První slovo lidí bylo „du“

Vědci si dali za cíl slyšet řeč našich vzdálených předků a zjistili, že naši předkové mluvili jako děti.
Během milionů let evoluce vokální aparát umožnil člověku rozvinout bohatou sadu fonémů a jejich varianty.

Jedním z významných změn byla redukce plicních sklípků. Tento druh vzdušných vaků se vyvinul u všech primátů a u člověka se vyvinul v rudimentární orgán.

Podle absence charakteristického výstupu podjazyčné kosti u koster našich předků můžeme přesně určit, kdy k tomu došlo.

U Australopitheka Afarského, který žil před 3,3 miliony lety ještě je, ale u heidelberského člověka, který vyšel na pozemskou scénu před 600 tisíci lety, už není.

Bart de Boer z University v Amsterdamu (Nizozemí) si zadal cíl slyšet řeč našich vzdálených předků.

Sestrojil proto z plastových rour umělý aparát lidské řeči, pouštěl jím vzduch a zaznamenal různé zvuky.

U jednoho modelu byly plicní sklípky archaické, a u druhého – současné.

Poté zadal zvuky 22 dobrovolníkům a požádal je, aby zjistili, o jaké samohlásky jde.

Pokud odpověděli správně, Bart de Boer jim přehrál zvuk znovu, ale s přidáním šumu tak, aby byl těžko srozumitelný. Pokud nebyla odpověď správná, úroveň šumu se snížila.

Bylo zjištěno, že když lidé slyšeli zvuk bez účasti plicních sklípků, bylo ho možno správně určit i při vysokém úrovni šumu.

Vzdušné vaky sloužily jakoby velké bubny řečového orchestru, rezonující na nízkých frekvencích a dělaly samohlásky.

Slovník Australopitheca musel být velmi primitivní ve srovnání s naším, protože slovo „mír“ a „mer“, musel znít pro něj stejně.

Vědci zjistili, že po vývoji plicních sklípků Australopitheca se jako nejjednodušší ze všech samohlásek mohl vyvinout zvuk „y“. A dále, četné zkoušky prokázaly, že je nejsnadněji lze vyslovit samohlásku „y“ po souhlásce „d“.

Takže první slovo člověka muselo být „du“…