Trepanace lebky

Bylo zjištěno, že více než polovina otvorů na nalezených lebkách z rané doby kamenné (3.000 — 1.700 let před n.l.) byla způsobena uměle, operativním zákrokem na živém pacientovi.
O příčinách a průběhu takové odvážné operace se můžeme jen dohadovat.

A přece lze vidět, že pacient většinou neobvyklou a nebezpečnou operaci přežil. Po smrti totiž kost neroste, ani se nezajizvuje.

Jak probíhala taková operace? Jaké nástroje měl k dispozici chirurg a co mírnilo pacientovu bolest?

Co vedlo pacienta i chirurga k tak velkému a nebezpečnému zásahu?

Proč tak velké množství nálezů z rané doby kamenné svědčí o trepanacích lebek?

Nalezené lebky staré několik tisíc let nám může dát odpověď na tyto otázky jen zčásti.

Nevíme nic o druhu nástrojů, víme jen, že operace musela probíhat tak, aby při odstranění kostí nebyl poškozen mozek. Zvláště vyjmutí střední lebeční kosti bylo nebezpečné, protože jakékoliv zranění v těchto místech by mělo za následek okamžitou smrt pacienta.

Z toho je možno usuzovat, a svědčí o tom i stopy po trepanaci, že kosti byly sekány a řezány jen zřídka, ale častěji byly škrabány zvláštní plochou škrabkou na předem vyznačeném místě tak dlouho, až byla kost doslova průsvitná. Slupka, která zůstala, byla patrně vylomena. Mělo to tu výhodu, že trepanační nástroj nemohl sklouznout příliš hluboko a poškodit mozkovou kůru. Taková operace trvala jistě několik hodin.

Dalo se to vydržet bez narkózy?

Okraje trepanovaných okrajů hovoří pouze o tom, zda pacient během operace ležel na zádech, na břiše nebo na boku. O utišujících prostředcích se můžeme jen dohadovat.

Snad používali, tak jako některé kmeny dodnes, výtažků a omamných nápojů z rostlin.

Možná, že operaci předcházela rituální pitka, pří níž nemocný vypil velké množství pálenky, nebo — a to je stejně pravděpodobné jako drastické — operace začala jednoduše bez umrtvení. Po nějaké době nastaly tak strašné bolesti, že operovaný sám upadl do bezvědomí.

Nic nevíme ani o tom, čím byla lebeční kost nahrazena po operaci. Rozhodně to nebyly náhražky tak trvalé, aby překonaly tisíciletí. Mohla to být schránka z lebeční kosti některého zemřelého druha, nebo, což je nejspíše pravda, byla přes mozkovou kůru přetažena pouze kůže. Podle názoru dr. Weickmanna se to přežít dalo. Nějaké oddělené zbytky kosti se v hrobech s trepanovanými lebkami nenalezly.

A motivy?

Zásahy jsou pozoruhodně tím, že se omezovaly na určitá, zcela úzce vyčleněná místa.

Největší počet trepanací se nalézá na levé polovině hlavy nad spánkovou kostí. Další, menší část, má tutéž podobu, ale je na pravé části hlavy. Třetí centrum je možno lokalizovat do spodní části pravé temenní kosti. Nevíme sice, proč byla operována právě toto a ne jiná místa na hlavě, jisté však je, že chirurgy z doby kamenné vedla určitá představa.

  • Byl to zdravotní stav?
  • Náboženské motivy?
  • Zvyklosti jen některých kmenů?

Pro odpověď si musíme dojít z časů minulých až do nedávné doby a srovnávací metodou se dobrat výsledku. Je faktem, že největší počet trepanací spadá do neolitické doby, ale netýká se všech skupin obyvatelstva. Zatímco některé kmeny dávaly přednost trepanacím, pro jiné byl tento způsob zcela neznámý. Rovněž operace lebek z doby bronzové (1700 až 700 let před n.l.), i když jsou ještě časté, vykazují odlišnosti, z nichž je možno usuzovat na rychlé doznívání tohoto způsobu léčby.

K úmyslnému, umělému poškození lebky za života určitého individua docházelo v pozdějších dobách u některých národů afrických a amerických.

Shrnutím těchto zkušeností je možno dojít k závěru, že se jednalo především o důvody zdravotní, i když v některých případech tu byly motivy náboženské. Například vyhnání démonů a ďáblů z hlavy — pro jejich odchod musel být udělán otvor. Pravděpodobně se pozorováním přišlo na to, že různé chorobné jevy, jako bolesti hlavy, křeče či ochrnutí, způsobené poraněním hlavy ustávají, jestliže se odstraní úlomky a odštěpky a otvor zůstane čistý. To mohlo vést k domnění, že je možno léčit choroby s podobnými projevy umelou trepanací.

Je také možné, že trepanace se dělaly po jiném úraze hlavy, a následkem tohoto zranění se zvyšoval lebeční tlak s průvodními, eventuálně epileptickými záchvaty. A to mohlo být příčinou dalšího, tentokrát umělého zásahu.

Pooperační stav měl u předhistorických lidí překvapivé dobrý průběh. Z nálezů je možno usuzovat, že 88 procent pacientů zásahy přežilo, í když je dosti obtížné určit, jak dlouho. Zhojený trepanovaný otvor vypadá totiž po 10—15 letech přibližně stejně jako po 1—2 rocích. Přesto se podařilo na lebce jednoho starého muže dokázat, že trepanaci přežil nejméně o 20 let.

Není ale jasné, proč se mezi trepanovanými téměř nenacházejí ženy — 93 procent trepanovaných lebek jsou lebky mužské; odmítá výpověď i o tom, proč byly tyto zajímavé a snad i účinné zásahy z doby kamenné postupně zavrženy a zapomenuty. Na to nám zbývají jen dohady.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 2259

error: Kopírování zakázáno!