Upíři a mytologie?

Kdo by neznal jméno hrůzostrašné bytosti sající lidskou krev a rozšiřující každým kousnutím řady nebezpečných upírů?

Hrabě Dracula – tajemná karpatská postava, jinak krvežíznivá příšera, vystupující každou noc ze své bedny s hlínou, je známa díky stejnojmenné knize Brama Stokera (1847 – 1912), a za pomoci filmu a televize se dočkala mnoha více či méně kvalitních ztvárnění a různých variací.

Kniha, psaná jako soupis deníkových záznamů či dopisů, dostává díky tomu téměř mrazivý, dokumentární charakter. Zatímco filmy viděla většina lidí, kniha je neprávem opomíjená. A přesto je v ní mnoho zajímavého, co tvůrci filmů přehlížejí, a nebo ani nemají prostředky, jak je do svých děl zapracovat.

Obr. Bram Stoker

Kdo byl tedy upírem?

Má pravdu Van Helsing, jeden z hrdinů Stokerovy knihy, když říká, že “upír … je znám všude, kde žijí lidé. Ve starém Řecku, ve starém Římě, řádil v Německu, ve Francii, v Indii, dokonce i na Krymu. Ba vyskytuje se i v Číně, tak vzdálené od nás, a lidé se ho bojí dodnes. Kráčel ve stopách islandských Berserků, peklem zplozených Hunů, Slovanů, Sasů i Maďarů.” (s. 157-158)

Kdo je tedy upírem? Přijmeme-li alespoň jádro mytologických představ, upírem se nestává člověk, ale stává se jím duše zemřelého … vysává živým lidem, hlavně dětem, avšak i zvířatům, krev.

Je však třeba si uvědomit, že v minulosti byla krev synonymem pro život, energii, byla to substance, která oživovala tělo a změny lidského chování se připisovaly jejím změnám (hovoří se o chladnokrevném člověku i o tom, kdo má zpěněnou krev). Je proto třeba si uvědomit, že u upírů nejde o doslovné sání krve, ale spíše o odnímání životodárné energie.

Druhým zajímavým momentem je zjištění, kdy se lidská duše mohla stát upírem. Při podrobném zkoumání dojdeme k tomu, že šlo o lidi v určitém smyslu duševně výjimečné či poškozené: sebevrahové, čarodějové, vědmy. Upír pak napadal obvykle vlastní příbuzné – alespoň tak se vysvětlovala jinak nepochopitelná série úmrtí v rodině, jež se někdy vyskytuje.

Vraťme se však ke Stokerově knize. Překvapivě se setkáváme s tím, že většina hrdinů knihy je nějak duševně narušena či oslabena: Lucy trpí somnambulismem, Mína se pod tímto vlivem stává nervózní a trpí nespavostí, Jonathan Harker na Drakulově zámku cítí “že tohle ponocování na mě začíná neblaze působit. Ničí mi nervy. Lekám se vlastního stínu a zmocňují se mě nejrůznější strašné představy. (s. 26) A dále: “Mám pocit, jako by mi mozek přestal fungovat, nebo jako by nastal otřes, který mu nezbytně přinese zkázu.” (s. 28) po návratu ze zámku prodělává těžký zánět mozkových blan, dokonce i dr. Seward, šéf psychiatrické léčebny, bere léky a obává se “aby se z toho nevyvinul návyk.” (s. 70) Konec konců, značná část děje se v psychiatrické léčebně odehrává a Renfield, jeden z chovanců, hraje jednu z hlavních úloh – je ve zvláštním spojení s nadcházejícím příchodem upíra Drakuly do Anglie.

Z praxe psychologů a psychiatrů je známé, že setkání naprosto nepřipravené osobnosti s nějakým neznámým jevem a kontaktem s ním, může být příčinou různých duševních chorob.

Můžeme však připustit vliv mytologických bytostí na vznik některých psychóz?

Dokonce i dr. Seward v Stokerově knize si přeje: “Odhalit tajemství alespoň jedné takové mysli – mít v rukou klíč k představivosti alespoň jednoho šílence – pak bych dokázal dovést svůj vlastní vědní obor na takovou výši …“ (s. 50)

Známý švýcarský psycholog C. G. Jung kdysi zažil šokující příhodu: “Jednoho dne, kdy jsem byl ještě na klinice, jsem viděl pacienta se schizofrenií, který měl zvláštní vizi, a řekl mi o ní. Chtěl, abych ji viděl a protože jsem byl velmi hloupý, nebyl jsem s to ji vidět. Myslel jsem si: “Tento člověk blázní a já jsem normální a jeho vize by mne neměla znepokojovat.” Ale zneklidnila mě. Ptal jsem se sám sebe: Co to znamená? Nebyl jsem uspokojen tím, že je to bláznivé, a později jsem přišel na knihu německého učence Dietericha, který zveřejnil část magického papyru. Zkoumal jsem jej s velkým zájmem a na str. 7 jsem našel “slovo od slova”, vizi svého blázna. Byl jsem šokován.” (Jung, C.G.: Analytická psychologie, její teorie a praxe. Academia, Praha, 1993, s. 53)

Kniha Brama Stokera si rozhodně zaslouží, aby byla pozorně přečtena.

Co je v knize zašifrováno?

Při četbě knihy Drakula, sestavené z deníkových zápisů a dopisů, si lze všimnout zajímavého detailu. Pouze v jediném případě se v deníku jedné osoby označuje datum dnem v týdnu. Je to na str. 40 : “Dopis Lucy Westenrové … středa 17. května.” Proč? Nedalo by se díky tomu zjistit, kdy se tento fantastický román odehrává?
V knize se výslovně hovoří o 19. století (s. 157), a středa 17. května byla v tomto století v letech 1809, 1815, 1820, 1826, 1837, 1843, 1848, 1854, 1865, 1871, 1876, 1882, 1893 a 1899.

Jsou zde i další vodítka k určení času?

Postupně odečítejme: americká Monroeova doktrína, zmíněná na straně 161, trvala od r. 1823, odpadají první tři letopočty.

První jízda Orient expresu, o které se píše na straně 216, byla v roce 1883, odpadají další roky. Román vyšel poprvé v r. 1897. Zbývá rok … 1893!

Dá se najít další souvislost či zmínka, která by závěr potvrdila? Ano – na str. 48 Lucy čte na jednom náhrobku: “Zasvěceno památce George Canona, který … zemřel 29. července 1873, zřítiv se ze skalisek…” Stařec jí však říká, že jde o sebevraha, což Lucy mrzí a stařec ji uklidňuje: “To vám nic neudělá, srdíčko, a chudáka Georgieho třeba potěší, že mu bude sedět na klíně tak hezká holka. To vám neublíží. Já tu sedávám večír co večír celejch dvacet let a nic mi to neudělalo.”

Proč Bram Stoker tak složitě šifroval tento letopočet do knihy? Co se událo v roce 1893? Co nám chtěl tímto letopočtem sdělit?

Obr. Záběr z filmu Vlad Tepes (1979)

Skutečný Drakula

Vlad III. Dracul (1631 – 1476), předobraz knižního Drakuly, byl valašským knížetem v těžkých dobách bojů s Turky. V mládí byl rukojmím na dvoře osmanského sultána spolu se svým mladším bratrem Radu. Zatímco toho se v zajetí podařilo zlomit (přestoupil na islám), Drakul (Syn draka) se ve svém odporu k tureckým okupantům zatvrdil. Je možné, že jeho zvláštní záliba ve způsobu popravy napíchnutím na kůl (přes anální otvor), pramení právě z dob jeho zajetí na sultánově dvoře, kde byl zřejmě sexuálně zneužíván. Po usednutí na trůn se vzepřel osmanské nadvládě a bojoval s Turky velmi odvážně, takže je dodnes v Rumunsku považován za národního hrdinu. V roce 1979 byl o něm natočen celovečerní film „Vlad Ţepeş“. V důsledku intrik a mocenských ambicí uherského krále Matyáše Korvína, byl Vlad dvanáct let v uherském zajetí. Právě v této době, aby Matyáš zdůvodnil zajetí křesťanského vládce, bojujícího s nevěřícími, dal o něm napsat řadu pamfletů, zdůrazňující jeho krutosti, neslučitelné s životem pravověrného křesťana – jak hodoval uprostřed umírajících, zabil tisíce pokojných obyvatel, apod. Žádné jiné dokumenty však nic takového nepotvrzují, ale pomluvy se rozletěly do světa a byly opisovány kronikáři po celé Evropě. Vlad se nakonec dostal ze zajetí, ale pro změnu vyznání – z pravoslavné na katolickou – byl v rodném Valašsku přijet chladně a v jedné z bitev byl roku 1472 zabit – zřejmě svými vojáky a šlechtici.

Obr. Kněžna Eleonora Amálie

Upírská princezna

Tak se jmenuje pořad na TV kanálu History, který převzaly i jiné stanice, a je k shlédnutí i na Youtubu. Pořad si získal u veřejnosti i u badatelů značnou oblibu, a opakují se z něj závěry v různých článcích bez kritického pohledu.

Pořad, který se dotýká naší historie, začíná objevem hrobu s protivampýrskými zásahy v Českém Krumlově. Naznačuje, že tím pravým „upírem“, který měl být hlavní postavou v románu Brama Stokera, neměl být valašský kníže Vlad III. Dracul (1631 – 1476), ale kněžna Eleonora Amálie ze Schwarzenberka (1682 – 1741), pobývající mj. také v Českém Krumlově. Ta prý byla opravdovým upírem i za života, k čemuž jsou v pořadu sneseny mnohé pikantní podrobnosti.

Kněžna Eleonora Amálie si však zaslouží, aby se jí někdo zastal.

Celá historie je výmyslem jednoho rakouského profesora mediálních studií, Rainera Köppla, tedy nikoli historika. Ten o ní začal na začátku tohoto století šířit bohapusté pomluvy.

Kněžna Eleonora Amálie byla normální urozená dáma vrcholně barokní doby, ke které patřila kromě zájmu o vzdělání v různých oborech a lovu také z dnešního pohledu přepjatá zbožnost. Proto si stejně jako mnozí jiní šlechtici přála jako projev své pokory pohřbít v jednoduché rakvi zdobené lebkou a hnáty – takto se rakve tehdy běžně zdobily – místo honosného pohřbu. V roce 1734, dva roky po tragické smrti svého manžela, věnovala například zlaté srdce se smaragdem na zlatý korunovační pancíř pro Madonu na Svaté Hoře u Příbrami.

Spojení kněžny Eleonory Amálie s Draculou jsou pouze ničím nepodložené fantazie, kterých se ujal režisér Klaus Steindl pro natočení svého pochybného dokumentu.

Knihy

Stoker, B.: Dracula. Práce, Praha, 1991

Mackerle, I.: Draculovi v patách. Magnet, Praha 1992, s. 37