Svatby v různých kulturách

Svatba – šťastný den novomanželů, byla vždy odrazem zvyků, tradic i náboženství. Patří neodmyslitelně do kulturního kontextu daného národa i regionu. 

Ve starém Římě se svatební zvyky neměnily tak často, jako v naší době, a přesto nebyly trvalé. V době rozkvětu římské říše svatba vypadala v podstatě jako ta dnešní evropská. Po svatbě žena nosila prsten na prsteníčku levé ruky, z důvodu propojení tohoto prstu se srdcem.

Skutečnou evoluci prodělal svatební obřad u starověkých Řeků. Účelem řeckého manželství bylo zajistit kontinuitu a pokračování rodu zajistit, aby dědicové přinášeli za starší oběti. Celibát, i přes shovívavý postoj k homosexualitě, považovali Řekové za hanebnou věc.

V tom jim byli i bohové Olympu příkladem. I svobodné bohyně a bohové si opatřovali potomstvo.

Základem manželství v dávných kulturách bylo vždy náboženství. Velké rozdíly byly mezi pohanskými obřady, ale většinou se konaly doma před tváří domácích bůžků.

Křesťanská svatba je svátost, která se odehrává uvnitř kostelních zdí. Svatební obřad v Rusku do Petra Velikého měl poměrně složitá pravidla. Zahrnoval ty, kteří by měli být v svatebním povoze (pojezžaně), sedící bojaři a bojarky (hosté, sedící u stolu, ale nejeli s mladými do kostela), družba a svědci (po dvou, s ženichem a nevěstou), tysjackij (něco jako náš svědek od ženicha).

Čínská kultura je spojena nejen s taoismem, ale i s etickým učením Konfucia. Je známo, že Konfucius nedoporučoval brát si dívky pěti kategorií: ty, jež neudržují pořádek v domě, ty, jež nerespektují své starší, dívky s nevhodným chováním, dívky se špatnými zvyky nebo zatíženy dědičným onemocněním.

Některé svatební pověry: lidé se báli úderů hodin během svatebního obřadu, svatba v květnu přináší smůlu, déšť ve svatební den v Anglii přinášel smůlu, v Čechách naopak štěstí.

Moderní Angličané pořádají svatby na hradech nebo v přírodě, podle stavu peněženky. Podle staré anglické tradice má mít nevěsta tři věci: jednu starou, jednu vypůjčenou a jednu úplně novou.

 

Japonsko přešlo na evropský způsob života v období Meidži (1868-1912), a tak prošly radikálními změnami nejen svatby, ale celý život Japonců. Staré zvyky však přetrvávají dodnes. Například, Japonka, narozená v roce „Ohnivého koně“ obtížně nachází manžela kvůli víře, že „sežehne manžela ze světa.“ Za nejlepší dobu pro svatbu byl považován podzim.

Gruzínská svatba – není to jen mačankloba (svatba), ale i nišnoba (zásnuby) a korcili (skutečná svatba). Především je to velké množství lidí a barevná podívaná. V Gruzii ženich, když nevěsta vchází do budoucího domova, pouští ze střechy bílého ptáka. Ženich nejprve uleje trochu vína do poháru, dá do něj snubní prsten, předá pohár nevěstě, aby si usrkla, a pak vytáhne prsten a se sliby lásky a věrnosti, jej předá nevěstě.

Popsat svatbu v Indii je obtížné. Nehledě na skutečnost, že svatební obřady se mění čas od času, a kromě toho je zde množství národů s jejich tradicemi. Indická svatba jako taková neexistuje. Ale je tu svatba v Pandžábu, svatba v Kašmíru, svatba v Gujarati, svatba v Maharashtra a Assámu a Orissanu, bengálská svatba, tamilská svatba a svatba Sikhů.

Mnohoženství neboli polygamie bylo zakázáno v Tunisku až v roce 1957. Seznámit se s dívkou znamenalo jí nabídnout snítku jasmínu. Pokud ji přijala, dala znamení ochoty k seznámení. Podle větvičky jasmínu slabší pohlaví usuzuje o rodinném stavu Tunisanů. Kvítek za levým uchem znamená, že je svobodný, na pravé straně, že je ženatý muž.

Obr. Fotodom.ru/Rex Features

 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!