a pravidla? Napište nám o nich!

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!