Izotopy a parapsychologie

Začněme zcela banálními příkla­dy. Člověk pocítil, že ho někde oče­kávají, a když tam přijel, potvrdilo se, že byl skutečně očekáván.

Lovec v tajze v době lovu ucítil za zády nebezpečí, otočil se, a v tu chvíli uvi­děl číhajícího rysa. Stejně tak je dobře znám efekt zvláštního zjištění, že se něco nepříjemného stane druhému příteli. Je to prosté, náhodné zřetězení událostí, nebo to je telepa­tie?

Toto slovo je možno vyslovovat luď s jakýmsi polomystickým zabarvením, nebo je vůbec nepoužívat, nebo je používat s výhradami. Avšak tím se podstata vůbec nemění. Je nashromážděno tolik údajů a faktů, že máme právo žádat od vědy odpověď mnohem přesnější, než je diletantská alternativa věřím nebo nevěřím. Strohý vědecký přístup k málo prozkoumaným jevům přírody, přes uspořádaný a organizovaný experiment, maximálně „čisté“ podmínky pokusu — to mají na mysli a to si přejí jak čestní protivníci, tak čestní zastánci telepatie.

Nejnovější odvětví vědy, jako je neurofyziologie, kybernetika, bionika, kvantová fyzika poskytly a poskytují pokusům velice jemné nástroje pro objasnění skrytých, doposud v mno­ha směrech nevysvětlitelných psycho-fyziologických procesů mozku, když si utváří, zpracovává a vyměňuje určité informace.

Známý francouzský biolog profe­sor strasbourgské university Remy Chauvin se zúčastnil světového kon­gresu psychologů v Moskvě. Vyprá­věl, jak se někdy ve vědě stává, že na zajímavý, zásadně nový experi­ment se přichází zcela náhodně. Vědec hledá  jednu věc, ale najde jinou, se kterou nepočítal. Tak  tomu bylo i v jeho případě.

„V ústavu jsem společně s pro­fesorem Reynem, známým parapsy­chologem, začal provádět pokusy zvané psychokineze. Jsou to myšlen­kové vlivy a působení člověka na neživé předměty.

Použili jsme automatického zaří­zení, jež vyhazuje vrhací kostky. Po­kusné osoby měly za úkol myšlením působit na stroj, aby na kostce vyhazoval počet, který si přáli. Objevil jsem, že někteří z nich projevují vskutku fenomenální schopnosti. Mezi činností stroje a své vůle dosáhli překvapivé shody.

Když jsem o tom řekl fyzikům, od­pověděli mi: „Fyzika se nezajímá o vrhcáby. Dává přednost radioizotopům a elementárním částicím!“

A právě při této odpovědi vznikl onen fantastický nápad: Což spojíme-li radioizotopy a parapsychologii? Byla to samozřejmě troufalá myšlenka. Ale já se přesto rozhodl vyzkoušet ji.“

Remy Chauvin pak popsal svůj takřka neuvěřitelný experiment. Po­užil izotopu uranu a jako registrá­toru záření Geigerova počítače. Aby vyloučil vliv experimentátora na počítání času (a francouzský vědec i tento vliv pokládá za možný), de­tektor se zastavoval sám, automatic­ky, každou minutu.

Během první minuty měl  člověk sugescí proces radioaktivního rozpadu urychlovat, během druhé minuty tento rozpad zadržovat a zpomalovat. Třetí minuta byla kontrolní; pokusná osoba ne­měla projevovat žádné myšlenkové úsilí a chovat se k procesům izoto­pu zcela neutrálně.

Když se experimentátoři seznámili s prvními výsledky pokusů, nemohli věřit vlastním očím. Ukázalo se že člověk ovlivňoval rychlost rozpadu izotopu, že vlastně řídil a usměrňoval tuto rychlost.

Vědě však nestačí jeden pokus. Proto po dlouhou dobu bylo toto opakováno. Byly to dny nej­vyhraněnějšího skepticismu i neko­nečného nadšení, neboť výsledky byly stále tytéž. A na druhé straně je už přece známo a ověřeno, že vnější podmínky, tj. teplota, tlak, magne­tická a elektrická pole, chemická reakce prakticky vůbec nemohou ovlivnit rychlost radioaktivních přeměn!

Jak reagovali na výsledky pokusu fyzikové? Poznamenali, že experi­menty je třeba provést ještě „čistěj­ším“ způsobem, že musí být organi­zovány na mnohem vyšší úrovni. Na­vrhli, aby k pokusům byl použit ni­koliv izotop uranu, ale radioaktivní stroncium a dokonalejší, soudobý detektor.

Tuto druhou etapu pokusů Remy Chauvin nabídl k provedení fyzikům. Svou účast omezil pouze na roli výběrčího lidí, kteří mají telepatickou schopnost. Údiv pak byl fantastický. Neboť pokusné osoby nebyly vůbec lidé s hypnotickou silou, ani unikát­ní telepati, ani protřelí šamani. Byly to děti, převážně ve věku od dva­nácti do třinácti let, samozřejmě ne parapsychologové a hypnotizér! Měly prostě čas v době letních prázdnin. Remy Chauvin k tomu sám dodává: „Děti ani tak nezajímal ex­periment, jako různé žárovky a žárovečky. Totiž právě červenou a zele­nou žárovkou, které se rozsvěcovaly a zhasínaly, podávali jsme signál o počátku a konci pokusu. A měly zájem i na slíbeném překvapení, na odměně, kterou jsem jim zaručil, budou-li dosti pozorné a svědomité.

Připravit je pro pokus bylo složité i napínavé. Nemohli jsme od nich žádat, aby porozuměly teorii atomového jádra a radioaktivního rozpadu. Proto jsem jim dával příkazy velice prostým způsobem: Dívej se tamhle na tu baňku. Budou z ní vyskakovat kuličky. Ale ty jsi chytrý chlapec, ty můžeš skákání kuliček urychlovat, nebo zpomalovat. Představ si, že je odháníš od sebe a zaháníš zpět do baňky. Výsledky pokusů s dětmi, stej­ně jako ty předcházející, byly opět neuvěřitelné. Jsme však vědci, ne­můžeme hned dělat kategorické závěry. Naše pokusy musí být mnoho­krát zopakovány jinými experimentá­tory.“

Jaký je smysl všech těchto experimentů? Vždyť není vyloučeno, říká Chauvin, že člověk myšlením působí nikoliv na  izotopy, ale na detektor. Anebo – nemůže být člověk sám zřídlem nějakého záření, které se re­gistruje Geiggerovým počítačem a které se slučuje, sčítá, skládá onen efekt regulace, změny rychlosti rozpadu izotopů? Každý z těchto závěrů by byl romantický, překvapující, úžasný.

Složitost parapsychologie tkví ještě v tom, že pokusná osoba může na určitou dobu ztratit svoje schopnosti. To se u mnohých jedinců projevuje často. Tak tomu bylo i v pří­padě Chauvina. Děti, se kterými dělal pokusy, postupně ztrácely zájem, po nějaké době se k experimentu už ne­hodily a Chauvin si musel vybírat děti jiné. Tuto labilitu jsou protivníci s to pojímat jako hlavní argument ve sporech o parapsychologii. „Dosud neexistuje žádná solidní teorie, která by vysvětlovala a objasňovala podstatu telepatických jevů. Je samozřejmé, že když jsem začínal své pokusy,“ řekl Chauvin, „musel jsem si sám pro sebe zformulovat zárodečnou teorii v podobě určitých hypotéz. Například již v pokusech před třiceti lety jsme si potvrdili, že sklo je méně prostupné než dřevo nebo dokonce kov. Co asi z toho vy­plývá fyzikovi? Existuje-li ten nebo onen fenomén, ten či onen jev a my najdeme určité stínidlo, který činnost jevu tlumí, můžeme se asi přiblížit i k možnosti objevu podstaty jeho fyzikálního mechanismu.

Zkoušeli jsme činnost jevu takto: dvacet sedm obálek jsme rozdělili do třech hromádek po devíti kusech. V každé bylo buď číslo jedna nebo číslo dvě. Hromádky obálek byly po­loženy vedle sebe na pult a přikryty kovovou, druhá dřevěnou a třetí skle­něnou deskou. A všechny byly ještě pokryty černým plátnem, aby pokusná  osoba  o druzích  clon  nevěděla. Výsledky nás překvapily: nejobtížněji se zjišťovala čísla pod skleněnou clonou.

Další úkol zněl dát obálky do  úrovně  očí, před pravý spánek, před levý a dozadu před   temeno hlavy.

Pokusů bylo tolik, že jsme mohli výsledky statisticky zpracovat. Uká­zalo se, že pokusné osoby nejrychleji reagovaly a rozpoznávaly utajené, když předmět měly za hlavou. Z toho někteří lépe, byl-li předmět pootočen trochu vlevo, jiné, byl-li pootočen vpravo. V tu chvíli jsem se domníval,“ pokračuje ne bez ironie profesor Chauvin, „že mám konečně v ruce klíč k odhalení záhad parapsychologie. Avšak v daném případě působí rudiment zrakového nervu tzv. „třetí oko“ v temeni hlavy! Když jsme začali přikládat obálky bezpro­středně k temeni, výsledky byly ve­lice slabé, dá se říci špatné. Jak se zdá, vzdálenost v těchto pokusech hraje jakousi úlohu. Mimochodem — ani obyčejný tištěný text člověk nepřečte, jestliže si jej dá těsně k očím.“

Biolog Chauvin, jehož hlavním oborem je bádání o chování živo­čichů a hmyzu, popisuje také poku­sy, které jsou v říši zvířat stejné fan­tastické jako u lidí. Je např. známo, že zvířata se vrátí domů z obrovské vzdálenosti. Ale pokusy tohoto druhu — ve Francii ověřeny na desítkách případů — dokazují, že psi, zavedení hodně daleko a do neznámé krajiny,“ se nevracejí domů, nýbrž k pánovi! (Majitelé psů totiž v době pokusu museli přesídlit do zcela jiné části země, než odkud vyšli psi.)

Stejně se chovají holubi. Nevracejí se do své­ho holubníku, ale ke své hospodyni. To znamená, že zvířata se vracejí k člověku, a nikoliv k zeměpisnému bodu. Rozdíl mezi tím je asi takový jako mezi kládou plovoucí po proudu řeky a pohybem lodi řídící se radiosignály majáků.

A otázka stále zní: jakými „signá­ly“ řídí se pes, který se vrací ke své­mu pánovi?

Z ruských zdrojů (Znanije-sila)