Cesty do jiné dimenze

Neexistuje žádný důkaz života po smrti, který by mohl být přijat vědou.

Není nikoho, kdo by takový důkaz poskytl, protože se nikdo z „Onoho světa“ zatím nevrátil. Ti, co se vrátili, nebo spíš byli vráceni z klinické smrti, se nacházeli pouze na prahu smrti, v lepším případě na území nikoho, tedy mezi životem a smrtí. Jejich vyprávění je proto vždy determinováno prostorem, v němž se ocitli, a proto nemůže vypovídat o tom, co je za ním, co je za prahem smrti.

To, co se děje v meziprostoru mezi životem a smrtí, podrobně popisuje a rozebírá například dr. Raymond Moody v knize Život po životě, proto na toto dílo odkazuji případné zájemce.
Nepřímý důkaz existence duše po smrti podávají zpravidla zemřelí, kteří se různými způsoby kontaktují s živými, nejčastěji s příbuznými. Kontakty probíhají v odlišných podobách a různá je i možnost jejich ověření.
Prožitky kontaktu se zemřelým lze rozdělit do několika skupin:

Přímé kontakty

– Vize mezi spánkem a bděním,
– vize v bdělém stavu,
– sluchové prožitky mezi spánkem a bděním,
– sluchové prožitky v bdělém stavu,
– prožitky vnímané jiným smyslem – hmatem, čichem…

Nepřímé kontakty

– Prostřednictvím spiritismu – média,
– prostřednictvím regrese (uvedení do minulých životů),
– prostřednictvím hypnózy či magnetického spánku.

V těchto případech probíhá kontakt skrze třetí osobu (médium, hypnotizéra, psychoterapeuta).

Podívejme se blíže na první skupinu – vize mezi spánkem a bděním a vize v bdělém stavu.

Jde vždy o setkání se zemřelým, kterého vnímáme některým ze svých smyslů, popřípadě několika smysly najednou. K těmto setkáním dochází ponejvíce na rozhraní mezi spánkem a bděním. Tento stav přestává být kontrolován racionální činností mozku, nejde však o trans ani o změněné vědomí, nýbrž o přirozený přechod z bdění do spánku. Na prahu tohoto přechodu může dojít k setkání se zemřelým.

Sen a vize

Člověk, který takové setkání prožívá, obvykle není schopen svůj stav specifikovat. Často jej popisuje jako plné vědomí, méně často jako sen, jindy neví, jak a kam svůj stav zařadit.

Vize se zásadně liší od snu. Trvá zpravidla tak dlouho, dokud není naprosto mimo pochybnost, že ten, kdo poselství přijímá, je také správně chápe. Vize obsahuje jen málo pohybu. Zatímco sen se děje, vize je oproti tomu jako by statická. I když ne vždy v plném slova smyslu.

Důležitým průvodním jevem při vizi je, že osoba, s níž se setkáváme, před námi stojí, sedí, ale nevykonává žádnou činnost. Většinou na nás jen upřeně hledí, a to dostatečně dlouho, abychom si uvědomili všechny okolnosti vnímaného obrazu. Pokusíme-li se na zemřelého promluvit, po prvních slovech vidění zpravidla mizí. V menším počtu případů nastává situace, kdy mrtvý sám promluví a sdělí nějakou podstatnou informaci, jejíž pravdivost se později potvrdí.

Další zvláštní okolností je, že zemřelý přichází tehdy, když on potřebuje cosi sdělit, že jsou tudíž marná naše přání se s ním setkat v námi určeném čase.

Vize se po předání poselství obyčejně mění v sen a někdy i snově začíná.

Usínám, už už se propadám, když tu najednou sedím v houpacím křesle v obývacím pokoji. Přede mnou je malá taburetka a na ní novinový papír plný smetí. Teta, asi sedmdesátiletá paní, se snaží smetí shrnout do dlaně. Vidím, jak se smítka sypou po koberci a snažím se její ruku zadržet. Sahám po ruce, dotýkám se jí, ale když vzhlédnu, vidím před sebou tvář své zemřelé babičky. Je blizoučko mé tváře, dělí nás čtyřicet padesát centimetrů. V úžasu zírám do jejích očí. Trvá to dlouho, dlouho… Díváme se na sebe navzájem a mlčíme. Díváme se a já se snažím pochopit. Potom vyhrknu: „Babičko!“ A babička začne couvat ke dveřím. Zdá se, že se zmenšuje, u dveří se zcela rozplývá a mizí.

Lámu si hlavu s významem poselství. Nakonec jej nacházím, ale to sem již nepatří.

Okamžitě se probouzím. Pamatuji si vše, přesně do detailu.

Jiným příkladem setkání se zemřelým je následující příběh:

„Před mnoha lety se mnou společně studovala N. Nebyla to přítelkyně, nijak zvlášť jsme si nerozuměly, ale spojovalo nás zaujetí pro jednu asijskou zemi. Kromě toho jedno životní rozhodnutí N. podstatně ovlivnilo můj další osud, o čemž N. nevěděla. Všechno, co nás kdy spojovalo i rozdělovalo, souviselo s „vyvolenou zemí“ v Orientu. Proti původnímu očekávání se do ní N. nikdy nedostala, zatímco já ji navštívila několikrát. Naše pozdější cesty životem byly zcela odlišné a časem jsme jedna druhé zmizely z očí i mysli.

Před několika lety se mi náhle začaly vtírat vzpomínky a myšlenky na N. Napadlo mě, proč jsme se vlastně ani náhodou nikdy po studiích nesetkaly. Žijeme přece v jednom městě. Po tři dny byla tato myšlenka poslední před usínáním a první při probuzení. Nedovedla jsem si to vysvětlit.

Po několika dnech jsem se náhodou dozvěděla, že N. spáchala ze záhadných důvodů sebevraždu, a to právě v prostředním z oněch tří dnů, kdy mě myšlenky na ni vůbec neopouštěly. Smrt nastala mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní. Nemusím zdůrazňovat, že jsem dost dlouho na její tragedii i na neuvěřitelnou časovou shodu musela myslet. Životní tempo si však vyžádalo své a tísnivá vzpomínka nakonec vyvanula. Nikdy více se mi o N. nezdálo.

Rok po její smrti jsem se opět zdržovala ve své „vyvoleně zemi“ v Orientu. Zcela zaujata vlastními záležitostmi a zážitky jsem si na N. ani nevzpomněla. Ale, jak se říká – do roka a do dne.

Připadalo mi, že je hluboká noc, když mě probudilo světlo v pokoji a nade mnou stála N. Dívala se na mne mlčky a vypadala jako před lety. Byla oblečena tak, jak sedávala vedle mne na přednáškách. Věděla jsem, že je mrtvá, ale vůbec jsem se nelekla ani nepodivila. Jediné, co mě napadlo, bylo: Přišla za mnou až sem, tak jsme se přece jen setkaly. Co mi asi přišla povědět? Než N. stačila promluvit, byla v pokoji zase tma. Zjevení zmizelo a já se asi teprve doopravdy probudila. Zjistila jsem, že jsou 4 hodiny 25 minut. Vzápětí jsem si uvědomila datum – byl to rok a den po dobrovolném odchodu N. ze života.

Byl tu ovšem také časový posun daný rozdílným časovým pásmem. Paní dr. D.M., která tento příběh vyprávěla, se domnívala, že to byl sen, ačkoliv přiznávala, že se jejím obvyklým snům vůbec nepodobal. „V těch se vždy něco děje,“ tvrdila, „nikdy v nich nikdo nade mnou tiše nestojí.“

Zjevení při plném vědomí?

O vizích v bdělém stavu nemohu říci nic ze své vlastní zkušenosti. Poprvé jsem o takové vizi slyšela od jedné své staré tety ještě jako dítě. Kdysi zemřela její sousedka. Teta v té době bydlela v domku, ve kterém byla prostorná půda, kam věšívala prádlo. Sousedka bydlela vedle a oba domy byly spojeny společnou zdí. Teta věděla, že zemřelá sousedka leží doma a že její příbuzní někam odešli. Byl večer, teta chtěla ještě udělat nějakou práci, a tak se rozhodla dojít na půdu pro prádlo a ještě chvíli žehlit.

Na půdu nebyla zapojena elektřina, svítilo se petrolejkou. Zažehla tedy lampu, postavila ji na skříňku a chtěla se pustit do sbírání prádla, když v tom uviděla zemřelou sousedku. Stála v šatech, ve kterých ji vídala denně, asi pět metrů od ní a jenom se mlčky dívala.

Teta vykřikla, a jak vyprávěla, nevěděla, jak se dostala z půdy dolů do kuchyně.

Toto je příklad „zjevení“ zemřelého, k němuž došlo v bdělém stavu. Stav vědomí, v němž se teta nacházela, byl snad provázen určitou stísněností, neboť věděla, že mrtvá sousedka leží za zdí, nešlo však ani o trans ani o změněný stav vědomí. Teta vždy opakovala, že mrtvá sousedka byla na té půdě jako živá a že ji viděla naprosto jasně.

Naše duše je jen motýlem…

Dr. Elisabeth Kubler-Rossová zasvětila více než deset let bádání o možnosti života po smrti. Stejně jako dr. Moody se zaměřila zejména na pacienty ocitnuvší se v klinické smrti a na umírající pacienty, převážně na děti.

Podobně jako dr. Moody došla i ona k závěrům, které vypovídají ve prospěch života po smrti. Je přesvědčena, že lidé by o těchto věcech měli vědět, protože umírání a smrt stojí na konci každého života a jsou to události, jichž není třeba se obávat. Ten, kdo pochopí, že život nekončí smrtí, se navždy zbaví strachu ze smrti. Dr. Rossová přirovnává fyzické tělo ke kukle a duši k motýlu:

„Přijde den, kdy je kukla nenávratně poškozena a motýl ji opustí.“

Dr. Rossová jako jedna z prvních badatelů poukazuje na skutečnost, že by lékaři při jakémkoliv chirurgickém zákroku, při resuscitaci apod., nikdy neměli v přítomnosti pacienta vyslovovat negativní myšlenky, tím méně soudy týkající se jeho zdravotního stavu. Pacient, třebaže je pod narkózou, v komatu nebo v klinické smrti, svým vyšším já, tím, čím skutečně je, vnímá vše kolem sebe a slyší vše, co si osoby u jeho lůžka povídají.

Duše disponuje nevídanou psychickou energií, kterou si sotva dovedeme představit. Je schopna zachytit vibrace tak jemných vlnových délek, že vpravdě není rozhodující, jak daleko od vnímaného jevu se nalézá. Pacient je tímto způsobem schopen vnímat nejen co se děje v místnosti, v operačním sále, na pokoji, kde se nalézá, ale i v jiných částech budovy. Tento jev byl mnohokrát potvrzen výpověďmi lidí, kteří se ocitli v klinické smrti a později vyprávěli, co si říkali jejich příbuzní čekající na chodbě anebo v jiném pokoji.

Duše mojí babičky, když odcházela, naplňovala nejen pokoj, v němž trávila poslední dny a chvíle svého života, ale celý dům. Vnímala jsem ji nepopsatelným způsobem ve chvílích ztišení a ona sama mi svoji přítomnost mimo svůj pokoj potvrdila, když začala hovořit o věcech, které jsme s rodinou probírali o patro výš a které sejí velmi týkaly.

Když mě žádala o určitou službu s tím, že „jsme se na tom přece dohodly“, zůstala jsem překvapeně stát, protože jsem věděla, že jsme s babičkou o té jisté věci v žádném případě nehovořily. Ona přesto věděla vše, jako by skutečně byla našemu rozhovoru přítomna.

Dr. Rossová se zmiňuje v jedné přednášce, kterou uzavřela Kurz šťastného umírání 8. listopadu 1987, o svém setkání s pacientkou paní Schwarzovou, která byla asi deset měsíců po smrti.

Setkání se odehrálo na půdě univerzity poté, co se dr. Rossová rozhodla zanechat bádání o životě po smrti. Stála u výtahu, když k ní přistoupila povědomá paní, na jejíž jméno si nemohla vzpomenout. „Paní doktorko,“ promluvila paní, „dovolíte, abych vás doprovodila do vaší pracovny?“ Dr. Rossová si náhle vzpomněla a hledíc na paní, se v duchu podivila: „Elisabeth, ty víš, že vidíš tuto ženu, ale přesto to nemůže být pravda!“

Vyprávěla, jak šly spolu chodbou a jak si na paní Schwarzovou zezadu sáhla, aby zjistila, zeje skutečně z masa a kostí.

Paní Schwarzová sdělila, že se vrátila ze dvou důvodů; jednak chce paní doktorce za vše, co pro ni udělala, poděkovat a jednak je pověřena jí říci, že se nesmí vzdát badatelské práce o umírání a smrti.

Tento neuvěřitelný příběh způsobil, že řada kolegů dr. Rossové, kteří ji až do tohoto okamžiku brali, začala pochybovat o jejím zdravém rozumu. Setkání, o němž hovořila, bylo až příliš nereálné a nejen kolegové se právem domnívali, že paní doktorka ve svých tvrzeních „zašla příliš daleko.“

Nevěřil ani dr. Moody

Ačkoliv se sám věnoval řadu let bádání v téže oblasti a dospěl k závěrům shodným se závěry dr. Rossové, že život se vší pravděpodobností nekončí smrtí, setkání dr. Rossové se zesnulou paní Schwarzovou na půdě univerzity za bílého dne bylo i pro něho příliš.

O to víc překvapil ve své poslední knize Opětovná shledání (nakladatelství ARGO, 1994), v níž se veřejně dr. Rossové omlouvá, protože sám na vlastní kůži zažil setkání se svou mnoho let mrtvou babičkou.

„Nebyla vůbec průsvitná, ani nevypadala jako duch, byla v pokoji, pouze oddělena od ostatního prostoru jakýmsi světlem, a vedli jsme spolu dlouhý rozhovor.“

Čtenáře může napadnout otázka, zda nezašel daleko i dr. Moody. Na tuto námitku lze odpovědět pouze tím, že není nad vlastní zkušenost, a že zasvěceně mohou o tomto zvláštním jevu hovořit pouze ti, kteří podobné setkání prožili. Tento jev tady totiž je, ať chceme nebo nechceme, ať věříme v jeho reálnost či nikoliv a existuje zcela nezávisle na tom, co si o něm myslíme.

Je škoda, že se dr. Moody přesněji nezmiňuje, zda se při tomto zážitku nacházel v změněném stavu vědomí či nikoliv, přiznává pouze, že relaxoval. K změněnému stavu vědomí dochází zpravidla tak rychle, že člověk není schopen změnu zaznamenat. Je dost možné, že ji nezaznamenal ani dr. Moody. Lze však říci totéž o paní dr. Rossové?

MICHAELA SCHOLZEOVÁ, časopis Regena, 90. léta

Archiv KPUFO