Chceme vydávat články, které by čtenářům měly přiblížit obor lidské činnosti nazývaný parapsychologie, obor vášnivé zatracovaný i nekriticky obhajovaný, obor ležící v nemilosti současné - někdy nesprávné a nepřesné nazývané oficiální - vědy, obor na pomezí dnešního logického modelu světa a na pomezí mysticismu a mytologie.

 

Předkládáme vám zde první ze série statí o parapsychologii, a každý začátek je zásadní. Začátek má neopakovatelné kouzlo jedinečnosti, protože skutečné začít lze pouze jednou. Každé další opakování je již jenom kopie a plagiát toho prvního počátku. Na druhé straně se vtírá neodbytná myšlenka, že všechno zde již jednou bylo, takže vlastně nejde začít úplně načisto.

Chceme vydávat články, které by čtenářům měly přiblížit obor lidské činnosti nazývaný parapsychologie, obor vášnivé zatracovaný i nekriticky obhajovaný, obor ležící v nemilosti současné - někdy nesprávné a nepřesné nazývané oficiální - vědy, obor na pomezí dnešního logického modelu světa a na pomezí mysticismu a mytologie. Obor, který se jíž renomoval na kolbištích kongresových hal v utkáních parapsychologických společností a univerzitních pracovišť, pro který ale současné vznikl v USA speciální kritický časopis „Skeptical Inquirer“ (pochybující vyšetřovatel) s redakční radou ne nepodobnou hvězdnému nebi nositelů Nobelových cen, literátů a dalších velevýznamných osob vědeckého i společenského života. Obor, který by mohl připomínat Popelku v šedých šatečkách, neustále přehlíženou, a když ne opovrhovanou, tak jistě ještě hůře trpěnou s dávkou sarkastické shovívavosti, tu Popelku, která se pak na konci pohádky stane princeznou...?

Ale ne, pohádkové konce ponechme pohádkám, rád vám budu vyprávět vlastní příhodu, kterou, ač se slab před několika tety, dodnes neumím spolehlivé vysvítit. Jednoznačné vím, že jsem tu neobvyklou příhodu zažil, a přesto nalézám ve své mysli ostrůvky skepse, které se pomalu začínají zdráhat ji akceptovat jako skutečnost:

Měl jsem to nedělní odpoledne na návštěvě doma několik přátel a tak trochu unaveni po dlouhém víkendu jsme lehce hovořili, prokládajíce nenáročná slova dlouhými pauzami. Cítil jsem v těch chvílích skutečný a intenzívní klid, neměl jsem žádná přání a zádně tužby. Před několika minutami jsem právě přiložil do krbu téměř celý pytel dřevěného uhlí, jehož černě kusy se pomalu rozhořívaly a čas od času z nich vytryskl s lichým zapraskáním subtilní proud jemných jisker. Netrvalo dlouho a celý kopec se rozhořel a já cítil až do křesla, stojícího v diagonále místností ve vzdálenosti asi pěti metrů, jeho žíznivý žár. Při pohledu na hromadu žhavých uhlíku mi náhle v mysli vytanula myšlenka o chození po ohni. Věděl jsem tehdy již několik let o tomto jevu, znal jsem pojem „Nestinan“, ostrovy Fidži i občasné články v populárních časopisech. Napadlo mě, že to zkusím, ale nebyl to výplod žádné racionální úvahy, vůbec jsem tohle expozé neplánoval a ani netoužil po zrůdném sebepoškozování. Jednoduše mě napadlo, že to zkusím. Byl jsem si v tu chvíli zcela iracionálně, a možná o to silněji, jist, že se pokus podaří, a že se vůbec nespálím. Vložit bosou nohu do hromady hořícího dřevěného uhlí o teplotě vyšší, než je bod tání hliníku, utrpět masivní popáleniny, cítit krutou bolest, exhibovat se před přáteli, taková ani obdobná myšlenka mě v tu chvíli nenapadla. Racionální skepse přicházely až pak, za několik dní, a do jistě míry mě pronásledují až dodnes.

Tehdy to všechno bylo podstatně jednodušší: vstal jsem, sundal vlněnou ponožku z pravé nohy, pak  mříž na otvoru krbu a prostě jsem nohu volně položil do hromady žhavých uhlíků. V této pozici jsem setrval asi 7 až 10 vteřin, tedy po dobu, která při teplotě o 300-350° C nižší docela postačuje k přípravě krvavě verze anglického bifteku.

Dodnes si velmi plasticky pamatuji zcela zřetelný mechanický kontakt plosky chodidla se žhavým uhlím, mechanický, ale nikoliv termický. Vím, že jsem se nikdy před tím bosou nohou nedotýkal něčeho podobného - s potížemi lze ten pocit přesně popsat - ale měl jsem dojem jakéhosi, lepkavého, charakteru hořícího dřevěného uhlí a žhavé uhlíky se zdály být neobvykle měkké.

Pak jsem nohu klidně vytáhl a znovu se posadil do svého křesla. Chodidlo nebylo bolestivé ani necitlivé. Během popisované absurdní produkce bylo úplně ticho, nikdo nic nekomentoval, nikdo nevykřikl „Vždyť se spálíš!", možná, že těch několik okamžiků bylo zcela obyčejných, možná, že bylo protkáno tajemnými souvislostmi přediva našich nevědomí, nevím a asi se to nikdy nedozvím. Jistě vím pouze jedině: neměl jsem v sobě nejmenší pochybnost ani špetku zaváhání, ba ani závan strachu či obava veškeré moje přesvědčení v tě chvíli stálo zcela a nekompromisně proti všem zkušenostem.

Zanedlouho, ještě za hrobového ticha, vstal jeden z mých přátel, okomentoval celou událost lakonickým a tlumeným výkřikem: „Oho, zázrak - musím to také zkusit,“ ale vzápětí svůj pokus ukončil asi půl metru od okraje žhavě hromady se slovy „nejde to“.  Pomyslel jsem si pravý opak, vyšlo to báječně: spontánní slepý pokus, provedený okamžitě po mém činu, byl na světě. V té chvíli mi na mysli vytanulo heslo, které jsem kdysi videi na fotografii, napsané na tabuli při příležitosti jakéhosi fyzikálního semináře: .Často na pochybách, nikdy na omylu". V duchu jsem se musel usmát: jak špatné tento výrok, který nás tak dobře provází světem vnějšího materiálního poznání i schopností jednotlivé jevy nakonec předvídat, koresponduje s naprostou absencí pochyb, která v jednom okamžiku vedla k realizaci neobvyklého jevu. Heslo exaktní, ale současné odosobněné a skeptické vědy by se mohlo změnou jednoho slova transmutovat do výroku: „Nikdy na pochybách, nikdy na omylu", a stát se tak pečetí personálního subjektivismu, schopného postavit skutečnost mimo uznávaná vědecká paradigmata. Zastavme se na chvíli u fenoménu bosé nohy na žhavém uhlí a pokusme se o kritický pohled. Z pochopitelných důvodů - nikdo totiž popsanou produkci nepředpokládal - nebyl měřen čas, po který byla moje bosá noha na hromadě žhavých uhlíků. Uvedených 7 až 10 sekund je tedy můj subjektivní odhad, celkem sice shodný s názorem ostatních svědků, nicméně pouze jenom odhad. Je možné, že doba expozice byla skutečné kratší, velmi ale pochybuji, že se jednalo o pouhý letmý dotek, něco na způsob známého triku hutníků, prosekávajících holou rukou (samozřejmé bez prstýnku) proud rozžhaveného železa. Odvážného hutníka chrání celkem spolehlivé vrstvička vodní páry a dalších plynů, uvolňujících se z exponované pokožky působením tepelného toku. Vodní pára o teplotě bodu varu za normálního tlaku opaří sice zcela dokonale, musíme ale mít na mysli existenci dalších plynů s nižší tepelnou vodivostí a hlavně řádové kratší expoziční čas. Pokud se týče schopnosti bleskové reakce, nemůže být pochyb, že jsou na tom horní končetiny netrénované osoby podstatné lépe než nohy.

Abych nějakým způsobem ukončil diskusi o sekundách, chtěl bych prohlásit, že zcela jisté ten podivný úkaz netrval méně než 5 sekund a jsem ochoten za to dát „ ruku do ohně", pakliže mi prominete tuto pitoreskní záměnu končetin.

Za zmínku dále stojí skutečnost, že koncentrace kyseliny borité, často od zeleného stolu kritiků předesílané, tetraboritanu dvojsodného nebo obdobných"chemikálií na povrchu kůže mé nohy byla nulová. Oponenti „ohněchodství" ve své absolutní skepsi totiž často připomínají tyto možnosti, aniž by na sobě provedli technologickou zkoušku, nebo jsem o tom nikdy neslyšel. Je možné, že se popisovaný případ vůbec neudal? V principu je to možné ze dvou příčin. Jednak je možné, a mohli byste to vyloučit pouze diskusí se svědky (pakliže byste byli přesvědčeni o tom, že nebyli podplaceni nebo jinak zmanipulováni), že jsem si ten celý příběh vymyslil. V tom případě bych byl lhář. Současné si uvědomuji, že jakékoliv striktní obhajování mé vlastní pravdomluvnosti by mohlo na základě paralel s proslulými vtipy o dialektice vést k názoru, že právě lhář a podvodník se velmi často vtírá do přízně ostatních vehementním vychvalováním své pravdomluvnosti a poctivosti, takže toto pole raději rychle opustím.

Existuje ale i další možnost. Skupinová halucinace, vlastně pouze šálivý dojem, že se příběh udal, zatímco se nestalo vůbec nic zvláštního. Podobné případy jsou známy a často popisovány; v české literatuře se o jednom z nich zmiňuje prof. Vladimír Vondráček v knize „ Fantastické a magické z hlediska psychiatrie" - dokonce na několika místech. Popisuje případ skupinové halucinace, která byla několika pacienty subjektivně chápána - po předchozí evokaci v areálu psychiatrické léčebny - jako projev démona.

Mezi zmíněným případem a mým vlastním zážitkem je ale přece jenom několik podstatných rozdílů. Předně nikdo z přítomných neočekával, že se vůbec něco zajímavého přihodí, a naprosto už nepočítal s tím, že si majitel bytu bude grilovat vlastní bosou nohu, navíc ještě bezúspěšně, v hromadě žhavého uhlí, sloužící obvykle k opékání sýra.

Pacienti, popisovaní profesorem Vondráčkem, byli naproti tomu jistě plni očekávání a zúčastnili se zřejmě seance proto, že sami chtěli a že byli zvědaví. Bylo by možno u nich rovněž předpokládat zvýšenou sugestibilitu, vyvolanou prostředím, určitou izolací od okolního světa a v neposlední řadě zřejmě i farmakoterapií. Žádný z mých přátel tyto podmínky nesplňoval. Možnost sugesce nebo skupinové halucinace můžeme však v podstatě vyloučit na základě následného neplánovaného „slepého experimentu". Zdá se mi velmi nepravděpodobné, že by skupinová halucinace byla schopna vyvolat dva obdobné jevy, jeden ale s pozitivním výsledkem a druhý negativní, aniž by byla celá situace v mezidobí nějakým způsobem komentována.

Současná parapsychologie - a bude také užitečné ptát se po smyslu tohoto názvu - se příliš ohněchodstvím nezabývá. Mezi základní předmětné oblasti, ležící dnes v popředí zájmu, patří zejména přenos myšlenek, zabývající se myšlenkovou interakcí dvou lidských objektů (někdy se tento jev týká pouze interakce jednoho člověka se vzdálenou realitou), dále pak psychokinetický jev (PK), jak je označováno distanční působení na fyzikální stav předmětu, zejména na jeho polohu, a mnoho dalších disciplín, někdy se překrývajících, jako jsou metody diagnostické, proutkařství (telestézie), léčitelství a široká oblast poměrně sporadicky a většinou samovolně se projevujících nespecifických efektů, v anglosaské literatuře nazývaných Poltergeist (hřmotící duch).

Dnešní parapsychologie se inspirovala také u východních myšlenkových směrů a náboženství a zabývá se proto rovněž experimentálně (zejména vyhledáváním a ověřováním) metempsychózou - převtělováním duší, posmrtnými i prenatálními jevy. Zkrátka řečeno, parapsychologie se zabývá velmi širokým spektrem možných paranormálních jevů, a když pomyslíme na rozsáhlou plejádu ostatních fenoménů, jako jsou dermooptický jev, léčení zvířat na dálku, levitace a mnoho dalších, často nám může připadat, jako by neexistovala oblast, ve které by se parapsychologie nepokoušela o štěstí.

Co vlastně ale znamená slovo, pojem parapsychologie?

Etymologickým rozborem tohoto slova bychom lehce mohli dojít k závěru, že se jedná o cosi, co leží svým pojetím mimo psychologii, co sice poněkud psychologií je, ale současně není; mohli bychom se podle názvu domnívat, že se parapsychologie liší nějakým zásadním způsobem od psychologie, například tím, že se nezabývá interakcí lidského myšlení a psychiky s okolím, což se ovšem nezdá být pravděpodobné. Název parapsychologie není asi vhodné zvolen, nicméně je užíván pro danou problematiku ve světě nejčastěji. V knize P. Uccusice „Psi-Resume" je například uveden seznam 107 společností z různých zemí, zabývajících se uvažovanou tématikou, z nichž 45 má přímo ve svém názvu slovo parapsychologie nebo parapsychologický, takže lze považovat za rozumné se tohoto klasického názvu nevzdávat.

Existence mnoha dalších pojmenování jako by naznačovala vnitřní rozpolcenost a problematiku této disciplíny; na světě lze nalézt společnosti psychobiofyzikální, metapsychické, společnosti psychických výzkumů, parasensorické, psychotronické i psychofyzikální. Roztříštěnost názorů a pojmů se často pokládá za průvodní symptom vnitřní neurovnanosti a jisté neuspořádanosti, současně ji lze ale pokládat za nezbytnou podmínku vzniku nových myšlenkových proudů, protože na cestách, vyšlapaných myriádami, se mnoho nového a nepoznaného nalézt nedá.

Parapsychologie má mnoho stoupenců i odpůrců, ale v tomto sporném oboru lze mít za to, že právě názorová rozdílnost může být prospěšná, že se stane platformou názorového pluralismu, schopného zamezit vzniku rigidních a nebezpečných myšlenkových schémat.

Ve starověkém Řecku označovali dynamiku všeho svého okolí, i sama sebe, lapidárně výrokem „panta rhei" - vše je v pohybu, všechno se mění. Nic není statické, nic není mrtvé, všechno se neustále mění a nic nelze dokonale konzervovat. Co vzniká, zaniká. Pohlížíme-li na libovolný jev, ať se jedná o druhovou existenci nebo existenci kteréhokoliv myšlenkového proudu, můžeme ve všech případech nalézt tři základní fáze - nárůst, vrchol a sestup. Z vývoje je patrné množství případů, kdy něco, pokládané v jistou chvíli za vrchol, náhle upadá a přestává mft své monopolní a výsadní postavení. Často se stává, že nové řešení přichází z nejméně očekávané strany, přičemž myšlenky determinující vznik nových myšlenkových proudů jsou obvykle ve svých kojeneckých létech pokládány za nesmyslné a často bývají pronásledovány a vysmívány. Příkladů je mnoho a jsou notoricky známé.

Až na málo výjimek je současná věda moderního světa přesvědčena o absolutní objektivnosti svých metod a výsledků, i o faktu, že vnější a vnitřní realitu člověka lze popsat na základě jednoduchých linearizovaných představ, založených na karteziánsko-newtonovských modelech. V posledních letech se začíná proti tomuto přístupu zdvíhat určitá opozice, reprezentovaná např. v USA F. Caprou a v SSSR V. V. Lenským.

Problematika soudobého světa nám neustále dokazuje oprávněnost této kritiky, jsme svědky toho, jak technokratický přístup řeší každý problém pouze tvorbou jiných problémů, opomíjeje zcela člověka jakožto centrum všeho dění, jeho počátek i konec.

Mnohé dnes uznávané myšlenkové kompozice jsou v podstatě kruhovými důkazy a nezřídka povyšují empirickou zkušenost na obecnou zákonitost. Jako příklad lze uvést snad kteroukoliv monografii o termodynamice. Na počátku partie o termodynamických větách se můžete dočíst, že tyto věty nejsou odvoditelné ze základních principů a že platí pouze proto, že nebyla pozorována jejich neplatnost. Jinými slovy, jsou tedy matematizovanou neboli korektně uzančně vyjádřenou subjektivní zkušeností. Pokračujete-li v četbě dále, můžete se na dalších stránkách dočíst, že tato a tato chemická reakce není možná, protože by to odporovalo termodynamickým zákonům. Takovéto objektivizování subjektivná je jev velmi zavádějící, a méně nepozornému čtenáři neujde, že se jedná v zásadě o verbální a výrazovou eskamotáž.

Vedle možnosti přispět ke vzniku kvalitativně nových myšlenkových proudů má parapsychologie jako obor mnoho dalších specifik. Především je to zájem veřejnosti. Dalo by se říci, že o co méně je profesionálních parapsychologů, o to více je laických přívrženců. Je zcela běžné, že k paranormálním jevům se vyjadřuje prakticky každý, velmi zřídkakdy jsou v těchto souvislostech slyšet glosy „to mě nezajímá" nebo „tomu nerozumím", které jsou, vedle hrobového mlčení, tak běžné v diskusích na jiná odborná témata. Specifičnost zájmu o parapsychologii je zřejmě projevem obecné přitažlivosti všeho transcedentního, všeho, co leží mimo rámec dnešního chápání světa. Veškeré důvody široké popularity parapsychologie nelze v tuto chvíli vyčerpávajícím způsobem vyjmenovat, je možno se ale domnívat, že mezi ně patří osobní zkušenost, fakt, že každodenní život bývá často protkán zážitky paranormálního charakteru, nebo alespoň takovými, které se zdají tento charakter mít.

Jedna ze základních otázek, týkajících se parapsychologie, by asi měla znít: má tento obor vůbec nějakou perspektivu, je smysluplné se jím zabývat, není to krok zpět k temným dobám mysticismu a agnosticismu, krok negující současnou moderní vědu, není to cesta v době vědeckotechnické revoluce nepatřičná?

Ke každé sporné oblasti jakoby patří výsměch, nepochopení a pohrdání, zejména pak tam, kde přichází do sporu s uznávanými vědeckými názory, možná i s názorem většiny. V tomto kontextu bychom neměli nikdy zapomenout na to, že pravdu a skutečnost nelze obecně ztotožnit s názorem na skutečnost, a že o pravdě nelze hlasovat. Hlasování musí zůstat doménou názorů. Nazírat na sebe sama, na společnost a na své okolí jako na rigidní, zcela neměnnou skutečnost, je velmi nebezpečné - problémy přeplněný svět je toho dostačujícím důkazem.

Připustit existenci paranormálních jevů znamená připustit určitý pocit pokory a nebát se sestoupit z „výšin poznání", nalézat kompromisní řešení, nebo se o to alespoň pokoušet. Základním principem skutečnosti v tom nejširším slova smyslu se zdá být určitá rovnováha mezi krajními názory.

Představu světa i sebe sama nelze jednoznačně postavit na materialistických, nebo idealistických přístupech, na gnosi nebo agnosticismu.

Z pochopitelných důvodů nelze parapsychologii považovat za samospasitelnou disciplínu, která by sama o sobě byla schopna vyřešit některé z konkrétních současných problémů. Je však pravděpodobné, že tento diskutabilní obor bude časem schopen stát se jedním ze základních kamenů nového pohledu na svět, ve kterém bude člověku - jakožto tvůrci a uživateli tohoto světa - opět náležet ona základní a nezastupitelná role, přisouzená mu odevždy, k níž byl předurčen darem nevyčerpatelné fantazie, intuice a mnoha jiných, nových a netušených schopností, v současné době zamlžených odcizením života v megapolích, řízených počítačovými centry.

Navrátit člověku jeho eticky opodstatněnou, skutečnou, citlivě vnímanou a prožívanou existenci by mělo být mírou našeho chování a konání i jednoznačně pozitivním cílem, cestou a prostředkem.

Rád bych na tomto místě ocitoval dva muže, kteří se od sebe odlišují kulturou, v níž vyrostli, vzděláním, zájmy, profesí i celým životem, avšak jejichž výroky, týkající se chápání světa, se pozoruhodně shodují.

  • „Tento svět neexistuje." Co to znamená? To znamená, že tento svět neexistuje absolutně. Existuje pouze ve vztahu k mé mysli, k vaší mysli, k mysli kohokoliv dalšího. Vnímáme tento svět pěti smysly, ale kdybychom měli další smysl, vnímali bychom z něho o něco víc: kdybychom měli další smysl,tento svět by se jevil jakožto něco opět jiného. Proto tedy neexistuje tento svět reálně - jeho existence není nezměnitelná, není nehybná, není nekonečná.Nelze však ani nazvat tento svět ne-existencí, neboť vidíme, že existuje a musíme žít a konat v něm a skrze něj.

Svami Vivekananda, žák Ramakrišnův, hindský myslitel

  • V časoprostoru je všechno, co pro nás představuje minulost přítomnost a budoucnost, dáno en bloc a komplexní souhrn událostí (pro nás posloupných), který vytváří existenci materiálních částic, je projeven linií, světovou linií částic... Každý jednotlivý pozorovatel, jak běží jeho čas, objevuje - tak říkajíc - nové „ odkrojky" časo-prostoru,které se mu jeví jakožto posloupné aspekty materiálního světa, ačkoliv ve skutečnosti tato suma událostí, tvořících časoprostor, existuje prioritně k jeho poznání těchto událostí.

Louis de Broglie, francouzský fyzik,tvůrce vlnové mechaniky, nositel Nobelovy ceny

Milan Smrž

Gemma č. 3, roč. 1991


***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 202