Čarodějnice jako fenomén (2)

Čarodějnické procesy existovaly pouze v naší, to jest evropské civilizaci. Orientální ani asijské ani africké kultury, ba ani indiánské je neznají.

Procesy s čarodějnicemi ve Spojených státech v 18. století jsou jen pokračováním evropské mentality přistěhovalců.

Podle našich dosavadních vědomostí se pronásledování čarodějnic objevuje v Evropě jen o málo později, než vznikla první kolonizační města, to jest koncem 13. a počátkem 14. století. Nejstarší zprávy o tom pocházejí z roku 1330 z jižní Francie a z oblasti Pyrenejí.

– Po roce 1400 už jsou vyhledávány „čarodějnice“ také v Alpách, pak v Itálii, poté běsní Inkvizice plnou silou ve Francii. Zde, ve Francii, se v oné době odehrává závěrečná fáze tzv. stoleté války; války vždy posilují pověry, mysticismus a iracionální sklony. Proto se právě tady setkáváme s jednou z prvních, neobyčejně inteligentních „čarodějnic“, proslulou Janou z Arcu, zvanou Panna Orleánská, která je upálena r. 1431, přesně poté, když splnila svůj historický úkol, pomohla králi k moci – a pak se stala jaksi nepohodlnou … – Moc věděla a začala se na mužské dívat svrchu.

Bdělé církevní oko se hned nato obrací dále na východ a sever do Německa a odtud do našich zemí.

Jestliže u nás před Bílou horou bývalo „Čarodějnic“ jaksi poskrovnu, po Bílé hoře se najednou vyrojily, zvláště na Moravě, mírou děsivou a přinejmenším podezřelou. Zde v 17. století lidská zloba a bezuzdná ziskuchtivost dokonaly své dílo. V zapomenutých oblastech Jeseníků byly ještě koncem 17. století upalovány ženy, podezřelé z čarodějnictví, téměř masově. Místní úřady tu měly takřka volnou ruku k vykonávání protiprávních zločinů, k nimž se už tenkrát oficiální kruhy nechtěly ani hlásit.

– A propos. Eminence, byla ta Ursula aspoň hezká…?“ Mno…

Poslední upálenou čarodějnicí v zemích bývalého habsburského mocnářství byla totiž jistá Ursula Huffnerová, v roce 1742. –

Autor těchto řádků měl asi před 12 lety vzácnou příležitost vidět a prostudovat celý obžalovací spis nešťastné Uršuly. A nejen to. Viděl a prostudoval i originální soudní protokoly a celý výslech ubohé Huffnerky. – Vráželi jí při výslechu hřebíky pod nehty a pálili jí chodidla. Na několika stránkách zachovaného protokolu jsou stopy její krve, když se podepisovala třemi křížky…

Zvláštní, že nikoho ze soudců nenapadlo, jak to, že může „čarodějnice“ bez následků kreslit křížek, když je ve spojení s ďáblem…

Dotyčný fascikl spisů vlastnil ve své jedinečné knihovně jeden z vynikajících představitelů našeho předválečného a poválečného kulturního života, pražský právník dr. Kamil Ressler. (*) Byla to světově unikátní knihovna, zasvěcená boji proti tmářství, pověře, násilí, netolerantností a strachu.

A tenkrát jsme seděli při jedné ze starých lebek. Patřila prý nijakému sebevrahovi z Vysočiny, z nějakého starého kameru venkovského kostelíka – a povídali jsme si o čarodějnících a středověku. – Tu pojednou ve vodovodu zabublalo. A bublalo a bublalo a bublalo. A nic neteklo. Nic.

„Uršula se hlásí,“ pravil dr. Ressler sarkasticky. Smáli jsme se. Ale zamrazilo mě. – Vás by nezamrazilo?

Začalo to v 15. století se vší byrokratickou důkladností. Papež Innocenc VIII., v bulle „Summts desiderantes Affectibus“ z roku 1484 přikázal potírat čarodějnictví.

Turek hrozil Evropě, hospodářské potíže nebyly k udržení, pronásledování kacířů bylo ještě nebo vlastně už velmi nepopulární – i bylo nutno upoutat pozornost lidu nějakým zaručeným prostředkem. A vskutku. Zatímco však asketický Innocenc VIII. přikázal toliko čarodějnictví potírat, horliví inkvizitoři, papežštější než papež, vypracovali roku 1487 dílo, zvané Malleus malieficarum – známé „Kladivo na Čarodějnice“. Pánové se nazývali Jacob Sprenger a Heinrich Institoris. Do Bílé hory se kniha dočkala 28 vydání! Podle ní se soudilo – a upalovalo.

Typ procesu proti čarodějnicím se udržet z konce 15. století v podstatě beze změny až do století 18., kdy doznívá právě v našich zemích obzvláště krutě v oblasti Jeseníků.

Pokračování

(*) JUDr. Kamil Ressler, obhájce ve věcech trestních, který s velikým nasazením, vynalézavostí a s využitím veškerých zákonných prostředků hájil (ex offo) K.H.Franka, ačkoliv s ohledem na charakter obvinění jeho klienta nebylo možné rozumně pochybovat o výsledku procesu. Učinil tak přesto, že mnoho jeho přátel padlo za oběť nacistickému teroru, přesto, že sám jako obhájce mnohokráte – často marně – bojoval o životy svých klientů před protektorátními trestními soudy, a přesto, že velice dobře věděl, jakým reakcím ze strany veřejnosti budou on i jeho rodina vystaveni, bude-li obhajobu vykonávat nikoliv jen formálně (dle zásady „vedle obžalovaného u soudu někdo sedět musí“), nýbrž tak, jak zákon i profesionální čest přikazuje.

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!