Memy kontra geny?

Kolik se toho denně dovídáme o genech!

Genotyp člověka, klonování, geneticky upravené potraviny, geneticky podmíněné nemoci… A přitom ještě před několika desítkami let byla genetika prakticky neznámým oborem. Vedle genů se dnes poměrně důrazně staví dosud nepříliš známé memy. Zatímco geny jsou nositeli genetických informací, memy jsou definovány jako nositelé paměťových informací. Klasická Darwinova teorie o přirozeném výběru se tak doplňuje o další, zjevně stejně významnou memovou složku. A stejně jako má každý člověk jisté geny, tak má i memy. I vy je máte. Jenom jste to možná dosud nevěděli.

S teorií memů přišel v roce 1976 anglický vědec Richard Dawkins z oxfordské univerzity, když vydal knihu Sobecký gen. Došel v ní k závěru, že samotné geny nemohou vysvětlit evoluci člověka a zejména důvod, který ho vyděluje z říše zvířat. Musí zde být ještě něco jiného. A to „něco jiného“ pojmenoval memy, paměťové informace šířící se od jednoho nositele k druhému.

Takových memů je obrovské množství a lidé většinu času tráví tím, že si předávají a šíří memy. Typickým memem je třeba pozdrav. Ale také sem patří všechny jazyky a slovesná tvořivost vůbec, tance a různé obřady včetně náboženských i třeba soudní řízení a demokracie. Prostě všechny opakující se paměťové informace, které svým nositelům přinášejí nějaký užitek. Protože pokud mu takový užitek nepřinášely, zanikly. Stejně jako neužitečné geny.

Velmi názornou ukázkou memu, a to dosti agresivního, je dobře známý řetězový dopis. Jeho nositeli jsou lidé, kteří jej neustále kopírují, tedy replikují, a šíří dál. Činí tak, protože to považují za užitečné. Mají naději získat nějaký přínos (možná si ještě vzpomenete na pohlednicové řetězy svého dětství) nebo si myslí, že se vyhnou nějakému neštěstí (nerozmnožil dopis, přejelo ho auto). Mnohem nebezpečnější variantou tohoto memu jsou neblaze proslulé hry – letadla. Jiné memy, jako třeba tanec, symfonie nebo rockový koncert, přinášejí pouze a jenom potěšení. Z hlediska evoluce člověka jsou naprosto zbytečné.

Anebo ne?

Lidský mozek, řekněme hardware, se v jistém okamžiku evoluce, snad přibližně před půl milionem let, člověka, začal vyvíjet tak, aby pojal veškerý možný software, čili memy, které považoval za užitečné. A to bez ohledu na to, zda skutečně užitečné byly (a jsou). V této chvíli jsme se začali lišit od zvířat. Obrovské množství softwaru si žádalo výkonnější hardware, tedy větší mozek. Výsledkem je to, že dnes je mozek v poměru k velikosti těla třikrát větší než u našich nejbližších „příbuzných“, velkých opic. Mozek a tudíž i hlavička novorozeněte jsou dnes už tak velké, že mohou fatálně zkomplikovat jeho porod. Původní vymoženost, schopnost uchovávat nesmírné množství memů, se tak obrátila proti člověku. Ovšem až poté, co se stal nejdokonalejším „živočichem“ na Zemi. Nejenom díky genům, ale také kvůli svým memům. Tak to alespoň tvrdí memetici, například anglická psycholožka Susan Blackmoreová.

Nový vědecký obor, memetika, kterému je teprve sotva čtvrt století, má stejně tolik nadšených zastánců jako kritiků. Ani s pomocí memů totiž nelze vysvětlit, proč se právě člověku dostalo té výsady, že memy a jejich opakování nastartovaly tak převratné změny v jeho mozku, které ho vyvedly z říše zvířat. A proč jiná zvířata, která také opakují různé osvědčené postupy, učí se jim a navzájem se komplikovaně dorozumívají, jako třeba šimpanzi nebo delfíni, zůstala na půl cesty.

Jedna věc je však jistá. Bez memů by nebylo člověka a nebylo by civilizace. Nakonec po nás možná zůstanou jenom ty memy. Zatímco se genotyp každého z nás tady na Zemi jednou rozpadne v prach, naše memy v podobě radiových signálů, třeba televizních, letí rychlostí světla do okolního vesmíru. Jestliže tedy bylo evolučním cílem memů šířit se co nejdál, potom tohoto cíle, prostřednictvím svého nositele, tedy člověka, bez pochyby dosáhly.

Jitka Lenková

(Pozn. Článek vyšel v Neviditelném psovi, sekce Univerzum)