Čarodějnice jako fenomén (1)

Nevěřili byste, ale je to fakt, že vyrovnat se s čarodějnicemi znamená pro muže překonat sebe sama. A moc vědět. A – moc umět. Že ne? Smějete se?

Neprávem. – Vězte, že každý z vás, pokud jste mužem, má v sobě něco ze strašlivé touhy a chuti hledat i soudit Čarodějnice. Ba dokonce mstít se Jim! – A vězte, že každá z vás, pokud jste ženou, má v sobě něco z tragické touhy a chuti obloudit svět, pobláznit chlapa, pomstít se jeho zdánlivé všemohoucnosti i fyzické síle, kterou však chcete zároveň pro sebe získat. Ó ženy, ó čarodějky, ó nebesa – pardon, ó peklo!

PEKLEM TO ZAČALO

Jsme na počátku naší cesty za čarodějnicemi. Ta cesta začíná opravdu v pekle, totiž ve středověku. Žádná jiná doba než právě středověk a tím – bohužel i naše slavná křesťanská civilizace – nedokázala postupovat s tak příkladnou krutostí proti lidskému poblouznění. Představa čarodějnice jako něčeho odporného, bezbožného, hříšného, ale tím i žádoucího, se zrodila opravdu až ve středověku a vskutku až poté, kdy byla také pevně „kodifikovaná“ představa pekla jako říše děsu, zhouby, zloby a hrůzy, opaku to „ráje“, říše blaženosti.

Ve Starém zákoně najdeme o čarodějnících jednu jedinou zmínku, a to ve 2. knize Mojžíšově, v kapitole 22, verši 18, kde se o nich stručně říká – pokud to správně překládáme — „že se to nemá, a dejte s tím pokoj“.

Avšak Martina Luthera, jinak vynikajícího člověka, posedl při jeho překládání bible do němčiny na tomto místě asi čert, protože zmíněnou pasáž přeložil z hebrejštiny tak, že „Čarodějnicí nutno usmrtiti“. Podobně to místo přeložili i jinak mírní a snášenliví Čeští bratři v Bibli kralické: „Čarodějnici nedáš živu býti.“ – A protože i obecná církev katolická upalovala ráda a často, rostly ve středověku hranice utěšeně a všude.

Starověk tedy neupaloval čarodějnice, naopak si jich vážil, někdy až moc, jako všeho, co v době vyspělých řeckých měst a římských obcí souviselo s něčím neracionálnim, mimosmyslovým a tím i neproniknutelným, nepochopitelným.

Barbaři rozbili starověkou civilizaci, dílem schválně, dílem náhodou. A tak neměli najednou nic a byli nuceni tvořit vlastní, novou civilizaci. A přitom náhle s hrůzou zjistili, že cosi vadí. – Co ? – No přece ženská!

Byli surově patriarchální a neuznávali ženu ani jako citově, natož rozumově rovnocenného partnera. A tak vedeni zprvu svými jižními románskými učiteli, později soukromou pílí začali Ženu pronásledovat jako dílo ďáblovo. Peklo bylo hotovo, ďábel připraven, soustava vytvořena. A začaly hony. Hony na čarodějnice. Nejstrašnější a nejodpornější skvrna našeho – bohužel mužského – světa.

Copak si asi na nás, muže, vymyslí za tohle všechno jednou ty skutečně emancipované ženy! – Povídala moje, že nic. Že prý mají rozum. Tak jsem koukal…

Pokračování

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!