Doktor Faust – miláček ďáblův

„Koberec ležel na zemi stržený, roztrhaný, a černá díra zela volně. Na jejím okraji, na stropě, shlédli skvrny, jako by krev tam stříkla, svěží, nedávno prolitá.“
Tak popisuje Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých bědný skon zvědavého studenta, který se odvážil pokračovat v odkazu doktora Fausta přímo v jeho domě na pražském Karlově náměstí. Příběh doktora Fausta je oblíbený středověký horor a proto Jirásek nezaváhal a tuto vděčnou tematiku zabudoval i do svého bestselleru.

Zasadil ji do prostředí mystické Prahy, jako kdyby tam odjakživa patřila. Ostatně v pražských ulicích bylo – a možná ještě je – možné narazit i na další tajemné postavy. Jak to však ale s doktorem Faustem bylo doopravdy? Existoval i ve skutečnosti, nebo jen jako literární postava, ať už do dokonalosti dovedená Goethem, a nebo zpotvořená potulnými pimprlovými divadly, kde hrůzu příšerného příběhu odlehčuje dementní Kašpárek?

Obr. 1 Titulní strana Tragické historie Dr. Fausta od Christophera Marlowe (1616)

Skutečný doktor Faust, lépe řečeno středověký učenec, který se stal předlohou pro pozdější literární ztvárnění, se narodil v Německu, patrně někdy kolem roku 1480. Jisté není ani místo jeho narození – obvykle je za něj považováno městečko Knittlingen u Pforzheimu, podle jiných pramenů se ale jedná o Helmstedt u Heidelbergu. Doktor Faust tedy žil v zajímavé době, na přelomu středověku a novověku, v době, kdy byla objevena Amerika, Vasco dá Gama jako první doplul do Indie, Magellan obeplul svět a Španělé dobyli Granadu, čímž definitivně vypudili islám z Pyrenejského poloostrova. Měl i skvělé současníky – Leonarda da Vinciho, Erasma Rotterdamského, Agrippu z Nettesheimu, Raffaela Santiho, Hieronyma Bosche, Macchiavelliho, Thomase Morea, Hernando Cortése, Martina Luthera nebo Paracelsa. Už tento jednoduchý výčet naznačuje, jak pohnutá to byla doba. Navíc tehdy byly styky s ďáblem zcela běžné, vždyť doktor Luther po něm dokonce musel hodit kalamář, aby ho vůbec odehnal ze své blízkosti – i když od doktora teologie bychom samozřejmě čekali kvalifikovanější přístup.

O doktoru Faustovi se dochovalo jen několik málo zaručených, útržkovitých dobových zpráv, dopis sponnheimského opata Trithemiuse z roku 1507, další dopis od Rufuse z Erfurtu o Faustově návštěvě tohoto města, zmínka o zaplacení deseti zlatých za horoskop z roku 1520, záznam o jeho vypovězení z Ingolstadtu v roce 1528, poznámka v deníku převora Leiba o Faustově věštbě z téhož roku, zamítnutí žádosti o doprovod v Norimberku z roku 1532, zmínka v soukromé korespondenci mořeplavce Huttena o tom, že Faustem připravený horoskop se vyplnil, a několik hanlivých poznámek z okruhu Lutherových žáků z let 1536-37. A to je také všechno.

O to barvitější je výčet toho, co všechno doktor Faust dokázal. V každém případě byl astrologem a na jeho horoskopy se zřejmě nevzpomínalo ve zlém. Kromě toho však o sobě rozhlašoval, zeje knížetem nekromantů, tedy těch, kteří dokáží vyvolat obrazy zemřelých osob. Dokázal to i v praxi, když jako součást přednášky o trojské válce vyvolal duchy některých starořeckých hrdinů včetně obra Polyféma. Jedno z vysvětlení tohoto jevu představuje možnost, že doktor Faust už tehdy aplikoval některé z principů laterny magiky.

Později mu byly připisovány – těžko zjistit, zda oprávněně či ne – i další technické vynálezy, například loď na parní pohon, kdy podle pověsti donutil Faust ďábla, aby sám poháněl obyčejnou loď. Žhavá výheň a unikající pára je dobrou pekelnou kulisou a využití nečistých sil se tady nabízí samo. Faust také dokázal údajně nesčíslněkrát rozmnožit jednu a tutéž knihu. Tady je třeba poznamenat, že Gutenberg vytiskl svou první knihu – bibli – pět let před Faustovým údajným narozením.

Doktor Faust tedy v tomto případě mohl už jen převzít osvědčenou technologii. Rovněž je možné, že se jedná o záměnu s jedním z Gutenbergových pomocníků podobného jména. Dále se tento všestranně nadaný učenec zcela samozřejmě považuje za mága a vědomě tu navazuje na tradici starověkých mágů a kouzelníků, potom se sám nazývá chiromantem, tedy znalcem věštění z ruky, aeromantem, pyromantem a hydromantem, tedy věštcem ze vzduchu, ohně a vody. Jeden ze současníků se navíc zmiňuje i o věštění z křišťálové koule.

V žádném případě však nelze předpokládat, že by se doktoru Faustovi nedostávalo sebevědomí – prohlašoval totiž o sobě, že by dokázal zopakovat všechny zázraky, které kdy provedl Ježíš Kristus. Kupodivu, tento zcela jasně kacířský výrok unikl pozornosti inkvizice, a to dokonce v době honů na čarodějnice!

Církevní hodnostáři, kteří s ním přišli do styku, ho považovali jednoznačně za černokněžníka, nikterak ale proti němu nezasahovali; snad i proto, že sama církev tehdy – a také už dříve – s magií více než koketovala. Mezi vzdělanci své doby, se kterými doktor Faust přišel do styku, se však žádné úctě netěšil. Zdá se, že větší oblibu získával spíše u lidovějších vrstev.

Příběhy o doktoru Faustovi, které začaly vycházet prakticky vzápětí po jeho smrti, jej staví spíše do pozice lidového hrdiny typu Enšpígla nebo Nasreddina – své kouzelné schopnosti totiž využívá k tomu, aby trestal nepoctivce, lakomce, hlupáky a vydřiduchy. Některé společné rysy má i s naším kouzelníkem Žitem. Oba například stejně prodají hamounskému sedlákovi vepříky, vyčarované z otepí slámy, a ti nakonec odplavou v řece; rytíři vykloněnému z okna nechají vyrůst parohy, aby nemohl zpět do místnosti, nebo oba zcela shodně spořádají vůz plný sena. Oba také na konci příběhu odnese rohatý pekelník, i když díra ve stropě je faustovským specifikem.

Podle všeho tedy tradiční příběhy dostaly pouze nového protagonistu. Podstata Faustova příběhu – smlouva s ďáblem – ustupuje do pozadí, snad i proto, že jí chybí obecněji známý podklad. Vždyť kdo se může i dnes pochlubit tím, že alespoň vzdáleně tuší, v čem spočívá podstata kabalistického učení, nebo jak je možné vyvolat služebné duchy různých stupňů a podmanit si je natolik, aby člověku sloužili. Faust sáhl hodně vysoko – rozhodl se totiž, že si rovnou ochočí pekelnou mocnost, tedy jednoho z ďáblů, l duchové nižších stupňů dokáží nadělat pěknou paseku, jak dokazuje bezhlavý přízrak rozsápaného spiritisty, jenž po jediné noze, která mu zbyla, poskakuje v noci Celetnou ulicí v Praze. Další obětí nezvládnutelných duchů byl také jakýsi „černý muž“ – magistr filosofie, který měl spolky s ďáblem.

Bydlel v Platýzu (Národní č. 37) a pochopitelně skončil roztrhán na kusy. Někdy bývá ztotožňován i s Faustem, ale patrně se jedná o postavu jinou.

Ve věčném koloběhu literárních námětů, navíc v době, která neznala pojem autora či autorství v dnešní podobě a kdy si „spisovatelé“ bezostyšně vypůjčovali náměty jeden od druhého, aniž by jim to kdokoli vyčítal, se Faustova postava dostala až do Prahy, kde zakotvila v tajuplném Faustově domě. Pověst vypráví o tajemném doktorovi pouze zprostředkovaně, jako o osobě dávno mrtvé, po které zbyla jen pověstná díra ve stropě, jejíž okraje zčernaly doktorovou zaschlou krví.

Kudy pekelník se zavražděným doktorem pokračoval dále, jasné není – o díře ve stropech dalších místností nebo dokonce ve střeše se vyprávění už dále nezmiňuje. Jiná verze pověsti pak umisťuje díru po ďáblovi do kopule domu. K vyprávěčskému koloritu patří i fakt, že díru nešlo nikterak zazdít či zakrýt.

Rekvizitář tajemného doktora popisuje Jirásek barvitě a zcela v duchu celého čarodějnického příběhu. Začíná tím, že v domě ještě stále straší Faustův duch, pokračuje líčením pochmurné nálady a tím, jak se do domu uchýlil chudý student. Ten potom spatřil ve výklencích podivné sochy, včetně sochy chlapce, který začal bubnovat, když k němu někdo přistoupil, jiné sochy tiše zpívaly a socha dívky ho polila vodou. Dům byl zařízen černým dubovým nábytkem a měl černě obložené stěny, ve Faustově pracovně byly začernalé portréty nějakých vousatých mužů.

Student přespal ve Faustově pracovně, navštívil jeho ložnici i s dírou ve stropě a s pohozenou knihou, kterou snad doktor hodil po ďáblovi.
Po samočinných skládacích schodech se potom student dostal do patra, kde byla kompletně zařízená alchymistická laboratoř. Všude také byly knihy a pergameny. Asi největším objevem chudého studenta byla miska z černého mramoru a na ní každý den zbrusu nový, mléčně bílý stříbrný tolar. Díky těmto penězům pak student bez problémů přečkal ve Faustově domě zimu a studoval čarodějné knihy. V Jiráskově podání končí pověst o domě mravním naučením – snadno nabývané jmění studenta zkazilo. Začal totiž hýřit, peníze mu nestačily, půjčoval si a nakonec chtěl služebného ducha, který mu chystal stříbrné tolary, donutit, aby místo nich chystal na misku zlaté dukáty. Evokace ducha však nedopadla dobře a studenta stejně jako Fausta odnesl ďábel.

Podle jiné verze se student pustil do čarování hned první den. Text v nalezené knize začal přeříkávat pozpátku, v důsledku čehož díra ve stropě zmizela, v krbu začal plápolat oheň, jenž vyhřál celý dům, v ložnici začala svítit tajemná lampa, která přes den vždy zmizela, a v kuchyni se každodenně začalo objevovat trochu jídla. Ani tato verze pověsti však nezapomíná na tajemné automaty a k bubeníkovi i kropící panně přidává loď se dvěma veslaři. Tajemné schody nevedou do podkroví, ale pod zem. Jednoho dne si rovněž také tohoto studenta odnese čert.

l když pověst o doktoru Faustovi je velmi působivá, díru ve stropě Faustova domu nenajdeme, a to i přesto, že podle pověsti je nezazditelná. Faustův dům na pražském Karlově náměstí, ke kterému se pověst váže, totiž není původním Faustovým domem. Ten byl nejdříve umisťován na Uhelný trh; do dnešních dnů se však nedochoval, protože byl na přelomu osmnáctého a devatenáctého století stržen i s dírou ve stropě, pokud tam tedy vůbec byla. Tou dobou však byla pověst o Faustovi v Čechách již pevně uhnízděna, tradovalo se o něm na stovku historek a trhovkyně se odvolávaly na své prabáby jako na očité svědkyně. Pověst o Faustově domě si musela hledat nový příbytek a našla ho právě na Karlově náměstí.

Jedná se o rozsáhlou budovu, prakticky o menší palác na rohu Karlova náměstí a Vyšehradské ulice. Faust v něm nikdy nebydlel a ostatně zůstává také otázkou, zda se vůbec někdy podíval do Čech. Původně však dům patřil rodu knížat Opavských, z nichž se jeden – kníže Václav – věnoval přírodním vědám, což tehdy mohlo být cokoli. Faustův dům i se sousedním stavením později při svém pobytu na císařském dvoře jen tak mimochodem zakoupil známý Edward Kelley, jeden z několika stovek alchymistů, kteří se tehdy v Praze zdržovali. O dalších sto let později v něm prováděl různé, zejména chemické pokusy Josef Mladota ze Solopysk.

Je zajímavé, že alchymisté s oblibou vyhledávali právě tento dům, možná kvůli jeho zatím ještě nezmapovaným psychotronickým vlastnostem. Faustův dům vstoupil i do písní kramářských, z nichž jedna (z roku 1771) vypravuje o „černém doktorovi“, který konal tajemné pokusy, vyvolával zlé duchy a nakonec jimi byl roztrhán.

Vyskytuje se tu i jedno z pražských strašidel, jakýsi Fous, který v domě údajně bydlel a vyráběl různé lektvary. A prý zejména ty, které napomáhaly potratu. Za trest tady straší i s průvodem malých dětí.
Dále už je historie domu velmi prozaická. V letech 1833-92 sloužil jako ústav hluchoněmých, potom přešel pod všeobecnou nemocnici a nakonec se stal skladem léčiv Fakultní nemocnice. Dnes už není na celém domě pranic záhadného a poslední zbytečky tajemná zlikvidovala v sedmdesátých letech totální rekonstrukce. Kdysi tajemný průjezd ústí do obdélníkového nádvoří, kde celou jednu frontu zabírá moderní lékárna, další průjezd vede do areálu Fakultní nemocnice a denně tudy projdou tisíce spěchajících lidí, kteří možná ani netuší, jakým domem vlastně procházejí. Vnitřek budovy je pak poznamenán prozaickými dřevotřískovými příčkami.

Jenom ten, kdo příliš nespěchá, si v zahradě, z níž dnes zbylo jen pár čtverečních metrů, všimne několika párů zelených kočičích očí sledujících kolemjdoucí. Jedním z mňoukajících místních obyvatel je i velký černý kocour. Je to převtělení některého z tajemných obyvatel domu, jedna z oblíbených podob pána pekel nebo jen obyčejný macek?

Postava doktora Faust v každém případě dobře zapadá do galerie „velkých zasvěcenců“, jakými byli například Cagliostro, Balsamo či další, už méně známí. Podle dobových dokumentů se však zdá, že se jim nikterak nemohl rovnat – působí vedle nich vysloveně dojmem nedouka. Snad je to i proto, že nikdy nepronikl do vyšší společnosti, možná, že ani takové ambice neměl. Lépe si rozuměl s lidovými vrstvami a také proto jeho postava – jako jediného – téměř okamžitě zlidověla. Není divu, když dokázal osedlat plný sud, se kterým nikdo nemohl pohnout, a vyjet na něm ze sklepa ven. Představit si některého důstojného zasvěcence, templáře nebo svobodného zednáře, jak provozuje podobné skopičiny, je prostě zhola nemožné.

Opravdový zasvěcenec, který by chtěl v klidu pracovat a žít, aniž by se musel obávat nepřízně mocných a dotěrného zájmu inkvizice, by si patrně počínal právě takhle. Na otázku, zda byl doktor Faust skutečným zasvěcencem a velkým mágem, nebo zda se pouze šikovně přiživoval na jejich pověsti, bezpečně zodpovědět nedokážeme. Kdyby jeho postava tak nešťastně nezlidověla, kdyby snad vedl důstojnější život, mohli bychom ho směle řadit do galerie mystických postav. Na rozdíl od nich ale doktor Faust vedl daleko klidnější život – neprchal z vězení, nepřišel o uši, neuhořel na hranici… Vedl nepříliš nápadný způsob života, asi přesně takový, jaký by se snažil vést ten, kdo skutečně ví. A jako ten, který ví, po sobě úmyslně nezanechal v toku času téměř žádnou stopu. Pokud tedy cesta k tajemným znalostem minulých věků vedla i přes doktora Fausta, je patrně navždy ztracena.

Jitka Lenková

http://www.zahadno.mysteria.cz/

***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 225

error: Kopírování zakázáno!