Církevní anály popisují řadu úkazů, které nelze vždy jednoznačně odsunout do oblasti legend a smyšlenek.

  

 

 

 

 

Pokud se týká příkladu nezetlení, je jich tolik, že vlastně by nebylo nutno je uvádět. Uvedu jenom jediný, poněvadž tato skutečnost souvisí zde se všemi ostatními zjevy a poněvadž o mí existuje autentická zpráva.

Je o Kateřinu z Bologny a údaje o ní poskytla Illuminata Bembiová, která byla očitým svědkem.

Kateřina zemřela ve 49ti letech svého života r. 1463. Její obličej ihned po smrti nabyl takové krásy a rozkvětu, její tělo bylo tak něžné jako u dítěte a při tom vydávalo takovou libou vůni, že všichni přítomní nad tím žasli. Když její mrtvola byla v kostele nesena mimo nejsvětější svátost, bylo viděti, že její obličej se radostně usmál, načež přítomní se okolo ní seskupili a v nadšení jí líbali ruce, nohy a roucho. Potom byl přípraven hrob a když byla mrtvola uložena, vycházela z něho taková sladká vůně, že naplnila celé okolí. Obě sestry, které sestoupily do hrobu, viděly, že její obličej je stále tak lesklý a krásný a aby se ho nedotkla hlína, rozprostřeli přes její hlavu šátek a přes její mrtvolu položili neohoblované prkno do výši ruky. Ale provedli to tak nedovedně, že naházená hlína spadala přece přes její obličej a celé tělo.

Když bylo po pohřbu, rozdělily sestry z lásky a zbožností k ní vše co po ní zůstalo, jako šaty, plášť, závoj a pod. a mluvily při tom stále o jejím svatém životě a nadchly se ještě více, když jim byla předčítána kniha, kterou napsala. Chodily velmi často na hřbitov k jejímu hrobu, kde se modlily a kde četly a cítily při tom vždycky v blízkosti hrobu rozkošnou vůni, o které se musely domnívat, že vychází z hrobu, poněvadž tam nebylo ani květin, ani bylin a jenom hlína.

Brzy se jevily také zázraky, poněvadž mnozí nemocni, kteří hrob navštívili, byli uzdraveni. Sestrám tedy bylo líto, že pochovali světici bez rakve do země a stěžovali si do této věci u zpovědníka kláštera. Autorka těchto zpráv vypravuje dále, že zpovědník jako muž rozumný, se tázal, co chtějí učinit, načež sestry odpověděly, že jí chtěly z hrobu vyjmouti, vložiti její tělo do dřevěné rakve a pak zase pochovat. Zpovědník se divil této žádosti, poněvadž to bylo již osmnáct dní po smrti a mínil, že mrtvola bude již v rozkladu. Ale sestry namítaly, že se toho není co obávat a uváděly onu libou vůni. Zpovědník jim konečně dovolil vyzvednout mrtvolu, jestliže nebude při kopání cítit zápachu hnilobného.

Byla tedy připravena rakev a ještě téhož večera se pustili do díla. Ale tu přišla veliká nepohoda s větrem, bouřkou a krupobitím. Sestry se uchýlily k modlitbě a nepohoda ustala, ale za to byla veliká tma, neboť nesvítil ani měsíc, ani hvězdy. A tu vyšla jedna ze sester na hřbitov a klečíc, prosila Boha, aby dal znamení, zdali se mu líbí, aby bylo toto dílo provedeno. Nebe se ihned vyjasnilo a hvězdy svítily na hrob. Potom se sestry daly do práce a když nalezly mrtvolu a odkryly obličej, viděly, že je znetvořený a stlačený, poněvadž na něm leželo ono prkno a kromě toho tři sestry při kopáni poranily tělo světíce lopatami. Vložily ji pak do rakve a chtěly ji zase pohřbít, ale při tom byly zvláštním způsobem nuceny, aby ji zatím postavily pod bránu. Tam poznenáhlu vtlačený nos a celý obličej nabyl zase původního tvaru a mrtvá byla krásná a zachovalá jako by žila a při tom její tělo vydávalo nejkrásnější vůni.

Když sestry šly ráno na jitřní mši a viděly tam mrtvolu, žasly a byly jako bez sebe radostí a dotýkaly se jí a líbaly. Když bylo zvoněno na jitřní mši, odešly většinou do chrámu, ale některé zůstaly u mrtvoly, aby jí pohřbily. Při tom však jim vstoupila do duší myšlenka, aby ji zatím donesli do kostela, kde byly shromážděny všechny řeholnice. Když byla čtena mše, viděly, jak obličej mrtvé asi třikráte jako v jásotu se rozzářil a při tom se linula z jejího těla přímo nebeská vůně, která se přenášela na roucha sester a plnila celý chrám a konečně i klášter. Sestry si toho nedovedly vysvětlit. Vůně ta se podobala někdy fialkám, někdy pižmu a někdy zase karafiátům nebo drahocennému koření.

Zatím mrtvola světice počala tu a tam krvácet, zvláště na hlavě, hrdle, nohou a rukou a teď počala také měnit barvu a zardívala se, při čemž se všechna pokryla vonícím potem. Tělo hned zrudlo jako žhavé uhlí a ihned zase zbělelo jako sníh a při tom vydávalo aromatickou tekutinu, která jednou byla čirá jako voda a jindy zase jako smíšenina vody s krví.

Když to sestry zpozorovaly, zavolaly zpovědníka a pak se brzy pověst o tom rozšířila do města a tu přišel také znamenitý lékař Jan Marcanova a oba pozorně prohlíželi tělo světice. Všichni lidé, jako šlechtici, lékaři, duchovní i lidé prostí viděli, že tělo světice mění barvu a že je jako živé a tu papežský legát dovolil, aby mrtvola její byla po sedm dní vystavena v okně chóru. Pak dal biskup zbudovati hrobku v tvaru oltáře a světíce byla tam slavnostně uložena.

O příštím Velkém Pátku šly sestry k rakvi a sňaly s mrtvoly hedvábné roucho a tu shledaly, že je všechno promočeno jejím potem, který, když uschl, libě voněl. V oné noci byly její očí vpadlé, tak že z nich nebylo viděti ani stopy. Když byla pochována, byly však neporušeny, jako za živa. Sestry se nad tím rmoutily, ale pak zavřely rakev na klíč a odešly, vzavše klíč s sebou.

V noci velikonoční se odebraly zase k rakvi a když rakev otevřely, viděly, že jedno oko je krásné a plné a že je otevřené a za krátko se otevřelo i oko druhé. Světice pak vypadala jako kvetoucí žena s otevřenýma a jasnýma očima. O druhý svátek byla spatřena v tomto stavu mnohým lidem, duchovními i hodnostáři a všichni žasli nad tímto zjevem.

Za tři měsíce po její smrti vytekla jí z nosu plná mísa krve. Poněvadž celá Itálie přicházela, aby ji spatřila, byla pak posazena ve vlastní kapli na zvláštní židli v bohatém oděvu s rukama v klíne spočívajícíma a tak ji bylo viděti ještě v předešlém století jako živou, jenom že ony části jejího těla, které jsou vystavěny vzduchu poněkud zhnědly. 

Když roku 1339 po dostavění katedrály ve Florencii bylo přikročeno nanovo k otevření hrobu sv. Zenobía, byl konečně nalezen v klenutí jednoho oltáře ve své mramorové rakvi. Když byla rakev otevřena, viděli přítomní, jak kosti svatého jsou posypány květy a listy onoho jilmu, který před tisíci a deseti roky, když byl po prvé pohřben, kvetl v měsíci lednu, takže ony listy a květy byly radostně do rakve vloženy. Po celou tuto dobu zůstaly tyto listy a květy bez poruchy. Skeptikové by sice mohli namítnout, že v onom suchém vzduchu, který snad byl v rakvi, mohly zůstati skutečně rostlinné součástky ve stavu zdánlivě původním, ale je to přece jen velmi nepravděpodobné.

Pokračování

 


***
Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 131