Jak proti stresu?

Pozor na nečinnost a apatii
Obecně se má za to, že ať je stres vyvolán záporným či kladným citovým vzrušením, může být pro lidské zdraví nebezpečný. Ale je tomu tak skutečně vždycky? Vždyť již bylo dokázáno, že klidný život není zárukou dobrého zdravotního stavu.

Jsou případy, kdy se pacient se žaludečními vředy vyléčí, ale nečekaně se u něho objeví hypertenze; sotva se hypertenze odstraní, dostaví se srdeční potíže. Jaký je k tomu důvod? U všech těchto chorob byla zjištěna jedna a táž příčina — psychosomatická porucha (soma znamená řecky tělo). A této poruše padne za oběť nejzranitelnější místo v organismu. V lékařství existuje dokonce směr, který hlásá, že existují choroby způsobené tím, že negativní citové vzrušení nebylo ventilováno.

Tento směr je založen na přesvědčení, že dnešní civilizace s křehkými, složitými mezilidskými vztahy a různými morálními tabu naučila lidi ovládat se. A tak bezprostřední reakce na takzvaný negativní stres, vlastní našim prapředkům (útěk, boj, nářek atd.), se dnes zpravidla nedostavuje. Emoce se potlačí, ovšem organismus tím trpí.

Stoupenci uvedeného směru a jeho zakladatel americký vědec F. Alexander hodnotí například hypertenzi jako důsledek dlouhodobého napětí a vůle jednat ač to nebylo možné, žaludeční vředy jako důsledek neukojené potřeby bránit se a bronchiální astma jako symbol volání o pomoc.

Ale jsou fakta a jevy, na něž toto schéma neplatí. Například za války, kdy negativní citové vzrušení prudce narůstá, strava a životní podmínky jsou nesrovnatelně horší a lidské síly jsou, jak se zdá na samé hranici možností, mnoho psychosomatických chorob zcela mizí.

Jiným takovým paradoxem je choroba z nadměrného úsilí. Mistrovsky ji popsal Jack London v románu Martin Eden. Hrdina po řadu let usiluje o slávu, avšak na jejím vrcholu tragicky končí, deprese ho dožene k sebevraždě. Tato choroba se obyčejně objeví po dosažení cíle v případě, že člověk žádný další cíl nemá.

Můžeme připomenout ještě stres vyvolaný monotónností neměnné situace, která zdánlivě ničím nedráždí — až na tu svou neměnnost.

Jestliže vyznáváme názor, že souvislost mezi psychickým stavem a zdravím není určována citovým prožitkem (záporným či kladným), čím tedy? Na tuto otázku odpovídají dva sovětští vědci Vadim Rotenberg a Viktor Aršavskij. Podle jejich přesvědčení je základním faktorem ovlivňujícím zdraví charakter našeho chování, zda je v něm vůle po aktivaci či není.

Za aktivaci považují tito vědci buď snahu změnit vzniklou situaci, nebo, je-li to nemožné, změnit svůj poměr k ní; je to aktivní hledání východiska. Vzdát se jakéhokoliv řešení situací, kapitulovat, znamená pocítit nesmyslnost jakéhokoliv konání, bezperspektivnost a beznaděj. Takový postoj může být nejen projevem deprese, ale také určité ochablosti, kdy je člověk pasivně uspokojen se sebou samým a s celým světem. Aktivní čin i v silně negativní stresové situaci je lepší než nečinnost a apatie.

Lékař, který obětavě pracuje v těsném kontaktu s epidemiemi a nebezpečnými infekčními onemocněními, bývá proti nim často odolný. Vědec, který soustavně věnuje volný čas tvůrčí práci, bývá dlouho živ. A naopak je známo, že aktivní lidé po odchodu do důchodu rychle chřadnou, nenajdou-li pro svou aktivitu uplatnění.

Vysoká aktivace má závažný biologický význam, zvyšuje odolnost organismu proti škodlivým vlivům. Proto ani při dlouhodobém stresu nemusí po vypětí nutně následovat ochabnutí; určité vysílení může nastat tehdy, je-li aktivita vystřídána pasivitou.
O mozkovém mechanismu aktivace je zatím známo velmi málo. Vědci se domnívají, že se dá sotva vysvětlit činností určité oblasti mozku. Předpokládají, že aktivace souvisí s obsahem noradrenalinu v mozku. Ostatně je známo, že k depresi dochází z velké části v důsledku snížení obsahu katecholaminů v mozku, z nichž jedním je právě noradrenalin.

Čtení č. 5, 1987, s. 57 – 59