Pokusy se šváby

Co to je parapsychologie? Nejsem si jist, zda se všichni čtenáři setkali s tímto slovem. Věd je dnes jako hub po dešti — bionika, semiotika…

Pochybuji, že by každý člověk, kterého lze nazvat inteligentním, dokázal vysvětlit, co do některých z těchto věd vlastně patří.

Neinformovaným čtenářům proto sděluji, že parapsychologové se zabývají přenosem myšlenek na dálku (čemuž se říká telepatie), přemisťováním předmětů silou lidské vůle (telekineze), viděním skrz neprůhledné přepážky a stěny (jasnovidectví) a předpovídáním budoucnosti. Prosím, abyste nezaměňovali tento druh předpovídání s futurologií. To první je určitě zábavnější, protože jde o předpovídáni lidského osudu. Prekognitolog (pochybuji, že byste toto slovo našli ve slovníku) má však nesmírně daleko k futurologovi, který na elektronickém počítači zpracovává statistické demografické údaje.

Musím se přiznat, že já osobně v parapsychologii nevěřím, nepokládám ji za vědu. U nás je svoboda víry, nikomu se nezapovídá věřit či nevěřit v nanebevzetí Páně, v telekinezi, v neposkvrněné početí či v možnost přečíst dopis v zalepené obálce.

Ale já tomu nevěřím. Kromě věřících a nevěřících jsou ještě pochybovači. A právě ti se na mne často obraceli s prosbou, abych je seznámil s tím nebo jiným parapsychologickým zázrakem. Nikdy jsem takovou žádost neodmítl. Důležitá jsou totiž jen fakta. A proto jsem se velmi často scházel s telepaty, kteří se sice někdy setkání vyhýbali, jindy předváděli v mé přítomnosti své pokusy, jenže jaksi se jim nedařilo, a konečně — a to je to nejzajímavější — jsem měl možnost se setkat s tím, čemu říkám „pokusy se šváby“.

Víte, jak se dokáže, že šváb slyší nohama? Nevíte? To je velice jednoduché. Vezmete dva šváby, jednomu utrhnete nohy, druhému ne. Pak je položíte vedle sebe na stůl a bouchnete pěstí do stolu. Ten, kterému nebyly utrženy nohy, výtečně slyší zvuk a uhání, div že si hlavu nesrazí. Ten beznohý pochopitelně neslyší a zůstane ležet…

Nedávno jsem byl v Československu. Zašel jsem tehdy za jedním svým dobrým známým a přistihl jsem ho pohrouženého do četby amerického časopisu. „Tady čtu článek o svém krajanovi Robertu Pavlitovi, vynálezci psychotronních generátorů.“

S psychotronními generátory jsem se už setkal před několika měsíci. Hovořil jsem tehdy v klubu Baumanova Vysokého technického učení v Moskvě. Byl to takový večer otázek a odpovědí, na který mne pozvali, a já jsem svůj příspěvek nazval „Moje druhá profese““ — hovořil jsem tam o své žurnalistické práci (viz Vesmír 52, 345, 1973). Uvedl jsem posluchačům příklady svého boje za očistu praporu vědy. Je pochopitelné, že jsem se vysmál i telepatickým experimentům.

Přišlo mi tehdy hodně lístků s otázkami a velice dobře si vzpomínám na jeden poskakující rukopis na stránce vytržené ze školního sešitu: „Vždycky zavrhujete telepatii, telekinezi a další důležité vědecké objevy jen na základě teze, že to není možné, protože to prostě nikdy nebude možné. Jenže vy o parapsychologii vůbec nic nevíte. Víte vůbec, že Češi vynalezli psychotronní generátory? Nabíjejí se lidskou psychickou energií. S jejich pomocí lze zastavit pohyb, zabíjet hmyz, zmagnetizovat dřevo… Telekineze je prostě fakt, s tím se už soudruhu profesore, musíte smířit…“

Požádal jsem nyní o časopis, abych se podíval na konstrukci těch složitých strojů. „Ale to není přece žádný stroj,“ usmál se přítel. „To jsou jen kousky kovu velké asi jako palec.“ Mému zraku se otevřel pohled na soubor neurčitých kovových figurek připomínající abstraktní skulpturu nebo sochy prastarých bůžků či talismanů. Mezi nimi byly válečky, zakončené kuličkou, hranolem nebo krychlí, mnohostranné hranoly, destičky prazvláštních tvarů. Všechny tyto věcičky byly poznamenány otvory, klikyháky, ryskami. „Jak vlastně fungují ty … generátory?“ zeptal jsem se.

„O tom přece píše náš přední parapsycholog PhDr. Rejdák,“ odpověděl můj společník. Dr. Rejdák např. uvádí:

„Lidské bytostí, a vůbec veškeré živé bytosti, jsou naplněny určitým druhem energie, kterou do nedávné doby věda neznala. Tato bioenergie, kterou nazýváme psychotronní energií, je zřejmě základem psychokineze. Účastní se všech psychických procesů. Psychotronní generátory (které vynalezl Robert Pavlita) absorbují tuto energii z člověka, akumulují ji a umožňují její využití. Psychotropní generátor, který jste jednou nabili svou bioenergií, dokáže dělat to, co děláte vy sami.“

Rejdák dále sděluje, že Robert Pavlita má předchůdce — vitální energii prý znali staří Číňané, staří Indové ji nazývali pránou, Polynézané manou. Od nich se Robert Pavlita naučil vyrábět generátory a nabíjet je energií.

Protřel jsem si lehce oči – po přečtení těch pár stránek Rejdákova článku — a zeptal jsem se pochybovačně: „Ale co vlastně dělají ty generátory?“ „Zázraky,“ odpověděl můj informátor. „Ale proč byste o tom jenom četl? Jeďte za ním a podívejte se na to. Obstarám vám vůz.“

Uvažoval jsem: budu muset objasnit Pavlitovy pokusy ve shodě s přírodními zákony a současně reagovat na okamžitou situaci. Napadlo mi, že bude velmi těžké, dát správný výklad přímo na místě. Požádal jsem proto, zda by bylo možné pořídit televizní záznam, abychom si potom v klidu, v laboratorních podmínkách mohli probrat všechno, co jsme viděli. Mé prosbě vyšli vstříc a pozítří časně zrána jsme vyjeli za Robertem Pavlitou.

Pavlita věděl, že ho navštívím. Přivítala nás Pavlitova dcera, ale pak se objevil i hrdina mého vyprávění — šedovlasý muž, možná šedesátník, oblečený do dobře vyžehlených šatů a bělostně zářící košile s nenápadnou vázankou. Pavlita byl původně zaměstnán jako konstruktér v textilce. Výroba psychotronních generátorů byla velmi dlouho jen jeho koníčkem. Teprve pomocí PhDr. Rejdáka, který se zeširoka rozepsal o mimořádných perspektivách spojených s rozvojem prací Roberta Pavlity, se mu jeho koníček stal hlavní pracovní náplní.

Pavlita nás uvedl od pokoje, v jehož středu stál velký holý stůl. Kromě něho tam bylo jen pár židlí a velká železná skříň.

Pavlita mluvil jen česky. Nechtělo se mi hovořit prostřednictvím tlumočníka, a abych pravdu řekl, neměl jsem ani zájem. Všechna ta slova o biologickém poli, biologické plazmě, psychické energii, o tajemstvích starých Číňanů a Indů jsem už dávno četl. Věděl jsem, že Pavlita, stejně jako PhDr. Rejdák nesdělují princip velkých tajemství, spojených s výrobou generátorů, ani způsob, jakým je nabíjejí psychickou energií. Koneckonců mě zajímala především fakta.

Co mi tedy Pavlita ukáže? Po poradě s dcerou se rozhodl předvést nejdříve svůj generátor, který zmagnetizovává dřevo.

Pavlita se posadil ke stolu, já jsem si sedl proti němu, vedle mne český přítel s televizním monitorem. Pavlitovy ruce a „složitá technika““, jejíž pomocí se provádí zázračná proměna, jsou jasně osvětleny. Rekvizita se skládá se závěsu s nitkou. Na konci nitky je smyčka, do níž se navléká a utahuje sirka. Pavlita bere do ruky podlouhlý magnet a přibližuje jej k sirce, která samozřejmě na magnet vůbec nereaguje.

Nyní se na stůl postaví „bůžek““, který způsobí, že se nemagnetické těleso stane magnetickým. Psychogenerátor, sloužící tomuto účelu, je vlastně jakýsi válec, zakončený kulatou hlavicí. Těleso válce je poseto otvory o hloubce dvou až tří milimetrů. Otvory vytvářejí podivný obrazec.

Když Pavlita ukázal, že sirka není spojena s magnetem a pohledem se mne zeptal, zda jsem se o této skutečnosti přesvědčil, vyňal sirku ze smyčky a začal zasunovat její konec do různých otvorů svého modelu. Jednotlivé úkony prováděl ve značně složitém pořadí — nejdříve horní otvor, pak spodní, pak ještě jeden, postranní atd. „Nabíjení“ sirky psychickou energii netrvalo dlouho. Sirka byla umístěna do smyčky, Pavlita přiblížil magnet a — dřevěná sirka, se začala chovat jako železná hůlka a pokorně následovala magnet. Jakékoli pochyby stranou — zázrak se udál!
Při dalším pokusu bylo použito jehly na stojánku. Na konci jehly bylo lehoučké mosazné křidélko. Po krátkém houpání se křidélko ustálilo v rovnovážné poloze. Za tento přístroj postavili kovové prohnuté stínítko. Ze skříně vyňali další psychogenerátor — maličkou destičku záhadného tvaru. I ona byla nabita psychickou energií k provedení dalšího speciálního úkolu. Její pomoci mělo být křidélko uvedeno do rotačního pohybu. Ale tento generátor byl zřejmě ještě ve vývoji. Během pokusu ho bylo třeba neustále dobíjet psychickou energií. Z tohoto důvodu začal Robert Pavlita dělat rychlé pohyby rukou: Přibližoval generátor ke křidélku, a pak se rukou s generátorem dotýkal své hlavy. Když tímto způsobem předal novou porci psychické energie, přibližoval ruku ke křidélku. Po přibližně desátém „nabití““ se křidélko začalo otáčet.

Dříve než přistoupil k druhému pokusu, Pavlita se rozhodl mi demonstrovat anizotropii biologického pole. Uchopil generátor do druhé ruky a začal ho rychle přibližovat k druhému spánku. Po krátkém zaváhání se křidélko zastavilo a pak se začalo otáčet na druhou stranu.

Všechny další pokusy byly sice méně podobné, nebudu je tedy popisovat. Okamžitě mě bylo jasné, že mám před sebou člověka, který vykládá jednoduché fyzikální úkazy jako mimořádné jevy, prováděné pomocí psychické energie. Rozhodl jsem se proto seznámit se s celým Pavlitovým repertoárem a zajel jsem k němu třikrát. Viděl jsem celkem asi třicet demonstrací. Ještě bych chtěl vyprávět o jednom pokusu, který učinil pokaždé na diváky ohromující dojem a i já si nad ním lámal hlavu skoro celý den.

Malý motorek se zapne do sítě: otáčky jsou pomalé, přibližně jedno otočení za dvacet až třicet sekund. Osa motorku je vyvedena ven a zakončena hrotem, na nějž se nasadí křidélko. Motorek se otáčí a toutéž rychlostí se otočí křidélko. Tato konstrukce je uzavřena do bedýnky se skleněnou stříškou; tam se vloží „idol“ nabitý psychickou energií. Magický pokus pak spočívá v následujícím: člověk se musí postavit do blízkosti bedýnky, obličejem k psychogenerátoru a myšlenkou mu musí dát rozkaz zastavit pohyb křidélka. Jsme-li dostatečně trpěliví a dovedeme-li čekat, dočkáme se toho, že se křidélko skutečné zastaví. A jsme s rozumem v koncích. Možná, že opravdu psychická energie existuje a PhDr. Zdeněk Rejdák má pravdu. Ale se závěrem nebudeme spěchat.
Rozbor Pavlitových pokusů se konal v moderní, dobře vybavené fyzikální laboratoři. Maličký televizor byl postaven na stole a zapnut. Pozorně jsme sledovali jeden pokus za druhým, na zajímavých místech jsme zastavovali záznam a pouštěli si jej znovu a mnohokrát po sobě jsme pozorovali veškeré počínání pana Pavlity.

„Začněme třeba pokusem se sirkami,“ — navrhl můj český známý. „Už jsem o těch pokusech něco slyšel a myslím, že bych uměl ty zázraky jednoduše vysvětlit.“ „Jen to řekněte,“ povídám, „já si taky myslím, že jsem na to přišel. Je tam železo, že?“ „Pochopitelně,“ — řekl český inženýr. „Uvědomil jsem si, že k tomu, aby se působením obyčejného magnetu pohnula sirka zavěšená na niti, stačí, aby na jejím konci bylo třeba jen několik milióntin gramu železa.“ „Vy si myslíte, že nabíjení psychickou energii spočívá v tom, že na sirku přilne prášek z železného psychogenerátoru?“

Stačilo deset minut a naše „zařízení““ bylo hotovo. Vymysleli jsme závěs, připevnili jsme sirku na nitku. Přiblížili jsme magnet — sirka se ani nehnula. „Dejte sem kousek železa,“ říkám. Otevřeli jsme laboratorní skříň, vytáhli první železný předmět, který se nám dostal do ruky. Potřel jsem železo koncem sirky. Samou netrpělivostí se mi tak roztřásly ruce, že sirku musel připevnit můj český spojenec. Přiblížili jsme magnet. Rozlehl se hlučný smích všech přítomných – sirka poslušně následovala magnet.

Když jsme příště navštívili Pavlitu, přesvědčili jsme se o tom, že psychogenerátory, ovládající předávání magnetických vlastnosti nemagnetickým předmětům, jsou vyrobené ze železa.

„Tak,“ povídám, „teď přezkoumáme, jak Pavlita uvádí do pohybu křidélko tím, že nabíjí generátor pohybem ruky k hlavě.“ „Ale na obrazovce je špatně vidět tvar generátoru, který Pavlita drží v ruce.“ „Cožpak si myslíte, že tady tvar generátoru hraje nějakou roli? Kdepak! Prostě pohybem ruky se vytváří vítr.“ „Tím bychom měli hypotézu.

Hned ji vyzkoušíme.“ Rekonstruovali jsme podmínky i tohoto Pavlitova pokusu. Dalo nám práci, než se nám podařilo nesporně dokázat, že skutečně je to „větrem“. Ukázalo se, že křidélko se začínalo otáčet při zcela určitých pohybech ruky. Provedení si ovšem vyžádalo určitou praxi. Pokusy, o kterých jsem nehovořil, byly o něco složitější než ty popsané, ale během jedné až dvou hodin jsme jim zpravidla dokázali přijít na kloub.

Ale pokus se zastavením křidélka otáčejícího se na ose motorku, nám dal zabrat! Krabičku s motorkem a křidélkem jsme napodobili celkem přesně, ale neměli jsme generátor. „Vyberte jakýkoli předmět, který by se tomu generátoru podobal tvarem a rozměry,“ rozhodl jsem, „a necháme to všechno přes noc se zapnutým motorkem. Je možné, že se pohyb zastaví sám od sebe.“

Druhý den ráno se motorek otáčí s křidélkem stejnou rychlostí jako předchozího večera. Takže je zřejmé, že člověk u toho musí být. Potřebovali jsme náhradníka za Pavlitu. Posadili jsme k bedýnce laboranta. Poprosili jsme ho, aby byl trpělivý a seděl ve stejné poloze jako Pavlita. Odešli jsme do sousední místností a jen tak jsme si povídali. Ale já jsem neměl klid. Čas od času jsem se chodil dívat, co se děje v sousední místnosti. Křidélko se rovnoměrně otáčelo. Ale tak po 40 minutách jsme uslyšeli křik. „Pojďte sem! Ono se to jakoby zpomaluje.“ Vzal jsem stopky. Správně – pohyb se zpomaluje. Ještě několik minut a křidélko se zastavilo. Tak tedy bez psychické energie jsme se obešli. Ale proč se vůbec zastavil motor?

„Motor se přece nezastavil,“ řekl náhle jeden z přítomných, který pozorně sledoval to, co se odehrávalo v bedýnce. „Zastavilo se křidélko. Osa motorku už jím neotáčí, ale otáčí stejně rychle jako předtím.“ „Musela se tedy objevit nějaká síla, která vyrovnává tření mezi jehlou a křidélkem.“ „A člověk přitom musí být? Jste si tím jist?“ Požádali jsme laboranta, aby odešel. Uplynulo několik minut a křidélko se začalo pohybovat. „To je ale záhada…“ „Počkejte přece. Pokusíme si uvědomit, v čem může spočívat role člověka. Psychickou energii vylučujeme?“ Smích. „Navíc se nám tato hypotéza nehodí už proto, že nemáme Pavlitův generátor. Že by to bylo tlakem na stůl? Taky ne — jak Pavlita, tak náš laborant seděli klidně.“ „Ne, Pavlita se houpal …“ „Já jsem se ale nehoupal,“ zasáhl laborant. „Co nám ledy zbývá…“ „Počkejte, počkejte, dejte sem elektrickou lampu.“ Postavil jsem lampu k té straně, u níž sedával Pavlita. Křidélko se zastavilo téměř okamžitě. „Teplo lidského těla!“ vykřikli téměř sborem všichni přítomní.

„Ano, bude tomu zřejmě tak. Ale jak tepelný ohřev jedné strany skříňky vytváří sílu, která vyrovnává sílu tření?“

Vysvětlení může být jen jedno: teplotní rozdíl mezi stěnami bedýnky — stěnou bližší k člověku a stěnou protilehlou — vytváří uvnitř prostoru konvekční proudy vzduchu. Předměty jsou pak geometricky rozmístěny tak, že tyto konvekční proudy směřují proti směru otáčení.

Vypomůžeme-li si kouřem z cigarety, můžeme konvekční proudy dokonce zviditelnit. Přesný výpočet pro složité geometrické poměry je složitý — a zbytečný. Pokusně jsme zjistili, že pro bedýnku o rozměrech obyčejné knihy stačí dvou až třístupňový (!) teplotní rozdíl, aby vznikla síla, která vyrovná tření křidélka o osu motoru.

Nevím, jak se na to dívají čtenáři, ale já osobně jsem byl nejvíce ze všeho překvapen faktem, že takovými věcmi je možno působit na statisíce lidí a získat světovou proslulost. Značná část viny leží na novinářích, pídících se po senzacích. Aniž se zatěžují znalostmi školské fyziky, předkládají veřejnosti takové pokusy, jako kdyby šlo o dramatické události. Podívejte se, jak jeden americký reportér popisuje pokus se zastavením křidélka. Napřed přesně popíše zařízení. A pak následuje (cituji):

„Pavlita se postavil tváři k psychogenerátoru do vzdálenosti šesti stop od něho (pro větší efekt je vzdálenost prodloužena a změněna póza – Pavlita při pokusu nestojí, ale sedí – A.K.) – Pak se upřeně zadívá na generátor. Náhle se měděné křidélko zastavuje (ne náhle, ale velmi zvolna se nejdříve zpomaluje a pak teprve zastavuje! A.K.). Jako kdyby nějaká síla bránila dalšímu pohybu motoru. Co to je? Celý přístroj byl přece magneticky odstíněn. Pavlita dále pohlíží na generátor. Přítomní ho sledují se zatajeným dechem. Křidélko se náhle začíná otáčet opačným směrem (i tento jev se nám podařilo zopakovat. Konvekční proudy dokáží nejen vyrovnat, ale i překonat sílu tření.). Dva roky vědci studovali Pavlitu. Nepodařilo se jim zjistit původ síly, která zastavovala křidélko, a začalo jím otáčet ve směru, který je protichůdný pohybu osy motoru. Je zřejmé, že se zde setkáváme s určitým druhem psychokinese. Pavlita vysvětlil přítomným, že celý proces zastavení křidélka provádí psychogenerátor, který je umístěn v krabičce. Když se upřeně díváme na generátor, přístroj akumuluje jeho energii a usměrňuje ji.  Češi se domnívají, že mnoho lidí má schopnost psychokinese a že už v tomto stadiu Pavlitových pokusů může psychotronní energie přinést více než obyčejná psychokineze.“

Přeskakuji několik stránek a ještě se dovídám, že na československém velvyslanectví v Moskvě v době konání Mezinárodního psychologického kongresu seznámil dr. Zdeněk Rejdák skupinu sovětských parapsychologů s Pavlitovými psychotronními generátory. Americký žurnalista s potěšením zdůrazňuje, že Rusové (zase ten plurál) se bezvýhradné stavějí za tyto myšlenky Čechů.

V NSR se prý úspěšně provádějí pokusy s hypnózou svazku světelných paprsků a ve Francii Rémy Chauvin zase učí žáky silou vůle urychlovat radioaktivní rozpad.

Na závěr si dovolím dát čtenáři šeptem takovou docela malou radu: Nevěřte všemu, ani když se vám určité věci při prvním pohledu zdají rozumné. Vzpomeňte si na pokusy se šváby.

Zkrácený překlad E. Kunovská

Prof. A.I. Kitajgorodskij, Moskva

Z časopisu Vesmír, č. 2, roč. 53, 1974 s. 55-56

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 441

error: Kopírování zakázáno!