Hlasy ze záhrobí

Zajímavý článek z archivu…

Nestává se často, aby se redakce vracela po čase k seriálu jíž dříve skončenému. Nicméně my jsme to udělali. Záměrně. Rozum v koncích si jistě věrni čtenáři Mladého světa pamatují z loňského ročníku. Příběhy zčásti pravdivé, zčásti smyslené či přibarvené lidskou fantazii a ústním podáním, příběhy, nad kterými rozum člověka dvacátého století zůstává stát a nedokáže je vysvětlit, jsme tehdy nazvali Rozum v koncích. Jejich autor nám přinesl již před časem další pokračování neuvěřitelných historek, jež vás mohou pobavit, postrašit, zaujmout čí vyprovokovat k přemýšlení. Rozhodli jsme se seriál znovu obnovit, alespoň pro toto léto, a nabídnout vám na prázdniny čí na dovolenou k vodě zajímavé čtení. Čtení, které jste po skončeni seriálu vloni na podzim ve svých dopisech chválili a žádali o další přídavek. Zveme vás proto dnes znovu do světa fantazie, do světa příběhů, nad kterými rozum zůstává stát.

Jednoho večera roku 1959 seděl Friedrich Jürgenson, švédský malíř, v lenošce ve svém ateliéru v Molnbo, pokuřoval dýmku a přetáčel si na magnetofon rozhlasový přenos koncertu symfonického orchestru BBC.

Na programu byl Händlův „Mesiáš“. Přibližně uprostřed majestátného Halelujá Jürgenson ustrnul, neboť sborový zpěv přerušily podivné, naléhavé hlasy: „Nejsme mrtví, žijeme, žijeme… uprostřed země…“

Hlasy zmlkly a koncert pokračoval. Jürgenson ještě chvíli poslouchal jako u vytržení, zda se opět ozvou, ale potom vypnul rádio, zastavil magnetofon, vrátil zvukový záznam kousek nazpět a pustil si pasáž s Halelujá znovu, aby se ujistil, zda neměl sluchové halucinace. Neměl. Přesně v tomtéž místě chóru se z maqnetofonu ozvaly tajemné hlasy:

„Nejsme mrtví, žijeme…“ a tak dále.

Roztřesenou rukou si Jürgenson zapálil vyhaslou dýmku, zabořil se do křesla, jako by se chtěl do něho schovat, neboť ho přepadla nevýslovná tíseň. Byl sám, potřeboval se rychle někomu svěřit. Dopotácel se k telefonu a vytočil číslo svého přítele Arne Weise, režiséra Švédské televize. Ustrašeným hlasem sdělil Weisemu, že slyšel podivné hlasy. Weise měl dojem, že Jürgenson vypil o skleničku víc, než snesl, a proto se mu vysmál. Ale Jürgensonovi do smíchu nebylo. Prosil přítele, aby co nejdřív přijel k němu do ateliéru. Weise usoudil, že patrně nejde o žert, a vypravil se s manželkou za Jürgensonem.

Malíř jim přehrál zvukový záznam a manželé Weisovi nestačili žasnout. I oni zřetelně uslyšeli záhadné hlasy uprostřed sborového Halelujá. Paní Weisová z toho byla vyděšena. Její muž však zachoval chladnou hlavu a objednal pilný telefonický hovor s londýnským studiem BBC, aby se přesvědčil, zda nešlo o poruchu ve vysílání. Službu konající inspektor v BBC ho však ujistil, že koncert Handlova Mesiáše nebyl přerušen a žádná porucha nebyla hlášena.

Jürgenson s Weisem také překontrolovali, zda starý záznam na magnetofonové pásce byl důkladně smazán, aby vyloučili možnost překopírování do nové nahrávky koncertu. Poté Jürgenson připojil k magnetofonu mikrofon a uskutečnil s Weisem krátký rozhovor na zbývající část pásky. Když si záznam přehrávali, ozval se mezi Weisovou otázkou a Jurgensonovou odpovědí cizí kovový hlas:

„Musíme zůstat u aparátu. Musíme zůstat u aparátu.“

Hlas hovořil německy a byl o poznání slabší než předešlé hlasy, přerušující chór z Mesiáše. Nicméně to byl opět šok pro Jürgensona i pro jeho přátele. Nikdo z nich nedovedl vysvětlit, odkud hlasy pocházejí. Shodli se jen v tom, že to nemohou být hlasy živých lidí. Od toho dne je Jürgenson slýchával z rádia pravidelně, s většími či menšími přestávkami, a pečlivě je zaznamenával na magnetofonový pásek. V některých rozpoznal hlasy zemřelých přátel, jiné patřily různým historickým osobnostem, z nichž žádná nezemřela dříve než v 19. století. Jako nejstarší byl identifikován hlas „železného“ kancléře Bismarcka, který oznámil Jürgensonovi, že se už nemůže dočkat převtělení.

Jürgensonovi se podařilo s pomocí několika přátel, novinářů a parapsychologů identifikovat celkem 140 zaznamenaných hlasů. Většina projevů duchů je však anonymní. Třebaže jde o dospělé lidi, hovoří často velmi naivně. Zdá se, že někteří nebožtíci si ani neuvědomují, že zemřeli. Domnívají se, že pouze spí a čekají, až je někdo vzbudí. To se, podle Jürgensona, stává u těch, kteří zemřeli nepřirozenou, násilnou smrtí. Výjimku činí popravení, pokud čekali delší dobu na vykonání rozsudku. Například oběť skandálních poměrů v americké justici, Caryl Chessman, který strávil mnoho let v cele smrti, než byl konečně popraven na elektrickém křesle, aniž byla jeho vina dostatečně prokázána. Mrtvý Chessman hovoří z magnetofonového záznamu klidně a vyrovnaně:

„Teď jsem už skutečně mrtev… letím… letím …“

Duchové sdělují Jürgensonovi různé věci a jsou zřejmě dobře informováni o jeho soukromém životě. Vědí například, že byl po dva roky operním pěvcem a opustil jeviště pro trvalou hlasovou indispozici, že zná sedm cizích jazyků, že maloval portréty v akademickém stylu a dostával za ně v průměru 6000 švédských korun. Zajímají se o všední záležitosti v Jürgensonově životě, například o jeho pudla Carina, varují jeho manželku, stockholmskou dentistku, před jízdou soukromým automobilem, doporučují používat raději veřejných dopravních prostředků uprostřed riskantního provozu na švédských vozovkách. Někteří nebožtíci poskytují kusé, často pseudovědecké bizarní informace:

„Vidím konec vesmíru, je růžový jako červánky.“

„Na Marsu nežijí lidé, ale vyspělá zvířata.“

„Uprostřed zeměkoule je dutina a v ní zdroj dosud netušené energie. Až se k ní lidé dostanou, započne nová epocha.“

„Za 20000 let vyschne moře. Země se přibližuje k Slunci.“

„Žijeme teprve po smrti, předtím se jen zdáme.“

„Zde není zima, ani teplo, není tma, ani světlo.“

Tyto výroky mají ještě svou, byť kuriózní, logiku. Ale většinou se mrtví na magnetofonových páscích Friedricha Jürgensona vyjadřují dětinsky naivně, až nesrozumitelně. Zdá se, že kvocient inteligence po smrti rapidně klesá a nebožtíci se dívají na svět živých s úsměvem idiota. V některých případech pouze tiše kvílejí, patrně pod tíhou svědomí za hříchy, kterých se dopustili zaživa.

Jürgenson požádal o odborný posudek svých nahrávek jednoho z nejlepších zvukařských techniků švédského rozhlasu, Kjella Stenssona. Podle Stenssonova názoru nejde o podvrh, i za použití veškerých technických zařízení státního rozhlasu by nebylo možné uměle vyrobit hlasy, zachycené Jürgensonem z éteru. Falšovat nahrávky v průběhu několika let, tvrdí Stensson, je vyloučeno. Tajemné hlasy, hovořící z Jürgensonova přijímače, nepocházejí ze zdrojů normální vysílací techniky. Nelze dost dobře pochopit, proč si nějaký nebožtík usmyslí sdělit cosi Jürgensonovi uprostřed árie z „Lazebníka Sevillského„. A proč zrovna tomuto pánovi z předměstí švédského města Molnbo?

To si nedovede vysvětlit ani sám Friedrich Jürgenson, skromný, tichý starší muž. Jedním z důvodů snad může být znalost cizích jazyků, citlivá vnímavost pro hudbu či neobyčejná trpělivost a soustředěnost při poslechu rozhlasových pořadů. Jeho přítel režisér Weise o něm říká, že je to dobrý, ušlechtilý a poctivý člověk, který by nebyl schopen někoho klamat. Navíc prý je dosti skeptický k různým náboženským otázkám, pověrám a nadpřirozeným jevům.

Slavní vynálezci Thomas Alva Edison a Guglielmo Marconi se svého času pokoušeli sestrojit přístroj, s jehož pomocí by mohli navázat spojení s bytostmi na „onom světě“. Přestože vynaložili veškerý svůj um a geniální mozkovou kapacitu, nebožtíci na jejich signály nereagovali. Milióny lidí na celém světě poslouchají rozhlasové vysílání a přetáčejí si pořady na své magnetofony, aniž by zaslechli tajemné hlasy ze záhrobí. Proč si vybrali za svého důvěrníka mezi živými právě Švéda Jürgensona, to se on sám dozví možná tehdy, až se stane jedním z nich.

Komupak z nás o tom asi podá zprávu?

Mladý svět, 80 léta