Co je xenoglossie

V para­psychologii se tímto termínem označuje úkaz, kdy člověk zničehonic začne hovořit a rozumět cizí řeči. (xenoglossie – z řeč­tiny xeno – cizí, glossa – řeč).

Ve 20. a 30. le­tech 20. století se v německém Konnersreutu odehrál podivný případ: Docela prostá venkovská žena Tereza Neumannová (1898-1962) měla na těle, hlavě a končetinách krvácející rány, které utrpěl Kristus při ukřižování. Nej­dříve bylo vše považováno za pod­vod, ale při bližším zkoumání se zji­stilo, že Tereza Neumannová sama sobě žádná zranění nezpůsobuje. Tento jev, zvaný stigmatizace, byl znám už z dřívějška, ale teprve nyní se o něj začali zajímat vědci ze všech oborů, aby zjistili, o co vlastně jde. Byl mezi nimi i český lékař MUDr. V. Hynek.

Ovšem vedle toho Tereza Neuman­nová začala říkat slova a věty v aramejštině, tedy řeči, kterou se hovořilo v Palestině v dobách Kristových. Znalci tohoto jazyka některé věty a slova uznali za pravé, nad jinými vyjádřili velké pochybnosti. Šlo především o slovo „sachen“, tedy „žízním“, které pronesl Kristus na kříži. Tereza Neu­mannová ovšem místo slova „sachen“ používala slovo „aschen“. Znalci ja­zyka se shodli, že to není možné.

Jenže po několika letech došli k závě­ru, že Tereza Neumannová nelpěla tvr­došíjně na svém jen pro nic za nic. Dal­ší výzkumy aramejštiny totiž ukázaly, že pravdu měla ona, a ne znalci. Tento fakt tedy vyloučil možnost, že by Tereza Neumannová čerpala vědomosti z pod­vědomí přítomných jazykozpytců.

Tereza Neumannová uvedla do rozpaků znal­ce ještě jednou, kdy jim sdělila slova, která pronesli apoštolově, když Jidáš zradil Krista: „Magera baišua Janna-ba.“ Tato slova v žádné učebnici ara­mejštiny nejsou, a tak zůstala dodnes nerozluštěna.

Případů, kdy lidé z ničeho nic začnou hovořit cizí řeči, je více. Jsou vlastně známy již z historie, a to především ze života svatých.

Ve 20. letech 20. století zkoumali vědci ještě jiný další případ, který za­vedl vědce opět do historie. Pět let pozorovali ženu, která přijala pseudonym Rosemary, nejrůznější specialisté, protože hovořila v transu staroegyptsky a prohlašovala, že je Nona, žena fa­raóna Amenhotepa III. Setkal se s ní i anglický egyptolog A. J. Howard-Hulme a uznal její řeč za pravou. Po­kládal jí připravené otázky a ona odpo­vídala někdy velice rychle. Původně panovala domněnka, že čerpala z Hulmova podvědomí, nebo že jde o jakýsi telepatický přenos, ale nic podobného se nepotvrdilo.

V té době se o případ „Nona“ zají­mal také český egyptolog prof. dr. František Lexa (zemřel 1960), specia­lista na staroegyptskou literaturu a gra­matiku a také zakladatel Českosloven­ského egyptologického ústavu UK. Ten se k pokusům s Nonou stavěl vel­mi kriticky, protože podle jeho názoru Nona dopustila mnoha chyb ve vět­né skladbě a dalších mluvnických pra­vidlech. Na druhé straně však potvrdil, že v mnohém se věty, kterých Nona pronesla na 600, shodují v jádru s tím, co dosud známe ze staroegyptštiny.

Teorie, vysvětlující xenoglossii, jsou různé. Například se hovoří o „ancestrální“ paměti, tedy o tom, že znalost je zděděná po před­cích a uložena v podvědomí. Je to teo­rie, kterou nikdo nepotvrdil, ale ani nevyvrátil. Další vysvětlení se hledají ve vzpomínkách na minulé životy, což by mělo podpořit teorie o reinkarnaci. Kde je pravda, to teprve čeká na odhalení.