Existuje buněčná paměť?

Orgány vraha ze španělské vesničky Salobral (1) nebyly přijaty do transplantačního systému.

Juan Carlos Alfaro (39), který zavraždil souseda (40) a 13 letou dívku, se kterou měl poměr, se 23.10.2012 zastřelil poté, co se zabarikádoval ve svém domě před policií ve vesnici Salobral.

Do nemocnice byl dopraven v 18 hodin, ještě živý, ve stavu mozkové smrti. Za takové situace jsou ostatní orgány schopné k transplantaci. Přesto orgány nebyly přijaty do systému, v obavě, že by s nimi vstoupila do jiného člověka vrahova duše, na základě teorie o tzv. buněčné paměti.

Myšlenka, že orgány a tkáně si uchovávají vzpomínky původní osobnosti má dávnou tradici. Přírodní národy od prehistorie věřily, že pojídání orgánů mrtvého nepřítele získají jeho vlastnosti – sílu, odvahu nebo sexuální schopnosti. Dodnes existuje víra, že pojídáním mozku se člověk stane chytřejším.

V moderní době se tato myšlenka poprvé objevila v beletrii.

Maurice Renard napsal hororový příběh The Hands of Orlac (Orlacovy ruce, 1920) (2)  , který byl zfilmován v roce 1924. V této knize pianistovi, který přišel o ruce po železniční nehodě, byly transplantovány ruce vraha. Od té chvíle pociťoval chuť na zabíjení.

Paměť orgánů se stala populární po vydání knihy Change of Heart ve Spojených státech v roce 1998. Autor, Claire Sylvia, sama přijala srdce a plíce transplantací od 18 letého chlapce, který zemřel při nehodě na motorce. Zjistila, že po transplantaci má ráda pivo a smažené kuře, což byly potraviny, které dříve nenáviděla.

Francouzská herečka Charlotte Valandrey (1968) vydala ve Španělsku knihu „Neznámé srdce.“ V roce 2003, ve věku 34 let, musela podstoupit transplantaci srdce, po drastické HIV terapii a dvou infarktech. „Po transplantaci srdce jsem zjistila, že mám vzpomínky dárce,“ řekla nedávno v rozhovoru pro týdeník XL (3). „Vzpomněla jsem si na věci, které nebyly moje.“  Mezi nimi byly noční můry o automobilové nehodě, kterou nikdy nezažila, cítí intenzivní deja vu a zjistila, že má nevysvětlitelnou chuť na víno, rumový dort a citron, který původně nesnášela. Je přesvědčena, že tyto sklony pochází od dárce, a usiluje o zjištění jeho totožnosti, i když je to zakázané.

Paul Pearsall, Ph.D., (4) psycholog a autor knih „The Pleasure Prescription“ a „The Heart´s Code“, tvrdí, že „srdce má zakódovanou jemnou znalost o všem kolem nás. Je to agregát vědomí, centrum našeho ducha a duše…“ Tvrdí, že příjemce je buňkami energicky propojen s dárcem.

Dr. Candace Pert, (5) profesor na katedře fyziologie a biofyziky na Georgetownské universitě, se domnívá, že „mysl není jen v mozku, ale po celém těle.“ Dr. Pert je odborníkem v peptidové farmakologii. „Mysl a tělo vzájemně komunikují  prostřednictvím chemikálií známých jako peptidy,“ tvrdí. „Tyto peptidy se nacházejí v mozku, stejně jako v žaludku, svalech a všech našich hlavních orgánech. (…)  Paměť na potraviny může být spojena se slinivkou nebo játry, a takové asociace mohou být transplantovány z jedné osoby na druhou.“

Tato teorie však má háček – Dr. Pert nevysvětluje, proč nejsme ovlivněni vzpomínkami zvířat, které jíme.

Lékaři a psychologové připomínají, že transplantace je velmi traumatický zážitek, který nutně způsobuje změny v osobnosti příjemce, jako každý takový zážitek.

V mnoha případech by mohl být dobře srovnán se zážitkem blízké smrti, protože mnoho transplantací je děláno pouze v případě bezprostředního ohrožení života.

Traumatizující zážitek pak vede k „vnímání“ přítomnosti zemřelého dárce, příjemce má touhu poděkovat jeho rodině, zjistit o dárci maximum.

Po takové operaci, která stále představuje vrchol lékařské vědy, je nutné stále dodržovat určitý režim, trvá lékařské sledování, pobírání léků. To vše je nutně spojeno i s vlastní opatrností, a sledováním svého stavu. Proto každou změnu ve svém životě vnímá příjemce orgánů velmi citlivě a považuje ji za cizí a přijatou od dárce orgánu. Přitom lidé mění své zvyky, návyky a chutě v běžném životě naprosto běžně a nepřikládá se tomu žádný význam. Ovšem po transplantaci orgánů se vše vnímá úplně jinak …

O buněčné paměti proto nejsou dosud žádné reálné důkazy.

Odkazy:

(1) http://www.elcorreo.com/vizcaya/v/20121023/pvasco-espana/rambo-salobral-suicida-20121023.html
(2)
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Hands_of_Orlac_%281924_film%29
 (3) http://www.finanzas.com/xl-semanal/magazine/20120930/extrano-caso-charlotte-valandrey-3675.html
(4) http://www.paulpearsall.com/
(5)
http://en.wikipedia.org/wiki/Candace_Pert