Patologický strach z toho, že bude člověk pohřben zaživa – tafefobie (1) – se objevuje dodnes. Ale bývaly doby, kdy se tento druh fobie vyskytoval téměř masově.

 

 

 

 

Nikolaj Gogol (1809-1852) ve svém sborníku „Vybrané pasáže z korespondence s přáteli“ nařídil: „Tělo mé nepohřbívejte, dokud neprojeví zjevné známky rozkladu. Zmiňuji to proto, že už během nemoci u mne byly chvíle nepřítomnosti života, srdce přestalo bít ... Byl jsem v životě svědkem mnoha smutných událostí našeho nerozumného spěchu ve všech věcech, a to i v pohřbu, a proto to připomínám zde na samém počátku mé závěti, v naději, že snad posmrtný hlas můj vám připomene tuto ostražitost.“

Patologický stav spánku s více či méně výrazným snížením metabolismu a oslabení nebo vymizení reakcí na sluchové, hmatové a bolestivé stimuly, se nazývá letargie. „Příčiny letargie nejsou známy,“ – oznamují trvale vědecké encyklopedie. Ve vzácných případech k letargii dochází nepravidelně. Jeden anglický kněz spal šest dní v týdnu, v neděli vstal k jídlu a odsloužil mši. A tak stále dokola. Většina lidí trpí touto nemocí v dospělosti.

Nehledě na znepokojující zvěsti, vědci vyvrátili hypotézu o údajném pohřbení zaživa geniálního ruského spisovatele. Ale strach usnout letargickým spánkem a probudit se v rakvi pod tlustou vrstvou zeminy – to je zcela reálné a nijak přitažené za vlasy. Vždyť i Gogol dřímal v noci na židli, protože v roce 1839, poté, co utrpěl malarickou encefalitidu, byl postižen mdlobou, po které následoval delší spánek.

 

Patologický strach z pohřbení zaživa - tafefobie – postihl nejen mysticky zaměřené spisovatele, ale statečné bojovníky. Švagr pruského krále Fridricha II, princ Ferdinand von Braunschweig (1721-1792), (obr. 2) který ve službách různých vládců opakovaně poslal na smrt spoustu svých hrdinných vojáků, nijak neoplýval mimořádnou statečností při eventuálním setkání tváří v tvář s Bohem. V každém případě tento velký mistr všech skotských zednářských lóží, ze strachu, že bude pohřbený zaživa, vymyslel zvláštní rakev s malými okny, otevírajícími se zevnitř. 

Tento originální nápad si u něj vypůjčili a rozvinuli další podivíni. V XVIII. století honorace na Západě víru ve všemocnost vědy dovedla do absurdity. Dávný strach středověkého člověka z podsvětních hrůz se změnil ve fobii být pohřben zaživa. V západoevropských zemích ovlivnil vědecký pokrok i tafefobii. 

Nicméně, když kněží vystřídali u nemocných učení lékaři, kteří už nějakým způsobem studovali vlastnosti lidského těla, možnosti špatných diagnóz měly být postupně zmenšovány. Stále častěji se začali uchylovat k různým podivným způsobům, jak přivést člověka na prahu smrti k vědomí. Některé metody byly účinné: utopeného položili na břicho a přivázali k sedlu, a nechali koně klusat...

V roce 1740, francouzský král Ludvík XV. (1710-1774), jako první v Evropě, upustil od potrestání všech svých poddaných, kteří se snažili přivést lidi k životu. Pokrok šel mílovými kroky. Po dalších 50 letech už pokusy o resuscitaci mrtvých, které byly dříve vnímány jako svatokrádež, nebyly předmětem trestního postihu ve většině evropských zemích.

Jeden z průkopníků poznatků o elektřině, zakladatel elektrofyziologie, italský anatom a fyziolog Luigi Galvani (1737-1798), provedl roku 1771 experimenty s elektřinou na zvířatech a zkoumal fenomén kontrakce svalů připravených vzorků žab vlivem elektrického proudu. 6. listopadu 1780 tento vedoucí katedry na univerzitě v Boloni provedl pokus se žabími stehýnky. Zjistil, že sval se smrští po dotyku dvou různých kovů, což Galvani vysvětlil existencí živočišné elektřiny.  

Ambiciózní vědec se domníval, že by to mohlo fungovat stejným způsobem i na mrtvole. Je zajímavé, že už sto let před Galvanim záškuby svalů připravených vzorků žab popsal nizozemský lékař Jan Swammerdam (1637-1680), ale až jeho italský kolega jev detailně prostudoval a vytvořil teorii, kterou to vysvětlil. 

Jako obvykle, olej do ohně přidávaly noviny, popisujíce hrůzné podrobnosti o lidech vstávajících z rakví v ten moment, kdy je už už pohřbívali nebo se je chystali spálit. Také přinášely hrůzostrašné popisy nepřirozeně zkroucených mrtvol, objevených při exhumaci, snažících se dostat z rakve... 

A co nejděsivějšího – toho, čeho se Gogol (obr. 3) tolik bál, se prý naplnilo - při exhumaci spisovatele bylo prý obložení rakve celé poškrabané a potrhané a hlava byla obrácena na stranu... 

 

Neobvyklá pozice pro mrtvého byla objevena i při otevření hrobek několika dalších slavných ruských a sovětských spisovatelů a básníků: Vsevoloda Ivanova (1895-1963), Jurije Olešy (1899-1960), Michaila Světlova (1903-1964) a dalších. 

Ukazuje se však, že jsou to jen chybně pochopené normální okolnosti, související se zborcením rakve. První obvykle shnijí méně silné boční desky dřevěné rakve; víko rakve pod tíhou tlaku zeminy klesne na lebku a hlavu otočí na jednu stranu, na tzv. prvním krčním obratli.

Od počátku XIX. století a ještě někde dodnes někteří paranoici kupují sarkofágy s větracími otvory, opatřují je rolničkami, a nyní dokonce i mobilními telefony a dalšími vynálezy, které jim mají pomoci po jejich chybném prohlášení za mrtvého.

Odkazy 

(1) Tafefobie. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tafefobie  

Obr.1  Antoine Joseph Wiertz: Předčasný pohřeb (1854)

 

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 345