Svět psychických jevů v minulosti

Jak je to s léčitelstvím ? 

A konečně, vedle dvou již zmíněných velkých tužeb lidského rodu, totiž poznání budoucnosti a odhalení tajemství posmrtné existence, nelze zapomenout na přání třetí, snad ze všech nejnaléhavější – uzdravit se z nemocí a ve zdraví se dožít vysokého věku. Vídeňský lékař F. A. Mesmer (1734-1815), jehož hnutí a léčebné metody se v době krátce před francouzskou revolucí staly v Evropě velmi módní a populární a daly podnět k modernímu výzkumu hypnózy, spekuloval o tom, že na pacienty přenáší životodárnou energii. Z neznalosti podstaty magnetismu, jehož výzkum tehdy zaměstnával fyziky, ji nazval animálním magnetismem. Jeho pacienti se sice se střídavým úspěchem uzdravovali, dnes však víme, že jeho úspěch byl důsledkem sugesce. Ani to bychom však neměli chápat pejorativně: Když se pacient cítí lépe, je mu pomoženo, i když v přísném slova smyslu vyléčen nebyl.

Potřeba léčení nemocí – zvláště při omezených medicínských znalostech v minulosti – existovala ve všech dobách. Mnoho starověkých zázraků se týkalo právě uzdravení z nemocí. Léčili knězi v chrámech, léčili i potulní léčitelé, z nichž mnozí byli pro své úspěchy v antice označováni řeckým slovem „thaumaturgové“ (= divotvůrci). Nejvýznamnějším z nich byl Apollónios z Tyany, potulný novo pythagorejský filozof 1. stol. po Kr. Jeho životopisec Filostratos ze 3. stol. po Kr. uvádí mnoho podivuhodných událostí z jeho života a působení. Podle legendy prý v Římě přivedl zpět k životu mrtvou dívku a dokonce zázračně zmizel ze soudní síně, v níž mel být souzen po svém uvěznění za vlády císaře Domitiana. Jeho nadpřirozené schopnosti se dále projevovaly úspěšným předpovídáním budoucnosti, vymítáním démonů a dokonce zapuzením morové nákazy. Snad nejpodivuhodnější událostí spojenou s Apollóniovým životem je údajné spatření jeho osoby na několika místech současně. Tento jev, kdy jsou lidé viděni na dvou různých místech současné, se dnes označuje termínem „bilokace“. V antice byly tyto schopnosti připisovány i filozofovi Pythagorovi, často jsou doloženy i u křesťanských světců, jakými byli např. sv. Antonín Paduánský (1195-1231) či sv. Alfons Maria z Liguori (1696-1787). V moderní době prý vynikal schopností bilokace známý Padre Pio (1887-1968), který byl též známý svými stigmaty.

Někteří přívrženci hnutí New Age věří, že v bilokaci jde o dočasné vymístění „duše“ („astrálního těla“) na jiné místo – něco na způsob OBE, přičemž ovšem fantom prožívající osoby je na jiném místě opravdu spatřen. Kritický skeptik v těchto zprávách vidí spíše zbožné zveličení, fantazii nebo nanejvýš případy chybné identifikace, kdy na vzdáleném místě byla spatřena jiná, ale nápadné podobná osoba. Vraťme se však zpět k postavě Apollónia z Tyany, v jehož osobě jako by se téměř modelově soustředilo několik paranormálních fenoménů najednou. Zamyslíme-li se podrobněji nad některými z nich, nelze si nepovšimnout nápadné podobnosti s některými podobnými příběhy doloženými z Nového zákona. Obdobou oživení mrtvé dívky může být Ježíšovo vzkříšení Lazara, zázračné Apollóniovo zmizení ze soudní síně zase silně připomíná Petrův únik z vězení, popsaný ve Skutcích apoštolů (12,5-11). Jako jeden z možných výkladů poslední z těchto nadpřirozených událostí se nabízí i možnost hypnotického ovlivnění strážců.

Metody, které používali starověcí léčitelé a „divotvůrci“, se obecně příliš neliší od těch, s nimiž pracují dnešní laičtí léčitelé. Rozhodující úlohu vždy při nich hrála sugesce, jejíž podstata ovšem nebyla ve starověku teoreticky známa. Její praktické používání však potvrzují mimo jiné i známá Ježíšova slova „Víra tvá tě uzdravila“ (Matouš 9,22; Marek 5,34). Lidé byli tehdy obecné přístupnější sugescím než dnes, a tak se tehdejší léčitelé mohli vykázat i lepšími výsledky – jež byly pochopitelně dále zveličeny ústním podáním při vytváření legendy s jejich působením spojené. Stejné povahy jsou asi i mnohá „zázračná“ uzdravení na dnešních slavných poutních místech, jakými jsou např. Lurdy, Fatima či Medžugorje, kam lidé přicházejí v očekávání uzdravení. Podobný princip může stát i v pozadí případů doložených ze středověku – a u silné náboženských lidí i z dnešní doby, kdy se nemocný uzdravil po dotyku krále, papeže, biskupa či ostatků nějakého svatého. Takovéto léčebné účinky jsou ovšem řídké, nepředvídatelné a neovladatelné.

Přírodní léčitelství – odmyslíme-li si objektivní, exaktní vědou prokázané i klasickou medicínou aplikované působení často používaných léčivých bylin – účinkuje v podstatě třemi cestami:

1) Nejčastějším účinkem je sugesce, která pomůže odstranit bolesti i jiné symptomy nemoci. Pacient se sice cítí lépe, avšak vlastní choroba vyléčena není. Z tohoto důvodu mají i dnešní léčitelé největší úspěchy při léčení chorob jako ochrnutí nebo revmatické potíže. Ty často působí velké utrpení, ale stav pacienta se při nich může spontánně měnit (a to dokonce i v závislosti na jeho duševní náladě či atmosférických podmínkách).

2) Méně častým, nicméně také dosti rozšířeným je sugestivně vyvolaný psychosomatický účinek. Je známo, že sugesce může dalekosáhle ovlivnit procesy v těle. Může vyvolat nemoc – v případě tzv. psychosomatických chorob, může však takovou nemoc naopak i vyléčit. Do oblasti psychosomatických jevů náleží i známá stigmatizace – rány na těle některých světců, např. u sv. Františka z Assisi, připomínající utrpení Ježíše. Stigmata bývají mezi věřícími křesťany považována za znamení Boží milosti. Racionální vysvětlení však je, že jejich vznik je vyvolán autosugestivně, intenzivními a opakovanými živými představami Ježíšova utrpení. U senzitivních a mysticky založených lidí se mohou takové hluboce procítěné prožitky projevit i ve fyzické oblasti v podobě stigmat. Podobně je někdy možno hypnotickou sugescí kontaktu s horkým předmětem vytvořit na kůži pokusných osob puchýře připomínající spáleninu. Zatímco v prvním ze zmíněných způsobů šlo jen o utišení bolesti bez jakékoliv objektivní změny v těle pacienta, v tomto druhém případě dochází k objektivním tkáňovým změnám a nakonec k vyléčení – obvykle však pozvolna, v průběhu delší doby.

3) Velmi vzácné, nicméně však doložené jsou pokusy, při nichž se léčitelé snažili pouhou „silou vůle“ ovlivnit na dálku hojení ran u zvířat a nebo zpomalit růst patogenních mikroorganismů. Pokusné podmínky tady vyloučily vliv sugesce. Ve výjimečných případech můžeme proto i předpokládat, že léčitel může navíc pomoci PK přímo a okamžitě vyvolat léčebné změny v tkáních pacienta.

Úryvek z knihy Rýzl, M. – Kysučan, L.: Tajemství věštíren a posmrtného života. Arkanum, Praha, 2000

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!