Tragédie Anny Göldi

Tento příběh je vlastně volným pokračováním předchozího článku „Tajemné Švýcarsko“, se kterým jsme se setkali v č. 10/2018 našeho časopisu (Záhady života).

Od zde zmiňovaného lékaře českého původu se Tomáš Dosoudil poprvé dověděl také o tragédii nešťastné švýcarské čarodějnice Anny Göldi. Její osud vzbudil jeho další zájem. Chtěl se o ní dovědět víc a podělit se o své poznatky také s našimi čtenáři.

Další tortury již nebylo třeba. Kat dostal pokyn. Z nohou vyslýchané sňal těžký kámen přivázaný jako zátěž a uvolnil provazy, poutající ve výšce její ruce. Do té doby bylo svisle visící ženské tělo napjaté až k prasknutí, do nesnesitelné bolesti, s rameny téměř vykloubenými. Nyní se zřítilo na zem. Byla z něj najednou překvapivě malá, bezvládná, tiše vzlykající hromádka. Ještě nedávno tělo urostlé, vitální a sebevědomé ženy, která jakoby snad ani nestárla a stále poutala pozornost i touhu mužů. Najednou kost a kůže. Kosti byly ovšem rozbolavělé přestálým mučením a také kůže, šedá, zpocená a špinavá, nesla jeho výrazné stopy. Anna tentokrát věděla, že je ztracena. Přiznala se. A už neodvolá. Dosud během předchozích výslechů našla dostatek sil na to, aby nakonec vždy odvolala svá přiznání. Ta byla vynucena zastrašováním a pak i lehčími stupni tortury. Po měsíci už toho ale bylo moc. Při nejtěžším použitém stupni dne 8. května 1782 ji veškeré síly opustily. Vzdala svůj boj. Bylo jí jasné, že od života nemůže už nic čekat. Nemohla ovšem vědět, že jí ho zbývá pouhých pět týdnů.

Na jednání soudního procesu dne 19. května téhož roku se obžalovaná Anna Göldi chovala zcela odevzdaně. Již se neprotivila, nehájila. Naopak, pokoušela se vyprávět soudcům o svém pohnutém životě, prosila je o soucit a milosrdenství. Rozsudek padl 6. června: poprava mečem. Ten, vedený rukou katovou, zasvištěl nad její hlavou o týden později, dne 13. června 1782.

Případ Göldi

Anna Göldi (1734 – 1782), někdy uváděna i jako „Göldin“, byla poslední popravenou čarodějnicí ve Švýcarsku a pravděpodobně i v Evropě. Stalo se tak roku 1782, ve městě Glarus, ve správním centru tehdejšího stejnojmenného zemského kraje (nyní kanton Glarus) v severovýchodní části Švýcarska. Konec více než stoletého období absurdních „honů na čarodějnice“ je v Evropě přibližně ztotožňován s koncem 17. století. Avšak „případ Göldi“, jak je dnes celá záležitost nazývána, se vynořil až o nějakých osmdesát let později. Tedy nedlouho před koncem 18. století, obvykle spojovaného s evropským obdobím osvícenství. Tehdy se víra v čarodějnictví už dávno stala neudržitelnou, kritizovanou, mnohdy dokonce vysmívanou, jako hloupé zpátečnictví. Jak tedy k případu Göldi mohlo vůbec dojít? Zřejmě musely vstoupit do hry nějaké zvláštní okolnosti. Ale jaké? A co vlastně bylo příčinou absurdního rozsudku?

Hledáním odpovědí na tyto otázky se zabývala a dodnes zabývá řada švýcarských badatelů. Jejich poznatky jsou publikovány jak formou beletrie (např. Freuler 1945, Haslerová 1982), tak i literatury faktu (např. Korrodi-Aebliová 1996, Hauser 2007). Pokusme se s jejich pomocí nyní pochopit, kým Anna Göldi vlastně byla, a proč skončila tak, jak skončila.

Anna se narodila roku 1734 v tehdy malé obci Sennwald (dnes asi 5 000 obyvatel, kanton St. Gallen), ležící na úzkém a plochém pruhu země, omezeném ze západu bezejmenným a bezmála dvoutisícovým horským hřebenem a z východu tokem Rýna. Přišla na svět v chudé zemědělské rodině, jako čtvrté z osmi dětí. V jejím dětském věku jí zemřel starší bratr, brzy nato i otec. Rodina potom žila tak, že matka prý malou Annu posílala, řečeno bez obalu, žebrat po sousedech. Za těchto poměrů dívce nezbývalo, než se o své živobytí začít velmi brzy starat sama. Do školy toho proto moc nenachodila, jakž takž číst a psát se prý ale naučila, a byla velmi inteligentní.

Krásná, hrdá, nezávislá

Anna se začala živit prací postupně u různých zaměstnavatelů, jako služebná v domácnosti nebo „děvče“ k dětem. Snad by tímto způsobem mohl její život probíhat po celá léta celkem v poklidu. To by zde však nesměl být onen zvláštní „dar přírody“, kterého jí bylo dopřáno zřejmě vrchovatě. Více či méně otevřeně jej připomíná prakticky každé dílo z již poměrně rozsáhlého (a stále se rozrůstajícího) souboru „göldiovské“ tématiky, publikované v literatuře nebo na seriózních webových zdrojích. Oním darem přírody byla Annina mimořádná erotická přitažlivost. Ačkoli se žádné její vyobrazení nedochovalo, byl to prý typ tmavé, černovlasé ženy, obdařené až živočišnou krásou, i ve své chudobě se však zároveň vyznačující jakýmsi zvláštním, hrdým kouzlem osobnosti.

V průběhu své mnohaleté služby třikrát „nemanželským způsobem“ otěhotněla. Zdá se ovšem, že co se týče mužských partnerů, snažila se Anna směřovat pokud možno „výše“. Otec jejího prvního dítěte je vysloveně uváděn jako příslušník „venkovské vyšší vrstvy“. Otcem třetího dítěte byl mladý syn ze zámožné rodiny městského lékaře. Navzdory Annině kráse a přitažlivosti s ní však žádný z otců nikdy nezůstal. Svou roli přitom zřejmě sehrála kombinace několika skutečností. Jednak sňatek s chudou služebnou, prakticky na sociálním dně, byl pro tehdejší úspěšné muže společensky nepřijatelný, ba nepřípustný. Mimo to stále dobře vypadající Anna přitahovala i mladší muže, pravděpodobně však jen ke krátkodobému dobrodružství, bez zájmu o stálý svazek se ženou kolem třicítky nebo dokonce čtyřicítky. Významná a často zdůrazňovaná byla také Annina hrdost a sebejistota. Dnes bychom asi řekli, „důraz na pocit osobní svobody a nezávislosti“. Ano, ačkoli muže jistým způsobem přitahovala, nikdy v ní nenašli onu příslovečnou „slabou ženu“, dávající najevo touhu po mužské ochraně a nebránící se závislosti na muži. Ostatně ne nadarmo říká německá herečka a zpěvačka Masha Karell o postavě Anny, kterou ztvárňuje ve švýcarském muzikálu z roku 2017 (Gotsch 2017): „Připadá mi jako divoký kůň, který se nenechal nikdy skrotit“.

Dodejme ještě, že o osudech Annina prvního i třetího dítěte je známo velmi málo, kromě skutečnosti, že s Annou nežily. Co se týče Annina druhého porodu, ve snaze jej utajit prý uložila novorozeně pod pokrývky, kde se udusilo. Nikdy se přesně nevysvětlilo, zda skutečně šlo o nešťastnou náhodu, nebo o zoufalý čin svobodné, opuštěné matky, nacházející se zcela bez prostředků. Anna byla nicméně odsouzena. Jednak k vystavení na pranýř (možná prý i k několika ranám bičem) a mimo to k šesti letům „domácího vězení“. Neměla již rodiče ani vlastní domov. Proto tuto lhůtu trávila nedaleko svého rodiště, první tři roky v domě své sestry v obci Sax, zbytek potom u své sestřenice v obci Werdenberg.

Annin vzestup

Zdá se, že v průběhu let se Anně podařilo vymanit se z nejhorší chudoby. Po oněch šesti letech trestu strávila další roky službou postupně u několika velmi zámožných rodin. Uvádí se, že se tak dokonce zmohla na jisté úspory. Do toho však v roce 1774 přišlo již zmíněné třetí těhotenství. O Annině vskutku mimořádné erotické přitažlivosti, ale i vitalitě svědčí nejen to, že tehdy už jí bylo čtyřicet. Dalším výmluvným faktem byl i věk otce dítěte, tedy, jak již víme, syna jejího tehdejšího zaměstnavatele, zámožného lékaře. Bylo mu devětadvacet! Zde připomeňme, že v 18. století se v Evropě průměrný věk dožití pohyboval kolem čtyřiceti až pětačtyřiceti let. Anna se tedy pustila do milostného vztahu s mužem o jedenáct let mladším a počala s ním dítě ve věku, kdy většina jejích vrstevnic se pomalu mohla chystat do hrobu!

Po návratu do města Glarus se Anna spřátelila s rodinou staršího ctihodného občana, zámečníka Rudolfa Steinmüllera. Ten, jako znalec místních poměrů, jí zřejmě podle svého nejlepšího přesvědčení poradil naprosto „špičkový“ tip: zaměstnání u jedné z nejbohatších, nejmocnějších a nejblahobytnějších rodin v kraji! Žádný z nich tehdy nemohl tušit, že oba za tento krok brzy zaplatí životem.

Špendlíkový incident

Současnou hlavou této rodiny, či spíše starobylého a zámožného rodu, po generace patřícího k „vládnoucí vrstvě“ města i kraje Glarus, byl tehdy třiatřicetiletý doktor Johann Jakob Tschudi, lékař, člen (evangelické) krajské rady i jejího soudního sboru. Jeho manželka Elsbeth váhala s přijetím Anny do služby, prý jí vůbec nepřipadala jako pokorná služebná ucházející se o práci. Annino vystupování se paní Elsbeth zdálo příliš hrdé, sebevědomé, a její oblečení příliš pěkné, ba dokonce módní. Doktor Tschudi však zaměstnání Anny prosadil. Svědčilo to snad o jeho možných příštích postranních úmyslech?

Osmadvacetiletá paní Elsbeth měla za sebou již deset porodů, na živu však zůstalo pouze pět dětí. Anna zde nastoupila svou službu v létě 1780, ve svých šestačtyřiceti, a dostala za úkol starat se o tři nejmladší děti. Se starší asi dvanáctiletou dívkou i s malým čtyřletým chlapečkem vycházela dobře. Problémové to však bylo s prostřední, osmi či devítiletou Annemarií, podomácku zvanou Annemigli. Bývá popisována jako nafoukaná, rozmazlená, nezpůsobná a vzdorovitá. Asi po roce Anniny služby došlo k incidentu, kdy jí Annemigli několikrát za sebou strhla s hlavy čepec, který byl součástí pracovního oděvu služebné. Anna jí za to dala pohlavek. Zdálo se, že tím záležitost bez jakéhokoli dalšího rozruchu skončila.

Ovšem za pár dní objeví Annemigli ve svém šálku mléka několik špendlíků. Samozřejmě to oznámí rodičům. Po několika dnech se nález opakuje. Někdy je uváděn nález špendlíků také na krajíci chleba s máslem nebo v kousku jakéhosi sladkého pečiva pro Annemigli. Na Annu padne podezření, že se chtěla dívce pomstít za incident s čepcem, a je propuštěna. Anna má však čisté svědomí a cítí se ukřivděna. Uchýlí se ke Steinmüllerovým a na jejich doporučení si jde stěžovat ke krajskému správci. Ten však je v dobrém vztahu s doktorem Tschudi, takže pouze Annu vyzve, ať se svému bývalému zaměstnavateli omluví (není dost jasné za co) a pak ať z kraje zmizí. Stane se.

Štvanice

Celá událost vzbudila samozřejmě pozornost okolí. V kraji se dokonce vynořily pověsti, že doktor Tschudi vyhnal svou o třináct let starší, ale stále krásnou a žádoucí služebnou, protože s ní prožil kompromitující románek. Nebo že by s ním dokonce přišla do jiného stavu? Ať už to bylo jakkoliv, již pouhé řeči mohly ohrozit doktorovo mocenské postavení. Kdyby se ale pravdivost takových zvěstí měla dokonce potvrdit, nebylo by za tehdejších dobových a místních poměrů myslitelné, aby své funkce nadále vykonával. Celá jeho kariéra by se naráz zhroutila! Tschudi se rozhodl. Musí Annu dostat opět pod kontrolu! A v nezbytném případě i umlčet! Aby mohl splnit svůj úmysl, činil nátlak na na své kolegy v krajské evangelické radě, dokonce se pokoušel ovlivnit její složení ve svůj prospěch.

Anna toulající se mezitím po okolí své rodné obce tušila, že je zle. Byla ostatně varována přáteli, že Tschudimu se podařilo vyvolat po ní oficiální celostátní pátrání. V jeho rámci byl pomocí tehdejších novin Zürcher Zeitung šířen jakýsi „zatykač“ na Annu, obsahující popis jejího vzhledu, údajného činu, a samozřejmě, vypsání odměny na její dopadení. Snažila se skrývat, prchat, nacházela krátký azyl na několika místech u různých známých či příbuzných. Nakonec neunikla. Byla dopadena, zatčena a dopravena zpět do Glarusu.

Asi dva týdny po vyhnání Anny se u Annemigli dostavilo několikadenní období vyčerpávajících záchvatů, kdy se prý třásla, trpěla křečemi, odmítala jídlo a těžce kašlala. Občas se ve vykašlávaném krvavém hlenu objevovaly špendlíky. Její levá noha podlehla jakési lokální obrně, zůstala zkroucená a bezvládná. Ačkoli byl otec dívky lékařem a přizval i dalšího známého kolegu, Annemigli stále zůstávala ve svém žalostném stavu. Anna si ovšem ani po svém zatčení nepřála, aby děvče trpělo. Souhlasila proto, že se pokusí ji uzdravit. To se podařilo během jejich několikaminutového setkání beze svědků. Záchvaty ihned přestaly, noha opět nabyla pohyblivosti.

Návrat čarodějnictví

Vyšetřování bylo vedeno krajskou evangelickou radou, která měla i soudní pravomoc. Rozhodující činitelé byli doktorem Tschudi buďto ovlivněni, nebo patřili do okruhu jeho příbuzných či blízkých známých. Tschudi prý věnoval „značnou péči“ těm Anniným výpovědím, v nichž měla potvrdit, že mezi nimi oběma nikdy nedošlo k „ničemu tělesnému“. Celý vyšetřovací spis se však těsně po procesu ztratil. Dodnes se dochovalo v opisech jen několik jeho zbytků.

Případ Göldi byl formálně veden jako travičský. Tedy, že služebná Anna se pokusila dítěti velmi ublížit nebo je zahubit tím, že mu podala nebezpečně upravené pokrmy (mléko, případně chléb se špendlíky nebo sladké pečivo). Do věci byl zatažen i Annin známý, Rudolf Steinmüller. Byl vyšetřován za údajné napomáhání tomuto činu. Oba svou vinu popírali. Celý proces trpěl značnou důkazní nouzí. Ani Annemigli ani její rodiče nikdy netvrdili, že by dítě špendlíky objevené v pokrmech někdy spolklo. Nebyl ani přímý svědek toho, že by Anna špendlíky do jídla vkládala. Chybělo i nezávislé přímé svědectví (kromě nikoli nestranného tvrzení rodičů), že Annemigli špendlíky opravdu vykašlávala. Vše bylo na vodě a záviselo pouze na přiznání Anny, případně Rudolfa.

Klíčová témata případu byla, zda Anna dala dívce špendlíky do potravin, zda (a jak) způsobila její záchvatové onemocnění (ať se přizná!), proč tak učinila, případně kdo jí při tom pomáhal. Ze složité spleti výpovědí a dalších souvislostí lze s jistým zjednodušením shrnout: Anna se zdráhala přiznat k něčemu, co neudělala. Tlak výslechů však nakonec nevydržela. Přiznala se, že chtěla dítěti ublížit. Zdá se však, že se snažila údajnou vlastní vinu za každou cenu snížit. Vypověděla proto, že ke všemu zlému ji vedl ďábel. Zjevoval se jí prý v podobě velikého černého psa (v jiné verzi – velkého chlupatého zvířete). To nakonec podporovala i úvaha některých vyšetřovatelů: Anna prý, na rozdíl od lékařů, dokázala dítě tak rychle vyléčit proto, že je původně také sama začarovala.

V evropské historii dávno odbytý delikt čarodějnictví se tak v případu Göldi opět vynořil. Je pravděpodobné, že ani Doktor Tschudi ani někteří další vzdělaní členové krajské evangelické rady na čarodějnictví nevěřili. Přišlo jim však vhod v jejich úsilí zbavit se nepohodlné Anny, kompromitující jednoho z předních členů městské a krajské smetánky. Formálně byl však soudní proces dokončen jako travičský. Proto prý byla Anna odsouzena k smrti stětím a nikoliv upálením.

Rudolf Steinmüller, starší bezúhonný člověk a úctyhodný řemeslník, neunesl tíži absurdního obvinění. Přibližně měsíc před Anninou popravou se ve své cele oběsil.

Dodejme ještě, že co se týče mučení tehdy dosud používaného v případě „krajní důkazní nouze“, byl ne zcela úspěšný pokus o jeho zákaz učiněn ve Švýcarsku na konci 18. století. Účinný zákaz tělesných trestů včetně použití „práva útrpného“ přinesla až švýcarská ústava z roku 1874, tedy zhruba po sto letech od neblahého konce případu Göldi.

Co bylo pak

S ohledem na jistou formu cenzury panující tehdy ve Švýcarsku, se strůjcům procesu s Annou Göldi podařilo na určitou dobu zabránit domácí publikaci tohoto případu. Aféra se však přesto neoficiálně šířila zemí i blízkými částmi Evropy. Mimo jiné tak byly zaznamenány reakce tehdejšího německého tisku, pravící například na adresu kraje Glarus (Brüngger 2007): „Jejich zapadlý kout je jediný, pokud se týká německy mluvících zemí, kde se ještě věří na čarodějnice“.

Ano, pochybná spravedlnost procesu se potácela mezi neprokázaným obviněním z travičství a vynuceným přiznáním k čarodějnictví. Ve snaze smazat veškeré stopy po tomto tápání pravděpodobně doktor Tschudi nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků odstranil celá původní akta procesu. I tato skutečnost přispěla ke vzniku pozdějších a dodnes trvajících spekulací o možném opravdovém aktérovi klíčových událostí v případu Göldi. Byla jím malá Annemigli, která se chtěla Anně pomstít? Vymyslela si nebo zinscenovala událost se špendlíky a předstírala svou chorobu? Uvědomila si však, že přestřelila, a myslela, že vše napraví tím, když se nechá od Anny „zázračně“ vyléčit? Nebo byl tímto aktérem doktor Tschudi obávající se po případném dobrodružství s Annou o svou další kariéru? Opět, vše, počínaje špendlíky, si vymyslel či zinscenoval? Totéž ovšem mohla provést i jeho manželka, paní Elsbeth. Tentokrát ze žárlivosti na sice starší, avšak stále krásnou a přitažlivou služebnou, kolem níž začínal její manžel až příliš panáčkovat.

V každém případě vnímají mnozí Švýcaři případ Göldi jako určitou skvrnu na novodobé historii své země. A snaží se o jisté symbolické odčinění. Byl obnoven Annin soudní proces, ve kterém byla rehabilitována. Byly odhaleny věcné i formální chyby ve vedení procesu, jehož výsledek byl nakonec označen za justiční vraždu. Bylo zřízeno muzeum Anny Göldi a také nadace určená k pietní a zároveň varovné prezentaci jejího osudu.

Setkání s Emilem

Během mého několikaletého pobytu ve Švýcarsku mi tak někdy v roce 2002 došlo, že u mého lichtenštejnského zaměstnavatele se náš „hausmeister“, tedy domovník, vlastně jmenuje Emil Göldi a pochází z blízkého Sennwaldu. Tedy stejně jako jeho slavná jmenovkyně, popravená tehdy před nějakými 220 lety. Emil byl pracovitý, příjemný, ale celkem uzavřený chlapík. Byl o něco starší než já, a ačkoliv jsme si dle zásad příslušné firemní kultury tykali, neměli jsme spolu mnoho společného. O Anně Göldi jsem toho tenkrát věděl minimum, ale zajímala mne, a logicky mne začal zajímat i Emil. Dlouho jsem nevěděl, jak na něj. Jednou mi však přálo štěstí. Při mé víkendové vyjížďce na kole jsme se náhodou setkali u piva v oblíbené sennwaldské restauraci. Ve chvíli, kterou jsem odhadl jako vhodnou, povídám: „Emile, nepátral jsi náhodou někdy po tom, jestli nejsi nějak příbuzný s tou zdejší čarodějnicí?“

„S jakou čarodějnicí? Jo ty myslíš tuhle…“, odvětil Emil váhavě. Pak ale přitvrdil: „Hele, dej s tím pokoj! Takové příbuzenství mě ani nikoho z naší rodiny nikdy nezajímalo. Pojď, dáme si radši panáka…!“ Samozřejmě nezůstalo u jednoho, ale ani pár stopeček výborného místního „kirsche“ Emilovu zatvrzelost nerozpustilo. Tvrdošíjně se držel už jen nezávazného hospodského plácání. Přišlo mi pak, že ve firmě se mi začal vyhýbat. Tím můj „terénní výzkum“ nenávratně skončil. Přiznám se však, že dodnes mě vzrušuje pomyšlení, že jsem možná popíjel s nějakým praprasynovcem nešťastné Anny Göldi.

Doc. Ing. Tomáš Dosoudil, CSc.

Vyšlo v časopise Záhady života č. 1, r. 2019