Martin Luther, křesťanství a poltergeist

„Nečistá síla“ v době reformace
První polovina 16. století byla poznamenána nejen rozštěpením katolické církve a pokusy o její uzdravení ohněm a mečem. V této době se zrodilo i samotné slovo „poltergeist“. Poprvé se objevilo v tisku v roce 1522 na stránkách tehdy nejradikálnějšího teologického díla Martina Luthera „O zneužívání mší“.

Luther v ní popíral, že by mše mohly pomáhat mrtvým v očistci a že by se jejich nemrtvé duše mohly zjevovat živým nebo je rušit klepáním. Protože podle jeho názoru víra ve mše za odpočinek duší zemřelých odváděla lidi od víry v Krista k víře v lidské skutky, mohli být zjevení pouze démoni, kteří se maskovali za duše svých blízkých. Samotné jevy nepopíral, ale přisuzoval je nečistým silám: „Poltergeisté nejsou duše lidí, ale jen démoni, kteří se chovají a mluví, jako by mohli být vykoupeni; proměňují se v žert a výsměch svaté svátosti a Boží smlouvě, ničí víru. …. Vyzkoušej je. Prokažte svou víru a uvidíte, že duchové okamžitě přestanou být tak pošetilí a děsiví.“ [1].

Obr. 1 Martin Luther. Obraz Lucase Cranacha staršího (1532).

Toto dílo napsal Luther v pevnosti Wartburg, kde ho jeho stoupenci ukrývali před hněvem papeže. V roce 1540, o mnoho let později, vyprávěl, že v těch dnech sám zažil malomocenství poltergeista. Protože si jeho žáci vše, co jeho učitel řekl, stenografovali, zachovala se tato historka dodnes. Norimberský teolog Andreas Oziander při rozhovoru u stolu prohlásil, že poltergeist neexistuje, a tím Martina Luthera pohnul k zajímavým zjevením.

Poltergeisté. – Oziander tvrdil, že neexistují, na což doktor Luther odpověděl: „Existují!“. Oziander chce, aby věci byly vždycky tak, jak se mu líbí. O jejich existenci jsem se přesvědčil propria experencia [vlastní zkušeností]. Jednou, když jsem byl unavený z odříkávání kanonických modliteb, ozval se zpoza kamen hlasitý zvuk, který mě velmi vyděsil. Když jsem si však uvědomil, že je to ďáblova hra, lehl jsem si do postele a modlil se k Bohu se slovy: „Tu omnia subiecisti sub pedibus eius…. [„Podmanil si všechno pod svýma nohama…“ – Židům 2,8, Žalm 8,7] Jestli má nade mnou ďábel nějakou moc, ať ji ukáže!“ A tak jsem se rozhodl, že si to nechám líbit. A usnul jsem.

Jindy, když jsem byl v refektáři, se ozvalo tak hlasité řinčení talířů, že jsem si myslel, že se nebe a země musí rozpadnout na kusy, ale brzy jsem pochopil, že to působí ďábel, vzdálil jsem se a šel spát.
Potřetí jsem se po mši podíval z okna cely do zahrady a uviděl jsem velké černé prase, které se vrhalo na všechny strany, ačkoli žádné prase nemohlo do zahrady proniknout. Brzy zmizelo; i to byl ďábel.
Počtvrté se to stalo, když jsem byl ve Wartburgu u Eisenachu a někdo po mně zpoza kamen házel lískové oříšky. Brzy jsem si uvědomil, že i to je dílo ďábla, a šel jsem si lehnout.

Vstal jsem a šel jsem k žebříku, chtěl jsem se podívat, co tam může být, ale byl stále zamčený. Řekl jsem: „Jestli jsi to ty [satan], tak ať je to tak!“, svěřil jsem se Pánu Kristu a šel jsem zase spát>. To vše jsem osobně zažil na vlastní kůži. Haec vera sunt. [A je to pravda].“ [2].

Záznam jednoho z výroků Martina Luthera o poltergeistech. Slovo zaznamenal jeho žák zvlášť – „polter geister“.

Obr. 2 Záznam jednoho z výroků Martina Luthera o poltergeistech. Slovo bylo zaznamenáno jeho žákem zvlášť – „polter geister“.

Luther nejenže sám zažil výskyt poltergeistů, ale také radil ostatním, jak se jich zbavit. Tento příběh zaznamenali i jeho žáci.

Dne 5. dubna [1538] si přišel kněz z kostela v Suptitz u Torgau stěžovat na zjevení a nepokoje způsobené Satanem. Řekl, že Satan v noci rušil jeho klid výtržnostmi a rozbil všechno nádobí v domě. Satan házel hrnce a talíře blízko jeho hlavy tak, že se roztříštily, rozčiloval ho hlasitým smíchem, ačkoli to neviděl.

Podle kněze snášel tyto a mnohé další zkoušky po celý rok, takže jeho žena a děti chtěly odejít z domu. [3].

Luther odpověděl: „Milý bratře, buď pevný v Pánu a neochvějný ve své víře. Nepoddávej se tomuto okrádání! Měj trpělivost s vnějšími projevy a drobnými škodami, které vznikají rozbíjením hrnců, neboť to nemůže ublížit tvému tělu ani duši, jak jsi již viděl, neboť anděl Páně je s tebou. Nechte satana, ať si s hrnci hraje. Mezitím se s manželkou a dětmi modlete k Bohu a říkejte: „Vypadni, satane! Já jsem pánem tohoto domu, ne ty…“. Měli byste ho nechat, aby si hrál, jak dlouho bude chtít. Když jsem byl uvězněn na svém ostrově Patmos, vysoko v pevnosti [Wartburg] v ptačím království, často mě ďábel obtěžoval. Odolával jsem vírou a odporoval mu verši, že můj Pán, který stvořil člověka, „dal mu všechno pod no…. Máš-li nad ním nějakou moc, ukaž ji!“ A tak jsem se na něj podíval. [4].

Věc, která házela hrnce, byla okamžitě identifikována jako nečistá síla: buď farář ze Suptitz, nebo autor nahrávky už vzal Lutherovo učení, že poltergeist je sám ďábel, na vědomí. Jakmile farář odešel, Luther studentům řekl, že existují i jiné způsoby vymítání nečistého, které však nejsou vhodné pro každého a mohou být nebezpečné, protože za slovy či činy musí stát upřímná víra.

Poté vyprávěl příběh jedné ženy z Magdeburku, která když ji satan vyrušil, zahnala ho prdem [5]. „Tento příklad by se neměl vždy následovat a je nebezpečný,“ řekl Luther, “protože satan, který je duchem a původcem domýšlivosti, se nedá snadno zesměšnit a odvrátit. Takový příklad se na někoho jiného vůbec nemusí hodit. Tak satanův rohatý duch kdysi přišel o svůj roh, když se jeden zbožný člověk pyšnil svým křtem, ale když se jiný člověk pošetile pokusil o totéž, byl satanem zabit.“ [6]

Luther radil, co dělat v případě poltergeista, nejen v úzkém kruhu, ale také při kázáních, která byla ihned vydána jako brožury. Nejdelší text na toto téma je obsažen v kázání na svátek Zjevení Páně 6. ledna 1522, které napsal pod vlivem svého nedávného setkání s poltergeistem. Protože Luther byl na Wartburgu stále ještě hostem, bylo pravděpodobně čteno v úzkém kruhu nebo rovnou posláno do tisku, aniž by bylo vyzkoušeno na shromáždění.

Pokud se ve vašem domě objeví poltergeist, nechoďte o něm všude diskutovat, ale vězte, že je to zlý duch a že nepochází od Boha. V klidu se pokřižujte a důvěřujte své víře. Pokud ho Bůh poslal, aby tě potrestal, jako to udělal zbožnému Jobovi, buď připraven a ochotně trp. Pokud si však s tebou duch hraje svou malou hru, pohrdej jím s pevnou vírou a směle důvěřuj Božímu slovu; neublíží ti ani nenapadne Boží slovo. Nepochybujte, neboť podle mého názoru žádný z těchto poltergeistů není poslán Bohem, aby nás potrestal; z vlastní vůle a pro zábavu se nás marně snaží zastrašit, protože nemají žádnou moc lidem ublížit. Kdyby tento duch měl moc škodit, nebyl by tak hlučný, ale udělal by svou neplechu dřív, než byste měli šanci zjistit, kdo ji způsobil. Pokud k vám přijde dobrý duch, jeho příchod nebude tak hlučný a bezohledný. Vyzkoušejte ho a uplatněte svou víru, a uvidíte, že tento prázdný klam není od Boha, a přestane. Pokud nemáte víru, usnadňujete to tomuto duchu, protože mu chybí Boží slovo, kterého se bojí.

Boží slova, o která se můžete odvážně opřít, najdete v Lukášově evangeliu 16,29, kde Abraham oslovuje boháče v pekle poté, co požádal, aby byl mrtvý Lazar poslán jeho bratrům, kteří ještě žijí na zemi. Abraham žádost odmítl a řekl: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají.“ Z tohoto textu je zřejmé, že Bůh nechce, aby nás učili mrtví, ale abychom se drželi jeho svatých spisů.

Kdekoli tedy potkáte ducha, neptejte se, zda je zlý, nebo dobrý, ale jednejte s ním, pohrdejte jím a vražte mu tato slova: „Habent Mosen et prophetas“ – „Mají Mojžíše a proroky“ přímo do nosu, a on brzy pochopí, co si myslíte.Je-li to dobrý duch, bude tě mít tím raději, že tak směle a radostně říkáš Boží slova, svá i jeho; je-li to však zlý duch, jako všichni poltergeisti, brzy se s tebou rozloučí. [7].

V témže roce 1522 měl Luther kázání o boháči a žebrákovi Lazarovi, v němž se vrátil ke vzrušujícímu tématu možnosti návratu mrtvých z onoho světa. Toto podobenství z Lukášova evangelia zná jistě každý, ale pro jistotu připomenu jeho děj. Bohatý člověk, který každý den „skvěle hodoval“, zemřel ve stejnou dobu jako malomocný žebrák, který seděl u brány a marně doufal v kousky z jeho stolu. Žebrák Lazar je okamžitě poslán do ráje, zatímco boháč je poslán trpět do pekelného ohně. Prosí Abraháma, aby mu Lazar přinesl alespoň kapku studené vody na zchlazení jazyka, ale Abrahám mu vysvětluje, že nikdo nemůže překročit „velkou propast“, která je dělí. Boháč pak žádá, aby Lazara poslal zpět, aby varoval své bratry a oni mohli napravit své chyby. Abraham však i tuto boháčovu nabídku odmítá: Mojžíš a proroci by měli každému člověku stačit. Luther zakončil své kázání popírající možnost návštěv z onoho světa příběhem o duchu.

Například v knize Historia Tripartita. [Historie o třech částech] čteme o biskupovi, který přijel do Korintu, aby se zúčastnil koncilu, a protože nemohl najít vhodné ubytování pro sebe a své doprovody, uviděl neobydlený dům, považovaný za neobyvatelný, a požádal, zda by mu bylo dovoleno jej obsadit. V odpovědi mu bylo řečeno, že se to v něm hemží nočními duchy, že v něm nikdo nemůže bydlet a že v něm ráno často nacházejí mrtvé. Tehdy biskup nic neřekl, ale směle tam vstoupil a ubytoval se tam, neboť dobře viděl, že příčinou strašidelných historek je ďábel, a protože pevně věřil, že Kristus je Pánem nad satanem, nenechal se těmito triky nijak pohnout. A tak byl dům díky modlitbám a přítomnosti svatého muže zbaven duchů a děsivých zjevení. Hle, vidíš, že duchové jsou satan a je zbytečné se s nimi hádat; je třeba jimi pohrdat s veselým duchem jako ničím. [8].

Kromě Lukášova evangelia se Luther často odvolával na Mojžíše, který svému lidu řekl: „Kdo se ptá mrtvých, nebude s tebou…“ (Dt 18,11), a na Izajáše (8,19-20): „A když vám řeknou: ‚Obraťte se k vyvolávačům mrtvých …‘. odpověz: ‚Neměl by se lid obrátit ke svému Bohu? Mají se snad mrtví ptát živých?“. Obraťte se k zákonu a zjevení.“ To vše podle jeho názoru vylučovalo možnost návratu z onoho světa, a tím spíše možnost přijímání jakýchkoli zjevení od mrtvých.

Navzdory vlastním zkušenostem Luther v žádném případě nepatřil k lidem, kteří by byli schopni uvěřit jakýmkoli historkám o poltergeistech či duchách. Velmi charakteristickou historku zaznamenali jeho žáci 10. ledna 1538, krátce před již zmíněnou návštěvou poltergeistem mučeného faráře ze Suptitz.

Jistý mladík, kovářský učeň, byl oklamán a vyděšen nočním viděním, které ho od šesti do osmi hodin večer prohánělo po všech ulicích. Duch se ho pak zeptal, zda zná katechismus, a řekl mu, že se nedávno choval bezbožně, protože přijal přijímání dvojího druhu [9]. Nakonec mu bylo řečeno: „Jestli se vrátíš do domu svého pána, zakroutím ti krkem.“ A tak se vrátil do domu svého pána. Proto do toho domu několik dní nevstoupil.

Vzali jsme mladíka k doktoru Lutherovi a řekli mu, co se stalo. Luther mu tehdy řekl, že by neměl příliš rychle věřit všemu a všem, protože mnoho lidí si takové věci vymýšlí; i kdyby viděl ducha, neměl by se vzdávat svého povolání. Luther se pak mladíka vyptával na jeho rozhovor se Satanem a řekl mu: „Snaž se nelhat. Boj se Boha, poslouchej Boží slovo, vrať se do domu svého učitele a dělej práci odpovídající tvému povolání. Pokud se satan vrátí, řekni mu: ‚Nebudu tě poslouchat. Budu poslouchat Boha, který mě k této práci povolal. I kdyby z nebe sestoupil anděl a řekl něco jiného, zůstanu ve svém povolání.“ Všichni, kdo se na vás obrátí, se budou snažit, abyste byli věrní svému povolání. [10].

Luther si samozřejmě uvědomil, že kovářský učeň si tuto historku vymyslel, aby vysvětlil svou nepřítomnost v práci a možná i skryl svá milostná dobrodružství. Přesto mladíka otevřeně neodsoudil a počínal si tak, jak se na kněze čelícího takovým problémům sluší. Jeho rada je v souladu s jeho vlastní interpretací příběhu o Lazarovi: nevšímejte si nadpřirozených poslů, protože křesťané již mají veškeré vedení, které potřebují.

Mezitím katolíci začali používat příběhy o duchách, poltergeistech a dalších nadpozemských aktivitách za přesně opačným účelem – aby potvrdili protestantské popírání jejich víry o mších, očistci a podobně. Snad nejcharakterističtější příklad takové propagandy je obsažen v pamfletu Adriana de Montalemberta, zpovědníka Františka I. Francouzského. Byl vydán v Paříži v roce 1528 a nese název La merveilleuse hystoire de lesperit qui depuis nagueres cest apparu au monastere des religieuses Sainct Pierre de Lyon.

Obr.3 Titulní strana de Montalembertova pamfletu.

V pamfletu se píše, že jeptišky v opatství svatého Petra se řídily stanovami svatého Benedikta, ale až do roku 1516, kdy došlo k jeho reformě, byla situace poměrně špatná a jeptišky přicházely nebo odcházely, jak se jim zachtělo, ve dne v noci. Pro jednu z nich, Alici de Tellier, se pokušení ukázalo jako příliš silné. Mladá jeptiška využila svého postavení sakristánky, aby se z kláštera vykradla a utekla do velkého města. O nějakých osm let později, v roce 1524, změněná k nepoznání nemocí a strádáním, ale stále se modlící k nebi za odpuštění, zemřela nikoli v klášteře, kde kdysi žila, což bylo její poslední a nejtajnější přání, ale v naprosté chudobě uprostřed pole nedaleko malé vesnice. Tam byla pohřbena „jako nejopovrženíhodnější stvoření na světě, bez pohřbu, pohřbu, modliteb a jakýchkoli slavnostních ceremonií, aniž by kdokoli zachoval její památku“.

V téže době žila v opatství osmnáctiletá jeptiška Antoinetta de Grollet. Je popisována jako na svůj věk moudrá, z dobré rodiny a nesmírně zbožná. V klášteře žila již před rokem 1516 a znala se s Alicí de Tellier.

Jedné noci, asi na začátku roku 1526, ležela sestra Antoinetta, ponechaná sama ve své cele, v polospánku na lůžku. Náhle jí někdo nadzvedl roušku, přejel ji po čele a něžně ji políbil. Když se probudila, byla spíše překvapená než vyděšená, ale protože nikoho neviděla, myslela si, že to byl sen. O několik dní později však začala pod nohama slyšet tiché ťukání, jako by někdo klepal koncem klacku na dlaždice nebo schody. Zdálo se, že hluk přichází z podzemí. „Slyšela jsem to často,“ poznamenává de Montalembert, “a na mou žádost to odbíjelo tolik ran, kolik jsem potřebovala. Tyto zvuky ji provázely všude, zvláště zesílily při bohoslužbách, a nikdy je nebylo slyšet v její nepřítomnosti. Udivené jeptišky se ptaly sestry Antoinetty, co si o těchto událostech myslí. Antoinetta odpověděla, že neví, kdo by to mohl být, ledaže by to byla sestra Alice, sakristánka, protože se jí o ní od její smrti často zdálo. Otázka byla tedy položena bytosti, která klepala, a dostalo se jí odpovědi (jakým kódem, to nám není sděleno), že to byl skutečně duch sestry Alice. Neviditelný člověk dal jasný signál o její totožnosti, ale bohužel se opět nedozvídáme, o jaké znamení šlo.

Matka představená se poté pustila do hledání Alicina těla. Duch byl dotázán, zda si přeje být pohřben v opatství. Odpověděla, že ano. Ostatky byly nalezeny, vyjmuty z hrobu a převezeny do opatství. Jak se tělo blížilo, duch dělal stále větší hluk, a když dorazil do opatství, bušení se stalo přímo zuřivým.

Jeptišky, jak si lze představit, byly poněkud znechucené a 16. února 1526 požádal lyonský biskup de Montalemberta, aby se na věc podíval.

Zbytek pamfletu byl věnován aktivitám, které jeptišky podnikly ve prospěch zesnulé sestry Alice. Její ostatky byly přeneseny do kapitulní síně opatství a sestra Alice byla slavnostně vyzvána, aby odpověděla na otázky, které biskup přečetl v Antoinettině přítomnosti. Otázky, na které duch odpověděl poklepáním „ano“ nebo „ne“, se týkaly například toho, že ji doprovázel a vedl dobrý anděl, očistce, muk, která tam byla způsobena, zda je od nich ve svaté dny úleva a jak by od nich mohla být Alice ušetřena. Poté se konala dlouhá bohoslužba na podporu jejího vysvobození a sestra Antoinetta během ní neobvykle ztvárnila roli zesnulé jeptišky. Po biskupově proslovu, v němž vyzval abatyši a jeptišky, aby ztracené Alici odpustily, Antoinetta „jménem zesnulé“ vstala, s velkou pokorou poklekla u abatyšiných nohou a co nejžalostněji prosila o milost: „Ctihodná matko, slitujte se nade mnou kvůli Tomu, který visel na kříži pro naši spásu, a buďte tak laskavá a svolte k mému rozhřešení.“ Antoinetta se po chvíli zvedla a řekla: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Tato zbožná slova tak roztála srdce přítomných, že nebylo nikoho, kdo by se nerozplakal. Na závěr bohoslužby byla přednesena formule pro úplné rozhřešení.

Obr. 4 Dva anglikánští kněží vyhnali ďábla z jedné dámy (1691).

Třetí den po bohoslužbě se de Montalembert vrátil do opatství, aby zhodnotil účinnost procedury. Duch sestry Alice se o jeho příchodu dozvěděl předem, nepřetržitě klepal a dokonce de Grolleta zvedl do vzduchu! De Montalembert požádal sestru Alici, aby devětkrát zaklepala, pokud bude vysvobozena z očistcových muk, a poklepání bylo řádně provedeno.

Dvacátého března sestra Antoinetta, která zůstala sama ve své cele, spatřila lidskou postavu, jak mizí v koutě. Když se zamyslela, napadlo ji, že to mohla být sestra Alice. Za úsvitu ji pak probudil slabý hlas, který se představil jako sestra Alice a oznámil, že v důsledku modliteb sester Stvořitel zrušil její trest třiatřiceti let v očistci.

Závěrečné dějství tohoto malého dramatu se příhodně odehrálo v sobotu 21. března 1526, na svátek svatého Benedikta, patrona jeptišek z kláštera svatého Petra v Lyonu. Jeptišky seděly u stolu a právě začaly odříkávat modlitby, když se ozvalo třiatřicet mocných ran. To znamenalo, že pobyt sestry Alice v očistci se zkrátil z třiatřiceti let na třiatřicet dní. [11].

Nyní je zbytečné spekulovat, zda šlo skutečně o poltergeista, který se dokonale přizpůsobil klášternímu prostředí, nebo zda „zázraky“ chytře nastražili de Grollet a její komplicové. De Montalembert neuvádí o klepání dost podrobností, abychom věděli, zda nemohlo být dosaženo podvodem, ale neopomene odsoudit víru protestantů. Skeptici by mohli říci, že to byl vlastně hlavní účel pamfletu.

V katolických zemích se však vyskytly i případy, které Lutherův názor o satanské povaze poltergeistů spíše potvrzují. Jeden z nich uvádí démonolog Nicolas Remy ze slov španělského spisovatele Antonia de Torquemady. Přesné datum a rok tam není uveden, můžeme jen říci, že se to stalo kolem roku 1540.

V Salamance žila matrona, v jejímž domě, jak se říkalo, strašili démoni vrhající kameny. To přimělo starostu, aby se na vlastní oči přesvědčil, zda jsou úporné pověsti o domě pravdivé, nebo zda si je spíše vymyslelo služebnictvo, aby zakrylo nějakou neplechu, neboť mezi nimi byly i dvě mladé krásné dívky a vzniklo podezření, že celá historka byla vymyšlená, aby jim usnadnila setkání s milenci. Starosta se tedy vydal do domu v době, kdy se prý nejčastěji házely kameny, a s ním ne méně než dvacet měšťanů, z nichž některé poslal s lucernou, aby prohledali horní část domu a zjistili, kdo házel kameny na služebnictvo. Důkladně prohledali celý dům, a když se vrátili, řekli, že nic podezřelého nenašli. Pak se rozhodl strávit nějaký čas pátráním ve sklepě, do kterého vedlo schodiště z jídelny. Sotva tam tedy došli, ozval se velký hluk a začaly po nich házet kameny, které sice srážely lidi k zemi, ale nikomu neublížily. Okamžitě někoho poslali, aby se podíval, odkud to krupobití kamenů létá, ale bylo prázdné, ačkoli kameny padaly dál. To mnohé utvrdilo v názoru, že celá věc je čarodějnictví a dílo ďáblovo; toto přesvědčení se ještě posílilo, když jim kameny dál padaly na hlavy i poté, co v hrůze vyběhli z domu. Nakonec se jeden z uprchlíků, který se v bezpečné vzdálenosti cítil odvážnější, vzchopil, a když si dobře zapamatoval vzhled jednoho kamene, hodil ho zpět do domu se slovy: „Tohle je ten kámen, který se mi líbil: „Jestli je to dílo tvých rukou, démone, hoď mi ten kámen okamžitě zpátky.“ A když se tak okamžitě stalo, ačkoli mu kámen nijak neublížil, nebylo již nejmenšího místa pro pochybnosti, že dům obývají démoni, přesně jak řekla matrona. [12].

Náboženské polemiky se brzy zvrhly v bratrovražedné války, kdy se katolíci a protestanti nemilosrdně vyvražďovali. Vypukla lidová povstání, do té doby nemyslitelné sekty přitahovaly desetitisíce lidí, obsazovaly celá města a organizovaly v nich hrůzovládu. Vyhlazování žen obviněných z čarodějnictví dosáhlo dosud nevídaného rozsahu. Luther sám věřil v čarodějnictví a domníval se, že nemoci, jimiž trpěl, nebyly důsledkem stáří, opilství a obžerství, ale zlovolného působení buď samotného Satana, nebo jím seslaných čarodějnic. Evropa se v plamenech válečných let radikálně změnila a jen poltergeist zůstal stejný a nadále mátl nové generace vědců a teologů.

Odkazy

1. Luther’s Works. Vol. 36. Philadelphia, 1959, s. 195.
2. Dr. Martin Luthers Werke. Tischreden, 1531–1546. Bd. 5. Weimar, 1919, s. 87. Příklad č. 4 byl doplněn: Dr. Martin Luthers Werke. Tischreden. Bd. 6. Weimar, 1921, s. 209 (text v hranatých závorkách).
3. Luther se zasazoval o zrušení celibátu a jeho stoupenci se ženili bez ohledu na hodnost nebo tonzuru.
4. Dr. Martin Luthers Werke. Tischreden, 1531–1546. Bd. 3. Weimar, 1912, s. 634–635. Angl.: Luther’s Works. Vol. 54. Philadelphia, 1967, s. 279–280. Pevnost Wartburg nebyla vězením, ale Luther ji směl opustit až poté, co mu narostly vousy a byl k nepoznání. Luther ji poněkud neskromně přirovnává k ostrovu Patmos, kam byl vyhnán apoštol Jan Evangelista.
5. Příběh o „větrné“ ženě je zmíněn jinde. V noci ji často rušil „duch“. Zaháněla ho „hlasitým prděním“ a slovy: „Hej, ďáble, chyť to jako hůl a jdi do Říma ke svému idolu!“ [tj. papeži]. A otravný duch zmizel.“ (Dr. Martin Luthers Werke. Tischreden, 1531–1546. Bd. 2. Weimar, 1913, s. 456). Za zmínku stojí, že Martin Luther byl sprostý člověk, který rád používal obscénnosti a analogie mezi análem a stolicí. Viz: Bagchi, D.: The German Rabelais? Foul words and the Word in Luther. Reformation and Renaissance Review, Vol. 7, 2005, s. 143–162.
6. Dr. Martin Luthers Werke. Tischreden, 1531–1546. Bd. 3. Weimar, 1912, s. 635. To, že by člověk mohl být zabit Satanem, jasně odporuje jeho předchozím slovům o tom, že nemá nad lidmi žádnou moc. S největší pravděpodobností se jedná o chybu v přepisu, a nikoli o Lutherovo přeřeknutí.
7. Luther’s Works. Vol. 52. Philadelphia, 1965, s. 179–180.
8. Dr. Martin Luthers Werke. Kritische Gesamtausgabe. Bd. 10. Weimar, 1905, s. 198–199.
9. Tedy přijímání chlebem a vínem; v katolicismu bylo povoleno pouze duchovenstvu, zatímco protestanti povolovali takové přijímání všem.
10. Luther’s Works. Vol. 54. Philadelphia, 1967, s. 258.
11. Lang, A.: Cock Lane and Common-Sense. L., 1894, s. 110–113; Gauld, A. – Cornell, A.: Poltergeists. L., 1979, s. 23–26.
12. Remy, N.: Demonolatry. L., 1930, s. 83.

Z ufo-com, Bělorusko