Sedm experimentů, které mohou změnit svět

Přednáška Ruperta Sheldrakea na 13. mezinárodní konferenci transpersonální psychologie v Killarney, v Irsku

Domnívám se, že současná věda je limitována sama sebou. Jak se ukazuje vždy při střídání “paradigmat” vědy, údaje, které do předem přijatých schémat nepasují, bývají opomenuty nebo ignorovány. My dnes žijeme ve vědeckém období, které bych nazval mechanistické: Země, vesmír, zvířata, rostliny i lidé jsou podle dnešní vědy jen velmi komplikované mechanismy.

Domnívám se, že právě tento “vědecký” způsob nazírání reality dovedl společnost až k dnešní globální ekologické krizi.

Ve většině svých prací jsem se snažil právě tyto hranice mechanistického názoru překročit a pomoci nalézt vědě daleko širší rámec, ze kterého by mohla vycházet.

Změnit vědu ale není snadné. Současná věda je velmi zprofesionalizována, a jako jiní profesionálové, mnozí vědci jsou velmi konzervativní. Zvláště konzervativní jsou pak pokud se týká samotné vědy.

V politice říká jedna strana jedno a druhá tvrdí opak. U soudu jsme zvyklí slyšet argumenty jedné a pak druhé strany. Vlastně téměř v každé sféře lidské aktivity očekáváme jakousi výměnu názorů, přednesení odlišných stanovisek. Ve vědě ale převládá jeden ortodoxní názor a to dokonce ve všech zemích na celém světě. Je to jakási podivná monolitická ortodoxie.

V minulosti to bylo volnější, protože jak víme, velká řada vědeckých objevů je na kontě amatérů. Amatér je slovo, označující člověka, který miluje to co dělá: nedělá to tedy proto, aby postoupil na lepší místo nebo byl hodně publikován. Svoboda amatérů byla úrodnou půdou na které současná věda vyrostla – umožnila obrovskou šíři experimentů a výzkumu.

Často zapomínáme, že celá řada největších vědců minulého století byli amatéři. Např. Charles Darwin nikdy nedosáhl akademické pozice, nikdy nedostal žádný grant. Většinu svého života prožil ve svém domku v Kentu a tam na zahradě prováděl většinu svých pokusů a psal své knihy. Jeho dílo vzbudilo hodně nevole, ale jako amatér měl svobodu dělat co uznal za vhodné.

Překvapivě právě dnes se zdá být opět doba pro amatérskou vědu velmi příznivá. Dokonce si myslím, že nikdy nebyla vhodnější. Nikdy nemělo tolik lidí vysokoškolské vzdělání, tolik volného času, tolik počítačové síly na svých stolech a takový přístup k informacím.

Jak jsem v posledních letech zjistil, některé z těch nejpřekvapivějších vědeckých experimentů, tak revolučních, že by mohly změnit dosavadní převládající vědecký světonázor, lze uskutečnit velmi lacino.
Zjistil jsem to při své práci na teorii morfických rezonancí. Protože jsem nedostal žádnou vědeckou či jinou finanční podporu, musel jsem navrhovat velmi laciné experimenty. Časopis Natural Science mi hned na počátku mých experimentů sponzoroval soutěž o nejlepší důkaz platnosti teorie morfogenetických polí. To vedlo k neobyčejnému nárůstu a přílivu tvůrčích nápadů a spustilo další lavinu aktivit.

Na základě těchto poznatků jsem zjistil, že i radikální výzkum lze provést velmi lacino. Navíc není člověk obtěžován různými vědeckými a grantovými komisemi. To vše se stalo základem mé knihy Sedm experimentů, které mohou změnit svět, která by měla být jakýmsi pozváním ke spoluúčasti.
Rád bych se o dvou-třech navržených experimentech zmínil.

První kapitola se týká chování domácích zvířat. Ke svému překvapení jsem zjistil že až 60% domácností v USA a ve Velké Británii chová nějaké domácí zvíře. Existuje překvapivé množství znalostí a zkušeností, které lidé, díky svému dennímu styku a jakési velmi intenzivní mimodruhové komunikaci, se svými domácími mazlíčky mají. Ještě překvapivější je, že tento druh studia a výzkumu zvířat byl zcela ignorován vědou. Nikdy nikde nikdo tohoto druhu výzkumy nepoužil, možná proto, že domácí zvířata jsou považována za “nevědecké” tvory. Jediný výzkum na světě za posledních deset let se týkal toho, jaké výhody plynou lidem ze styku s domácími zvířaty – jak pomáhají snižovat zločinnost atd. Zvířata sama ale byla i v tomto výzkumu zcela ignorována.

Jakmile se ale začnete bavit s lidmi, kteří mají a chovají domácí zvířata, velmi rychle zjistíte, že se mezi lidmi a zvířaty odehrává hodně jevů, které by se podle konvenčního vědeckého názoru na svět odehrávat neměly.

Soustředil jsem se na něco, co je snadné pozorovat – schopnost psů a koček vědět, kdy se jejich pán či paní vrátí domů. Poprvé jsem se s tímto fenoménem setkal ve svém rodném městě. Moje sousedka, vdova, mi vyprávěla, že díky své kočce vždycky ví, kdy přijede její syn domů. “Nemusí telefonovat”, říkala, “podle chování kočky vždycky poznám, kdy syn přijede a připravím mu jeho pokoj.”
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Zmínil jsem se o tom dalším lidem a postupně jsem zjišťoval, že takovéto historky jsou překvapivě časté a hojné. Mnoho psů a koček ví předem, kdy jejich pánové přijdou domů.

Za podpory několika institucí už tři roky tento fenomén zkoumám. Uveřejnil jsem v bulletinu jedné instituce výzvu, aby mi lidé o podobných příhodách napsali a dostal jsem již několik set dopisů.
Skeptici tvrdí, že se jedná o jakousi rutinu, že zvířata si pamatují, kdy obvykle jejich pán přichází domů. Jiní tvrdí, že je to záležitost dokonalého sluchu psů a koček. Když namítnete, jak může pes rozeznat zvuk auta svého pána na 60 km, odpoví, že je to proto, že o smyslovém světě zvířat nemáme nejmenší ponětí.

Dovolte mi citovat z dopisu jedné paní z USA. Svědčí to také o systematičnosti, s jakou jsou lidé schopni své miláčky pozorovat. Ptal jsem se jí totiž, jestli by se takové jevy daly vysvětlit zvykem.
“V našem případě se za žádných okolností nemůže jednat o zvyk. Máme zkušenosti se dvěma psy a kočkou a výsledky pozorování jsou vždy stejné. Můj pes vždy ví, kdy přijdu domů. Dokonce se zdá, že pes reaguje jen na záměr jít domů a ne až na přímý akt cesty. Jakmile opustím svou kancelář a jdu ke svému autu, abych jela domů, můj pes, i když spí, se probere, lehne si čumákem ke dveřím a čeká na mne. Jak se pomalu blížím, je stále vzrušenější. Jeho chování je stejné bez ohledu na vzdálenost, ze které se vracím. Nereaguje ale, když opustím kancelář, abych jela někam jinam”.

Konvenční věda tvrdí, že se jedná o zvyk, nebo zvířata změnu vycítí z chování osoby, která je s nimi doma. Experimenty, které navrhuji, jsou velmi jednoduché. V tomto případě stačí, aby se majitel domácího mazlíčka vracel neočekávaně (různými dopravními prostředky aj.) domů a osoba, která se zvířetem zůstane doma, si bude dělat podrobné poznámky. Toť vše.

Jednou jsem se zeptal vydavatele novin v New Yorku, jestli by mi nemohl otisknout komentář k mé nové knize. “O čem ta kniha je?”, zeptal se. O chování psů a koček, kteří jaksi vědí, kdy jejich pán přijde domů. “Já mám taky psa”, řekl na to. A ten pes začne štěkat vždycky, když se zvednu, abych šel domů. Je to l4 kilometrů. Obvykle mi to moc dlouho netrvá, ale někdy s ním mám potíže, protože když se třeba vrátím domů trochu později, u dveří mi moje žena začne vyčítat: “Kdes byl tak dlouho, vždyť jsi již před dvěma hodinama odešel z kanceláře!”

Jiný případ ilustruje další kategorii těchto situací. Čtenářka Sunday Telegraphu jednou týdně zajíždí vlakem do Londýna a večer se nepravidelně vrací domů. Trvá jí to 25 minut vlakem a 5 minut pěšky od nádraží. Ani ona sama nikdy neví, jak dlouho se zdrží, ale její manžel vždy přesně půl hodiny předtím, než se vrátí, ví, že se vrací, podle chování jejich psa. Pes snad může slyšet blížící se vlak, ale nemůže předse vědět, ve kterém vlaku sedí jeho paní, a už vůbec nemůže slyšet, do kterého vlaku jeho paní nastoupí 40 km odtud.

Díky dopisům čtenářů jsem objevil další zajímavé jevy. Mám už 12 popisů, jak kočky reagují na telefonát svého pána či paní. Jedna žena mi napsala: “Moje dcera má kočku a má ji velmi ráda. Teď ale vyučuje na jedné škole v jiném hrabství a tak mi nepravidelně a v různou dobu telefonuje. Kočka obvykle na zvuk telefonu nereaguje, ale někdy se zvedne a pospíchá k telefonu a mňouká – když zvednu sluchátko, je to vždy moje dcera.”

Vyprávěl jsem tu historku několika přátelům a jeden z nich je profesor, který hodně a často cestuje, a ten má kočku, která se někdy může zbláznit, běží k telefonu, shodí packou sluchátko a mňouká: vždy je to její pán.

Tyto jevy by se měly vědecky zkoumat, protože podle současné vědy by k nim nemělo docházet.

Ve druhé kapitole své knihy se zabývám schopností holubů vždy nalézt svůj holubník. V Británii je holubářství stále velmi populární, existuje zde kolem 200 000 holubářů (ve světě se jejich počet odhaduje na 5 milionů).

Holubi se ve zvláštních košících odvezou na neznámé místo (někdy až 800 km vzdálené) a jsou pak vypuštěni. Ten holub, který první přiletí domů, je vítěz. Jak holubi svůj holubník najdou? Nikdo neví. Stejně tak jsou ovšem schopna nalézt svůj domov i jiná zvířata. Tento fenomén je spojen s tím, čemu říkám tajemství migrace. Tisíce druhů ptáků a zvířat migrují. Vlaštovky odlétají do Jižní Afriky a pak se na jaře vrací do stejných hnízd. Cestu na stejná místa ale nacházejí i motýli, ryby (lososi, úhoři).
Záhada holubů je známa již velmi dlouho. I Charles Darwin přišel se svou teorií.Podle něho si holubi pamatují všechny zatáčky a směry cesty. Tato hypotéza byla seriózně zkoumána. Holubi byli umístěni do tmavých otáčivých bubnů na nákladních automobilech a v noci odváženi na neznámá místa. Někteří holubi byli dokonce převáženi omámení. Když se z této dramatické cesty zotavili, vypuštění holubi obletěli několik okruhů a pak se vydali přímým nejkratším směrem k domovu. Byli tam stejně rychle jako kontrolní holubi, kteří nebyli podrobeni tak krutým podmínkám.

Další teorie tvrdila, že holubi svůj domov “cítí” na velkou vzdálenost. I tuto teorii vědci zkoumali, zalepovali holubům nosní otvory včelím voskem, operačně přetínali příslušné nervové dráhy. Někteří takto zkoumaní holubi se sice zpočátku trochu motali a byli pomalejší než holubi zdraví, ale také se dostali domů.

Jiná teorie tvrdila, že se holubi orientují podle výrazných krajinných objektů. Ve 2. světové válce byli holubi hojně používáni i britskou armádou. Zachránili např. několik set anglických bombardérů, které v mlze a tmě musely nouzově přistát. Několik holubů, kteří dokázali nalézt správný směr a svůj domov i v husté mlze, v zimě a za větru, dokonce dostalo válečný řád. I tato teorie byla zkoumána, holubi dostali distorzní čočky na oči, aby neviděli, a přestože bylo několik jedinců chyceno jestřáby, protože přece jen létali nejistě a pomalu, většina z nich se dostala v pořádku domů. Protože byli oslepeni, naráželi v blízkosti svých holubníků do stromů, někteří přeletěli, ale pak se vrátili a svůj holubník našli.

Další teorie tvrdila, že holubi se orientují podle polohy slunce na obloze a s přesností úhlových vteřin vypočítávají svou pozici. Holubi ale nacházejí svůj domov i v noci a za husté oblačnosti. Při testech jim vědci prodlužovali den nebo zaměnili den za noc a naopak. Holubi byli trochu zmateni, vyletěli občas v pravém úhlu k správnému přímému směru, ale po několika kilometrech letu se opravili a pak už letěli nejkratší cestou přímo domů.

Teorie, že se holubi (a některé druhy hmyzu) orientují podle magnetického pole země, byla také zkoumána. Nevysvětluje to ale smysl pro nalezení domova. Kdybyste byli parašutisté a vypustili vás 800 km od domova, v noci, a měli jste kompas, zjistili byste kde je sever, ale ne směr kterým se máte dát k domovu. To byste museli mít mapu. Jakou “mapu” užívají holubi? Jak vědí kam letět?
Nevíme. Mohli bychom to nazvat holubím šestým smyslem, psychickou časovanou bombou, mimosmyslovým vnímáním – nevíme čím to je. Já osobně si myslím, že existuje něco jako spojení holubů s jejich domovem. Něco jako neviditelné pružné vlákno, které holuba přitáhne domů. Možná se jejich smysl pro navigaci podobá něčemu jako je proutkařství.

Experiment, který navrhuji, je opačného charakteru. Zatímco doposud byli holubi odváženi od domova, já navrhuji odvézt holubník od holubů. Stačí k tomu holubník na kolečkách.
Sám jsem tento experiment prováděl dvakrát, poprvé tady, v Irsku, v roce 1973, ještě než jsem se začal zabývat morfickými rezonancemi. Holubi mě zajímali od dětství. Nedávno jsem ten pokus zopakoval v jižní Anglii.

Když poprvé holubům odjedete s holubníkem, po chvíli svůj domov najdou, ale jsou zmateni, létají tam a zpátky. Ale to my bychom asi dělali totéž, kdybychom našli svůj dům o kilometr dál. Holubi si ale za chvíli (asi po třech pokusech) zvykli na to, že se jejich domov pohybuje, a tak jsme odjížděli s holubníkem dál a dál. Když jsme odjeli asi 8 km, našli svůj domov okamžitě. Není na tom nic divného, z výšky ho možná viděli. Jak to, že ale nalezli prakticky svůj domov okamžitě, když jsme odjeli s holubníkem 😯 km?

Ve válce dosáhli nejzajímavějších výsledků holubi italského námořnictva. Holubi byli na každé lodi a pomáhali i za velmi nepříznivého počasí udržovat spojení s velitelskou lodí i přes to, že se celá flotila denně pohybovala v rozsahu 100 km.

Tento experiment lze snadno provádět třeba i na školách a domnívám se, že odkrývat záhady migrace by mohla být fascinující záležitost. Prokážeme-li, že za schopností holubů nalézt svůj domov leží nějaká dosud neznámá síla, pomůžeme poodhalit i tajemství lidské orientace. Mnoho tradičních kultur si stále uchovává vynikající smysl pro orientaci, který naše civilizace již ztratila.
Jevy, které jsem uvedl, tedy domácí zvířata, která vycítí, kdy jejich pán přijde domů, kočky které reagují na telefon aj., mají své paralely ve světě lidí, tam jsou ale velmi zkreslené a neprůkazné. U zvířat tyto jevy vidíme v čisté formě. Domnívám se, že studiem našeho chování ke zvířatům a chováním zvířat k Zemi se můžeme mnohému naučit a mnohé pochopit. To nás zcela jistě přiblíží pochopení tradičním šamanským kulturám, ve kterých se tyto jevy považovaly za reálné a obvyklé po celé generace.To jen západní kultura tyto jevy posledních 300 let popírala. Velká spousta obyčejných lidí a dokonce i vědců, kteří chovají domácí zvířata, však také ví, že tyhle věci jsou obvyklé a reálné.
V poslední kapitole pojednávám o vědeckých iluzích. Co jsou to “fyzikální konstanty” – přírodní zákony? Například rychlost světla. Rychlost světla je považována za konstantní – ale ona není konstantní, neměnná. Docela podstatně se mění. Od roku 1928 do roku 1945 se rychlost světla snížila až o 20 km/sec, pak se opět začala zvyšovat. V roce 1972 pak byla rychlost světla raději určena definicí a metr byl redefinován pomocí vibrace a nikoli rychlosti světla.

Mění se ale např. i gravitační konstanta – před deseti lety byla její hodnota 6,61, dnes je to 6,72.
Odborníci metrologických ústavů odchylky připisují chybám při měření. Stará měření jsou opomíjena a ignorována, jakmile jsou známy výsledky nových měření. Hovořil jsem na toto téma s ředitelem metrologického institutu v Teddingtonu. Nedokázal vysvětlit, proč se rychlost světla mění. Zeptal jsem se: Výsledky jsou tedy upravovány tak, jak se předpokládá, že by měly vycházet? On by to prý nenazval tak jednoznačně… a právě při našem rozhovoru dostal na stůl “Poslední hodnoty fyzikálních konstant”…

Domnívám se, že “konstanty” se chaoticky mění a možná by se jejich hodnoty měly publikovat pravidelně, jako burzovní zpravodajství.

Rád bych se ještě zmínil o experimentech s lokalizací mysli. Byli jsme vychováni s utkvělou představou, že mysl je umístěna v naší hlavě. To je teorie, které se věří jen v naší západní kultuře a jen mezi vzdělanými lidmi a jen posledních 300 let. Ostatní lidé vždy věřili, že mysl a psychika není omezena tělem.

Podle konvenčního vědeckého názoru, když mne vidíte, jak tu stojím, světlo odražené od mé postavy proudí elektromagnetickým polem a vykresluje můj obraz na sítnici vašich očí. Přes zrakový nerv pak dráždí další oblasti ve zrakovém mozkovém centru. Všechny tyto změny se daří fyziologicky měřit. Potud je vše v pořádku. Ale pak se můj obraz jaksi záhadně objeví ve vašem mozku.
Já se domnívám, a navrhuji koncepci, která je tak jednoduchá, až je nesmírně obtížné ji pochopit, jako pracovní hypotézu, že vaše představa o mně je produkována (tedy ne jen interpretována) i vaší myslí a jako mentální projekce je umístěna právě tam, kde ve skutečnosti jsem – tady zde. Domnívám se, že proces vidění je dvousměrný a tak ho také chápou primitivní kultury, tibetští světci a jiní. Světlo podle nich směřuje od objektu dovnitř subjektu, ale zároveň jsou “vize” projektovány směrem ven, k pozorovanému objektu.

Svět je naplněn našimi mentálními představami. Všude okolo nás jsou naše mysli. Naše mysl se “dotýká” toho, co vidí. Když se díváme na vzdálenou hvězdu, v jistém smyslu se naše mysl té hvězdy “dotýká”.
Jestliže je tato hypotéza správná, pak ovšem bude mít nedozírné důsledky. Možná i zvířata a hmyz dělají stejné věci – celý svět je nacpán mentálními projekcemi. A možná i slyšení je téže podstaty jako vidění. Je-li tomu tak, jsou-li naše mysli v kontaktu s věcmi, na které se díváme, pak samozřejmě vše, co pozorujeme, také svým pozorováním ovlivňujeme, měníme.

Dovolte mi to říci jinak: jestliže se na někoho, třeba zezadu, díváme a on neví, jestli se na něho díváme, můžeme ho tím, že se na něho díváme, ovlivnit? Existuje nějaký smysl, který mu prozradí, že se na něho díváme?

Jestliže si položíme otázku takto, uvědomíme si, že existuje další velmi rozšířený jev, se kterým se prakticky každý z nás setkal – totiž že poznáme, cítíme, když se na nás někdo dívá zezadu.

Co o tom fenoménu říká věda? Nic. Velmi jednoduchý experiment (jedna osoba se druhé dívá na zátylek a do jednoduchého protokolu zaznamenává její reakce) by mohl objasnit, jestli tento fenomén skutečně existuje.

Domnívám se, že to je další příklad, jak by mohl být svět “vědy” otevřen pro širokou veřejnost. Jsou to všechno experimenty, které, je-li motivován, by mohl provádět každý z nás.

Domnívám se, že věda by takto mohla a měla být velmi rychle “otevřena” a že toho pak objevíme spoustu nejen o sobě samých a o světě okolo nás: věda by pak mohla být i docela pěkná zábava.

Z audiozáznamu přeložil Vlastimil Marek

Archiv KPUFO