Moderní život je silně ovlivněn narůstajícím poznáním a důsledky, které z něho plynou. Následkem pak je neklid, především duševní nepokoj. Říká se, že minulost byla nevědecká. My jsme tento „nedostatek" sice překonali, ale stojíme před otázkou, zda je to zisk, nebo ztráta.

 

Vědění, nebude-li stále a pozorně obraceno k obecnému vzdělání s etickými a morálními pravidly, se obrátí proti člověku. Zatímco strategii našich protiopatření, pokud jde o případy různých druhů znečištění vnějšího prostředí (kosmosféry a biosféry), máme již v hlavních rysech vypracovanou, problémy ochrany vnitřního prostředí (psychosféry) formováním správných etických postojů lidí tváří v tvář technické civilizaci teprve začínají pronikat do obecného povědomí. Přitom platí, že jaká je psychosféra, taková je biosféra a kosmosféra. Jinými slovy záleží především na mravních zásadách, kterými se člověk má řídit.

O přirozené mravouce je rozšířeno velmi  mnoho  bludů.  Lidé,  většinou univerzitně vzdělaní, dobře vědí, že tzv. moderní etika je tvrdým oříškem, který se dosud nepodařilo rozlousknout. Je celá řada různých etických nauk, které se navzájem ostře střetávají. Tento spor mezi laickými etickými naukami se vede především o základní pojem každé mravouky — co je mravně dobré? Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí. Podle hedoniků je mravně dobré to, co nám působí slast. Egoisté všech dob volají: co mně prospívá, je dobré, co mně škodí, je zlé. Sociální utilitaristé učí, že co prospívá celku, je dobré, co mu škodí, je špatné, rozcházejí se však v pojmu, co je celek? Četní učenci zavrhovali tyto pojmy o mravním dobru a učili, že mravně dobré je to, co náš mravní cit schvaluje. Jiní zase učí, že mravně dobré je vše, co člověku pomáhá, aby na dráze všeobecného vývoje postoupil co nejdále. Stoupenci stoické filosofie učí, že je vše dobré, co je přirozené, co odpovídá přírodě (naturalistická etika). Aprobativní etika spatřuje zdroj mravnosti v autoritě. Někteří učí, že mravně dobré je vše, co umožňuje člověku, aby se stal osobností zvláštního rázu. Všichni cítíme jednostrannost a nedostatečnost výše zmíněných etických postulátů. Zřejmě jiný přístup k otázkám etiky byl u Sokrata, který jako první ve starověkém Řecku veškerou filosofii zaměřil na polepšení a uspořádání mravů. Pokračovatelé Platon a Aristoteles dospěli k tomu, že existuje přirozená morálka, daná každému člověku s neměnným etickým kódem. Podle Aristotela je konečným dobrem žít ctnostně, což se může zdařit jen tomu, kdo zná a následuje Boha (kosmický řád, který je jedinou příčinou lidské blaženosti).

Teprve v posledních dvaceti letech nastupují masověji některé interdisciplinární a zároveň integrální přístupy, které v sobě zahrnují především etiku (např. bioetika, eutyfronika, ekofilosofie a psychotronika) a vracejí se tak k tradičnímu univerzalistickému pojetí.

Bioetika se snaží řešit některé problémy, vznikající na pomezí současné elektroniky, biologie, medicíny, psychologie a etiky.

Eutyfronika má dát odpověď na otázku „jak žít, abychom nespáchali totální sebevraždu". Je to tedy disciplína o umění vnitřního života, o organizaci jeho nástrojů.

Ekofilosofie chce být novou metafyzikou naší doby s holistickým zaměřením. Přesto je zájem vědy o otázky etiky nedostatečný vzhledem k současné desintegraci lidstva.

Psychotronika nám pomáhá odhalovat dosud nevyužité rezervy v lidském organismu, které lze vhodnými metodami mobilizovat, např. ve prospěch vylepšení nebo upevnění „etického vědomí" člověka. Touto otázkou se mimo jiné zabýval význačný představitel české psychotroniky Břetislav Kafka, který byl vynikajícím hypnologem. Podle Kafky existuje zřejmý vzájemný příčinný vliv duše a těla. Člověk má vlastnosti duchovní a tělesné. Duše a tělo tvoří jedinou podstatu — jednu osobu, takže každý duševní děj spočívá na souběžném, soupodstatném ději fyzickém. Zevní podnět působí na smysly, pomocí nichž si tvoříme vjemy a představy. Člověk si uvědomuje přijaté vjemy a představy, které podle obsahu rozumově a citem třídí a ukládá do své paměti v šedé kůře mozkové, ale také do tzv. protonace, „paměti lidstva" (dnes nazývané dr. Rejdákem informační pole). Do protonace patří i vlastní činnost člověka, tzn. i jeho myšlenky, slova a vnější život.

Při zjišťování morálního stavu a toho, co je u člověka mravně dobré, dělal Kafka cílené pokusy s hypnotizovanými osobami, které uspával podle jejich možností do čtyř stupňů hypnotického spánku. Zde je třeba si vysvětlit především termín čtvrtý stupeň hypnotického spánku a rozlišit jej od 1. — 3. stupně. Čtvrtý stupeň je blízký somnambulnímu stavu, kdy nadobro zaniká citlivost, jakož i vědomí se všemi pěti smysly (na rozdíl od 1. — 3. stupně). Člověk si po probuzení na nic nevzpomíná, protože duše nezanechala žádné stopy v paměti (na rozdíl od 1. — 3. stupně). V tomto stavu rozum a vůle přicházejí částečně k uplatnění, uspaný si počíná jako při vědomí, ale bez napojení na paměť. Přesto nastalo probuzení čisté duše, jakoby odpojené od těla. Kafka dával uspaným různé nemorální příkazy. Osoby, uspané v 1. — 3. stupni hypnotického spánku, uposlechly nebo neuposlechly rozkazu hypnologa, a to podle toho, jak byly vychovány. Např. ty, které byly dobře vychovány, se nedaly strhnout ke zlému, protože rozkaz narazil na myšlenku odporu v jejich paměti. Nejzajímavější výsledek se však objevil u osob uspaných ve 4. stupni, když už duše sama nemůže nahlédnout do paměti a ustupuje v témže „já" do stavu podvědomého, kde nazírá, vnímá přímo. Všechny osoby bez rozdílu výchovy a charakteru nevykonaly nikdy pod rozkazem hypnologa zlé činy. Naopak, duše poučovala hypnologa, co je dobré a co zlé. Kafka prokázal, že ve 4. stupni hypnózy osoba rázně hájila své vlastní poznání, cítila se vnitřně šťastná a blažená. Když Kafka dal rozkaz  osobám, mnohokráte  trestaným pro těžké zločiny, aby nahlédly do své paměti nebo do svého informačního pole, hrozily se toho, co vidí, a nechtěly se již vrátit do svého těla. Raději nahlížely do paměti a informačního pole lidí, kteří byli dobří. Na otázku, proč mohly tolik zlého napáchat, odpovídaly, že ubily v sobě výčitky a hlas svědomí falešným namlouváním a protimyšlenkami, jimž se duše zprvu z nitra bránila. Pokusem poznáváme, že nahlédne-li duše pod rozkazem hypnologa do své paměti nebo do informačního pole, odsuzuje sebe sama, špatné činy ji děsí a často jimi trpí. Činy a skutky dobré jí činí radost. Vnucuje se otázka, proč se duše může za normálního stavu snížit ke krutosti, přestože se ve 4. stupni projevuje tak čistě. Člověk činí zlé proto, že duše je vázána ve svých projevech na paměť. Špatná i správná výchova se ukládá v paměti. Přesto, že duše ve 4. stupni nemá již žádný zájem o své pozemské bytí a přestává její působnost na vývin a výchovu člověka, zůstalo zde záchranné pojítko, vyzařující z nitra každé duše v přirozeném mravním zákonu. Každý z nás má tedy v sobě zakódovaný neměnný mravní přirozený zákon, který je pro všechny stejný a odráží se v samotném vědomí jako svědomí. Je-li člověk vychováván v souladu s tímto zákonem, je s ním v souladu i jeho svědomí, není-li, ozývá se naše svědomí, že není něco v pořádku. Toto svědomí rozlišuje v člověku dobré od zlého a člověk, chce-li a hledá-li, má možnost dojít z rozumu a vůle k duševní spravedlnosti a dokonalosti. S podivem zjišťujeme, že závěry, učiněné Kafkou na základě experimentální činnosti v oblasti etiky, jsou blízké největšímu filosofovi všech dob — Aristotelovi.

Z knihy „The Life after Life“ od R. Moodyho se dozvídáme, že prožitek klinické smrti v zásadě změnil u mnoha lidí jejich etické a morální postoje. Zřejmě proto, že tento prožitý stav se podobal 4. stupni hypnotického spánku, což jim umožnilo zhodnotit jejich dosavadní život. Stalo se jim tedy spontánně to, co zakoušely experimentální Kafkovy osoby pod jeho příkazem: že nahlédly do své paměti a do svého informačního pole.

Závěrem lze říci, že člověk se má snažit objevit sebe samého a snažit se poznat přirozený mravní zákon v sobě — a tím se stát charakterním. Pak dává v hierarchii hodnot přednost věcem vyšším před nižšími. Před tímto svědomím se nelze ukrýt. Ve vesmíru a tedy i v člověku vládne zákon harmonie. Kdo porušuje tuto harmonii, zákonitě musí nést následky, a to buď na úrovni fyzické nebo psychické. Papež Jan XXIII. ve své encyklice „Pacem in terris“ píše, že: „Bůh napsal svůj řád do vesmíru i do člověka. Vědecký pokrok i technické vynálezy dosvědčují, že v živých bytostech vládne podivuhodný řád, který je však v pronikavém rozporu s nepořádkem, který vládne mezi lidmi."

Ivan Ploc

Gemma č.6, roč. 1991

***

Líbil se vám článek a celý web? Podpořte, prosím, badatele, autory a překladatele jakoukoli částkou na účet: SBERBANK, č. ú. 4211013926/6800, variabilní symbol článku je 203