Transkomunikace

Transkomunikaci si může vyzkoušet každý a stačí mu k tomu ten nejobyčejnější a nejlevnější magnetofon, třeba jenom “kazeťák“. Metoda práce je velice jednoduchá. Magnetofon s připojeným mikrofonem zapneme na nahrávání a potom tiše oslovujeme a voláme toho, s kým bychom chtěli navázat kontakt, tedy třeba ducha zemřelého.

„Lovci duchů“ to nemají jednoduché. Jakou techniku by měli při své práci použít, když potřebují navázat styk s nefyzikálním světem?

Pravda je, že američtí „ghostbusters“ si už mohou ve speciálních obchodech zakoupit příruční měřič elektromagnetického pole (EMF meter), elektronické teploměry a termokamery, dalekohledy pro noční vidění, případně Wimshurstův nebo Van de Graaffův generátor, ale účinnost těchto pomůcek je někdy problematická. Nejlepší a nejspolehlivější je magnetofon, ať už pro záznam celého akustického spektra od infrazvuků až po ultrazvuky, nebo pro tzv. transkomunikaci.

Transkomunikaci si může vyzkoušet každý a stačí mu k tomu ten nejobyčejnější a nejlevnější magnetofon, třeba jenom „kazeťák“. Metoda práce je velice jednoduchá. Magnetofon s připojeným mikrofonem zapneme na nahrávání a potom tiše oslovujeme a voláme toho, s kým bychom chtěli navázat kontakt, tedy třeba ducha zemřelého. V případě, že nevíme, koho z „druhého břehu“ voláme, jako tomu bývá na místech, kde straší nebo dochází k paranormálním jevům, vyslovujeme otázky typu „Kdo je tady?“ nebo „Co si přeješ?“ Nejlépe je, když jsme sami, protože mnoho lidí cítí při vyslovování podobných vět ostych, za své zdánlivě pošetilé konání se stydí a není schopno se dostatečně psychicky uvolnit. Abychom se mohli naladit na stejnou vlnu, jako náš partner v komunikaci „odjinud“, musíme mít klidnou mysl a vstřícný, nikoliv skeptický nebo dokonce výsměšný postoj k těmto jevům.

Magnetofon pak musíme nechat dál běžet, i když sami žádné odpovědi neslyšíme. Na magnetofon se totiž mohou nahrát hlasy, které nemají akustický původ. V tom právě spočívá záhada transkomunikace. Výzvy opakujeme po několika minutách a nahrajeme tak okolním „tichem“ třeba celý pásek. Potom ho přetočíme zpět, přehráváme a pozorně posloucháme. Musíme se obrnit trpělivostí, protože zpočátku se z pásku ozývá pouze šum, ale časem se určitě výsledek dostaví. U někoho dříve, u jiného později. Když zachytíme odpověď a navážeme kontakt, pauzy při nahrávání samozřejmě přiměřeně zkrátíme.

Transkomunikátoři postupně zjistili, že nejlepších výsledků dosáhnou, když trvale používají nějaký pomocný zdroj zvuku. Může to být cokoliv. Někdo používá tichou hudbu, přehrávanou v pozadí, buď z rádia nebo gramofonu, jiný dává přednost syčivému zvuku z televize po přepnutí na prázdný kanál, nebo z rádia, naladěného na neobsazenou frekvenci, tedy mimo stanice. Přes tento pomocný zvuk klade transkomunikátor neustále otázku typu: „Je tam někdo?“ Mně osobně se nejlépe osvědčila metoda, kdy k mikrofonu postavím tranzistorové rádio s vestavěným magnetofonem naladěné na nějakou prázdnou frekvenci v rozsahu FM. Vestavěným magnetofonem současně přímo nahrávám rádiový šum a mám pak kontrolu, zda případně nahrané hlasy nepocházejí pouze z rádiového „přeslechu“.

Duchové, nebo lépe řečeno bytosti z jiné dimenze, pomocný zvuk pravděpodobně potřebují k tomu, aby z něj mohli vytvořit svůj hlas, který by pronikl do našeho světa. Používají ho tedy jako jakýsi stavební materiál pro své odpovědi a zprávy.

Když se o pokusech evropských transkomunikátorů dočetla Američanka Sára Estepová, byla přesvědčena, že to jsou jen podvody nebo přinejlepším omyly. Ale na rozdíl od většiny skeptických kritiků, kteří už předem vědí, co je možné a co nemožné a ihned vynášejí rezolutní závěry, tato žena si dala týden na to, aby se sama o existenci hlasů přesvědčila. Celých šest dní kladla neúnavně do mikrofonu stále stejnou otázku: „Je tam někdo?“ Na magnetofonovém pásku však žádnou odpověď nenacházela. Byla už z toho unavena, a tak poslední, sedmý den otázku změnila, a zeptala se: „Prosím, řekněte mi, jaký je váš svět?“ Tentokrát při přehrávání uslyšela z pásku zřetelnou odpověď: „Krásný.“ Znovu a znovu si pásek přehrávala, ale hlas tam skutečně byl. To rozhodlo o jejím dalším životním zaměření. Sára Estepová se pustila do systematického výzkumu tajemných hlasů.

Zpočátku byly výsledky chabé a problematické. Ale vždy, když už chtěla další práce zanechat, ozvaly se z pásku zřetelné hlasy: „Nevzdávej to,“ nebo „Vydrž.“ Po pěti až šesti týdnech se hlasy začaly ozývat častěji, asi tak jedna až dvě zprávy denně, a staly se silnější, jasnější a zřetelnější.

Sáře Estepové se brzy podařilo i vyvrátit nejčastější námitku skeptiků, že se jedná pouze o rádiové „přeslechy“, tedy o hlasy nějakých vzdálených rozhlasových stanic, které se vlivem změn v atmosféře na krátkou chvíli objeví na jinak prázdné frekvenci. Používala totiž pouze pásmo pro letecký provoz na velmi krátkých vlnách. Velice snadno dokázala odlišit strohá technická hlášení pilotů i letištní věže, od naprosto jinak znějících hlasů „odjinud“. Kromě toho ji hlasy brzy začaly oslovovat jménem, z některých poznámek bylo zřejmé, že tajemné bytosti mají informace jak o ní, tak o její rodině, a reagovaly na konkrétní otázky. Nemohly to být ani hloupé vtipy nějakých rádiových amatérů, protože Sára hovořila jen do mikrofonu, připojeného k magnetofonu a ne do vysílačky. Její otázky tedy nemohl nikdo na rádiových vlnách zachytit.

Na počátku svého výzkumu Sára často zachycovala hlasy volající o pomoc. Mnozí lidé, kteří s transkomunikací začínají, mají stejné zkušenosti. Ale po určité době tento druh hlasů zmizí a prosby o pomoc ustanou. „Nevím, proč se tak děje,“ uvažuje Sára, „ale předpokládám, že když se člověk transkomunikací vážně zabývá delší dobu, pronikne časem přes nejnižší říši nebožtíků, kteří se dosud se svou smrtí nevyrovnali, do další vyšší oblasti. V případech žádostí o pomoc jsem vždy další výzvy přerušila a odříkala jsem krátkou modlitbu, abych nebožtíkům na druhé straně pomohla urychlit cestu ke světlu.“

Sára je tedy přesvědčena, že skutečně komunikuje s duchy zemřelých lidí, kteří si po své smrti zachovávají vědomí své osobnosti. Založila ve Spojených státech American Association of Elektronic Voice Phenomena, tedy Společnost zkoumající elektronické hlasy, která má dnes 250 členů. Začali za ní přicházet lidé s prosbou o navázání styku se svými zesnulými příbuznými. Snaží se jim vždy pomoci, ale musí je upozorňovat na to, že hlasy nepřicházejí na povel. Pro duchy je jistě obtížné překonat hradbu, oddělující naše rozdílné světy. Každému se to nepovede, aby s námi mohl rozmlouvat pomocí magnetofonového pásku. Proto často někteří volí snadnější cestu, kdy ke svému blízkému promlouvají ve snu.

Někteří transkomunikátoři tvrdí, že všechny tyto hlasy nepatří jen zemřelým lidem, ale také mimozemšťanům nebo jiným inteligentním bytostem z paralelní reality. Tyto naprosto odlišné, takzvané „vesmírné hlasy“ znějí, jako by byly vytvořeny počítačem, a občas používají slova nevyskytující se ve slovní zásobě pozemských lidí. Tyto hlasy ale nikdy nelžou. Jestliže řeknou: „Zítra se ozveme,“ tak se skutečně ozvou. U hlasu duchů si s tím však člověk nemůže být nikdy jist. Duchové mají pravděpodobně s komunikací nějaké technické problémy. Zdá se, že vesmírné hlasy žádné takové problémy nemají. Bývají hlasitější a jasnější. Občas sice používají neobvyklou gramatickou stavbu, ale je na ně spolehnutí. Podle kvality se hlasy rozdělují do tří skupin. Nejhlasitější a nejzřetelnější je skupina A. Do skupiny B patří hlasy průměrné slyšitelnosti a hlasy ze skupiny C jsou slabé a šeptavé. Těch je také nejvíc.

V poslední době se objevila teorie, že hlasy nepřicházejí z jiného světa, ale jsou to jakési psychokinetické projekce z podvědomí experimentátora ovlivňující mikrofon. Transkomunikátoři proti tomu namítají, že občas zachytí hlasy s poruchou řeči, kterou oni sami netrpí, hlasy dělající hrubé gramatické chyby, kterých by se experimentátor nikdy nedopustil, nebo hlasy hovořící cizím přízvukem.

Jak se hlasy dostanou na magnetofonový pásek zůstává stále záhadou. Bytosti z jiného světa dokážou pravděpodobně vytvořit elektrické oscilace imitující lidský hlas a indukovat je přímo do vstupního obvodu magnetofonu. Zajímavé ale je, že tyto hlasy jsou osobité, podobně jako papilární linie na prstech člověka. Každý je unikátní. Harold Sherman prováděl počítačovou analýzu stovek elektronických hlasů a nenašel dva totožné.

Z dosavadních zkušeností vyplývá, že při transkomunikaci není třeba senzibilní osoby, tzv. média. Pokusy může provádět každý člověk, je ovšem žádoucí jeho vstřícný postoj a duševní soustředění. Jedná se přitom o jeden z mála hraničních fenoménů, které se dají poměrně dobře opakovat a všichni přítomní je mohou ihned označit jako paranormální jev. To umožňuje vědecké zkoumání bez dodatečných statistických vyhodnocování.

V převážné většině případů transkomunikace je však obsah vzkazů velice naivní. Někdy připomíná zprávy, přijímané tzv. kontaktéry. Jsou to obvykle varovná poselství lidstvu před zkázou Země a všeobecné výzvy k lásce a k míru. Jindy jsou to rozporuplné, často pseudovědecké informace, ale většinou se mrtví na magnetofonových páscích vyjadřují nesrozumitelně, v některých případech pouze tiše kvílejí. To vedlo některé okultisty k domněnce, že z magnetofonu nehovoří duch zemřelého, ale nějaká astrální bytost, která se za něj pouze vydává. Astrální úroveň, neboli „onen svět“, není totiž obydlený pouze zesnulými, ale i různými nelidskými bytostmi, které mají nízkou inteligenci, avšak velikou sílu a touhu proniknout do našeho světa. Proto při kontaktech se záhrobím člověku hrozí nebezpečí. S transcendentálními silami si není radno zahrávat, varují okultisté všechny transkomunikátory.

Ivan Mackerle, Fantastická fakta (2001)

Internet: http://www.mackerle.cz

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225 

error: Kopírování zakázáno!