Poltergeist

To záhadné slovo, zřetelně německého původu, je jedním z nemnohých, která zdomácněla v angličtině.

V překladu znamená „hřmotící, klepající duch“. Je zajímavé, že se užívá termín německý, když by se asi lépe hodilo nějaké anglické slovo mající příchuť mlhami potažených vřesovišť severního Skotska. Jak bývá v parapsychologii dobrým zvykem, je i to pojmenování značné nepřesné a zavádějící. Jako obvykle, když se snažíme pojmenovat něco neznámého a nepochopitelného, zjistíme, že vyjádřit podstatu je velmi složité, což přináší s sebou komunikační obtíže. Poplatně této skutečnosti je výraz poltergeist volen zcela nevhodně. Tímto výrazem se pojmenovávají komplexy a řetězce podivně do sebe zapadajících a místně se po jistou dobu opakujících psychokinetických jevů, které nelze v žádném případě klasifikovat pouze jako hřmot či klepání, i když tyto zvuky jsou častými průvodními jevy. Velice diskutabilní je také názvoslovný předpoklad, vinící z těchto komplexních činností duchy.
Jevy poltergeistu jsou zmiňovány a zaznamenávány již od antických dob a jsou nesporně podstatně složitější, než by bylo možno si představovat analogicky k pojmenování „hřmotící duch“. „Duch“ totiž v těchto případech nejenže vyvolává rámus, dupání, supění, příšerný řev, bouchání a řinčení a jiné podivné zvuky nezjistitelného původu, nýbrž kromě toho se specializuje i na další projevy, jako přesouvání nábytku, přenášení předmětů – ale i malých dětí – skrze zdi, vypínání světla, vytáčení čísel na telefonu, kolísání napětí v síti, zapalování ohňů, házení kamenů, odřezků dřeva a dalších předmětů v podivných křivkách, pobíhání po schodech bez ohledu na ostražitou kontrolu či nataženou nit, kterou nepřetrhne. Někdy, a to velice zřídka, se poltergeist dá i zahlédnout, jak kráčí v dobovém oblečení dlouhou chodbou, a ještě méně často se pustí žďuchanci a políčky do obyvatelů prokletého a strašidelného domu a podle svých představ koriguje jejich chování.
Na tomto místě by se slušelo, alespoň pokud bych chtěl dodržet syžet předešlých dílů svého volného seriálu o parapsychologii, abych se vytasil s nějakou vlastní historkou, jak se v mém okolí a za mé přítomnosti děly neočekávané věci a jak … Pokud sem ale nechcete započítat několik psychokinetických jevů, které jsem jako vlastní zkušenost vylíčil v minulém pokračování tohoto seriálu, tak vás musím zklamat. Nikdy jsem nebyl svědkem žádného pořádného projevu poltergeistu, ale musím se přiznat, že ve skrytu duše doufám, že se s ním setkám.
ROSENHEIM
Historka, pocházející z roku 1967, se odehrála v advokátní kanceláři německého města Rosenheim a pokud vím, tak její popis a dokumentace nechybí v žádné učebnici či monografii parapsychologie. Myslím však, že to není překážkou, abych se v tomto článku o významném působení mladé sekretářky Annemarie alespoň letem nezmínil. Tehdy devatenáctiletá dívka byla velmi nespokojena ve svém novém zaměstnání v advokátní kanceláři dr. Adama a přála si, jak to už v takových případech bývá, aby pracovní doba již skončila. Když se snažila potlačit svou touhu, vytáčelo se „samovolně“ číslo přesného času (zcela poplatně přání vědět, kolik je hodin a kdy to utrpení — práce — skončí), blikalo světlo, kolísalo napětí v síti, a to i když bylo na zákrok majitele kanceláře nataženo nové a přímé vedení z transformační stanice. Rosenheimský jev je významný především tím, že se během jeho projevu podařilo získat registrační záznamy kolísání napětí v síti a samovolného vytáčení telefonu. Na registračních měřeních a jejich vyhodnocení se podíleli profesionální fyzikové z ústavu Maxe Plancka z Mnichova. Jejich verdikt zněl jednoznačně: Nejedná se o podvod ani o záměrnou manipulaci, ale za všechny podivné úkazy, odehrávající se v advokátní kanceláři dr. Adama, je zodpovědná neznámá energie. Na případu se též podílela vyšetřováním kriminální policie, neboť majitel advokátní kanceláře podal trestní oznámení na neznámého pachatele, a rovněž i nejznámější německý parapsycholog profesor Hans Bender. Vedle samovolného vytáčení telefonního čísla dotazu na přesný čas se v advokátní kanceláři odehrávaly také další jevy, téměř klasické pro úkazy poltergeistu. Za přítomnosti Annemarie docházelo k otáčení zářivek v objímkách o 90 stupňů, kývaly se závěsné lampy, praskaly žárovky, za které byly zářivky zaměněny, a obrazy se otáčely okolo závěsných skob.
Pro ilustraci sekvence paranormálních úkazů lze uvést protokol svědeckých záznamů ze dne 6.12.1967, tak, jak jsou uvedeny v revizní zprávě elektrických podniků v Rosenheimu:
  • 7.30 výpadek všech pojistek
  • 8.00 pohyb svítidel v předsíni a v předpokoji
  • 8.08 výpadek pojistky v provizorně natažené přípojce
  • 8.15 výpadek pojistky v provizorně natažené přípojce
  • 8.19 výpadek všech pojistek a pohyb svítidel na chodbě, v salónu a v pánském pokoji
  • 8.21 pohyb lampy v kanceláři
  • 8.23 pohyb lampy v síni
  • 10.07 pohyb lampy v pokoji dr. Adama
  • 11.42 po krátkém hovoru je přerušeno telefonní spojení
  • 11.55 intenzívní pohyb svítidla v kuchyni a slabé kývání lampy v kanceláři
  • 16.50 výchylka na zapisovači, pohyb lampy v kuchyni
  • 17.29 pohyb lampy v kanceláři
ĎÁBEL Z TALPY
Tento pozoruhodný případ popsala hraběnka Wassilko von Serecki, v pozdějších letech významná protagonistka rakouské parapsychologie. Mimořádný projev poltergeistu se začal odvíjet od února 1925, kdy 18 letý Ilie z vesnice Buhei navštívil své příbuzné, rodinu Zugunových ve vesnici Talpa, ležící v rumunské Bukovině. Při té příležitosti vyprávěl Ilie své sestřenici, tehdy dvanáctileté Eleonoře, že jejich babička je těžce nemocná. Obě děti se rozhodly ji navštívit a vydaly se cestou lesem. Na této cestě nalezla Eleonora kapesník, ve kterém byla zabalena mince v hodnotě dvou lei. Ilie považoval tyto peníze za „ďáblovy“ a nechtěl připustit, aby si je Eleonora vzala s sebou. Ta nedbala jeho protestů a minci si vzala, aby si za ni koupila bonbóny. Když dorazili do vesnice, koupila si sladkosti a snědla je úplně sama, aniž by se rozdělila s Iliovou sestrou, která ji přivítala malým dárkem. Mezi oběma dívkami vznikla prudká hádka, která velmi rozrušila 105 letou nemocnou babičku, ležící na peci. Babička Eleonoře řekla, že bonbóny, koupené za ďábelské peníze, jsou také ďábelské, a když je snědla, nikdy se ďábla nezbaví.
Fotografie Eleonory Zugun se stopami samovolně vzniklých škrábanců na tváři
Obrázek „Ďábla z Talpy“, jak jej podle svých představ nakreslila v roce 1926 Eleonora.
Příští den okolo poledne to začalo. Jakoby házeny neviditelnou rukou létaly skrze okenní tabule kameny, porcelánové střepy a půlka cihly, všechno směrem k Eleonoře, sedící bez hnutí uprostřed místnosti. Tím se začal odvíjet celý řetězec jevů, vyvolaný pocitem viny dítěte a kletbou staré babičky. Eleonora z těchto jevů vinila ďábla, kterého později také uviděla a byla schopna jej nakreslit. Eleonora byla ďáblem, kterému říkala „Draku“, mnohokrát pokousána a poškrábána. Hraběnka Wassilko, která byla v Bukovině svědkem mnoha jevů, jež se odehrávaly kolem Eleonory, si ji krátce nato vzala s sebou do Vídně, aby tam celý případ dále dokumentovala. Eleonora zůstala v hraběnčině domácnosti dva a půl roku a během této doby bylo zaznamenáno více jak 5000 jednotlivých nevysvětlitelných jevů, z toho polovina za prvních 10 měsíců. Hraběnka byla s Eleonorou neustále a ani na okamžik ji nespustila z očí. Obávala se, aby nedošlo k nějaké nehodě.
Všechny fenomény byly velmi dobře pozorovatelné, neboť se odehrávaly za denního světla, a když je hraběnka klasifikovala spíše jako aporty (teleportaci) než jako telekinezi, měla k tomu asi dobré důvody. Existuje celá plejáda protokolů, a proto zde pouze dva jako příklad za všechny.
Hraběnka Wassilko vypráví: „29. února 1926 jsem seděla s panem Kleinem u kulatého stolku, a protože jsme byli zabráni do důležitého rozhovoru, dávali jsme málo pozor na Eleonoru. Ta stála opřená o dveře, v obou rukou držela domácí kočku a ze všech sil se snažila porozumět našemu německému hovoru. Najednou spadlo něco malého z čela Eleonory na zem a kutálelo se to k panu Kleinovi. Byl to Eleonořin náprstek. Pan Klein jej zvedl a postavil mezi nás oba na stolek. Pokračovali jsme sice v hovoru, ale současně jsme oba Eleonoru bedlivě pozorovali. Eleonora stála po celou dobu zcela nehybně u dveří. Asi po pěti minutách se opět něco kutálelo po zemi k panu Kleinovi, doprovázeno slabým výkřikem Eleonory. Byl to ten stejný náprstek! Bohužel jsme jeho předchozí zmizení ze stolku nezaregistrovali; byli jsme ale přesvědčeni, že je nemožné, aby jej dívka ze stolu vzala, aniž bychom si všimli, že se pohnula ode dveří. V tom případě by musela udělat nejméně tři kroky a kočka by také nezůstala v klidu. Což bychom si něčeho takového nevšimli?“
Druhý případ je ještě podivnější: 21.listopadu 1926 začaly s velikou intenzitou projevy mediální materializace rosolovité kapaliny s vláknitým charakterem, která vypadala jako sliny nebo hleny, čemuž také odpovídaly chemické a mikroskopické výzkumy. V polovině prosince téhož roku Eleonoru zkoumala berlínská komise se skvělými výsledky a bylo prozkoumáno několik stovek jednotlivých projevů za jasného osvětlení.
Z této doby pochází také první použití kinematografie pro záznam paranormálního jevu. Na získaných záběrech je vidět, jak Eleonoře vznikají na holých místech těla škrábance, zatímco dívka tluče kladivem do dětské malůvky ďábla na stole, aby se mu za způsobovanou bolest pomstila. Na kůži dívky bylo zjištěno několik stop po kousání – vždy se ale jednalo o místa, která dívka nemohla vlastními ústy dosáhnout – záda, krk a ramena.
K ukončení všech těchto podivných projevů došlo na jaře 1927, kdy Eleonora dostala poprvé menzes. Eleonora se pak vdala a jako paní Georgiu navštívila po mnoha desetiletích v roce 1969 již starou hraběnku Wassilko ve Vídni. Při shledání došlo ke kratičkému a úplně poslednímu projevu: jako by kdosi lehce zaťukal na stínidlo lampy v hraběnčině předsíni.
PROBLÉMY S FOTOGRAFOVÁNÍM DUCHŮ
V americkém městě Columbus (Ohio) došlo v rodině, ve které žila čtrnáctiletá adoptivní Tina Resch, k sérii podivných jevů, které vyvolaly pozornost celého světa. Tina byla několikrát po sobě zasažena letícími předměty; jednou ji dokonce ohrozil letící kuchyňský nůž. V časopise Fate byla v roce 1984 uveřejněna následující historka:
Tina seděla před fotografem v křesle u stolku, na kterém stály dva telefony. Fred Shannon měl kameru připravenou k expozici u oka přibližně 20 minut, a za tu dobu se nic nepřihodilo. Jakmile oddálil kameru od obličeje, ozvala se náhle rána a tlačítkový telefon letěl vzduchem. Fred si začal uvědomovat, že to, co chce vyfotografovat, není slepou silou, ale že se jedná o cosi, co ví o jeho přítomnosti, pozornosti a záměrech. Rozhodl se tedy sehrát s poltergeistem hru. Po chvíli, kdy měl fotografický aparát před okem, jej sundal, a pootočil hlavu o devadesát stupňů, jako by se díval do kuchyně. Bočním viděním ovšem neustále Tinu sledoval s prstem na spoušti a zaměřeným objektivem. Náhle se mihlo jeho zorným polem cosi bílého a on poslepu exponoval. Tímto způsobem se mu podařilo získat celkem tři fotografie letícího telefonu, které pak následně obletěly celý svět.
Tinino soukromí posléze omezovalo několik fotografů, žádostivých ukořistit pro své noviny a časopisy další senzační fotografie, což vedlo k tomu, že Tina začala úmyslně shazovat předměty ve svém okolí, aby se zbavila jejich dotěrnosti.
U NÁS
Konečně se dostáváme do Čech. Po všech těch peripetiích a cestování po dalekých i blízkých koutech jsme v malé vísce na severní Moravě osmdesátých let. V domku uprostřed vsi bydlí rodina, jejíž jméno pro jistotu zatajím, abych z jejich života nedělal peklo. Pokud vím, příslušníci této rodiny si již zažili dost v dřívějších letech. O co vlastně šlo? Jednalo se o utržené tapety a likvidátorovi okresní pojišťovny začala být celá záležitost nějak podezřelá. Případ se dostal na veřejnost oznámením údajného pojišťovacího podvodu a jako takový byl vyšetřován. Prohlídkou domu totiž bylo zjištěno, že se nejedná pouze o odtržené tapety, ale i otlučenou omítku a další škody na zařízení domu a na majetku obyvatel. Tehdejší pohled na tento případ byl poplatný své době, zejména když celý jev kulminoval právě v době, kdy probíhaly krajské sjezdy KSČ. Mocenské složky, zejména státní bezpečnost, byly zcela bez sebe při pomyšlení, že by existovalo něco nevysvětlitelného, něco neuchopitelného, něco vymykajícího se řádu tohoto světa.
POKUS O KATEGORIZACI JEVŮ POLTERGEIST
Mnoho parapsychologů se snažilo vnést do tohoto komplexního projevu byť jen malý proužek světla. Jedním z nich byl významný americký parapsycholog W. G. Roli, který se pokusil o systematizaci fenoménu poltergeist tím, že studoval velmi pečlivě svědecké záznamy v celkem 116 ti případech, přičemž první případ, kterým se zabýval, byl popsán věhlasným anglickým fyzikem a chemikem Robertem Boy lem v roce 1612.
V rámci všech případů poltergeistu, dokumentovaných Rollem, se délka trvání tohoto fenoménu pohybovala od l dne do 6ti let s tím, že průměrná doba 98 případů byla cca 5 měsíců.
EFEKT ZAMĚŘENÍ
Tímto termínem označoval Roli opakované shodné nebo obdobné jevy či objekty, které se jevů týkají. Rozlišuje několik typů zaměření: konkrétní osoby — celý projev je po celou dobu existence vázán na přítomnost jedné osoby; konkrétní objekty — spontánní psychokineze se týká v celém případě jednoho objektu, např. stolku; nebo shodný typ předmětů — když se například jednou truhlářskou dílnou v podivných drahách pohybovaly odřezky dřev; nebo místo působení — jako například v roce 1928, kdy v jedné vesnici poblíž Sieny docházelo za přítomnosti mnohých svědků k samovolnému vznášení a zpětnému padání kamenů v okolí pomníku. Tento jev byl po jistou dobu zaznamenáván vždy, když se v okolí pomníku procházela patnáctiletá dívka Silvia Giardi, a to i v případech, když bylo nejbližší okolí památníku uzavřeno kordonem policie.
NEOBVYKLÉ DRÁHY
Z celkového počtu 116 ti studovaných případů poltergeistu, se při 105 ti případech v okolí pohybovaly nejrůznější předměty, přičemž se nejednalo o běžný, tj. přímočarý a rovnoměrný pohyb, ale svědci popisovali dráhu jako vlnění, plavání, cik-cak pohyb, či sinusoidu, vznášení, třepetání. Mimoto byly ve 43 případech zaznamenány náhlé změny v rychlosti pohybu předmětů, jejich levitace, nebo let okolo rohů, či rotace na jednom místě.
Klasická příhoda s neobvyklou dráhou letu předmětu byla zaznamenána rakouským profesorem matematiky a fyziky H. J. Aschauerem během návštěvy jeho souseda pana Koppbauera.V kuchyni, kde spolu s profesorovou dcerou seděli, se náhle z police vznesla původně tam ležící těžká železná lžíce a letěla přímo a velice rychle na sousedovu hlavu; všechno nasvědčovalo tomu, že mu během několika zlomků sekundy způsobí pěknou modřinu. Těsně před Kroppbauero-vou hlavou se však lžíce zastavila a spadla kolmo na zem k jeho nohám.
SOSNOWIEC
Velmi zajímavý případ efektu zaměření se odehrál na jaře roku 1983 v polském Sosnovci, kde byl silný projev poltergeistu zaznamenán v domácnosti Gajewských. Všechny jevy se soustřeďovaly kolem jejich třináctileté dcery Joasie. Šlo o klasické projevy — létající talíře, hrnky a další kuchyňské předměty se rozbíjely o stěny, a to i v přítomnosti starosty města a policie; navíc se vyskytl ne zcela obvyklý jev poletování hořících zápalek. Když byly vyloučeny triviální příčiny, spočívající v údajném propadávání zdí domu, byla nakonec rodina přestěhována do jiného bytu, kde se ovšem projevy opakovaly. V této souvislosti je také zajímavé uvést, že se s Joasií konaly tytéž klasické telepatické ESP experimenty, spočívající ve vysílání jednoduchých geometrických obrazců, a jejich výsledky (i když se jednalo pouze o menší sérii) byly vysoce nadpravděpodobnostní. Zdá se tedy, že členění para-normálních jevů na ESP a PK je výhodné pouze z důvodů jejich formální kategorizace a popisu, a nemá, pokud se týče podstaty těchto jevů, ve skutečnosti žádné opodstatnění.
Joasia byla zkoumána jednak polskou biocenotickou společností, jednak slezskou lékařskou akademií, a bylo průkazně a opakovaně zjištěno, že když dívka pohybuje opatrně rukou nad předměty, pohybují se, aniž by pohyb závisel na jejich materiálu. Dále bylo konstatováno, že energetické pole, které údajně vyzařuje, není ani magnetické, ani elektrostatické, ani elektromagnetické podstaty. Joasia také předváděla samovolnou deformaci nerezových lžiček – po pouhém potírání rukou – obdobně, jako to měl v repertoáru fenomenální Uri Geller a jak se to dále naučily stovky japonských dětí, které se v dětské důvěřivosti a bez pochybností, vlastních dospělému věku, inspirovaly během televizního vystoupení Uriho.
ZÁZRAČNÉ ANGLICKÉ DÍTĚ A JEHO NEVIDITELNÝ UČITEL V TÓZE
Mezi projevy poltergeistu ve spojitosti s ochrannými nebo zraňujícími duchy, ďábly či jinými bytostmi, bych zařadil, přesto, že se nejedná o žádný řetězec psychokinetických jevů, podivný případ anglického dítěte. Je tomu několik let, co dvouletý Anthony McQuone šokoval své okolí dlouhými citáty ze Shakespeara. Vedle toho dovedl správně pojmenovávat rozličné rostliny jejich latinskými botanickými názvy. Aniž by v té době uměl číst, opravoval gramatické chyby dospělých, hovořících v jeho přítomnosti. Ve svých 12ti měsících prohlásil, že ho auta baví více než pohádky. V té době byl schopen rozlišit podle designu více jak 200 značek automobilů. Když mu byla předložena fotografie automobilu, který vypadal jako Rolls Royce, prohlásil správně: „Ne, to je Hispano Suiza.“
Zajímavé je, že malý Anthony vysvětloval své znalosti tím, že má neviditelného přítele jménem Adam, který mu nejen zprostředkovává všechny jeho znalosti o světě, ale současně jej opravuje. Chlapec byl také schopen svého neviditelného přítele reportérovi anglických novin Sun popsat: „Je to vysoký černovlasý muž s hnědýma očima, nosí bílou tógu a chodí v sandálech. Má van Dykovský vous.“
Jistě se vám nabízí otázka srovnání mezi všemi vyjmenovanými případy: rumunskou dívkou Eleonorou, polskou Joasií, anglickým chlapcem Anthonym, a bylo by velmi zajímavé pokusit se nalézt nějakého jejich společného jmenovatele. V případě Eleonory to jednoznačně byla její víra v ďábla a očekávání, že se babiččina kletba splní. Ďábel má drápy a je symbolem zlé moci a agresivity. Kdo byl však černovlasý muž v Anthonyho případě, není již tak snadné určit; uměl latinsky a chodil v tóze. Byl snad z doby římské okupace Británie? Když ano, jak to, že znal Shakespearovy texty? Jak to, že mel spolu se sandály a tógou vousy, když Římané se pečlivě holili?
Jsem přesvědčen, že pro analýzu všech těchto jevů by bylo nutno znát velice podrobně zejména rodinné zázemí a psychologický rozbor osobnosti všech takto se projevujících dětí. Je zřejmé, že není možné se bez výhrady spolehnout na subjektivní objasnění osobami, které jsou svým okolím považovány za aktéry. Uvědomme si, že pro mnoho dětí nebo dospívajících je velice atraktivní stát se středem pozornosti dospělých, mít jakési své tajemství, které vědí jenom ony, zatímco kolem nich se snaží několik, často věhlasných vědců o vysvětlení. Domnívám se, že vysvětlení je nutno hledat zcela nepředpojaté, bez hrůzy, kterou může mnoha lidem přinášet pouhá představa „ďábla“. Vzácné, ale průkazné projevy neobvyklých vlastností a schopností lidské psychiky se zdají naznačovat, že nejenom vlastně nic neznáme a žijeme v hlubokém omylu, pokud se týče naší vlastní existence, ale že současně nejsme schopni korigovat svou pýchu, založenou na mylné domněnce našeho vlastního lidského vědění.
UMĚLE VYVOLANÝ PŘÍPAD POLTERGEISTU
V sedmdesátých letech se skupina kanadských psychologů pokusila uměle vyvolat jev poltergeistu. Jednalo se o skupinu tří mužů a pěti žen (jedna z nich byla předsedkyní kanadské MENSY — mezinárodní organizace sdružující jedince s vysokým IQ). Celá skupina se pravidelně scházela, aby společně vyvolala neobvyklý psychický fenomén. Jejich práci velmi ocenil významný německý parapsycholog profesor Hans Bender. Míní, že v hypotetickém případe udělení Nobelovy ceny za parapsychologii by si ji zasloužila právě tato skupina.
Kanadský experiment probíhal za podmínek, které se příliš nepodobaly obvyklým spiritistickým sezením, protože sezení se vždy konala ve velmi dobře osvětlené místnosti a v nejrůznější denní dobu. V roce 1972 se začala celá skupina scházet k pravidelným schůzkám, na kterých se snažila komunikovat s prokazatelně nikdy neexistujícím anglickým šlechticem Filipem Aylesfordem, narozeným v roce 1624. Skupina si vymyslela jeho osobní vlastnosti a charakter, jeho životní osudy spolu se jmény a konkrétními daty, i jeho manželství bez lásky. Potud je možno klasifikovat práci skupiny pouze jako fantazii, ale to, co se potom stalo, již nebyla žádná fantazie. Filip začal odpovídat!
Filip žil! Komunikovali s ním klasickým spiritistickým způsobem pomocí samovolného klepání do stolku, u kterého pravidelně sedávali. Kladli mu otázky, týkající se dalších podrobností jeho života i života společnosti v tehdejší Anglii. Získaná data pak porovnávali s historicky známými skutečnostmi a zjistili, že někdy se informace shodují a jindy se rozcházejí. Filip například jednou prohlásil, že v jistém roce si pochutnával s dámou svého srdce na kakau v jedné londýnské cukrárně. Když byla tato informace konfrontována se skutečností, trval historik na tom, že kakao bylo na Britské ostrovy prokazatelně dovezeno až za dva roky poté. Během celé práce bylo zjištěno několik takových neshod, ale i mnoho shod, týkajících se skutečností, o kterých v té době nebyli jednotliví protagonisté skupiny informováni.
Jev poltergeistu se při uvedených experimentech ozval několikrát. Při sezeních bylo zjištěno a dokumentováno televizními kamerami nadzvedávání stolku, blikání světel v místnosti, a jednou dokonce došlo v zavřené místnosti k přesunům a převrácení některých kusů nábytku. Mimo tyto makrofenomény byla cíleně studována emisní analýzou zvuku jednotlivá klepání do stolku a bylo zjištěno, že zvuky, které vydával „Filip“, jsou asi třikrát kratší než kontrolní klepání všemi možnými způsoby a předměty. Toto pozorování je v dobré shodě s jinými podobnými pozorováními, kdy tento typ klepání bývá popisován jako suché a praskavé zvuky.
Zprávy o experimentech s Filipem vyvolaly ve své době celosvětový údiv a zájem. Vyvstaly otázky, zda je uvažovaný model kolektivního vyvolávání duchů přenositelný také na větší skupiny lidí, jako například na celé národy. Existuje něco jako myšlení skupiny nebo moc skupiny? Cílená snaha skupiny lidí je schopna vyvolat žijící duchovní bytost. Je to jakýsi „duch doby“?
Cítíte, že je možné vlastně všechno? Síla přesvědčení skupinové spolupráce, prodchnutí společnou myšlenkou. Tyto schopnosti představují netušené horizonty možností, jejichž dopad a rozsah můžeme v tuto chvíli pouze odhadovat. Máte obavy z možného zneužití těchto jevů? Nebo jste společně s Milanem Rýzlem (jak uvádí ve své knížce „Jak se naučit ESP“) přesvědčeni, že tyto vlastnosti nemohou být zneužity, protože jejich projevy jsou organicky spjaty s tím lepším v nás a špatné stránky našeho bytí nejsou schopny tyto fenomény vyvolat? Domníváte se, že tyto v podstatě neuvěřitelné jevy jsou zprostředkovány projevy vědomí mimo nás? Budeme rádi, když nám své názory napíšete!
Milan Smrž
Gemma č. 2, roč. 1993