Jak je to s ďábly a anděly?

Víra v ďábly a anděly je součástí tradic judaismu, křesťanství i islámu.

 V raném mládí mi bylo řečeno, že každý má svého anděla strážného, já že rovněž mám takového anděla a je třeba se k němu modlit: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku …“, dále si text nepamatuji. Pak se dlouhá léta andělé vytratili z mého povědomí, vyjma těch, které bylo možno vidět na obrazech, nebo v kostelech. Zvláště malé buclaté andělíčky si vybavuji, kdykoli je řeč o baroku.

Víra v anděly je součástí tradic judaismu, křesťanství a islámu. Kdo to vlastně ti andělé jsou? Jedná se o Bohem stvořené duchovní bytosti, ochraňující lidi (ale i jiné tvory) na cestě k Bohu. Jsou to poslové (řecky angelos) mezi Bohem a lidmi. Izrael líčil Boha vždy obklopeného dvorem nebeských duchů, kteří jednají jako jeho prostředníci. Říká-li Bůh v Genesi (1:26) „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem,“ může použití plurálu být oslovením těchto andělských bytostí.

Povinností andělů je nás utěšovat a chránit před zlem. Nevyžadují poslušnost ani uctívání a nikdy nás nekárají. Když k nim zaujmeme dětský postoj, máme k nim naprostou důvěru, lásku a pokornou vděčnost, andělé nás zahrnou všeobjímajícím požehnáním. Budou se věnovat našemu blahu a horlivě vyplní každé naše přání. Řečenému údajně dnes upřímně věří mnoho lidí. Proč ne, lidé kdysi věřili, že existují mořské panny. Bible nás ujišťuje (Žalm 104,1,4, Lukáš 1:26-33, Skutky 12:6-11), že andělé jsou skutečně mocné a nádherné duchovní bytosti. Také obsahuje zprávy o andělech, kteří předávali poselství a zachraňovali Boží služebníky od zlého.

Ale Bible nás nikde nevybízí, abychom anděly vzývali. Učinit anděly středem zájmu odporuje pravému křesťanství. Ježíš to zřetelně ukázal v modlitbě, kde řekl: „Budeme se modlit takto: Náš Otče na nebesích,“ (Matouš 6:9). Podobně psal apoštol Pavel: „Ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou spolu s díkuvzdáním“ (Filipanům 4:6). Ano, andělé jsou stvoření Boží a jako takoví se nikdy nemohou stát předmětem uctívání nebo modliteb (Koloským 2:18, Zjevení Janovo 28:8n). Tedy na začátku mnou uvedená dětská modlitba je veskrze nevhodná.

Andělé údajně mají funkční křídla, tudíž mají schopnost letu. Mohou mít jeden pár, ale i dva nebo tři páry křídel. Ač mají křídla, nemají tělo, nevrhají tudíž stín. Jsou nesmrtelní. Jsou bezpohlavní, nemají tělesné žádosti ani podobu. Podle způsobu, jak jsou andělé popisováni, lze spatřovat vliv blízkovýchodního náboženství. Okřídlení duchové jsou běžným prvkem mezopotámské víry.

S tím okřídlením to není tak jednoduché. Tam, kde se andělé ve Starém nebo Novém zákoně vyskytují, nikde není zmínka o křídlech. Tu se zvedl Boží posel, který „šel“ před izraelským táborem a „šel“ teď za nimi (Exodus 14, 19). I „přišel“ Hospodinův posel a „usadil“ se v Ofře pod posvátným stromem (Soudců 6, 11). A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně „sestoupil“ s nebe, odvalil kámen a usedl na něm“ (Matouš 28,2). Jedinými biblickými postavami s křídly jsou serafové a cherubové, ale ti nebyli božími posly, nýbrž služebníky v božím království, kteří se však už tím, že jejich těla měla částečně lví podobu, poněkud vymykali svému určení. Nepřekvapuje proto skutečnost, že v umění raného křesťanství byli andělé zobrazováni bez křídel. Teprve od konce 4. stol. n. l. se můžeme u postav andělů setkat také s křídly. Možná proto, aby lidem bylo srozumitelnější jejich náhlé zjevení nebo zmizení, případně i schopnost vzlétnout do nebes. Původně byli andělé představováni výhradně jako mladí muži. V době renesance se začínají objevovat okřídlení andělé i v podobě dívek či dětí . Na spojení s ženskou tváří (říká se, že má andělskou tvář – dítě, dívka) má patrně hlavní zásluhu slavný obraz Zvěstování, jehož autorem je Leonardo da Vinci, kde zobrazený anděl má ženskou podobu.

Po celou existenci křesťanství je zobrazování andělů jedním z hlavních námětů ve výtvarném umění, a proto snad vznikla i určitá výtvarná charakteristika těchto pomyslných bytostí. Archanděl Gabriel s lilií v ruce je nenahraditelnou postavou na obrazech Zvěstování, Michael jako obránce křesťanství má v ruce meč, seraf mívá svíčku a je zbarven do červena, cherub drží knihu a je zbarven do modra.

Každý věřící křesťan má tedy mít svého osobního strážného anděla, který se stará o všechno. Islám je štědřejší, podle něj má každý člověk dva anděly: u pravého boku má jednoho, který mu zapisuje skutky dobra, u levého boku druhého, který mu zapisuje zlé skutky. Ono je vlastně jedno, kolik jich je, protože bez ohledu na počet je stejně nelze rozumem pochopit.

Aby to nebylo tak jednoduché, existuje několik andělských sort, tzv. kůrů. Judaismus dělil anděly na čtyři skupiny (1. andělé, 2. archandělé, 3. cherubové, 4. serafové), křesťanství přidalo dalších 5 kůrů (5. knížata, 6. panstva, 7. mocnosti, 8. síly, 9. trůny). Nevím, proč je tolik skupin a co znamenají. Existuje jakási hierarchie, protože dle tradice serafové jsou nejvyšším andělským kůrem, archandělé a cherubové andělé z druhého nejvyššího kůru. Jiný údaj praví, že v čele andělského zástupu stáli čtyři archandělé, kteří měli individuální jména s koncovkou „él“ ve významu „Bůh: Gabriel, Michael, Rafáel a Uriel. Z nich Gabriel má být nástrojem konečné zkázy zla a jeho polnice prý ohlásí konec světa (Zjevení Janovo 11:15). Bývá tradičně ztotožňován s archandělem, který má podle 1. listu Tesalonickým ohlásit Kristův návrat. Poprvé se objevuje v knize Daniel (8:16), kde je vykladačem Danielovy apokalyptické vize. Archanděl je tradiční označení pro anděly, jmenované v Bibli a jedině jim je vyhrazeno právo zprostředkující role mezi lidmi a Bohem. K čemu tedy ti ostatní? A do kterého ze jmenovaných andělských sborů přísluší strážní andělé?

Mají-li andělé aktivní úlohu v celém období historie spasení, pak se zdá, že podle Nového zákona je jejich pozemská služba existencí církve přerušena. Nový zákon zaznamenává jejich podřadnost nejen ve vztahu ke Kristu (Židům 1:4), ale i k samotnému křesťanovi. Jestliže andělé byli ve Starém zákonu prostředníky mezi Bohem a lidmi, pak v Novém zákoně tato jejich úloha skončila (Galatským 3:19).

V moderní době lidé, spjatí s vědeckým pokrokem, v existenci andělů nevěří, protože připouštějí jen takové jevy, které jsou přístupné jejich bádání. Člověka, který věří ve skutečnosti, jejichž existenci lze prokazovat jedině vírou, pokládají za zaostalého. Proti tomu zastánci existence andělů tvrdí, že skutečnost, že si moderní člověk, ba dokonce křesťan, neuvědomuje existenci a moc andělů neznamená, že tito andělé přestali existovat a že ztratili svou moc. Jejich odmítnutí ochuzuje lidského ducha, vystavuje jej vážnému nebezpečí a zbavuje ho mocné opory. Člověk potřebuje dnes, stejně jako v každé jiné době, ochranu andělů ze dvou závažných důvodů: v prvé řadě, protože zůstává i nadále nemocnou a nevyrovnanou bytostí v důsledku prvotního hříchu, a za další, že je předmětem neustálých satanových útoků a nástrah. Je to moc zla, a za jedno z největších ďáblových vítězství se považuje, že se mu podařilo uspat bdělost lidí a donutit je, aby zapomněli na jeho existenci a vliv. Sv. Tomáš Akvinský řekl: „Aby nebyly podmínky zápasu nerovné, člověk dostává jako náhradu v prvé řadě pomoc Boží milosti a v druhé řadě ochranu andělů“.

Nevím, jaký vztah v současné době zaujímají různé církve k fenoménu „anděl“, případně „padlý anděl“ nebo přímo „ďábel“ a zda stále máme každý svého anděla strážného. V případě, že ano, pak v nebesích dnes lítá mezi družicemi 6 miliard takových andělíčků bodygardů. Otázek je samozřejmě více: co se stalo se stamiliony těchto strážců po zemřelých, jak vznikají další andělé pro nově se narodivší? Jednou z kardinálních otázek například je, že má-li každý člověk svého anděla strážného, proč tito andělé některé lidi ochraňují a tím plní své určení a jiní zase nikoliv. Kolik miliónů lidí umírá na různé nemoci, podvýživu, hladomor, při povodních, zemětřesení, v četných válkách, v moderní době při leteckých katastrofách, při autohaváriích, po předávkování drogami a seznam by mohl dlouho pokračovat.

Kde je strážný anděl dítěte, které je týráno svými rodiči tak, že nakonec zemře na způsobená zranění? Co dělá anděl strážný nemocného, který nepřežije operaci, zatímco jiný pacient se po stejné operaci snadno zotaví? Spí strážný anděl ve chvíli, kdy řidiče postihne mikrospánek, havaruje a způsobí smrt a bolestivá zranění zcela nevinných lidí, cestujících v protijedoucím voze?

Celá angelologie je komplikována ještě démonologií, protože andělé mají svobodnou vůli a mnozí z nich se rozhodli sloužit zlu. Jsou to padlí andělé, kteří se přeměnili v ďábly. Mytologické představy o Satanovi a množství ďáblů pronikly z babylónské mytologie do raného judaismu a odtud do Nového zákona. Ďáblové (démoni, satani, čerti, luciferové, belzebubové) se snaží zbavit lidi naděje na věčnou blaženost tím, že je pokoušejí k hříchu. Jsou to svůdci, našeptávači, v každém případě odpůrci Boží, kteří se snaží mařit Boží záměry s lidstvem. Někdy to mají těžké, někdy lehčí. Nemohou totiž člověka ovládnout bez jeho svobodného souhlasu. Někdy se jim podaří překonat odpor lidské svobodné vůle snadněji (cizoložství promiskuitně laděného člověka), někdy to jde hůře (vražda).

Takový kotrmelec a metamorfóza hodnot musí mít své zdůvodnění. Podle původní izraelské víry všechno, jak dobré tak zlé, pochází přímo od Boha. Pozdější názor viděl Boha jenom jako výhradní zdroj dobra a proto se příčina zla musela hledat jinde. A našla se, našla se v transformování andílka na satana. Jako bytost, která pokouší lidstvo, aby jednalo proti Boží vůli, stává se satan Božím nepřítelem. Následně se objevil v židovských spisech jako hlavní z padlých andělů, kteří byli vyhnáni z nebe pro vzpouru proti Bohu a jsou příčinou zla ve světě. Je to příklad toho, že i v dogmatické víře může mít účelová flexibilita své místo. V Novém zákonu stojí satan v čele říše zla, která je protikladem království Božího. Satanovo kralování se projevuje v činnosti démonů, kteří souží lidstvo. Máme tedy dva kralující – říši zla vede Satan, říši dobra Bůh. Pak ale jsou dva stvořitelé. A je-li pouze jeden, stvořil jak dobro, tak zlo. Jak to, že Bůh připouští takový šlendrián a umožňuje přeměnu svých andělských výtvorů ve zlé satany? Je přesvědčující nouzová odpověď, že se jedná o Boží záměr a my tomu nemůžeme rozumět? Mimochodem, kde hledat základnu ďáblů, kde se nachází infernum? Existuje vůbec peklo jako místo tmavého prostoru s ohnivými plameny a sirným zápachem? Takové představy existovaly a byly spojeny s nepředstavitelnými tělesnými mukami a nekonečným trápením. A nejen v křesťanství. Řada světových náboženství má rovněž své představy o mučivé odplatě v záhrobí. Ve 20. století bylo peklo v původním pojetí prakticky potlačeno. Podle Kazatele 9:5,10 …. mrtví nevědí zhola nic… a …není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých…. lze vyvodit závěr, že mrtví si nejsou ničeho vědomi, nic necítí, o ničem nepřemýšlejí, že mrtví vůbec neexistují a proto peklo nemůže být ohnivé místo muk, v němž by zlí lidé po smrti trpěli. V moderní době si věřící lidé pod slovem peklo oproti tradiční představě představují něco jiného. Nejedná se o místo, ale o symbolické vyjádření stavu, jako způsob bytí toho, kdo se dobrovolně a s konečnou platností odloučil od Boha (Jan Pavel II).

Musím se přiznat, že při vzpomínce na inkviziční soudy a torturu se necítím dobře, čtu-li v tisku, že papež Jan Pavel II. prováděl během svého 23letého pontifikátu třikrát vymítání ďábla. Naposledy v září 2001, kdy rituálně vyháněl ďábla z dvacetileté dívky při veřejné audienci ve Vatikánu. Je to jako v pohádce. Dobro proti Zlu. Nevěřil bych, kdyby to nebyla oficiální zpráva. Papež chtěl údajně dát působivý příklad a chtěl předat poselství, že musíme znovu začít vymítat ty, kteří jsou posedlí démony. Podle papeže nás ďábel každodenně pokouší, i když to neočekáváme.

V minulosti bylo v římskokatolické církvi např. během křtu vymítáno každé dítě, protože při porodu přišlo do kontaktu s ženskými pohlavními orgány, a tím do něj údajně vstoupil démon. Církevní kanonické právo v moderní době provádění exorcismu značně omezilo a posedlost se prý projevuje „už jen“ (čím to?) ojediněle.

Nicméně víra v Satana a démony je stále nedílnou součástí katolické víry. Mluvčí Vatikánu, kardinál Jorge Medina Estevez zdůrazňuje: „Existence ďábla, to není nějaký názor, který bychom mohli opustit podle svého přání. Každý, kdo říká, že neexistuje, nemá plnost katolické víry“. K tomu říká milánský kardinál Martini, že každý člověk může být pokoušen ďáblem, i papež. K papeži se prý ďábel přibližuje obzvláště rafinovaným způsobem, příkladně ve formě pesimismu, podezřívavosti a deprese. To je způsob, jakým se ďábel projevuje v dnešním světě. Uvědomíme-li si, že se vymítal „zlý duch“ v „posedlých“ lidech a většinou se zřejmě mohlo jednat o epileptiky, není k tomu co dodat.

V souvislosti s řečeným nebude na škodu si připomenout, jak fanatičtí mnichové dominikánského řádu vytvořili vzorovou proceduru k usvědčení z čarodějnictví. Donaha vysvlečená oběť byla nejprve několik hodin velmi podrobně zkoumána z hlediska různých ďábelských znamení na těle. Potom byla vyzvána, aby se přiznala k obcování s ďáblem pod hrozbou mučení. Následovala tortura tak strašná, že bylo téměř vyloučeno, aby se bolestmi šílený člověk nepřiznal k jakémukoliv nesmyslnému obvinění. Na přání inkvizitorů potom mučený člověk musel jmenovat další osoby, které se měly zúčastňovat čarodějnických sabatů. Tragedie obětí inkvizičních procesů byla ukončena děsivou smrtí upálením.

Řádění inkvizice dosáhlo neuvěřitelných rozměrů. Počet odsouzených se odhaduje pouze od poloviny 15. do konce 18. století na několik set tisíc. Pověstný fanatik španělský inkvizitor Torquemada poslal sám na hranici asi 8 000 lidí. Nehledě na vzájemnou nevraživost převzali tyto nelidské praktiky od katolíků také protestanti. Byli dokonce vynalézavější v demonstrativním popravování obětí, které byli schopni smažit na rozpáleném oleji. Princip doznání i nevinného na základě mučení se rovněž promítl do moderní doby – používali ho nacisté, stalinisté, komunisté a jiní, kteří chtěli upevnit svou moc právě tak, jako inkvizice se snažila být nástrojem k upevnění moci církve.

Bez ohledu na mocenské cíle lze nalézt v činnosti inkvizitorů také projev patologického sexuálního uspokojování. K. Koubek upozorňuje na pověstný spis Malleus maleficarum, vydaný dvěma dominikánskými mnichy v roce 1487 a označovaný za jednu z nejobludnějších knih, které spatřily světlo světa. Obsahuje zločinný návod k odhalování a usvědčování spolčenců ďábla i k jejich následnému odsouzení. Zvláštní pozornost je věnována důkazu, že osoby posedlé ďáblem je třeba vyhledávat především mezi ženami. Ženy jsou podle autorů celkově náchylnější k hříchu, vyniká zejména jejich sexuální žádostivost. S potěšením se zúčastňují čarodějnických sabatů, při kterých líbají satanovi zadek a pohlavně s ním obcují. Tento jejich intimní život je doplněn čarodějnickými praktikami sloužícími k poškozování spoluobčanů. Jsou schopny přivolat krupobití a jiné živelní pohromy, způsobit ztrátu dojivosti dobytka, neplodnost žen a impotenci mužů i spoustu jiných škod.

Přestože katolická církev současnosti se jednoznačně distancuje od zločinů inkvizice, smrt statisíců nevinných lidí zůstane navždy velkou skvrnou v dějinách křesťanství. Navíc až do našich dnů užívají všechny totalitní režimy této planety dva kruté principy, objevené inkvizicí. Zaprvé zjištění, že fyzickým mučením je možno zlomit vůli člověka a donutit jej k jednání, které se příčí lidské důstojnosti.

Druhým zlověstným principem je skutečnost, že občané, žijící ve státě, ve kterém orgány moci mohou neprávem obvinit a případně i fyzicky zlikvidovat nevinného člověka, jsou občany loajálními, poslušnými a okázale podporujícími svoji vládu. V době nedávno minulé měli naši občané možnost tyto principy pocítit na vlastní kůži za vlády nacistů a pak za vlády komunistů.

Ale důsledek řádění inkvizice měl i pozitivní důsledky. Teror, rozpoutaný inkvizicí, stejně jako ztráta morálního kreditu představitelů církve, vedly ke zpochybnění ideologického monopolu ztělesněného papežem jako náměstkem Božím na zemi a jeho jménem vystupující církevní hierarchií. Zrodil se nový humanismus zdůvodňující lidskost a soucit s pozemským strádáním člověka, a to zdravým rozumem, postaveným proti svérázně vykládanému církevnímu dogmatu. Tento nový proud evropského myšlení, vzniklý na půdě renesance, sílí s rozvojem novodobé vědy, jejíž vynikající přestavitele církevní hierarchie krutě pronásledovala. Velcí duchové Evropy již nehledali pokrok v nápravě církve, ale v boji proti církvi. Český kacíř Jan Hus podstoupil mučednickou smrt v pevném přesvědčení, že on je lepším křesťanem než papež a sbor kardinálů, který jej odsoudil.

Jeho následovník Martin Luther již překročil hranice katolicismu jako jediné instance povolané k posuzování pravé nebo nepravé víry a odchovanec jezuitů Francois Voltaire na smrtelném loži odmítl svátost umírajících, takže riskoval věčné zatracení. Ostatně Voltairovi duchovní dědicové, francouzští revolucionáři, se zdravili rouhačským „smrt Bohu“.

T.G. Masaryk, pobouřen encyklikou o neomylnosti papeže, vystoupil z církve. Vše nasvědčovalo tomu, že zejména katolická církev je největším protivníkem pokroku, svobody a demokracie. Boj osvíceného humanismu s církevním tmářstvím, podporovaným stále ještě mocí a majetkem, pokračoval i v 19. století, které definitivně prokázalo dobrodiní novodobé vědy jako zdroje ohromného rozvoje a bohatství společnosti.

Použitá literatura:

  • Andělé, jak to s nimi vlastně je? Probuďte se, listopad 1999
  • Andělé v umění, 100+1, č.8, 1999
  • Co se stalo s pekelným ohněm?. Strážní věž, č. 3, 2002
  • Huber, G.: Můj anděl půjde před tebou. Zvon Praha, Naši andělé strážní, www.pastorace.cz
  • Papež vymítá – informace, Neviditelný pes, 27. 2. 2002
  • Koubek, K.: Víra jako dogma, ideologie a stav mysli. In.: Zvěřina, J., Uzel, R., Koubek, V.: Sex, církev a politika. Č. Budějovice, 2001
  • Krämer,W., Trenkler, G., Krämer, D.: Lexikon populárních omylů, Knižní klub, Praha 2001
  • Také papeže prý pokouší ďábel, Metro 26. 7. 2002
  • Josef Veger: Andělé a ďáblové. Britské listy, 5.8.2002, http://www.blisty.cz/ 

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 292

error: Kopírování zakázáno!