Nostradamus (3)

Skepse

Skepse prvního …

Námitky skeptiků k Nostradamovým proroctvím lze shrnout zhruba do dvou okruhů:

Jednak – jsou to, čím se dnes zabýváme, vůbec původní Nostradamova proroctví? Nakolik byla zkreslena přepisovateli, překladateli nebo ziskuchtivými a senzace vytvářejícími nakladateli?

Otázky tohoto typu ovšem předpokládají, že alespoň původní Nostradamova proroctví mají jakýsi smysl, který lze snad odhalit, podaří-li se nám zbavit je právě onoho nánosu dodatečných nepravd či polopravd. Tímto směrem, jak jsme se pokusili ukázat v předchozím dílu, jsme došli k jisté “míře úspěšnosti“ Nostradamových předpovědí, činící za daných předpokladů oněch 12 %.

… a druhého stupně

Druhý okruh námitek je pak mnohem tvrdší a v podstatě pochybuje o smyslu Nostradamových (příp. jakýchkoliv) proroctví jako takových. Jedná se zde tedy o určitý vyšší, či spíše absolutní stupeň skepse, tvrdící:

Nostradamova proroctví jsou nevyložitelná! Je to snůška jakýchsi náhodných, byť zajímavých či působivých výroků, které však nemají žádný vztah k realitě, ani minulé ani budoucí. Vedeni pouze svou vlastní pošetilostí, pokoušíme se jim dodatečně a naprosto krkolomně přisuzovat reálný význam. Upadáme tak do iluzí nejen o schopnostech Nostradamových, ale i o našich vlastních, činících z nás jakési důmyslné historické detektivy.

Svět chce být klamán, a proto je klamán!

Jak je to tedy? Tak se v případě Nostradamových proroctví ptáme již po několikáté.

Inu, konečný závěr si musí udělat každý sám. Mysterydogs k tomu nyní, stejně jako v obou předchozích dílech, mohou pouze nabídnout některé možné pohledy na tuto spletitou problematiku.

Nezbytné vědomosti vykladače

Je dosti rozšířeným omylem, že o výklad Nostradamových proroctví (pod čímž jsou míněna zejména jeho nejpopulárnější Centuria) se vlastně může pokusit kdokoliv, a to zpravidla ještě na základě již dostupného překladu do svého mateřského jazyka. Po prostudování Lemesurierových [1] výsledků i postupů jsme nabyli přesvědčení, že o seriózní výklad, a to výhradně na základě originálního francouzského textu, se může pokusit pouze ten, kdo (stejně jako uvedený autor) splňuje přinejmenším tyto základní požadavky:

Je znalcem dobové francouzštiny, nejlépe i latiny nebo řečtiny, které se též občas v textech objevují. Nenechá se zaskočit francouzskými archaismy a zná aktuální reálie Nostradamovy doby. Pak může lépe porozumět prorokovým jinotajům, na druhou stranu mu nebude podsouvat interpretace, které by Nostradamovi na úrovni jeho doby a jeho znalostí byly zcela cizí.

Další lingvistická a stylistická úskalí

Nostradamovo jinotajné vyjadřování, v němž pro nás dnes bezpochyby spočívá významná, ne-li hlavní součást magické podmanivosti jeho proroctví, mělo několik důvodů. Jednak se zdá, že velký prorok si byl tohoto účinku na své budoucí čtenáře a vykladače dobře vědom a tento způsob psaní používal, řečeno dnešními slovy, jako součást svého image.

Dále předpokládal, že nejednoznačné a málo srozumitelné výroky nebudou budit jinak bdělou pozornost inkvizice.

V neposlední řadě šlo Nostradamovi i o dodržení zvláštního desetislabičného verše, což se mu ovšem stejně vždy nepodařilo.

V rámci těchto postupů používá prorok často k jakémusi klamání či zastírání při vyjádření původních pojmů jiných avšak stejně či podobně znějících slov. To mnohdy téměř znemožňuje jasný výklad i fundovanému znalci. Vybíráme několik z příkladů, které uvádí Lemesurier [1]:

Záměna slova “tres“ (velmi) za “trois“ (tři), nebo výrazu “sang humain“ (lidská krev) za slova “cent, main“ (sto, ruka). Je jistě zřejmé, že takovéto “maličkosti“ mohou podstatně ovlivnit význam původního francouzského textu.

Jmenovaný anglicky píšící badatel mimo to připomíná, že když studoval dřívější překlady Nostradamových proroctví, nalezl v nich množství vážných lingvistických chyb, pozměňujících význam původní formulací. Jinou otázkou je, zda jsou tyto chyby výsledkem neznalosti překladatelů, nebo jejich záměrné snahy o ovlivnění významu; ani tuto možnost nelze spolehlivě vyloučit. Resp. je dokonce nutno s ní počítat, jak si ukážeme dále.

Úskalí mateřštiny

Řekli jsme si sice, že překlad není prostředkem, který by byl vhodný pro primární studium či výklad Nostradamových textů, ovšem naprosto drtivá většina čtenářů je přesto na překlad do své mateřštiny odkázána. Je-li jí v našem případě čeština, pak se zde mnohdy objevuje další kámen úrazu, spočívající v nutnosti překladu vícenásobného (obvykle dvojnásobného). Což neznamená nic jiného, než zdvojení formulačních úprav a kompromisů, spojených s každým překladem, a to tím víc, pokud se jedná o překlad veršů.

Tak se v případě uváděné Lemesurierovy knihy [1], převádějící Nostradamovy texty do angličtiny, uplatňují navíc ještě úskalí překladu z angličtiny do češtiny. Tyto problémy ve své poznámce ke knize názorně vysvětluje i překladatel Jiří Kobělka. Stál před úkolem přeložit řeč vázanou, v co nejvyšší míře zachovat nostradamovský desetislabičný verš a přitom se vypořádat s rozdílnou délkou jednotlivých anglických (krátkých) a českých (delších) slov.

Aby toto splnil, musel sáhnout k jistým úpravám, mírně pozměňujícím i původní význam textu. Tak např. na místo původního příliš dlouhého slova “Portugalsko“ použil kratšího “Lisabon“.

Jistě žádná tragédie, představme si ovšem, že změny tohoto typu byly prováděny u obou stupňů překladu, a že k tomu přistupují i další zkreslující vlivy, o nichž jsme se buďto již zmínili, nebo tak právě učiníme dále.

Problém logických souvislostí

Vykladači se dodatečně snaží spojovat spolu logicky související čtyřverší. Není ovšem zdaleka jisté, zda právě tuto “naši logiku“, a pokud vůbec nějakou, Nostradamus původně předpokládal.

Pro nás se však tato souvislost stává hlavním znakem, dle kterého, možná do značné míry neoprávněně, spojujeme jednotlivá čtyřverší do jakéhosi “dějinného příběhu“.

Příkladem může být popis zabití krále Jindřicha II. a následné likvidace nešťastného viníka. Každé ze čtyřverší bylo uvedeno v naprosto jiné knize (Centurii), vykladač však přesto došel k přesvědčení, že k sobě jaksi patří.

Dalším příkladem mohou být pasáže, vztahující se k Hitlerovi. Opět, první a třetí z nich patří do naprosto rozdílných Centurií, druhá potom vůbec není čtyřverším, ale patří mezi šestiverší. Není tedy jejich společná souvislost jen naší iluzí, přičemž některé pasáže mají patřit do jiných příběhů, majících nám případně sdělit něco jiného?

Jablko nedaleko stromu

V případě nešťastné smrti krále Jindřicha II. uvádějí již citovaní tři němečtí a poměrně skeptičtí autoři [2], že Nostradamus zde vůbec neměl na mysli smrt krále, ale velmi alegorický popis jakéhosi význačného astrologického (ovšem zároveň i astronomického) úkazu, vlastně “nebeského znamení“, které se zjevilo na obloze.

Zpětné přiřazení příslušného Nostradamova čtyřverší nešťastné turnajové nehodě, provedl prý až prorokův syn César. Zveřejnil tento postup až téměř padesát let po otcově smrti, ve svém díle “Historie et Cronique de Provence“ (1614). Nostradamus sám prý tento způsob výkladu příslušných čtyřverší (v tomto, ale i v řadě jiných případů) původně vůbec neuvažoval.

Nezdá se tedy, že by César zdědil otcovo prorocké nadání, zato však zřejmě talent, jak proroctví zpopularizovat a dobře prodat. Celá záležitost byla ještě o to významnější, jak uvádějí zmínění autoři, že César tak ukázal všem svým následovníkům či napodobitelům cestu k úspěchu. Prodejnost díla se zvyšovala tím, jak stále narůstalo úsilí o dodatečné a ničím nepodložené vzájemné přiřazení uplynulých událostí a Nostradamových výroků.

Všeobecné varování

Skeptičtí badatelé dokonce uvažují o tom, že Nostradamus neměl původně vůbec na mysli proroctví konkrétních událostí, tak jak je dnes interpretujeme my, ale spíše jakési univerzální varování lidstva před násilím a nesnášenlivostí [2]. Což bylo dobově a důkladně opepřeno Antikristy a Armagedony. Ostatně lze předpokládat, že Nostradamus jako vzdělanec a lékař si byl tohoto stálého společenského nebezpečí dobře vědom. A to nejen ve své době, ale byl pravděpodobně schopen i uvědomit si budoucí, stále narůstající, ohrožující potenciál lidstva.

Převažujícímu “univerzálně varovnému“ charakteru proroctví by zřejmě nasvědčovala i jeho vlastní, již dříve uvedená poznámka o přehnaných závěrech, které může jeho dílo vyvolat.

Marný útěk před gilotinou

Zmíněná trojice autorů [2] uvádí i další “velmi úspěšný“ příklad zcela náhodného a logicky nijak nepodloženého ztotožnění proběhlé historické události s jedním ze čtyřverší. Jednalo se o útěk Ludvíka XVI. a jeho rodiny do Varennes po francouzské revoluci roku 1791. Uprchlíci zde byli zajati a s mohutnou eskortou posláni zpět do Paříže, kde král roku 1793 skončil pod gilotinou.

Nostradamus původně sestavil nenápadné a nevýznamné čtyřverší popisující jakousi, i když typicky temnou a dramatickou cestu v okolí Varennes, dokonce za použití údajů či formulací z jednoho z nejstarších francouzských “turistických průvodců“ jistého Charlese Estienna z roku 1552. Podnikavci jdoucí ve stopách Césarových pak z této náhody dodatečně udělali uvědomělou Nostradamovu věštbu o marném útěku krále před smrtí.

Lidová tvořivost

Lemesurier [1] dále připomíná, že nyní je známo zhruba 940 čtyřverší. Podezřelé je nejen to, že tento počet dle různých okolností kolísá, ale vůbec samotná jeho výše. Kritičtí nostradamovští badatelé mají obvykle za to, že počet čtyřverší, která dokázal prorok za svého života skutečně vytvořit a zveřejnit, byl podstatně menší. Je velmi pravděpodobné, že již řečení podnikavci nejenže dodatečně přizpůsobovali výklady, ale vytvářeli i čtyřverší zcela nová, která podsouvali zemřelému Nostradamovi. Jednalo se přitom o “proroctví“ šitá na míru a vztahující se nikoliv už k budoucnosti, ale k událostem právě proběhlým. Tedy dodatečný výklad nedávné a známé minulosti, “tvářící“ se ovšem jako dávné proroctví neznámé budoucnosti.

Inspirovaní interpreti

Podobně postupují i tzv. “inspirovaní interpreti“ [2], kteří toho, zejména za období 20. stol., mají nemálo na svědomí. Jsou to badatelé, kteří došli k přesvědčení, že natolik odhalili systém Nostradamova prorockého myšlení, a natolik se do něj vcítili, že mají právo jeho původní proroctví vykládat velmi volně, či spíše svévolně. Jde skutečně o svévolnou interpretaci či úpravu po staletí známých proroctví na základě vlastního uvážení tak, aby odpovídala zejména globálním politickým událostem druhé poloviny 20. stol.

Z nejznámějších autorů tohoto druhu uveďme alespoň dva. Jednak jistého Rogera Frontenaca, francouzského odborníka na šifrování. Je přesvědčen, že Nostradamovo umění dešifroval tak přesně (jak tvrdí skeptici, ze použití těch nejdobrodružnějších manipulací s původním textem), že má dokonce právo samotného proroka jaksi korigovat. Nicméně, jeho svévolná interpretace Nostradama, kterou knižně vydal v padesátých letech 20. stol., se tehdy, jak jinak, stala bestsellerem. A o to zřejmě především šlo.

Druhým je jistý Vlaicu Ionescu, rumunský nostradamovský badatel, žijící v USA. Dnes se honosí tím, že na základě Nostradama předpověděl pád komunistického režimu v Evropě. Dodejme ovšem, že to udělali i mnozí jiní, a to dokonce přesněji a bez Nostradama. Při vší slávě se ovšem pan Ionescu nehlásí k jedné drobné chybičce svého proroctví. Tou byla jím předpověděná a s pádem východoevropského komunismu spojovaná třetí světová válka [2].

Hledání globální koncepce

A tím se vlastně dostáváme k typické “nostradamovské nemoci“ tohoto a minulého století, totiž k hledání globální koncepce, tedy předpovědi nějakého uceleného toku dějin, očekávatelného v tomto, pro nás vrcholně aktuálním období.

Koncepce hledané pro druhou polovinu dvacátého století směřovaly obvykle ke třetí světové válce, kterou vyvrcholí spor mezi Západem a Východem. Východiskem těchto představ nebyla jen typická Nostradamova chmurná líčení, ale zejména reálná situace řekněme v 50.-70. letech dvacátého století. Další významný podnět ovšem představovaly některé Nostradamovy formulace o hordách z východu, spojovaných někdy i s poměrně nejasným přívlastkem “rudé“, které napadnou západní Evropu.

Ovšem jak my již nyní víme, nestalo se tak. Což je jednak zajisté dobře, zároveň to ovšem vede neklidné duše ke hledání nové koncepce. O to se v roce 1993 pokusil Peter Lemesurier, navrhující toto [1]:

Invaze z Východu?

Měli bychom očekávat masivní invazi hord z východu (pravděpodobně fanatických muslimů) do jižní Evropy. Do roku 2000 dosáhnou tito útočníci Itálie, roztrousí se podél severoafrického pobřeží a přes Španělsko proniknou do jižní Francie. Papež bude nucen uprchnout do Rhônského údolí, kde bude pronásledován, dopaden a nakonec zabit. Mimochodem, násilnou smrt papeže odvozovali mnozí vykladači nejrůznějších (tedy nejen Nostradamových) proroctví i z tzv. třetího fátimského proroctví. My už však dnes osud bývalého papeže známe a víme tedy, že veškerá proroctví kalkulující s jeho násilnou smrtí se opět zmýlila.

Vraťme se však ke zmíněnému výkladu: Katolická církev bude prý pronásledována a Vatikán zničen. Pomocí nějaké speciální střelné zbraně dobudou útočníci zbytek Francie, průnik do Anglie se jim však nepodaří. Naopak, z Británie a Německa povstane protiútok, který postupně vyžene agresory z celé Evropy. Ti budou poté pronásledováni až na Střední východ novým charismatickým vůdcem Západu, který sám sebe prohlásí za krále (nebo alespoň vládce) převážné části Evropy; a to prý po vzoru Karla Velikého (742-814), někdejšího krále a vrcholného sjednotitele francké říše, později císaře římského.

Budoucnost nebo minulost?

My už dnes víme, že ani tato koncepce se nesplnila. Což je samozřejmě také dobře. Ovšem z hlediska faktů je to prostě jako vždy: Snad by se při dobré vůli našlo v proroctví pár jednotlivostí, alespoň nějak korespondujících se známou realitou, avšak celek, tedy souhrn všech těchto detailů, s ní nemá naprosto nic společného.

Kupodivu, popis útoku protikřesťanských hord z východu v některých rysech alespoň velmi zhruba odpovídá tažení Arabů (Saracénů) přes severní Afriku do Evropy (resp. Španělska a části dnešní Francie), ke kterému ovšem došlo v 8. stol. Nejspíše je to jen náhoda. Anebo nebyly Nostradamovy vize jen proroctvími, směřujícími do budoucnosti, ale někdy i obrazy dějů již dávno minulých? Nevíme a nevěděl to možná ani on sám.

Zapomenutá Amerika?

V souvislosti se zmiňovanou neobvyklou zbraní nás napadá útok fanatických muslimů v New Yorku 11. září 2001. Jistě se najdou i tací, kteří budou ochotni v souvislosti s prorokovaným pronásledováním útočníků a novým charismatickým vůdcem Západu vidět postavu presidenta Bushe a současné či nedávné americké vojenské aktivity na východě. Ovšem tato záležitost zůstane nejspíše jen zajímavým námětem pro případ, že by se někdo rozhodl příliš “lokálně francouzské“ Nostradamovy vize poněkud zmodernizovat, tedy zamerikanizovat. Ano, lze tvrdit, že Nostradamus se prostě spletl a zaměnil svou jistě milovanou vlast, Francii, či dokonce celou Evropu, s jakousi, tehdy nejspíše ještě málo známou a málo zajímavou zemí kdesi za oceánem.

Neúnavní Nostradamovi obdivovatelé pak mohou dále spekulovat o tom, že Nostradamus si třeba rok 2000 spletl, dejme tomu s rokem 3000. Takže z hlediska v budoucnu hrozícího globálního válečného konfliktu, stále ještě nejsme jaksi “za vodou“.

Ano, do spekulací lze pojmout cokoliv, řetězec na sebe se vršících krkolomných předpokladů, či spíše rovnou nesmyslů, může pokračovat prakticky do nekonečna.

Terorismus?

A dovolme si zde ještě poslední fantazii: Může onomu líčenému útoku z východu ve skutečnosti odpovídat spíše tiché pronikání muslimských teroristů do západní Evropy a Ameriky? Jde zde právě o takový případ, kdy, jak píše Nostradamus svému synovi, jsou z proroctví činěny přehnané závěry?

Tedy řekněme, že z jakési tiché diverze, občas vybuchující v ojedinělých i když závažných tragédiích, udělali interpreti hned třetí světovou válku, i když nikoliv již komunisticko-kapitalistickou, ale křesťansko-muslimskou? Nevíme.

To však přesto ještě není vše, co bychom k danému tématu chtěli říci. Proto doporučujeme laskavým čtenářům, aby si nyní otevřeli následující čtvrtý a již opravdu poslední díl našich toulek nostradamovským světem.

Literatura

Lemesurier P.: Nostradamus příštích padesát let. Středoevropské nakladatelství, s.r.o., Ostrava, 1997, (originál – Nostradamus: The Next 50 Years, Piatkus Books, London, 1993).
Fiebag P., Gruber E., Holbe R.: Mystica. Weltbild, 2004.