K problému rozšířeného vědomí

Když se v minulém století vysoko zvedala vlna materialismu,

jenž hrozil vymýtit z lidské mysli vědomí o existenci duchovních skutečností, snažily se některé kruhy tomu čelit tím, že inspirovaly spiritistické (či „spiritualistické“) hnutí, které mělo v širším měřítku upozorňovat na určité fenomény, vymykající se poznatkům běžné vědy, a vyburcovat tak člověka z jeho duchovního útlumu. Tento pokus se v podstatě nezdařil, i když spiritismus kvete dodnes, často ovšem spíše jako druh společenské zábavy. Ukázalo se totiž, že materialistický způsob myšlení byl přenášen, byť v poněkud zjemnělé podobě, také do sféry „zásvětí“: existence světa duchů se „prokazovala“ tím, že při seancích docházelo k jejich materializaci a „duchové“ byli dokonce fotografováni. Jejich sdělení o onom světě byla však obsahově chudá a neodhalovala žádná hluboká tajemství. Ke skutečnému poznání tato cesta nevedla.

Protože tušení o nadsmyslovém světě, podporované četnými osobními zkušenostmi, nelze z lidského vědomí či podvědomí vypudit, objevují se v našem století jiné formy pronikání za meze, stanovené přírodní vědou: parapsychologie, psychotronika a v posledních 20ti-30ti letech též transpersonální psychologie a psychiatrie.

Zatímco v parapsychologii (pojem psychotroniky razí u nás Z. Rejdák), rozvíjené již za komunistického režimu v Sovětském svazu, Bulharsku a u nás, byly činěny pokusy o materialistický výklad zkoumaných jevů, transpersonální hnutí (název se ujal od roku 1967 zásluhou S. Grofa) poukazuje na nutnost překonání mechanisticko-materialistického obrazu světa a snaží se vystavět most mezi vědeckým poznáním a spiritualitou, chápanou ovšem především ve smyslu východního učení (srov. Gemma z června 1992).

Základní postoje a cíle tohoto hnutí jsou v mnohém směru blízké východiskům a cílům, které si klade již od počátku tohoto století anthroposofie. Proto je i pro anthroposofa užitečné sledovat úsilí transpersonalismu a srovnávat zejména jeho metody s metodami duchovní vědy Rudolfa Steinera. Je ovšem politováníhodné, že „transpersonalisté“ sami, jak se zdá, anthroposofii opomíjejí, přestože do značné míry předjímá jejich poznatky.

Rudolf Steiner, jenž v našem století přinesl z oblasti jimi sledované nejvíce poznatků a zkušeností, není v jejich publikacích, případně ani v jiných statích, vůbec citován (srov. např. M. Nakonečný, Fenomén rozšířeného vědomí, Gemma č. 2-3/93). Pozoruhodné také je, že v citovaném čísle Gemmy z června 1992 je mezi objekty ilustrujícími duchovní dějiny Prahy („Praha magická“) uveden sice také dům U jednorožce na Staroměstském náměstí se salonem Berty Pantové, ale beze zmínky o tom, že k jejím hostům patřil též Rudolf Steiner, že sama Berta Pantová zde v prosinci 1912 založila první anthroposofickou skupinu v Čechách! Jestliže byl Rudolf Steiner přecházen mlčením již za svého života, ať už z neznalosti nebo záměrně, pak je to na konci 20. stol., kdy se anthroposofie stala uznávaným světovým hnutím, dosti těžko pochopitelnou skutečností.

Díky 12. světové konferenci Mezinárodní transpersonální společnosti (ITA), která se konala v červnu 1992 v Praze, a česky vydávaným publikacím našeho amerického krajana Stanislava Grofa (Dobrodružství sebeobjevování, Za hranice mozku, Holotropní vědomí; nakladatelství Gemma 89) máme nyní příležitost seznámit se s pozoruhodnými experimenty, jež naznačují netušené možnosti lidského vědomí. Grofovy výzkumy zahrnují neobyčejné spektrum zážitků vědomí, rozšířeného mimo prostor a čas a pronikajícího jak do mikrosvěta buněk a atomů na jedné straně, tak do makrosvěta planet, stálic a galaxií na straně druhé; do minulosti lidských dějin, fylogeneze a kosmogonie, stejně jako do budoucích událostí. Ukazují, že lidské vědomí je schopno v sobě oživit zážitky vlastní embryonální existence, početí i narození, rodové a kolektivní vzpomínky, včetně vzpomínek na minulé inkarnace. Může se ztotožňovat s vědomím rostlin a botanických procesů, ale též s neživou hmotou, kovy, kameny, elementy, atomy a molekulami. Skrývá se v něm možnost pronikat do vědomí zvířat, druhých lidí, setkávat se s mýtickými postavami, bohy: démony atd.

Již pouhý výčet hlavních výsledků Grofova výzkumu naznačuje, že jde vesměs o jevy, jež tvoří obsah duchovní vědy, rozvíjené již na počátku našeho století, a do zcela konkrétních detailů vypracované Rudolfem Steinerem. Jestliže např. S. Grof dospívá k závěru, že „…každá lidská bytost nějakým zvláštním, dosud neobjasněným způsobem obsahuje informace o celém vesmíru či o veškerém bytí, má schopnost prožitkově vstoupit do všech jeho oblastí…“ (Dobrodružství sebeobjevování 133-134), pak vyjadřuje v podstatě princip anthroposofie, která hledá vesmírnou moudrost, vtištěnou do člověka, jak to formuloval v řadě výroků R. Steiner — vezměme třeba následující:

Záhadu lidské duše odhalí duchovnímu oku pohled do vesmíru; tajemství vesmíru vyřeší duchovní pohled do nitra člověka

Výpovědi pokusných osob často do určité míry potvrzují a ilustrují to, co o možnostech lidského vědomí podrobně vypovídá Rudolf Steiner ve svých spisech nebo přednáškových cyklech (např. Tajná věda, Theosofie, Poznání vyšších světů, Stupně vyššího poznání, Cesta k sebepoznání, Práh duchovního světa, Iniciační vědomí v mysterijních dramatech atd.).

Na rozdíl od parapsychologů a současných transpersonálních psychologů je však možno se u Rudolfa Steinera kromě jiného též dozvědět, v čem vlastně podstata rozšířeného vědomí spočívá. Ze tří schrán lidské duchovní bytosti – fyzické, éterické, astrální – je klíčem k nadsmyslovému prožívání éterické tělo, nositel sil života a zrcadlo duševních sil, včetně paměti. Vývoj lidského vědomí závisí na jeho vztahu k ostatním článkům. Zatímco dnes je cele spojeno s tělem fyzickým, od něhož se odlučuje až ve smrti, a podmiňuje tak vědomí vázané na smyslové vnímání, v raných fázích vývoje člověka souviselo éterické tělo s tělem fyzickým poměrně volně, prostíralo se i do jeho okolí a umožňovalo tak vnímání nadsmyslových skutečností, jakkoliv matným, spíše snovým způsobem. Na tomto stupni vývoje vznikaly mýty, zážitky bohů, démonů a elementárních bytostí, na vyšší úrovni mystéria, a při jeho doznívání hluboké spirituální nauky jako taoismus, védanta, jóga, buddhismus, na Západě pak vedle mystérií též myšlení předsokratovských filosofů a platónská filosofie.

Vývoj směřoval ke stále těsnějšímu sepětí éterického těla s fyzickým, což znamenalo hlubší ponoření do světa smyslů a s tím spojeného intelektuálního chápání světa, vykoupeného ztrátou starého jasnozření. Tento proces byl prožíván jako „pád do hříchu“ (vlastně do hmoty) a „vyhnání z ráje“, u starých Germánů jako „soumrak bohů“. Mystéria ztrácela svou působnost a jejich brány se začaly zavírat. Pokud se chtěl člověk znovu spojovat s duchovním světem, musel se uchylovat k násilným, ba drastickým prostředkům, jako jsou různé šamanské praktiky, některé formy jógy, přísná askeze, drogy (ve starém Římě plnil tuto úlohu např. mithraický kult; pokusy o zasvěcení však často končily i smrtí!). Vznik západní přírodní vědy, založené pouze na smyslovém pozorování a jeho intelektuální interpretaci a vedoucí ve svých důsledcích k materialistickému pojetí světa, představuje jakýsi nulový bod celého procesu. Na Východě, zejména v Indii, se starý stupeň volnějšího spojení éterického a fyzického těla uchovával déle, mnohdy až dodnes; odtud také větší možnosti jógy v indickém než v západním prostředí.

Nutno však zdůraznit, že vývoj k materialismu, typický především pro západní lidstvo, nelze chápat jednostranně jako tragédii, ale že z vyššího hlediska představuje určitou nutnost Člověk musel sestoupit ze svých výšin tak hluboko do údolí hmoty a ztratit vědomí svého božského původu, aby získal ve svém odloučení jinou hodnotu, která mu dává novou možnost dalšího vývoje – svobodu. Z této svobody by měl nyní začít vystupovat opět vzhůru, ke ztracenému Bohu, jako samostatná, svobodná bytost, a to zdokonalováním schopností, které na své dosavadní cestě získal: zjemňováním a rozšiřováním vnímání ze smyslového v nadsmyslové; očistou a oživením pouze stínového abstraktního myšlení, vázaného nyní na smysly a mozek, které bude pak od smyslů odpoutané, produchovnělé a zřivé; obojí pak provázet vytrvalým úsilím o morální zdokonalování. Touto cestou je možno uvolnit éterické tělo opět z jeho těsného spojení s tělem fyzickým a proměnit je v zrcadlo duchovních skutečností a jejich vědomého prožívání.To je také cesta k rozšířenému vědomí, kterou sleduje duchovní věda anthroposofie.

Srovnáme-li s ní metody, které používá ve svých experimentech transpersonální psychologie a příbuzné směry, pak zjišťujeme, že jde o drogy (zejména o LSD), řízené skupinové (tzv.holotropní) dýchání, šamanské praktiky, hypnotizující hudbu, případně i přímou hypnózu, jejímž prostřednictvím se zkoumají minulé inkarnace (R. A. Moody – P. Perry: Život před životem), nebo život mezi smrtí a novým zrozením (J. L. Witton – J. Fisher: Život mezi životy – patrně jediná publikace tohoto druhu, která se odvolává i na Rudolfa Steinera a anthroposofii!). Všechny tyto metody a jejich varianty mají tři společné jmenovatele:

1. utlumené vědomí zkoumané osoby během prožitku, o němž vypovídá ve stavu hypnózy nebo dodatečně ze vzpomínky;

2. s tím potlačení svobody a svobodného úsilí o poznání člověka, který se stává pouhým pasivním objektem v rukou experimentátora;

3. naprosté opomíjení morálního faktoru, který je v přípravě pro skutečné, nezkreslené duchovní poznání nezbytnou podmínkou, neboť vědomí musí být čisté a průzračné jako hladina horského jezera, má-li opravdu zrcadlit nebe.

Rozšířeného vědomí je v uvedených experimentech tehdy dosahováno vesměs vnějšími prostředky a nikoli vlastním vnitřním úsilím při zachování kontrolního činitele bdělého vědomí, jak by to odpovídalo člověku na dnešním stupni vývoje, z něhož právě vychází anhroposofie. Její cesta je namáhavější a pomalejší, zato však jistější a zdravější – jako u homeopatického léku na rozdíl od alopatického, který má sice rychlejší účinek, léčí však často spíše příznaky než vlastní příčiny choroby, nehledě na vedlejší škodlivé účinky.

Je možno připustit, že mechanickým způsobem lze rychleji docílit uvolnění éterického těla a tím i nadsmyslového prožívání, ale za cenu subjektivního zkreslení nebo sugestivního ovlivnění experimentátorem. To, co člověk při takto pojatém experimentu prožívá, je především obsah vlastního podvědomí a zvenčí přijaté představy. Je-li např. přesvědčen, ať už jako odborník nebo laik, že vesmír vznikl velkým třeskem, pak tuto představu prožívá v rozšířeném vědomí intenzívně zevnitř jako „skutečnost“. Podobně je tomu s obsahem vědomí experimentátora, které může být při umocněné percepci zkoumané osoby vnímáno do jisté míry jako vlastní.

Jestliže do takto neočištěného a vlastním úsilím nevypracovaného nadsmyslového prožívání zasáhne něco objektivního, pak to mohou být nanejvýše skutečnosti a bytosti nižší astrální sféry, které se často projevují také v mediálních stavech a mohou člověka oklamat i krásnou, vznešenou podobou. Patří k duchovním zkušenostem, že na rozdíl od vyšších duchovních bytostí, k nimž není snadné proniknout, se tyto nižší bytosti člověku spíše vnucují a kontakt s nimi je proto poměrně snadný. Prozrazují to ostatně i četné kresby, jimiž se pokusné osoby snaží znázornit své zážitky. Právě proto, že vědomí já je utlumeno a že chybí možnost bdělé kontroly a rozlišování, může člověk podléhat v tomto stavu dalekosáhlým iluzím.

Jak poukazuje Rudolf Steiner, také na stupni imaginativního poznání, dosaženého vlastním vnitřním úsilím, je z počátku těžké rozlišovat obsah vlastní duše od duchovní skutečnosti a člověk si tu musí střízlivě přiznávat, že zatím neví, co je na jeho zážitku subjektivně zabarveno a co je vlastní duchovní realita, na kterou je imaginace jen poukazem (k vlastní duchovní skutečnosti může dospět až na vyšších stupních poznání – inspiraci a intuici).

Daleko více pak musí platit tyto obtíže v rozlišování pro zážitky rozšířeného vědomí, dosahované vyloženě atavistickými metodami, které jsou jen přežívajícím pozůstatkem překonaných stupňů lidského vědomí a nemohou dnešnímu člověku v jeho vývoji skutečně pomoci, ale jsou spíše jeho překážkou.

Výzkumy transpersonální psychologie a příbuzných disciplín znamenají sice významný obrat v myšlení současné vědy, a jsou tak cenným příspěvkem k překonání jejího dosavadního materialistického marasmu, prováděné experimenty důrazně upozorňují na transcendentní skutečnost a pomáhají tak probouzet vědomí dnešního člověka ze spánku. V tom je nepochybně jejich relativní hodnota. Je však třeba si přitom uvědomit, že tyto metody pravou cestou k duchu nejsou. Duchovní svět má pro vstup své vlastní podmínky, které nelze obcházet žádnými zadními vrátky.

Zdeněk Váňa

Přetištěno z Anthroposofických rozhledů roč. IV./1993, č.3.

Gemma č.9, roč. 1993