Osobnost: FRANTIŠEK KAHUDA

Prvé měsíce roku jsou pro nás příležitosti vzpomenout nedožitých narozenin a současně i výročí úmrtí prof. RNDr. PaeDr. Františka Kahudy, CSc. (3.1.1911 – 12.2.1987).

Jeho jméno se dostávalo do povědomí širší veřejnosti – zejména studentské – ve dvou krajních polohách. Na jedné straně jako vysokého úředníka komunistického státu – ministra školství a kultury v letech 1954 – 63, na druhé straně jako vědce usilujícího o proniknutí do vyšších sfér lidského myšlení. To bylo – jak známo – i v letech normalizace stále ještě přísně střeženým tabu, a proto měla Kahudova práce na tomto poli mnoho nadšených přívrženců a obdivovatelů zvláště mezi mladými lidmi. Jednou generací mladých tedy odmítán (mládež nikdy úředníky nezbožňuje – dokonce ani ty schopné), druhou vyhledáván a ctěn pro nové myšlenky, jejichž velký význam vytušila díky své nepředpojatosti.

Rozporuplné soudy o profesoru Kahudovi byly vyvolány i odlišnou reakcí na jeho osobní vlastnosti, jakými byla pracovitost, houževnatost, odvaha vydat se po nevyšlapaných cestách, otevřenost myšlení a schopnost vyslechnout každý názor či námět s plnou pozornosti a respektem. Nelze ovšem pominout fakt, že u řady lidí vyvolávala nevoli jeho zdůrazňovaná materialistická orientace a přístup ke zkoumání jevů. Těm, kteří měli možnost blíže se nim seznámit při řešení jeho výzkumných úkolů – ač byli třeba opačného filosofického zaměření – to nikterak nepřekáželo. Brzy v něm totiž rozpoznali člověka, který už “je na cestě”, i když zatím ještě tápe. Oceňovali jeho zaujetí a poctivou snahu dobrat se podstaty zkoumaných jevů, jakož i vytrvalost, s jakou se tomuto poznání přibližoval navzdory soustředěným a často nevybíravým útokům z oficiálních i neoficiálních míst. Za zvláště významné považovali to, že svým dílem poskytl záštitu sensibílům, které soustřeďoval pod střechou Psychoenergetické laboratoře, organizoval jejich setkání a tím umožnil tříbení názorů a šířeni světla poznáni nejen mezi nimi samými, ale jejich prostřednictvím pak i mezi ostatními spoluobčany. Tyto nesporně zásluhy spolu s osobními vlastnostmi profesora Kahudy dokázaly případně námitky proti jeho materialistickému pojetí vbrzku přetavit v ryzí přátelství, úctu a obdiv.

Některé kritické soudy o profesoru Kahudovi vyplývaly většinou z velmi povrchních znalostí jeho prací, osobních vlastností i průběhu života a vzděláni. Byli – a dosud jsou – však i tací, jimž osobnost profesora Kahudy bezděčně nastavila zrcadlo, oni se v něm uviděli a znenáviděli ho. Smyslem tohoto článku však není polemika s programovými odpůrci – ponechme času jeho soudcovskou roli a pokusme se z kamínků vzpomínek složit obraz Františka Kahudy pro ty, kteří neměli možnost vytvořit si na něj vlastní názor v bezprostředním kontaktu s jeho životem. Nejprve něco osobních dat.

František Kahuda se narodil 3.ledna 1911 v Novém Dvoře na Šumavě v rodině učitele. V letech 1924 – 34 navštěvoval reálné gymnázium v Č. Budějovicích. Celé studium absolvoval s vyznamenáním. Během studií se zúčastňoval soutěží z matematiky a fyziky. V letech 1929 – 34 studoval na přírodovědecké fakultě UK matematiku a fyziku. Studium zakončil státní závěrečnou prací u prof. Trkala na téma “Diracův teorém atomového jádra”. Poslední dva semestry byl asistentem profesora Trkala. Po absolvování vojenské presenční služby učil na klasickém gymnáziu a zároveň pracoval jako nehonorovaný asistent u profesora Závišky a u profesora Trkala.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 působil jako profesor matematiky a fyziky na gymnáziu v Brně, kde se seznámil s akademikem Čechem. Po celou válku pracoval s profesorem Hostinským v Jednotě čes-kých matematiků a fyziků, kde přednášel o relativistických vlastnostech světla. Na gymnáziu učil s prof. Vašíčkem, který se již předtím na universitě v Brně zabýval tenkými povrchovými vrstvami na skle a došel k závěru, že jeho problém je teoreticky neřešitelný. Po osvobozeni se F. Kahuda stal na čas správcem brněnského gymnázia. V této funkci intenzivně usiloval o zlepšeni života středoškolské mládeže nejen co do studijních podmínek, ale i v oblasti zdravotní péče.

V roce 1946 přešel na doporučení akademika Čecha do Prahy, kde pracoval nejprve ve Výzkumném ústavu pedagogickém a pak na ministerstvu školství. V Praze se opět setkával s prof. Trkalem. Informoval ho též o spolupráci s prof. Vašíčkem a o jeho “neřešitelném” problému. Výsledkem byla disertace RNDr. v roce 1952 (předtím v roce 1950 PaeDr.). Disertace se týkala světla a byla vytištěna v roce 1953 ve Zprávách ČSAV pod názvem “Průchod světla v prostředí s homogenní povrchovou vrstvou‘. Tím začala jeho vědecká práce.

Na ministerstvu školství pracoval ve funkcích vedoucí odboru gymnázii (současně byl asistentem a pak docentem na pedagogické fakultě), vedoucí odboru universit, později 1. náměstek ministra pro vysoké školy a v létech 1954 – 63 byl ministrem školství a kultury. Po odchodu z ministerstva definitivně opustil úřednickou dráhu a začal se naplno věnovat tomu, co ho již dávno vzrušovalo a přitahovalo, totiž zkoumáni a řešeni problému exaktního měření dějů v procesech výchovného působení. Princip individuálního přístupu učitele k žáku, jeho význam, možnost a příklady exaktního řešení obhájil v roce 1966 jako své CSc. pedagogických věd.

Od roku 1967 se věnoval vědecké práci v Laboratoři, později Ústavu sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě UK v Praze. Jedním ze stěžejních výzkumných úkolů tohoto pracoviště bylo “Sociální zrání člověka” s dílčí složkou nazvanou “Mentální zrání”. Tato práce byla zřejmě oním magickým bodem, od něhož se začala odvíjet nejvýznamnější životní etapa Františka Kahudy. Etapa, v niž se jeho jméno a s nim již provždy neodlučitelně spojená mentionová teorie stávají pojmem. Na počátku této významné práce byl prvním objevem pojem mentálního času. Základem výzkumu bylo poznáni, že rychlost myšleni je měřitelná. Z mnoha jevů souvisejících s mentální činností došel prof. Kahuda k hypotéze, že mentální činnost je “nesena” energií, kterou označil jako mentální a jako elektrická, světelná a další energie má podobu kvant, které označil jako mentiony.

V roce 1973 přednesl svou hypotézu na Světovém kongresu psychotroniků v Praze. Jeho vystoupení mělo značný ohlas. Mezi jinými ocenil jeho teorii jako objevnou americký fyzik z NASA. Zdůraznil, že pokud fyzika nezačne brát v úvahu tyto jevy a vliv působeni člověka na fyzikální jevy vůbec, neposune se dál. Ocenění odborníka ze země, která se již léta zabývá studiem psychotronických jevů, povzbudilo prof. Kahudu k dalšímu rozpracováni teorie mentální energie a jejích částic – mentionů. Začal hledat cestu k experimentům, na kterých by se dala existence této energie ověřit a hlavně měřit. A zde se dostáváme k dalšímu – dalo by se říci přímo osudovému – průsečíku Kahudovy vědecké dráhy, jímž bylo setkání s Janem Kořínkem. Že si byl prof. Kahuda této osudovosti plně vědom, dokazuji slova, uvedená v závěru jeho poslední výzkumné zprávy Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmot (srpen l986): “Zvláštními díky jsem zavázán vynikajícímu sensibilovi, umělci ing. arch. Janu Kořínkovi, který mne jako první neúnavně uváděl do tajů magické síly a jejich podivuhodných účinků”.

K jejich prvnímu setkání došlo 28.6.1974. V té době měl profesor Kahuda zpracovánu teoretickou část výzkumné zprávy “Mentiony a fyzikální projevy myšlení” a potřeboval získat vlastní experimentální údaje, neboť v práci byly uvedeny pouze převzaté ze zahraniční literatury. Prostřednictvím PhDr. Rejdáka se seznámil s panem Pavlitou, který prováděl pokusy s mentální energii, ovšem za použití různých přídavných zařízení, tzv. “generátorů”. Tento postup ale neodpovídal představám profesora Kahudy, a tak z jejich spolupráce sešlo. Brzy nato se od vedoucí edičního oddělení rektorátu UK dozvěděl o zvláštních schopnostech jejího známého a s povděkem přijal nabídnuté seznámení. Po dvou dnech pak poprvé vstoupil do ateliéru J.K. Kořínka. Setkaly se zde zdánlivě zcela odlišné světy a přece – jejich vzájemná úcta, tolerance, respekt vůči názoru druhého, podnětná tvořivost a vytříbený smysl pro fair play daly nakonec oběma splynout v dokonalém souzvuku tvůrčího díla. Prof. Kahuda v magnetofonovém záznamu vzpomíná na jejich první setkání takto: “Nevěřím v osudy a náhody, ale v zákonitosti. Naše setkání takovou zákonitostí bylo…. Tušil jsem, že Jan je osoba nevšední, pro mne čímsi přitažlivá…Za dva dny jsem přinesl Crookesův radiometr, o němž jsem už věděl z pokusů u pana Pavlity, že ho lze zastavit silou vůle… Byl jsem velice potěšen, že se to Janovi podařilo. A to byl vlastně začátek všeho, co potom následovalo a já v tomto smyslu osudu, v nějž ne-věřím, přesto blahořečím”.

Od tohoto mezníku se Kahudovu bádání začínají otevírat nové obzory. Zatímco východiskem i cílem jeho předchozích prací byla problematika ryze pedagogická, nyní obrací pozornost k fenoménům daleko přesahujícím tento rámec. Intuice ho přivádí k samému prahu oné bájné třinácté komnaty, jejíhož mystéria — zprvu jen mlhavě tušeného — se snažil celou svou další prací dobrat. Neotřesitelné přesvědčení o hlubším smyslu této práce mu dává tu silu čelit všem překážkám, skrytým i zjevným útokům, a bylo bezpochyby zdrojem jeho obdivuhodného tvůrčího elánu.

K bádání o mentionové teorii shromažďoval prof. Kahuda co nejbohatší experimentální materiál. Základ-ními pomůckami byly lehká vrtulka s vertikální osou poháněná proudem teplého vzduchu nebo vzduchem od elektricky poháněné souosé vrtule a Crookesův “mlýnek”, tedy čtyřkřídlá vrtule ve zředěném vzduchu uvádě-ná v pohyb tepelnou energii žárovky. Během experimentu pokusná osoba – sensibil – zastavovala pohyb vr-tulek za pomoci energie, vybavované mozkem při soustředěném myšlení. Experimentů proběhlo téměř 1700, což představuje dostatečnou průkaznou hodnotu. Nejvýznamnějším z těchto pokusů bylo zastavení “Crookese‘ na vzdálenost Praha – Košice v určenou dobu. Zde byl při demonstraci pokusu použit dnes již legendární “mentionový spínač KAPUKO – přistroj vzešlý ze spolupráce prof. Kahudy (KA) s ing. Purkrábkem (PU) a ing. Kořinkem (KO).

Poznatky z teoretického a experimentálního bádáni byly popsány v seriálu prací o mentionech uveřejněném v letech 1975 až 1980 v Časopisu lékařů českých. Prof. Kahuda v něm postupně probírá svoji hypotetickou mentionovou teorii a zmiňuje se o perspektivním využití zvláště v telestézii. Všechny studie včetně diskuzí na stránkách ČLČ byly shrnuty do publikace “Mentální energie a její využití v praxi”.

Na tomto místě by se slušelo zmínit o podmínkách, za jakých mentionová teorie vznikala. Její počátky spadají do období, v němž prof. Kahuda pracoval jako vedoucí výše zmíněného Ústavu sociálního výzkumu mládeže na Pedagogické fakultě UK v Praze. Při řešení výzkumu v oblasti mentálního zrání spolupracoval s řadou lékařů, biologů, matematiků i fyziků. Při tříbení názorů se činnost úspěšně rozvíjela. Na fakultě se však postupně dostával do střetu s některými představiteli vědy. Místo vytvoření podmínek na další ověřování pokusů a prokazování celé teorie mu byly kladeny překážky nejen v práci, ale i při publikaci a samotném vytištění závěrečné zprávy. Problémy měli i jeho spolupracovníci: nesměli publikovat, nedostali finanční odměnu za ukončení dílčí etapy výzkumu, nesměli se dále podílet na jeho práci. Ostatní pracovníci ústavu se s nimi z příkazu vedoucí druhého oddělení nesměli stýkat, natož spolupracovat. Prof. Kahuda byl zbaven funkce vedoucího a posazen do malé tmavé místnosti, kde doslova na koleně pokračoval ve své tvůrčí práci. Snažil se najít pracoviště, které by ho zaštítilo – nejprve na katedře matematiky a fyziky pedagogické fakulty, pak na matematické fakultě UK, ve výpočetním středisku ministerstva školství, na elektrotechnické fakultě ČVUT a nakonec na VŠCHT‚ kde mohl ve svém díle pokračovat v rámci Psychoenergetické laborato-ře (PEL), kterou vybudoval a vedl s plným nasazením až do svého náhlého skonu.

Jestliže sedmdesátá léta by mohla být souhrnně nazvána “od hypotézy k teorii”, v osmdesátých letech se výzkumná práce – již na půdě VŠCHT – orientovala i na možnosti využití zjištěných poznatků v praxi.
Ještě na půdě ČVUT byl na základě dosavadních výsledků vyhlášen výzkumný úkol ČVUT – R – 004 “Mentální energie a její využití v praxi”. Úvodní oponentní řízení se konalo 3.1.1980 s doporučením řešit práci na úrovni vyhledávacího úkolu tak, aby byl uzavřen závěrečným oponentním řízením do konce roku 1980. V rámci tohoto úkolu bylo řešeno celkem 9 dílčích úloh. Všechny byly dokončeny a v prosinci téhož roku oponovány. Oponentní rada ocenila práci řešitelského týmu, velký rozsah provedených prací a konstatovala, že zůstávají neprokázány četné otázky fyzikální interpretace zkoumaných jevů. Oponentní jednání bylo prohlášeno za důvěrné a předložené materiály měly sloužit pouze pro vnitřní potřebu. O dalším osudu prací prof. Kahudy rozhodovalo koncilium odborníků svolané rektorem VŠCHT profesorem Mosteckým.

Na základě tohoto jednání PEL přešla do podřízenosti VŠCHT a výzkum pokračoval v rámci nového fakultního úkolu VŠCHT F – 2290 – 922 “Fundamentální záření hmot”. V letech 1981 – 82 byly výzkumné práce zaměřeny na fyzikální projevy mentálně aktivované hmoty. Vedle působení mentální energie na subhumánní organismy se začínají zkoumat i možnosti jejího využiti při diagnostice a léčbě chorob. Dílčí výzkumné zprávy, jejichž řešiteli byli lékaři, se staly výchozím materiálem pro pozdější realizaci výzkumu na řadě zdravotnických pracovišť, především v nemocnicích v Děčíně, Hustopečích u Brna, Kyjově, Plzni, Praze a Vysokém Mýtě. Tento výzkum byl uskutečněn se souhlasem ministerstva zdravotnictví. Na rehabilitačním odd. OÚNZ v Praze 4 byla později v rámci předvýzkumu prováděna v omezeném rozsahu i mentální terapie.

Za prosazení spolupráce zdravotnických zařízení s léčiteli se prof. Kahuda osobně angažoval s houžev-natostí sobě vlastní, zejména poté, kdy i oponenti konstatovali významnost sedmdesátiprocentní úspěšnosti mentální diagnostiky (shoda s diagnosou lékařsky potvrzenou). Jeho snem bylo využití tohoto fenoménu především na novorozeneckých odděleních, aby již v samém počátku života dítěte mohly být podchyceny a včas léčeny anomálie, které nejsou ještě klasickými lékařskými metodami zachytitelné, ale později by se mohly projevit závažnými poruchami zdraví.

Další oblastí, kam zamířil prof. Kahuda pozornost při praktickém užití mentální energie, byla telestézie. Za spolupráce s pracovníky severočeských hnědouhelných dolů vzešla řada dílčích výzkumných úloh týkající se převážně bezpečnosti a efektivnosti těžby uhlí, Podobné úkoly byly řešeny v ostravském černouhelném revíru. V obou případech se jednalo o výzkum v rámci vedlejší hospodářské činnosti VŠCHT a stojí za povšimnuti, že laboratoři dosažené zisky vysoce překračovaly náklady PEL. Dílčí výzkumné zprávy byly každoročně oponovány a podle vyjádření ekonomů i odborných pracovníků obou organizací přinášela práce PEL značné materiální úspory a přispívala k minimalizaci rizik spojených s těžbou a jejími následky.

Kromě organizování všech výzkumných prací se intenzivně věnoval i osvětové a popularizační činnosti. Přednášky pro odbornou i laickou veřejnost, pravidelné konzultační hodiny a zejména pak telestézické kur-sy, pořádané PEL, byly v podstatě jedinou možnosti, jak překonat informační bariéru, kterou kolem prací prof. Kahudy navršil ministerský zákaz publikovat výsledky prací. Jeho tvůrčí duch a tolerance navozovaly atmosféru vzájemné důvěry, která se stávala pevným základem pozdější spolupráce. Tento vztah, opředený jakýmsi zvláštním fluidem, přetrvává i po jeho smrti a je takto stále vnímán bývalými spolupracovníky PEL.

Je těžké v jednom článku popsat všechny jeho aktivity, avšak z pouhého letmého průřezu je zjevné, že ze svého života nepromarnil ani chvilku. Za těžkých podmínek pracovních a s minimálními prostředky se s průkopnickým entuziasmem vypravil za hranice dosavadních fyzikálních zákonů. Dokladem toho je jeho závěrečné dílo “Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální zářeni hmot”, vydané spolu s dodatkem v srpnu 1986. Řádná oponentura této práce se neuskutečnila, neboť po náhlém úmrtí autora se již nenašel nikdo, kdo by ji inicioval.

Co zbývá dodat k ztrátám a nálezům Františka Kahudy? Snad upřímné vyznání, které za převážnou většinu jeho spolupracovníků vyjádřila ve svých vzpomínkách PhDr. Marie Svobodová:

“Měli jsme ho rádi. Byl to člověk velkorysý, který nás vedl k rozvoji i našich osobností. Velmi dobře se s ním spolupracovalo. Nikdy – jak jsme se později domluvili – nikdo z našeho týmu už na jiných pracovištích nezažil takovou tvůrčí atmosféru i při práci na jiných úkolech, které jsme současné plnili. Takové nadšení, kamarádství, vzájemnou pomoc i veselí. Pracovat s takovým šéfem, to byl dar, který dostáváme asi pouze jednou za život.

… Síla jeho osobnosti, jeho víry, ohromné práce a obětavosti jistě přinesou své plody a budou inspirací těm, kteří mají odvahu a schopnost netradičního, někdy zlehčovaného způsobu myšlenek…

Obraz prof. Kahudy spředený ze vzpomínek jeho spolupracovníků a přátel obdivuhodné koresponduje s nestranným svědectvím člověka, který se s nim nikdy nesetkal, nic o něm nevěděl a svá hodnoceni čerpal pouze z útržku profesorova rukopisu. Je jím pan Ota Borský, soudní znalec písma, který dne 25.7.1988 vypracoval následující posudek:

“Z ukázky písma a zejména z podpisu vidíme, že se setkáváme s nevšední osobností všestranně vzdělanou, zajímající se živě o veškeré dění, houževnatě sledující své cíle. Jeho zájmy se vymykají sledováni běžných disciplín, praktické zkušenosti jsou harmonicky stmeleny s logickými úvahami a vědeckými poznatky.

Je vysloveným extrovertem, jehož zájem je plně upjat k věcnému působení.

S vědeckou exaktností sonduje obor, který dosud byl terra inkribita a jeho vrozená intuice zasahuje do hlubin dosud nepoznaných. S velkým vděkem přijímá podněty svých žáků, jež dovede originalitou jemu vlastní zpracovat a upřesnit. S dosaženými výsledky se nijak netají a nesobeckým způsobem s dokonalým vysvětlením je svým kolegům a žákům předává.

I když čerpá z přemíry vědomostí, jeho nezlomné úsilí vede k novému fakty podloženému poznání, založeném na realitě oproštěné od jakýchkoliv fantazií a nepodloženého nazíráni. Jeho životním krédem byla vždy poctivost a exaktnost spojená vždy s neúmornou pílí. Jeho srdečnost a hluboký sociální cit mohou posoudit jeho nejbližší přátelé, kterým byl vždy opravdovým rádcem a učitelem. Osobně nenáročný, dával vždy více nežli přijímal. Jeho jedinou slabostí byla snad obětavost, která nakonec vyčerpala jeho síly”.

PEL po smrti profesora Kahudy přetrvala na VŠCHT ještě tři roky. Přežívala víceméně z podstaty jeho díla. Přesto se řadu výzkumných úloh jím započatých podařilo dovést k oponentuře, především v oblasti lékařského výzkumu. Další úspěšný rozvoj PEL mohla zajistit pouze silná integrující osobnost Kahudova ražení, osobnost s jeho vědeckou erudicí tvůrčím a pracovním potenciálem i organizátorskými schopnostmi. Ta se však již nenašla a to nakonec vedlo k zániku PEL jako vysokoškolského vědeckého pracoviště.

Na dílo profesora Kahudy navázala v roce 1990 Psychoenergetícká společnost, sdružující značnou část bývalých externích spolupracovníků PEL a další zájemce o psychoenergetickou problematiku.

Budoucnost ukáže zda založení této společnosti bylo poslední ztrátou nebo nálezem Františka Kahudy.

H. B. Homofová

Poznámka: Převzato z časopisu Mandala rok 1994