Církevní anály popisují řadu úkazů, které nelze jednoznačně odsunout do oblasti legend a smyšlenek. 

 

 

 

 

 

Ale existují ještě jiné zprávy o zázracích. Jsou to schopnosti světců, jakož i mystických adeptů, které se týkají procházení stěnami, chození po vodě, vznášení se ve vzduchu (levitace), přenášení těl jejich na veliké vzdálenosti rychlostí blesku a podobné úkazy.

Všimneme si jiného zjevu, který souvisí právě tak s částečnou tělesnou nesmrtelností a jenž je méně znám. Je to občasná neviditelnost.

O zasvěcenci z dob Kristových, Apolloniu z Tyany se praví, že dovedl podle libosti zmizet. Rovněž o Cagliostrovi se vypravuje, že dovedl zmizet. Ze života svatých uvedu přece však několik takových případů neviditelnosti, poněvadž je to věc nad jiné zajímavá. K tomu sahám zase ke spisu Gorresově, který píše:

  • "Když svatý Heřman Josef ze Steinfeldu psal svůj výklad Šalamounovy Písně Písní, uchyloval se k tomu, aby nebyl rušen, do ústraní. Tam býval tak uchvacován svými duchovními pocity, že zapomínal zcela na svoje tělo a tu se nedostavoval k jídlu. Když jeho bratří přišli, aby ho vyhledali v jeho osamělosti, a nenalezli ho, ačkoliv věděli, kde sedává, tu často o něm pronesli z netrpělivosti nějaké tvrdé slovo, poněvadž se domnívali, že je nepřítomen. Ale když pak se s ním setkali, vytýkal jim jejich slova a napomínal je k mírnosti a k trpělivosti. Jestliže mu pak odpověděli: "Jakpak jsi slyšel naše netrpělivá slova, když jsi nebyl přítomen?" Odpověděl jim: "Neslyšel jsem jich od nikoho jiného, nýbrž na vlastní uši a proto vás prosím, abyste toho zanechali."

Obr. 1 Apollonius z Tyany

Stávalo se častěji, že podobným způsobem nebyl viděn, ačkoliv byl přítomen. Jeho důvěrníkem byl jeden bratr, který měl službu v refektáři a proto si vyhledal v oné místnosti útulek, kde v létě po obědě a v zimě po večeři se mohl oddávat rozjímání. Onen bratr, když zavíral dveře na zámek ho tam často neviděl, takže mnohokráte velice žasl, když tam nenalézal při otevření toho, o němž věděl, že ho tam nechal a jindy zase, když se vrátil, se neméně divil, když tam světce spatřil, o němž se přece domníval, že tam není. Zámek byl totiž takový, že ho nebylo možno z refektáře otevříti.

Když tedy jednou chtěl dveře zavřít a světce tam zase nespatřil, ale při tom si myslil, že by tam mohl být právě tak teď jako včera a předevčírem, zvolal hlasitě: "Josefe, jsi-li uvnitř, objev se, abych tě nezavřel!"

Josef mlčel. Ale když bratr již vycházel a vložil již klíč do zámku, zvolal Josef za ním: "Nezavírej, neboť jsem teď hotov a chci s tebou odejít!"

Bratr řeholník žasl a pravil: "Jestliže se mně v budoucností neoznámíš, až budu odcházet, budeš tam muset zůstat po celý den zavřen!" Ale světec chtěje zakrývat podle svého zvyku to, čeho nemohl popřít, pravil: "Pročpak's mne neviděl? Vždyť jsem seděl právě před tebou?"

Vůbec se stávalo často, že když ho bratří hledali ve všech koutech kláštera, objevil se jím najednou k jejich velikému podivení, kdykoliv se mu zlíbilo. Jeho život je vypsán jeho současníky a spolubratry.

Podobné věci se vypravují také o sv. Nevelovi, který zemřel r. 1280 a byl Františkánem ve Faventii. Byl zvyklý v tamním kostele sv. Petra prodlévat dlouho na modlitbách, takže ho konečně chtěli vyhnat. Ale když se k tomu chystali, nebylo ho najednou nikde. Když však později přicházeli na jitřní mši, nalézali ho zase na jeho místě a v oblíbeném jeho postoji, modlícího se s pozdviženýma rukama.

Právě tak vypravuje řecká anthologie o presbyteru Luciánoví, který byl mučen za císaře Maximia. Když se ubíral ulicemi města Antiochie, objevoval se těm, jimž chtěl býti viditelný, ale jiným zůstával neviditelný.

Následující případ ukazuje na možnost přenosu těchto sil na jiné lidi.

Sv. Bona, která se narodila r. 1156 v Pise, odešla do Palestiny, kde žili její příbuzní ve vysokém postavení, kteří se však za ni styděli a proto pro ni poslali na mořské pobřeží svoje služebnictvo, místo aby přišli sami. Ale těmito služebníkům byla neviditelná, kdežto jiným lidem zůstala viditelnou a mluvila s nimi. Když se později vrátila do rodného města a když mezi mnichy kláštera sv. Michala de Orticarie povstala hádka, kdo z nich se má odebrati ke slavnosti sv. Jakuba de Podio, přišla k nim do kostela, aby zabránila veřejnému pohoršení a tázala se jich, kdo z nich chce jít k sv. Jakubu.

Poněvadž se všichni omlouvali, že se tak připozdilo a že teď budou o nich lidé mluvit, tázala se znovu, zdali chtějí jíti, když by jích nikdo neviděl. Mniši hned projevili ochotu, poněvadž očekávali zázrak a připojili se k ní a ona s nimi pak prošla davem, aniž byli spatřeni jediným člověkem.

Závěr seriálu


***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 132