Bydlení se zlodějem energie?

Nadřazená kategorie: cestypsychotroniky
Napsal redakce

Myslím, že jsme si již všichni zvykli na fakt, že ne vše co v knihách a časopisech stojí černé na bílém, musí být vždy a za všech okolností pravdou. U některých tiskovin člověk jistou dávku přehánění a překrucování dokonce předpokládá, o to víc je pak překvapen, když nalezne vyslovené bludy i v seriózně se tvářících publikacích.

 

 

Takovou negativní zkušenost lze učinit i s knihou „Zdravé bydlení“ autorů Vlastimila Žerta, Jaroslava Stockmanna a Andreje Sándora. Jedna z kapitol této knihy vyšla jako článek v časopisu PHOENIX; autor skrytý pod značkou „hk“ nás zde zcela vážně varuje před škodlivostí, a teď se podržte, čárových kódů!

Zaštítěn temným mottem: „O tom, co by ohrozilo byznys, se nám úmyslně nic neříká – sdělovací prostředky mlčí jako hrob,“ začíná „hk“ svoji rádoby studii a po stručném seznámení čtenářů s tím, kde všude v domácnosti mohou čárové kódy najít, pokračuje: „Jen si povšimněte, kolik neucelených a úmyslně vzájemně si odporujících informací máte o škodlivosti počítačů, mobilních telefonů, skoro žádné o elektromagnetickém smogu atd. O čárových kódech platí to samé, i když se o jejich velké škodlivosti na lidské zdraví dávno ví a skupiny vědců v Americe i Evropě usilovně pracují na alespoň zmírnění jejich negativního vyzařování. Alarmující je ovšem to, že už dávno před rokem 1999 se to vědělo a dnes máme rok 2004 a nic se neděje!“

Příběh dále graduje barvitým líčením toho, jak jistý německý přírodovědec jednoho dne zjistil, že přišel o cit ve dvou prstech na ruce a on si posléze uvědomil, že za to může čárový kód, umístěný na jeho oblíbené knize právě v tom místě, kde večer co večer při čtení jeho prsty spočívají. Proto si sehnal veškeré dostupné informace a tak se dozvěděl, že: „Čárové kódy vyzařují negativní energii, která nepříznivě působí na živou i neživou hmotu“ a také to, že se: „tento fenomén zkoumá jako jeden z problémů našeho zdraví.“ Své poznatky pak uveřejnil v odborném časopisu Wetter – Boden – Mensch. Po krátkém vysvětlení principu čárového kódu a nastínění nejčastějších oblastí, kde je využíván, začíná autor článku nepozorovaně blufovat:

„Čárové kódy pracují opticky, ale i energeticky. Všichni znáte princip transformátoru, který mění vysoké napětí na nízké; kódy pracují obráceně – sbírají všechny energie z jednotlivých zdrojů okolo sebe, například z počítačů, šnůr, zásuvek, zářivek atd., které souhrnem vytvářejí patogenní elektromagnetický smog, ale také energii od ostatních čárových kódů, a vysílají ji trojcestnou radiační sítí do prostoru.“

Obr. 1 Čárový kód je prý vynález samotného Satana...  

Trochu silná káva, viďte, proto si myslím, že bude rozumné, přizveme-li v tomto okamžiku do diskuse paní profesorku RNDr. Marii Kaplanovou, CSc., vedoucí Katedry polygrafie a fotofyziky z Univerzity Pardubice, která je v uvedené problematice jako doma a jde rovnou k věci: „Článek (a patrně i kniha) patří svým obsahem i přístupem k řešení problémů do kategorie pavědeckých teorií, kde se autor bez znalostí fyzikálních zákonů snaží naivním způsobem vysvětlit věci mu nepochopitelné. Dopouští se pak celé řady omylů a nesprávné interpretace jevů a z toho vyplývajících nepravdivých závěrů.“

Náš vědec amatér (respektive jeden ze spoluautorů knihy) se totiž pustil i do praktického ověřování své zběsilé teorie – vzal kilogramový sáček cukru opatřený čárovým kódem a jal se měřit jeho vyzařování. Jaký přístroj použil není známo, cosi však pravděpodobně naměřil, neboť z jeho komentáře vyplývá, že ať zkoumal sáček z jakékoli strany, ať směřoval kód do kuchyně či do obýváku, „vyzařování, projevující se jako mírně stoupající rozšířený kužel, zůstávalo stále naprosto stejné.“

Výsledek měření autora očividně potěšil, neboť z něj okamžitě vyvodil, že: „Negativní energie čárového kódu prochází i do potravin, léků, nápojů atd., na kterých je tento kód umístěn a my ji následně konzumujeme a přiřazujeme k elektromagnetickému zamoření ze smogu odjinud.“

Na tomto místě pak již náš Einstein čárového vyzařování ztrácí všechny zábrany a pálí do nás z těžkých kusů: „Pro ilustraci a lepší pochopení uvedeme několik čísel: Normální hodnota bioenergie člověka je 75 000. V odstíněném bytě dosahovalo zatížení 1 200, hranice biologické únosnosti je 1 800. Když byly v bytě odstraněny dvě magnetické rotační spirály a zapojeny zase obvyklé domácí přístroje, zatížení se zvedlo na 3 200 a bioenergie člověka klesla na 56 000. V zastíněném bytě byla hodnota radiace čárového kódu 50, v nezastíněném 1 300. Když se autor postavil do středu kužele, ztratil rázem bioenergii v hodnotě 2 200. To samé se děje v potravinách – nastane ztráta nutriční hodnoty a k čemu asi dojde v lécích, ptáme se?“

Inu, já bych se příliš nestrachoval, ostatně paní profesorka Kaplanová také ne a klade vzápětí autorovi článku následující otázky:

a) Co je to negativní energie?

b) Co znamená pojem „ztráta bioenergie v hodnotě 2 200“?

c) Co znamená vyjádření „Čárový kód sbírá jejich energii a vysílá ji trojcestnou radiační sítí do prostoru?"

Autor článku samozřejmě útočí též na city – prodavačky v supermarketech pracující s kódovými scannery a všechny jejich kolegy pohybující se trvale v okruhu 20 metrů od pokladen považuje za ohrožený druh.

Dokonce jde tak daleko, že zkoumá negativní působení energie vyzařované z čárových kódů na jednotlivé orgány v lidském těle a s pomocí imaginárních numerických hodnot (opět bez uvedení způsobu měření a jednotek použitých veličin) pak uvádí, jak se každého z nich dotkne negativní energie vyzářená z jednoho jediného pytlíku polévky. „Z toho vyplývá,“ tvrdí nakonec, „že energie čárového kódu elektromagnetické povahy zasahuje všechny důležité životní orgány, tyto oslabuje a přispívá k převaze elektro a magneto, k rozladění naší vnitřní energetické rovnováhy a k přeměně krve z původní převahy magnetické na elektrickou.“

Zdrcený čtenář onoho článku by po přečtení takovýchto argumentů mohl lehce propadnout skepsi a na „okódované“ zboží zanevřít. Jenže to dost dobře nejde, protože tuto šikovnou pomůcku pro klasifikaci a rozlišení zboží na sobě nesou již téměř všechny výrobky jak průmyslového, tak zemědělského původu.

Co tedy proboha dělat, jak se onomu ďábelskému vyzařování vyhnout? Odpověď je překvapivě jednoduchá a přicházejí s ní, jak jinak, sami autoři publikace: „I když se ve světě na problematice čárových kódů pilně pracuje a uvažuje se i o zavedení čipových kódů (o jejichž škodlivosti se ale také nic neví), výsledek stále není vidět. Proto autor se svými přáteli vzali výzkum do svých rukou a zjistili, že kód má svoji elektrickou polaritu plus a mínus, takže stále kontaktuje okolní elektromagnetické pole. Když se ale středovou čárou zprava doleva plusová a mínusová strana propojí, nastane trvalý elektrický zkrat, který sníží radiaci na 13, což je prakticky nulová hodnota. Jednoduché, geniální řešení je na světě a nám nezbývá než se ptát – na čem pracují světové vědecké týmy taková léta a bez viditelného výsledku?

Nezbývá, než se sklonit před přemýšlivým a tvořivým Čechem. Prakticky to pro nás znamená pečlivě zničit uvedeným způsobem všechny kódy, které už v bytě máme a pak každý nákup vyložit na stůl a dekódovat s vědomím, že tak mohu pomoci nejen sobě a ostatním okolo mne, ale i rostlinám a domácím zvířátkům. Nebudeme přece čekat se založenýma rukama až to někdo udělá za nás – vždyť ta čára je tak jednoduchá!

No vida, a hned tu máme smysluplnou náplň nejméně na jeden víkend. Místo řádění na zahrádce budeme likvidovat všechny kódy, co jich v domácnostech máme, i ty co si přineseme se sobotními nákupy a to si panečku zaškrtáme!

Paní profesorka Kaplanová k tomu podotýká:

d) Tvrzení, že uděláme-li přes kód čáru, tak jeho energii vyčerpáme, takže k vyřešení problému stačí jedna čára, musí svou naivitou nutně vyvolat u čtenáře úsměv.

e) Autorův pokus se sáčkem cukru jen prokázal, že bez ohledu na to, jak je sáček natočen, neovlivní čárový kód autorovo měření. Neprokázal si tak vlastně autor sám, že čárový kód je naprosto pasivním prvkem?

f) Jediné, s čím lze v plné míře souhlasit je fakt, že v současné době už na Zemi téměř neexistuje místo, které by nebylo zasaženo „elektromagnetickým smogem.“

Jak tento smog na lidský organismus dlouhodobě působí, by však mělo být zkoumáno ve vědeckých laboratořích. Pokud se čárového kódu týče, pokusme se podívat na jeho vlastnosti z hlediska možného „sběrače energie“.

Převážná většina těchto kódů je realizována jako systém rovnoběžných čar různé tloušťky na bílém pozadí. Černou na bílém je však realizován též běžný tisk novin či knih. Jedná se o stejnou tiskovou barvu a stejný kontrast, proč tedy nejsou knihy a noviny také sběrači energie?

Černá barva účinně absorbuje dopadající světlo, ale stejně účinně probíhá přeměna absorbované energie na teplo. Není žádný důvod k tomu, aby se zde energie kumulovala a byla vyzařována do okolí jinak než jako energie tepelná.

Proti těmto slovům si myslím nelze nic namítnout a výplody pánů Stockmannů, Žertů a jim podobných „pavědců“ si nanejvýš doporučuji nechávat na dlouhé zimní večery jako čtení pro pobavení, či pro zastrašení zlobivých dítek.

Odkazy

(1) Žert, V. – Stockmann, J. – Sándor, A.: Zdravé bydlení. Fontána, Praha 2006 

Petr Novotný

Převzato z časopisu Packaging č. 03/2004

***

Líbil se vám článek a celý web?

Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 480

X

Upozornění

Kopírování textu je blokováno.