Malý svět jest člověk

„Alternativní medicína“ vede k alternativnímu pohledu na svět
Tento esej se chce zabývat rozdílem mezi alternativní a experimentální medicínou se zvláštním ohledem na to, jak praktikování těchto jednotlivých systémů ovlivňuje pohled člověka na sebe samého i na okolní svět včetně jeho duchovního rozměru. Autor se zde bude snažit doložit, že zatímco experimentální medicína je ve své podstatě neideologická, žádný ze systémů medicíny alternativní nelze provozovat bez toho, aby tím byl alespoň do určité míry ovlivněn pohled na okolní svět či definován světový názor stoupence příslušného systému. Jelikož však „stoupenec“ není totéž co „konzument“, není na druhé straně ani možné klást rovnítko mezi užívání alternativních léčebných postupů a světový názor uživatele.
Dříve než přistoupíme k vlastní problematice, je nutno určit, k čemu vlastně alternativní medicína představuje protějšek. Ten bývá označován celou řadou pojmů, z nichž mezi nejčastěji používané patří medicína školská, oficiální, vědecká, klasická či alopatická. Přiznám se, že ani jeden z nich nepokládám za příliš uspokojivý. Zatímco první tři mají pejorativní přídech školometství, oficiální propagandy či „vědeckého světového názoru“, nic takového jako „klasická medicína““ vlastně neexistuje. Většina postupů užívaných „klasickou“ medicínou je totiž výrazně mladší než postupy medicíny alternativní. Co se pak týče „alopatické medicíny“, tento pojem byl vytvořen Samuelem Hahnemannem výhradně jako opak jím prosazované medicíny homeopatické a při bližším zkoumání bychom mohli doložit, že k „alopatické““ medicíně patří i celá řada takzvaně alternativních léčebných postupů.

Pro účely tohoto pojednání jsem proto navrhl pojem „medicína experimentální“, protože nové „klasické“ vyšetřovací a léčebné postupy vznikají typicky hierarchickou řadou experimentů, na jejichž počátku jsou laboratorní pokusy a na konci takzvaná randomizovaná studie, která srovnává výsledky nově vytvořeného postupu na dvou či více skupinách pacientů. Randomizace tvoří skutečný „svatý grál“ experimentální medicíny a spočívá v náhodném rozdělení pacientů do skupin, z nichž alespoň jedna je vyšetřována či léčena postupem novým a jiná tvoří srovnávací soubor, vyšetřovaný či léčený již ověřenou a reprodukovatelnou metodou. Je ovšem nutno mít na paměti, že tato definice je velmi zjednodušující, protože samotná metodologie provádění experimentuje samostatným oborem a úspěch pokusu (tedy kvalita získané odpovědi) do značné míry závisí na jeho uspořádání (tedy na tom, zda je správně položena otázka).

Je zřejmé, že těžkopádnost, jistá rigidita a důraz na reprodukovatelnost postupů experimentální medicíny je její největší nevýhodou. Ta se snad nejvíce projevuje v neuspokojivém vysvětlení individualizovaných otázek (Proč právě já jsem onemocněl? Proč právě u mě se léčba nedaří?), ale i v běžné léčebné praxi. Ideální (či idealizovaný) praktikant experimentální medicíny by měl být lékař široce vzdělaný, který dokáže nahlížet na jednotlivosti v rámci celku, je si vědom omezení vyplývajících z experimentální metodologie a vládne touto metodologií natolik zručně, aby byl schopen individualizace léčebných postupů a nedostával se přitom do rozporu se známými fakty. Navíc by měl mít na každého dosti času. Na jedné straně tyto požadavky jistě většina z nás uzná za patřičné a žádoucí, na druhé straně se málokdo rozumný bude divit, že se v ordinacích namísto těchto pohádkových bytostí střetáme spíše s upocenými lékařskými nedouky či úzkými specialisty, kteří vyšetřují a léčí nikoli podle potřeb jednotlivých pacientů, ale často ordinují vyšetřovací či léčebné postupy pouze proto, že je náhodou umějí.

Jestliže jsme si takto definovali (a současně pohaněli) medicínu experimentální, je již snadné pochopit, v čem spočívá atraktivita medicíny alternativní. Ta namísto těžkopádného, zdlouhavého a drahého experimentování přináší okamžitý osobní prožitek, namísto zprůměrovaných výsledků individuální pohled na nemocného, namísto úzké specializace zasazení problému do širokých souvislostí a namísto léčby titulovanými hlupáky citlivý přístup mistrů, povolaných samotným Bohem či Prozřetelností.

Za to vše je ovšem nutno zaplatit určitou cenu. Bez ohledu na opačná tvrzení odpůrců experimentální medicíny je její nejsilnější zbraní nezávislost na jakékoli ideologii – klasickým příkladem je vítězství průkazných genetických pokusů tmářského mnicha Řehoře Mendela nad „pokrokovým“, avšak z hlediska výsledků impotentním lysenkismem. Při provádění experimentů je pochopitelně nutné vzít v úvahu přírodní či fyzikální – jiným slovem materiální -zákonitosti, není však třeba stát nutně materialistou.

Metodologie experimentální medicíny sice neumožňuje na některé otázky poskytnout zcela uspokojivou odpověď, avšak na druhé straně její neideologická podstata umožňuje využívat experimentálně získané poznatky lidem s nejrůznějšími kulturními, společenskými či náboženskými názory. Naopak univerzalismus celé řady systémů alternativní medicíny přímo vyžaduje, aby se tyto systémy zabývaly i okolním světem nad rámec problematiky zdraví a nemoci. Tato skutečnost nám ostatně umožní uvědomit si další důležitou věc: neexistuje jedna všeobjímající „alternativní medicína“ ale je celá řada „alternativních“ systémů léčení, které se od sebe liší právě svými východisky a důsledky.

Vděčnou ilustrací tvrzení uvedených v předchozím odstavci je homeopatie. Tento léčebný systém (nebo systémy, protože v současné době existuje několik homeopatických škol, mezi nimiž panují vztahy ne právě přátelské) je založen nejen na předpokladu, že léčivá látka je schopná působit v množství „menším než malém“, ale i na víře, že čím vyšší je ředění a čím menší koncentrace léčivé látky, tím účinnější preparát bude. Jelikož je dobře známo, že některá vysoká ředění neobsahují ani jedinou molekulu léčiva, je nutné předpokládat, že molekuly „ředidla““ jsou uspořádána do organizované struktury, která je schopná nést otisk látky, která v ní kdysi byla rozpuštěna. Toto ovšem odporuje veškerým fyzikálním zákonům a vyžaduje od skutečně přesvědčeného stoupence homeopatie „alternativní“ názor na povahu a uspořádání hmoty. Stejným příkladem je i v homeopatii užívaný princip „dynamizace“. Jedná se o postup, kdy je účinnost homeopatického léku posilována protřepáváním nádobky v ruce homeopata, čímž do ní má přejít blíže nespecifikovaná (a pochopitelně žádným přístrojem nedetekovatelná) životní síla. Mimochodem, byla-li řeč o vzájemné nevraživosti jednotlivých homeopatických škol, je příznačné, že jednou z příčin sporů mezi školou francouzskou a anglickou spočívá v tom, je-li „dynamizace“ prováděná mechanickou třepačkou stejně účinná jako „dynamizace““ prováděná lidskou rukou.

Podobně v nejrůznějších systémech východní medicíny je předpokládána existence drah, které mezi sebou spojují jednotlivé lidské orgány a v posledku i spojují člověka s přírodními silami, vyššími bytostmi, či samotným universem. Tyto dráhy neodpovídají průběhu drah nervových, ani průběhu cév či jakýchkoli dalších struktur, které byly v lidském těle nalezeny. Předpokládají tedy „alternativní““ přenos signálů nezávislý na materiální podstatě lidského těla. Samozřejmě, je-li takový přenos možný v rámci lidského jedince, nic nebrání vzájemnému duchovnímu otevření více jedinců vůči sobě, přírodě či vesmíru.

Na celou věc je ovšem možno nahlédnout i z opačného hlediska, a sice tak, že mnoho systémů alternativní medicíny vzniklo jako jedna z větví určitého náboženského či filosofického světového názoru.

Hinduismus, taoismus, theosofie, antroposofie i další náboženství a náboženská hnutí vyprodukovala své vlastní způsoby léčení, založené na svých duchovních principech.

Tyto způsoby léčby, zhusta pragmaticky přebírané západní společností, ovšem nejsou plně srozumitelné bez znalosti příslušných duchovních základů. Proto alespoň hlavní představitelé jednotlivých směrů alternativní medicíny jsou ve větší či menší míře zastánci obdobného pohledu na svět, jako je ten, z něhož příslušný léčebný či léčitelský systém vyšel.

Tím se dostáváme k poslední otázce, kterou se chce autor tohoto eseje zabývat. Není totiž možné pominout rozpor mezi světonázorovými základy jednotlivých systémů alternativní medicíny a faktem, že řada konzumentů – ale i poskytovatelů -alternativních léčebných postupů se zajímá pouze o zdravotní či finanční přínos příslušné metody, nikoli o světový názor s ní spojený. Tento rozpor je vysvětlitelný pragmatismem uživatelů, ale i poskytovatelů alternativní léčby. Za prvé, běžný uživatel akupunktury či homeopatických globulí bere příslušný způsob léčení pouze jako jeden z mnoha produktů, které jsou na trhu k dispozici a mezi nimiž je možno se rozhodovat na základě poměru žádoucích a nežádoucích účinků, dostupnosti a ceny. Poměrně značná část uživatelů alternativních postupů volí určitý způsob léčby s ohledem na individuální přístup léčitele, který je v protikladu k odlidštěnému přístupu experimentální medicíny. Světový názor, který je skryt za nabízeným produktem, je nezajímá a nejsou-li s průběhem či výsledkem léčby spokojeni, sáhnou příště po jiném zboží. Navíc nelze pominout i jistý „útěšný“ vliv řady alternativních léčebných postupů či rozhovorů s léčitelem – ať už se jedná o různá „pročišťování“, řešení psychických problémů nebo poskytování katarze a rozhřešení.

Provozovatele alternativních léčebných metod je možno rozdělit do dvou skupin. Špičkové autority jednotlivých odvětví alternativní medicíny jsme již zmínili v předminulém odstavci a ještě se k nim vrátíme. Druhou skupinu tvoří absolventi medicíny, tedy lékaři, kteří jednu či více alternativních metod zvolí k obohacení nabídky poskytovaných služeb, přičemž v systémech solidárního zdravotního pojištění není bezvýznamná ani finanční stránka věci (za alternativní medicínu se platí zásadně v hotovosti).

Ani tito poskytovatelé tedy nemusí být přesvědčenými zastánci filosofie, na níž je příslušná metoda založena, nejsou však ani pokládáni za autority v oboru. Těmi jsou nejčastěji nelékaři, ve velké míře vysokoškolsky vzdělaní lidé humanitního či technického zaměření. Často jde o vystudované filosofy, psychology či inženýry, málokdy o absolventy přírodovědných škol. Tito lidé skutečně ve velké míře principy příslušného myšlenkového směru vyznávají. I oni jsou však pragmatici v tom smyslu, že jim jde více o získání klientů než učedníků a také většinou nelpí na čistotě svého světového názoru (pokud ovšem sami nenabízejí světový názor vlastní).

Je nad rámec tohoto článku (a znalostí autora) zabývat se otázkou, do jaké míry přece jen ovlivňují postupy alternativní medicíny světový názor běžného konzumenta. Osobně se domnívám, že do určité míry ano, nedokážu však posoudit, nakolik běžný uživatel vnímá postupné pronikání myšlenek, na nichž jsou tyto metody založeny, do svého povědomí a co to znamená pro jeho duchovní život. Jedno je ovšem jisté. V současném světě, kde i jednotlivé duchovní směry a náboženství spolu soupeří namnoze podle pravidel tržní ekonomiky, mohou být postupy alternativní medicíny docela vítanou šlehačkou na duchovním životě řady těch, kteří se v rámci tohoto tržiště pohybují.

MUDr. Robert Pytlík je lékař, zabývá se léčbou a výzkumem onemocnění krvetvorby.

Z časopisu DINGIR 3/2005. (http://www.dingir.cz)

Děkujeme redakci za možnost seznamovat Vás s těmito články.