Čarodějnice jako fenomén (3)

Zatímco v 15. století však musel udavač věrohodně prokázat, že nařčená žena se skutečně dopouští kouzelnických praktik. 

Jinak šel před soud a byl trestán pro křivé nařčení – stačilo v 17. století pouhé obvinění na základě anonymního udání, aby žena byla přepadena, vyslýchána, mučena – a nakonec většinou upálena.

Po třicetileté válce tedy už neplatilo prastaré, Řekům, Římanům, Babyloňanům i starozákonním Hebrejům známé pravidlo, že žalobce je povinen dokázat vinu žalovaného. Naopak se vší surovostí se zde uplatňuje typicky středověká praxe městských klepen a hokynářských pavlačí, že totiž obžalovaný je pokládán předem za viníka, a sám pracně – často bezvýsledně – musí dokazovat svou nevinu, když o něm bylo předem rozhodnuto. O jeho konečné nevině pak rozhoduje – tzv. Boži soud.

Prováděl se v případě čarodějnic takto: Obviněnou dlouho mučili, až se přiznala, jestliže metoda přesto selhala, svázali ženu provazy a hodili ji do řeky. Když se potopila – nařčení je falešné a zena nevinná. Jestliže plavala na vodě (např. v důsledku vzduchové bubliny a podobně) byla vinna a upálili ji na hranici. Ta potopená nevinná už však byla stejně mrtva, jelikož se mezitím utopila. Takže prosté udání a torturní výslech se předem rovnaly jisté smrti.

Procesy probíhaly tajně; zvláště žádoucí býval moment ohledávání mateřského znaménka na těle nařčených žen, zejména dívek. Nejvyšší autorita tehdejší doby, církev, ovšem sama nikoho neupalovala. Ani kacíře, tím méně čarodějnice. Všemocná toliko konstatovala vinu a vyslovila zatracení. Odsouzené pak odevzdala do rukou moci světské, která je předala – katovi. Upálení – bracchium saeculare – se dalo pod heslem: Non sitit sanguinem Ecclesia (Církev nežízní po krvi.) –

Co započala obecná církev katolická v 15. století, zdárně dovršili protestanti ve století následujícím, v Americe dokonce až v 18. století.

Poslední čarodějnice v Evropě – s výjimkou Španělska a některých východních zemí, kde chybějí informace – byla upálena roku 1782 ve Švýcarsku. U nás zakázala upalování čarodějnic panovnice Marie Terezie roku 1768. Dávno před vydáním tohoto nařízení si však rozšafná císařovna vyžadovala hlášení všech „čarodějnických“ procesů, ať se měly konat kdekoli v říši, a obviněné ženy zásadně omilostňovala. Veškeré podobné procesy však výslovně zapověděl až její osvícený syn Josef II. Vtipně konstatoval, že tyto věci – to jest čarodějnictví – prostě neexistují. Kdo je přesto provádí, je blázen a dostane 25 ran holí. Kdo však na ně upozorňuje a udává tzv. čarodějnice, je rovněž blázen a dostane rovněž 25 ran holí. Procesy ustaly jako by uťal…

„Málo někdy stačí chlapům, aby dali pokoj,“ pravila letmo při obědě má zlá a nezkušená manželka, „jen 25 ran holí…“ – „To je snad dost, ne,“ ohradil jsem se a přibral k jelitu křenu …

Pokračování

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 1234

error: Kopírování zakázáno!