Porozumíme řeči zvířat?

Rozumět „řeči“ zvířat, to je přání staré jako lidstvo samo.

Ale až teprve dnes, za pomoci soudobých poznatků vědy a moderních technických prostředků, je možno odhalovat temnou roušku z tohoto hlubokého tajemství.

Když v Čechách vypukla třicetiletá válka, zasedli v Budyšíně stavové lužičtí k důvěrné poradě. Po chvílí zaťukal na okno tmavě zbarvený pták. Kavka. Okamžitě ji vpustili dovnitř. A nebojácná kavka prý dosedla na stůl a ze zobáku se jí vydrala slova: „Pánové, copak to děláte?!“

Je to fantazie, samozřejmě, jenže takový, který pramenil z prastarých lidských představ, že kavka je ptákem, jenž rozumí lidské řeči, a tedy může i mluvit; zvláště tehdy, narízne-li se mu – pozor: jedině v pátek! — lehounce jazýček.

Recept, jak vidno, dosti drastický. A navíc zaručeně beznadějný.

Existují však i jiné zprávy, konkrétní a věrohodné, o jiném pokusu. Ve vodách Atlantského oceánu byli v 60. letech minulého století uloveni dva mladí delfíni. Vědci jim dali jména Dash a Doris a umístili je do dvou různých bazénů. Jediným spojovacím prostředkem mezi nimi bylo hydrofonické zařízení, poslušně přenášející Dashův hlas ke sluchu Doris a naopak. Během pokusu, který trval rovných dvaatřicet minut, experimentátor bedlivě naslouchal „dialogu“ a kromě toho jej ještě poctivě zaznamenával.

Výsledky, zcela jasně potvrdily to, co už bylo dobře známo: že delfíni jsou schopni rychle rozeznávat vnější jevy a přizpůsobovat jim své jednání. Tedy nic nového pod sluncem. Daleko větší překvapení však přinesl rozbor zvuků zachycených na magnetofonovém pásku. Každá rada těchto zvuků trvala několik desítek sekund a od dalších byla vždy oddělena přestávkou rozličné délky. Delfíní manželé „nemluvili“ nikdy najednou, ale hezky po sobě, se sekundovou či několikasekundovou přestávkou. A to nasvědčuje, že tu šlo skutečně o jakési otázky a odpovědí, o běžný „rozhovor“.

Byla studená únorová noc. Jakmile atomové ponorky našeho oddílu vypluly do moře, spadla hustá mlha. Ale to už nemělo velký význam. Ponorky klesly pod hladinu a zamířily stanoveným směrem. Plavba umožnila znovu si prověřit sovětskou techniku za různých klimatických podmínek. Krom toho se za plavby studoval světový oceán, měřila se hustota, slanost a teplota vody, rychlost a směr spodních vodních proudů … Oddíl atomových ponorek SSSR splnil úkol na výtečnou. A ještě stačil přivézt velice zajímavý dokument. Jaký? Nech-me pokračovat velitele v líčení děje: Někdy vyvstávaly zcela neočekávané těžkosti. Jednou jsme například na místě setkání místo signálu hydroakustické aparatury našich ponorek slyšeli strašlivý hluk, pištění, trylky. Ocitli jsme se v prostoru, kde se shromáždily velryby, které rozčileně obklopily „obrovského bratra“ – ponorku. Zaznamenali jsme jejich hlasy na magnetofonový pásek … Byl to věru prozíravý nápad.

Americký zoolog G.B.Schaller prováděl své vědecké výzkumy na sopkách pohoří Virunga v Kongu mezi horskými gorilami.

Zastává totiž názor, že ten, kdo se snaží porozumět „řeči“ opic, musí odvyknout jistému pohodlí, nespokojovat se s možnostmi, které nabízejí výhradně zoologické zahrady, neboť žádné zvíře se nechová v zajetí tak přirozeně jako na svobodě.

Proto se rozjel do Konga a pak se odebral přímo do pralesa. Ano, znělo jeho svědectví, opice dovede „mluvit“ i očima; v očích gorily se dá vyčíst nejistota i bázeň, zvědavost, lhostejnost i zlost.

„Když jsem stál gorile tváří v tvář, díval jsem se nejdříve do jejích očí, co prozrazují a jaké pocity zvíře prožívá. Podle toho jsem potom musel jednat. Po několikaměsíčním pobytu v africkém pralese jsem také pochopil, jak můžeme rozumět dítěti, které ještě neumí mluvit. Ty podivuhodné shody mezi člověkem a opicí při vyjadřování pocitů očima a posuňky…!

V nejzapadlejších afrických džunglích žijí prapůvodní kmeny domorodců, jejichž řeč je tak jednoduchá, že musí být doplňována pohyby rukou, nohou a mimikou tváře, aby jim vůbec bylo možno rozumět. Platí pro ně totéž, co pro opice: mohou mluvit takříkajíc naplno jedině tehdy, je-li světlo; jakmile nastane tma, je dorozumívání ztíženo. Tato „opičí řeč“ se skládá ze zvyšování a snižování vydávaného zvuku, k čemuž nutně patří i mimika tváře a temperamentní gestikulace rukou a nohou.

Vědce G. Schwidetzkého zaujala pro změnu řeč jiného druhu opic — šimpanzů. O své práci vydal také knížku s atraktivním názvem „Mluvíte řečí šimpanzů?“ Jako pravidelný nedělní návštěvník zoologické zahrady se jednou zastavil u klece s opicemi a vyslovil lidský pozdrav — po našem něco jako „nazdar“ nebo „ahoj“. Opice nepřijaly tohle milé pozdravení zrovna moc slušně. K uctivému jazykovědci se obrátily zády. Ale G. Schwidetzki si dokázal poradit. Podruhé vyřkl třikrát krátce „uu-uu-uu“. Účinek toho byl ohromující. Někteří šimpanzi se dostali rázem do takové nálady, že začali uu-tovat také. A hned se sápali na drátěné pletivo, nechali se hladit, ba co víc,, jeden z nich dokonce ukazoval na díru v kleci, kde si člověk a opice mohli bez zábran stisknout ruce.

Šimpanzi mluví obdobně jako lidé, mínil G. Schwidetzki. Měl za to, že šimpanzí zvuk „ngak“ je totožný s podobným staročínským slovem pro nadávku a má jistou příbuznost s německým slovem „Geck“ — lump! Ale toto tvrzení se jevilo jako příliš odvážné a dosud také ani nebylo hlouběji vědecky prokázáno. Pravdu měl ovsem v tom, že šimpanz je nesrovnatelně inteligentnější než obrovitá gorila. Je znám případ, kdy šimpanz na jedné lodi vytápěl pec, dával pozor, aby uhlí nevypadávalo, svíjel a rozvíjel plachty, byl velice pracovitým pomocníkem námořníků. Francouzský přírodozpytec Buffon měl zase šimpanze, který sedával za stolem, uvazoval si ubrousek, naléval víno a připíjel si se sousedy na zdraví, přinášel si šálek, do něhož vhazoval cukr a naléval čaj, a pak způsobně čekal, až nápoj vychladne. A to nejsou nejsvětlejší výjimky.

Vědecky prokázané je to, že mezi pohybovým výrazem opic a lidí je mnoho společného. Tak např. když se opice tluče do prsou, vyjadřuje tím sebevědomí stejně jako člověk, který si buší rukou do hrudi. Rovněž vraštění čela znamená u opic totéž, co u člověka: povážlivou situaci. Polský vědec J. Dembowski dokázal, že lidé a opice dávají najevo stejným způsobem radost i smutek. Vysvětluje se to tím, že lidé a opice mají svaly a nervy, které reagují vždy stejně; až na ten rozdíl, že opice vyjadřují své pocity mnohem původněji a tedy i mnohem silněji.

Je to bezesporu zajímavý svět — onen svět zvířat. Ten, kdo žije na venkově, jistě moc dobře zná psí štěkání, kňučení a vytí, onu stupnici pocitů od žalu až k té největší radosti; a také ví, jak se dovedou zlobit poletující vlaštovky na kočku, jak škaredě jí dovede „vynadat“ třeba takový drozd. Docela obyčejný kos je natolik bdělý a opatrný, že jinak varuje své bližní před nebezpečím ze vzduchu a jinak ze země. I kohout má pro signalizování nebezpečí dva typy volání: „gogó — gogok“ – pozor, nebezpečí ze země, a protáhlé „kréé“ — pozor, nebezpečí shora!

Obdiv vzbuzuje i zjištění, jak se dorozumívají husy; že to jejich „gag“ má jistý smysl. Příklad: Když je husí hejno na louce a daří se mu velmi dobře, zazní tohle „gag“ sedm až desetkrát za sebou. Což znamená: Tady roste pěkná tráva – nikdo nás neohrožuje — zůstaneme na místě! Když se ozve šestkrát za sebou, je to signál k brzkému odchodu: Za malou chvíli potáhneme dál!

Ze zahraničních pramenů lze vyčíst i takový vědecký poznatek, že rychlost a přesnost, s níž husí hejno reaguje na povely, je do značné míry závislá na schopnostech vůdce tohoto hejna. Abyste tomu rozuměli: Jestliže se vůdce několikrát mýlil, pak hejno plní jeho příkazy se stále vzrůstající neochotou.

Mnozí vědci zabývající se tímto náročným výzkumem radí, že chce-li někdo poznat „řeč“ ptáků, měl by se o to v první řadě pokoušet u vran, kavek a havranů. Právě u vran znalci zjistili na tři sta různých zvuků a hlásek. Je to prý přibližně stejně veliké „slovní bohatství“, jaké měli velmi primitivní lidé; i když z těchto zvuků a hlásek nejsou vytvářena slova v lidském slova smyslu, ale každé situaci patří zvláštní výraz, který se opakuje několikrát za sebou.

Dlouhodobé pozorování mělo samozřejmě i svůj závěr. Takový: vránám je „slovní zásoba“ vrozena, ale jednotlivá slova se mění podle místních podmínek, takže vznikají určitá „nářečí“. Pochybuje snad o tom někdo? Americký vědec profesor H. Frings má proti případným pochybnostem konkrétní argument. Pochytal na území Severní Ameriky několik vran a zavezl je k jejich příbuzným do různých oblastí své země i jiných kontinentů. A hleďme, ono se ukázalo, ze vrány potřebují nejméně rok k tomu, aby zvládly dialekt svých příbuzných z daleka a dovedly na něj správně reagovat.

A tak tajemství, skryté po celé věky, začíná pomalu ukazovat svou zajímavou tvář. Touha po poznání „řeči“ zvířat, stará jako lidstvo samo, přestává konečné být neuskutečnitelným snem. A co teprve prozradí daleká budoucnost?