Psychotronika

Psychotroniku její zastánci definují jako vědu, která se zabývá jevy spojenými s psychickými procesy (psýché = duše doprovázenými energetickým projevem (tron, součást slova elektron jako částice nesoucí energii).
V širším kontextu psychotroniku definují jako ovládnutí a pochopení mohutnosti své duše (psýché = duše, trón = vláda, moc) z pohledu nalezení správného místa a postavení v životě.

1. Obsah psychotroniky

Psychotroniku její zastánci definují jako vědu, která se zabývá jevy spojenými s psychickými procesy (psýché = duše doprovázenými energetickým projevem (tron, součást slova elektron jako částice nesoucí energii).
V širším kontextu psychotroniku definují jako ovládnutí a pochopení mohutnosti své duše (psýché = duše, trón = vláda, moc) z pohledu nalezení správného místa a postavení v životě.
Psychotronika studuje mimořádné schopnosti člověka, které se projevují spontánně nebo je lze stabilizovat a zkoumat laboratorně. Psychotronické schopnosti jsou projevem určitých neurofyziologických procesů v organismu a jsou vázány na jistou energetickou formu, kterou vyzařuje lidský organismus. Tato dosud nepopsaná energetická forma je schopna přenášet informaci mezi lidmi (telepatie), získávat informaci z velkých vzdáleností (telegnoze), je schopna konat práci na určité vzdálenosti (telekineze, psychokineze).

1.1. Telepatie

Telepatie je neobvyklou formou komunikace mezi lidmi, která se projevuje často bezděčně zřejmě pod vlivem silných citových zážitků. Telepatii lze vyvolat experimentálně. Jde o přenos informace a nikoliv o přenos abstraktních myšlenek.
Spontánní telepatie se klasifikuje z hlediska intenzity do pěti stupňů. První stupeň spontánní telepatie se projevuje jako nevysvětlitelný emocionální neklid nebo šok. Percipient není schopen určit, odkud informace přichází. V této neurčité podobě bývají telepatické zážitky jen zřídka registrovány a jsou spíše tušením, kterých má člověk během života mnoho.
Druhý stupeň spontánní telepatie představuje emocionální impuls, kdy percipient je schopen určit, kdo je jejím induktorem.
Při třetím stupni spontánní telepatie dochází k uvědomění si více podrobností dané události. Percipient ví, kdo je induktorem a navíc má představu, k jaké události došlo. Informace však není dostatečně výrazná a percipient ji není schopen přesně zachytit a identifikovat.
Čtvrtý stupeň spontánní telepatie se obvykle projevuje jako vizuální halucinace zřetelného charakteru. Percipient naprosto neočekávaně spatří osobu, která mu zprávu zaslala. Někdy je tato představa natolik silná, že percipient ji považuje za reálnou. Informace přenášená v tomto stupni telepatie nepotřebuje žádnou interpretaci, protože je téměř věrným obrazem právě probíhající události.
Pátý stupeň spontánní telepatie se projevuje jako dokonalá telepatická halucinace, kdy se percipient přenese do konkrétní situace, v níž se nachází induktor a na vlastní oči je svědkem příslušného děje. Spontánní telepatie se v tomto stupni již kryje se spontánní jasnovidností.
Experimentální telepatie většinou používá dva základní přístupy. Prvním jsou kvantitativní pokusy se statistickým hodnocením dosažených výsledků použitím teorie pravděpodobnosti. Druhým jsou kvalitativní pokusy, kdy se provádí jeden experiment za velmi přísně kontrolovaných podmínek, aby experiment byl sám o sobě průkazným důkazem telepatického přenosu. Někdy se oba přístupy vzájemně kombinují, zejména v případech, kdy počet kvantitativních pokusů je malý na statistickou analýzu.
Kvantitativní pokusy jsou obvykle organizovány jako určování jednoduchých symbolů v dlouhé řadě pokusů, přičemž jsou symboly předem známy. Obvykle se používá pět různých symbolů v balíčku o 25 kartách. Pokusů se účastní různý počet lidí.
Při kvalitativních pokusech se naopak pracuje s několika vybranými jedinci, kteří prošli různými psychologickými testy a bylo u nich zjištěno, že jsou vhodní bud jako induktor (vysílající osoba) nebo jako percipient (vnímající osoba). Při kvalitativních pokusech percipient neví předem, jaké symboly bude přijímat. Někdy jde o složité obrazy, které se pokouší percipient co nejlépe interpretovat.
Při kvalitativních pokusech telapatie se nepřenáší myšlenky, které jsou abstraktní, ale pouze představy, které lze nějak zhmotnit. Proto se přenáší určité nákresy, obrazce obrazy. Často se přenáší fiktivní obrazy, které induktor má pouze ve své mysli. Dále se přenáší vzhled předmětu, určitá vůně nebo zápach. Někdy se přenáší písmena nebo číslice, pokud si je lze zřetelně v mysli představit. Konečně se přenáší pocity, jako je radost, pláč nebo zoufalství.
Telepatické pokusy vyžadují značnou trpělivost a pečlivé zvládnutí techniky růžných pokusů. Proto je důležitý pečlivý výběr zkoumaných osob. Jednou z metod je hodnocení excitace nervové soustavy. Při testu pokusná osoba pomocí myši nebo joysticku kompenzuje odchylky světelného bodu, který pozoruje na monitoru počítače, od vertikální čáry. Program zajištuje trvalé náhodné odchylování bodu. Pokusná osoba se musí pokusit odchylky bodu korigovat co nejpřesněji a ne-jrychleji. Počítač registruje všechny body, v nichž byla odchylka nulová a ve kterých bodech·, byla maximální a jejich časové okamžiky. Statistickým zpracováním se určí rozptyl amplitudové chyby, střední chybový interval, střední kvadratická odchylka intervalů reakce a střední hodnota peri¬ody frekvenční složky chyby. Z těchto parametrů se pak vypočítávají obecnější parametry, jako je koeficient variace chyby nebo koeficient charakterizující koncentraci energie biologického původu. Dlouholetou praxí se zjistilo, že hodnocení pokusných osob touto metodou se pro telepatické pokusy osvědčilo.

1.2. Telegnoze (jasnovidnost)

Telegnoze je schopnost získávat informace z velkých prostorových a někdy časových vzdáleností. Jde o mechanismus poznávání objektivních skutečností z minulého, současného nebo budoucího světa nadaným člověkem, který s nimi nebyl a není v příčinném styku. Tyto skutečnosti přitom nelze poznat ani odhadnout žádnou logickou úvahou nebo deduktivním uvažováním.
Telegnoze (jasnovidnost) nesouvisí s obecnými výpověďmi nebo s různými mechanickými in¬terpretacemi karetních znaků nebo jiných symbolů. Nesouvisí ani s mnohoznačnými předpověďmi většiny větců ve stylu „Překročíš-li řeku, zahyne velká říše“. Takové předpovědi jsou naprosto bezcenné a záleží na představivosti, jak si je kdo vyloží.
Zásadní otázkou zůstává, odkud jasnovidci příslušné informace získávají. Jako vysvětlení exis¬tuje několik hypotéz. Uvedeme pouze některé z nich.

Univerzální informační pole

Součástí časoprostoru je univerzální informační pole, v němž jsou uloženy veškeré informace nezávisle na časových a prostorových vztazích. Jasnovidec při telegnozi informace získává z tohoto in-formačního pole, které bud je produktem našich mozků a existuje trvale i po naší smrti anebo existuje nezávisle na biologických organismech jako určitá forma „univerzálního vědomí“. Informace je objektivní realitou stejné jako elektrický náboj.

Holografická hypotéza

Podle jiné parafyzikální hypotézy zmíněná forma energie má podstatu „hologramu“. Fyzikální objevy v oblasti holografie ukázaly, že k rekonstrukci obrazu celého objektu postačuje jen malá část hologramu. V této části hologramu je v podobě interferenčních obrazců obsažena informace o celém objektu. Celek je tedy obsažen v každé části hologramu. Fyzik David Bohm z Londýnské královské univerzity na základě experimentů týmu Alaina Aspecta a dalších vyslovil hypotézu, že vesmír je v jistém smyslu superhologram. Nelokální spojení mezi částicemi nám podle Bohma dokazují, že existuje hlubší úroveň reality, kterou běžně nevnímáme. Časoprostor a hmota v něm je pouze projekcí superholografického vesmíru do nižší úrovně. Superholografický vesmír obsahuje veškeré informace o vesmíru a existuje v něm minulost, budoucnost a přítomnost současně. Čas zde nemá námi pozorovaný smysl. Tato teorie holografického paradigmatu odpovídá představě univerzálního informačního pole.
Podle psychotroniků a parafyziků holografický pohled na svět Davida Böhma poprvé nabídl novou úroveň chápání řádu uvnitř našeho vesmíru. Podle Böhma se tento řád neprojevuje na fyzikální úrovni pozorovaných jevů, ale je „uschován“ v Böhmově kvantovém potenciálu. Tento řád vesmíru se schovává za pravděpodobnostním chováním kvantové mechaniky na hlubší úrovni, jíž předpokládal Albert Einstein (Böhmova hypotéza „skrytých proměnných“). Podle parafyzikú když kvantový teoretik tvrdí, že vlnový balík zkolabuje s jistou pravděpodobností při měření, pak to znamená, že se projeví skrytý řád vesmíru. V roce 1980 svůj holografický pohled na svět popsal David Böhm ve své knize „Wholeness arul the Implicate Order“. Böhmův model reality je dynamický a Böhm hovoří o „holopohybu“, aby popsal tok „skrytých“ a „odkrytých“ projevů řádu na nejnižší úrovni naší reality.
V souvislosti s „holopohybem“, z něhož vychází fyzikální realita, vakuum již není prázdné. Vakuum je vyplněno superpozicí všech typů vln a polí, zatímco poloha hmotných částic v prostoru (explicitní úroveň) zůstává relativní vůči jiným částicím hmoty. Pozorovatel je součástí tohoto systému a interaguje se všemi jeho částmi ve všech okamžicích. Proto není již nutné mluvit o vědomí, které při interakci s hmotou způsobuje kolaps vlnového balíku. Pozorovatel je pozorován a stává se integrální součástí fyzikálních experimentů. Vědomí je součástí interakce hmotných těles ve smyslu definovaném kvantovou mechanikou. Vědomí tak není nutnou součástí Bohmova modelu. David Böhm ale věřil, že vědomí se musí účastnit holopohybu a interagovat na „implicitní“ úrovni tak, že důsledkem je „explicitní“ úroveň ve formě kolapsu vlnové funkce v kvantové mechanice. David Böhm dále tvrdil, že vakuum je vyplněno nekonečnou energií jako důsledku superpozice vln a polí. Vakuum je tedy reálnou entitou a nikoliv pouze jevištěm, kde se odehrává hmotný svět. Vakuum tedy není prázdné, ale obsahuje kvantový potenciál jako zdroj energie. Fyzikální vesmír je pak projevem holopohybu.
Experimenty Alaina Aspecta v roce 1982 na Univerzitě v Paříži ale dokázaly, že se David Böhm mýlil a jeho teorie skrytých proměnných jsou chybné. Vesmír nefunguje tak, jak si David Böhm představoval a koncepty kvantové mechaniky jsou správné. Podle Bellových nerovností jsou statistické korelace mezi jistými veličinami vždy menší než jistá mez. Tyto Bellovy nerovnosti jsou v přírodě narušeny. Tento pokus nahradit kvantovou mechaniku jistou formou klasické mechaniky neuspěl. Kvantová mechanika předpovídá pro řadu experimentů statistické korelace, které svojí hodnotou převyšují maximální možné korelace podle klasické teorie. Statistická korelace jevů ale rozhodně neznamená, že se nějaká informace musí šířit okamžitě a že jeden jev je důsledkem jevu druhého. Moderní kvantová gravitace nebo teorie superstrun projevují v některých případech nelokální chování. Nic se ale nemění na experimentálním faktu, že běžné jevy při dostatečně nízkém gravitačním poli a nízkých energiích – například prozaické Aspectovy pokusy – musí mít interpretaci v řeči relativistické a lokální kvantové teorie pole. [10]
Přesný smysl holografického paradigmatu v kvantové gravitaci je zcela jiný, než si představují para¬psychologové a parafyzikové ve svých hypotézách. Pokud se snažíme do nějakého objemu vložit příliš mnoho informace, potřebujeme do něj vložit také příliš mnoho hmoty a tím vznikne černá díra. Entropie černé díry je úměrná povrchu černé díry vydělenému čtyřnásobkem Newtonovy gravitační konstanty. Daná oblast prostoru se může nacházet jen v exp (S) stavech, kde S je povrch této oblasti vydělený čtyřnásobkem Newtonovy konstanty (v jednotkách c = h = 1). Toto je přesný smysl holografie, jediné holografické omezení na množství nezávislé informace ve vesmíru. [10]
Snaha interpretovat výsledky hypotézy Davida Bohma v teoriích psychotronických (parafyzikálních) jevů je opět jasným důkazem, že lidé, kteří tyto teorie vytvářejí, přinejmenším nekonzultují své závěry s teoretickými fyziky. Sami pak docházejí ke zcela mylným a zavádějícím závěrům. Příčina těchto omylů je zjevná: ani dnes teoretikové psychotronických (parafyzikálních) jevů nemají dostatečné fyzikální vzdělání a především vytrhávají z kontextu fakta, která se pro jejich teorie hodí, aniž si tato fakta do hloubky a v souvislostech prostudují nebo je pochopí.
Psychotronikové a parafyzikové proto zcela mylně uvádějí, že Alain Aspect svými experimenty přinejmenším podpořil Bohmovu teorii. Dále mylně tvrdí, že částice jsou nelokálně spojeny neznámým způsobem, jak tvrdí Bohmova hypotéza, a rozvíjejí fantastické a zcela mylné představy.

1.3. Psychokineze

Psychokineze je jev, kdy člověk svým vědomím vyvolává pohyb předmětů, přičemž dochází k měřitelným fyzikálním jevům a tyto jevy lze registrovat fyzikálními přístoji. Jde tedy o pohyb mechanických soustav nebo předmětů, který je způsoben netepelnou energií, jejímž zdrojem je člověk. Tato energie je ovládána do určitých mezí vědomě nebo nevědomě.
Do oblasti psychokineze patří také levitgice, vznesení těla člověka a volný pohyb vzduchem navzdory gravitaci. Tento jev byl připisován různým mágům v okamžiku jejich extáze. Většina psychotroniků se domnívá, že šlo o masovou sugesci. Na druhé straně někteří připouštějí, že za zcela mimořádných okolností by téměř univerzální schopnosti člověka mohly vést k překonání gravitace. Cestovatelé přinášeli v minulosti zprávy o zvláštním tanci dervišů, při němž se odpoutávali od země a chvíli volně pluli vzduchem.
Místo pojmu psychokineze se často používá termín telekineze. Tento termín může ale reprezentovat jakékoliv dálkové ovládání pohybu předmětů nebo mechanických zařízení. Termín psychokineze zdůrazňuje, že jde o působení psychickými procesy.
Kvantitativní experimenty s psychokinezí spočívají například ve vrhání hrací kostky mechan¬ickým zařízením a sledování, zda pokusná osoba je schopna ovlivnit pohyb kostky. Byl sestrojen přístroj, v němž ve vakuové nádobě kapky dopadají na ostrý břit. Za normálních okolností nádobky o obou stranách břitu obsahují stejné množství vody. Dále se používá se Crookesův přístroj pro měření tlaku záření. Uvnitř vakuové trubice je umístěna vrtulka, na jejíž listy z jednoho směru dopadá záření.
Pro vysvětlení psychokineze existuje několik hypotéz, které se snaží vysvětlit možnost pohybu předmětů.

Hypotéza biologického plazmatu

V živém organismu existují elementární částice, které tvoří složitá seskupení a tvoří jednotnou energetickou sít. Tato sít je označována jako biologické plazma. Intenzita záření plazmatu v okamžiku podráždění vzrůstá až třikrát a po několika minutách se vrací k původní hodnotě. Toto biologická plazma je v okamžicích vzrušení vyzařováno jak mozkem tak srdcem a objemová hustota plazmatu je kolem 100 miliónu částic na jeden centimetr krychlový, což odpovídá hustotě elektronové plazmy, která je zdrojem radiového záření Slunce.

Mentionová hypotéza dr. Kahudy.

V 80. letech 20. století na stránkách českého časopisu Věda a technika mládeži obhajoval dr. František Kahuda hypotézu zvláštních elementárních částic vyzařovaných mozkem. Tyto částice označil jako mentiony a tvrdil, že existují částice nejméně tří typů, z nichž jeden se pohybuje nadsvětelnou rychlostí, aby tak vysvětlil okamžitý přenos informace na velké vzdálenosti. Pro svoji hypotézu ale neměl žádnou fyzikální oporu a studenti fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy při veřejné přednášce hypotézu zcela zpochybnili.
Člověk jako modulátor kosmických energií.
Někteří psychotronici se oprávněně domnívají, že energie člověka nepostačuje k realizaci psychokinetických jevů. Zastávají hypotézu, že člověk působí pouze jako modulátor energie z cizích kosmických zdrojů. Je jisté, že psychotronici nemohou dospět k žádným uspokojivým fyzikálním vysvětlením psychokineze, pokud nebude navázána spolupráce se současnou experimentální a zejména teoretickou fyzikou.

1.4. Bioaktivace

Bioaktivace je schopnost živého organismu vyvolat ve vnějším prostředí energetické a informační změny, které se projevují strukturální změnou systémů, případně dochází ke vzniku systémů nových.
Tyto změny jsou v některých případech vnímatelně a nebo objektivně měřitelné.
Bioaktivace je interakce člověka s živou hmotou v prostředí (bioterapie, ideoplastie), interakce člověka s neživou hmotou v prostředí (aktivace vody, exponování filmů, působení na krystalizaci, ohýbání lžiček atd.) a interakce mezi člověkem a samotným prostředím, (ukládání informace do univerzálního informačního pole, odečítání informace z informačního pole a vizualizace informace z informačního pole, tj. materializace).
Změny po bioaktivaci nemusí-být objektivně měřitelné, ale lze je pozorovat zprostředkovaně. Například aktivovaná voda pozitivně stimuluje klíčivost a růst rostlin.

1.5 Radiesteze (proutkaření)

Proutkaření a proutku (virgule) k vyhledávání vody, kovů a zemních puklin se využívalo již ve starověké Číně.
Místo proutku (virgule) se používalo někdy malé závaží, které bylo zavěšeno na krátké niti a drželo se mezi prsty. Jeho pohyby si každý proutkař interpretoval po svém. Toto závaží se označuje jako siderické kyvadlo (lat. pendula = visící, zavěšený).
V roce 1812 se začalo pochybovat o hypotéze působení atomů hmoty na proutek nebo siderické kyvadlo. Četní badatelé zkoumali pohyb proutku nebo siderického kyvadla a dospěli k názoru, že na tyto nástroje nepůsobí žádné tajemné síly, ale jedná se pouze o svalové pohyby proutkaře pod vlivem jeho myšlenek. Tento závěr měl vyvrátit celé proutkařské umění.
Zmíněný názor je jedním z nejběžnějších vysvětlení mechaniky působení geofyzikálních vlivů na proutkaře. Tyto vlivy nepůsobí přímo na proutek nebo na siderické kyvadlo, ale na celou nervovou soustavu proutkaře. Proutkař dostává prvotní impulsy od slabých fyzikálních vlivů. Po koordinaci těchto vlivů v mozku dochází ke svalovému reflexu, který vede k pohybu proutku nebo kyvadla. Proto je proutek držen ve značně labilní poloze. Svalové reflexy přitom probíhají v podvědomí proutkaře. Často bývá tato správná reakce narušena subjektivními pocity proutkaře. Na vysvětlení proutkaření existuje řada hypotéz.

Magnetické pole

Je prokázáno, že člověk reaguje na změnu magnetického pole v hodnotě až jedné tisíciny horizontální složky magnetického pole Země. Senzitivní proutkař reaguje na magnetické pole intenzity jen 10″4 Oe (1 Oe = 79,6 A/m). Fungování proutkaření je způsobeno především změnami intenzity magnetického pole. Proto je nutné, aby se proutkař pohyboval, protože v měnícícm se magnetickém poli se indukují elektrické proudy.

Magnetohydrodynamická hypotéza

Ve vnějším magnetickém poli Země se projevují krátké pulsy, které ovlivňují elektromagnetické pole uvnitř lidského těla. Tyto pulsy jsou deformovány horninami a kapalinami pod zemským povrchem.

Gravitační hypotéza

Proutkař reaguje na malé změny gravitačního pole způsobené změnami hustoty a rozložení hornin.

Radiační hypotéza

Proutkař reaguje na přirozenou radiaci a elektromagnetické kmity na molekulární úrovni (tzv. Ramanova spektra).

Proutkař vysílá do okolí určitý signál

Proutkař vysílá do okolí elektromagnetické signály a přijímá signály odražené. Je obtížné si však představit, že by proutkař byl schopen vyslat signál o takové energii, aby pronikl do hloubky až 100 metrů, kde někteří proutkaři nalezli rudná ložiska.

1.6. Geopatogenní zóny

Psychotronici pojmem „geopatogenní zóny“ označují oblasti, na jejichž chemické složení a porušení homogenity a integrity lidský organismus vědomě nebo nevědomě reaguje.
Geopatogenní zóny jsou lokality, v nichž pod vlivem přirozené nebo umělé nehomogenity nebo radiace podloží nebo povrchu terénu dochází ke změně fyzikálních polí nad terénem. Tyto změny polí ovlivňují živé organismy a mohou je negativně stimulovat. Tato stimulace je závislá na délce setrvávání v geopatogenních zónách.
Biologové četnými pokusy prokázali, že pokud odstíníme zemské magnetické pole, dojde k potlačení rozmnožování buněk. Pokud je na druhé straně živý organismus vystaven anorriálnímu magnetickému poli, je rovněž ohrožen. Například voda, která protéká porézním prostředím -nebo prochází propustnými vrstvami, které přiléhají k ložiskům jílu, indukuje elektrický proud. Pokud je okolní prostředí dostatečně elektricky vodivé a vznikající elektrický proud je dostatečně silný, dochází ke vzniku magnetické anomálie na zemském povrchu.
Biochemikové zjistili, že magnetické pole má značný vliv na průběh enzymatických procesů v buňkách a na celkovou reaktivitu biologického systému. Nejen časoprostorová změna magnetické indukce, ale také magnetické bouře a mikrosekundové hystereze narušují fyziologické procesy v organismech. Biologové zjistili, že anomálie v magnetickém poli ovlivňují rozvoj mikroflóry, dochází k patologickým změnám u rostlin a mění se výskyt určitého druhu hmyzu nad geopatogenní zónou.
Oblast nad geopatogenní zónou má odlišné fyzikální vlastnosti na rozdíl od jiných oblastí. Dochází zde ke zvýšené a zrychlené výměně energie mezi povrchem Země a atmosférou. Tato výměna energie má negativní vliv na všechny živé organismy.
Fyzikální měření prokázala, že nad místy zlomů geopatogenních zón je zvýšená intenzita elektro¬statického pole ve vzduchu. Je možné, že právě toto pole hraje stabilizační roli při emisi par kovu nad ložiskem. Experimentálně je ověřeno, že geopatogenní zóny způsobují nad terénem zvýšenou ionizaci vzduchu. V oblastech geologických anomálií je oslaben příjem velmi krátkých vln.
Laboratorní pokusy svědčí o korelaci mezi výskytem nemocí, patologickými nálezy a výskytem geopatogenních zón. Pokusná zvířata se instinktivně snaží geopatogenním zónám vyhýbat. Ob¬dobná zjištění lze zaznamenat také u lidí. S geopatogenními zónami je proto nutné počítat jako s objektivním jevem, který společně s dalšími vlivy životního prostředí působí na lidský organismus.
Problematika detekce geopatogenních zón není jednoduchá. Není také jednoznačné, jakým způsobem a zda vůbec každý člověk na přítomnost geopatogenní zóny reaguje. V bytě lze využít vlastní subjektivní dojmy tím, že přemistujeme lůžko na různá místa. Geopatogenní zóny nelze odstínit. Všechna „zaručená“ zařízení na odstínění geopatogenní zóny jsou více či méně podvodem.

2. Psychotronika a její odpůrci

Podle vztahu k psychotronice lze odbornou a laickou veřejnost rozdělit zhruba do pěti výrazných skupin.
1. Lidé s magickým, okultním, spiritistickým, mystickým a náboženským přístupem.
Psychotronické jevy představují součást jejich přesvědčení a víry.
2. Lidé s přírodovědeckým přístupem. Ke zdůvodnění psychotronických jevů využívají filozofii, psychologii, biofyziku a teoretickou fyziku (tzv. parafyzika)
3. Lidé s vyčkávacím přístupem. Psychotroniku nezamítají, ale vyčkávají, jakým směrem se obecný názor na psychotroniku bude ubírat.
4. Lidé s neutrálním přístupem. Na psychotroniku nemají žádný názor nebo se o ni nezajímají.
5. Lidé s odmítavým přístupem. Psychotroniku zcela odmítají a považují ji za šarlatánství, podvod a pavědu.

Odpůrci psychotroniky využívají poznatků z nejrůznějších vědních vědních oborů. Jejich hlavní námitky jsou:
– Nesprávná formulace hypotéz, jejich nesprávné statistické testování a nesprávné hod¬nocení výsledků testů.

Použití matematické statistiky vyžaduje dodržení následujícího postupu:
1. Přesné zformulování hypotézy, kterou chceme testovat. Nulovou hypotézou označujeme hypotézu, jíž chceme potvrdit. Proti ní stoji alternativní hypotéza, jíž chceme vyvrátit.
2. Výběr vhodného statistického testu. Stanovení z něj plynoucích předpokladů a podmínek pro shromažďování statistických dat. Stanovení statistické hladiny testu (pravděpodobnosti zamítnutí hypotézy, přestože je správná), tj. intervalu spolehlivosti.
3. Shromáždění požadovaného množství dat za přísného dodržení předpokladů a podmínek statistického testu.
4. Provedení statistického testu. Interpretace výsledku testu. Výsledek testu nemusí potvrdit nulovou hypotézu ani alternativní hypotézu.
Metody matematické statistiky poskytují intervaly spolehlivosti daného výsledku, ale jejich hran¬ice se musí stanovit předem. Pokud např. označíme jako 0 negativní a 1 jako pozitivní výsledek, pak průměr velmi dlouhé řady výsledků by měl být 0,5, protože oba výsledky jsou stejně pravděpodobné. Není však jasné, jak velká odchylka při realizaci dlouhé řady pokusů je ještě přípustná, aby bylo možno hypotézu telepatického přenosu přijmout nebo zamítnout. Statistikové oprávněně namítají, že odchylka od průměru může být při různých pokusech libovolně velká s různou pravděpodobností. Pokud tedy např. experiment skončí s hodnotou průměru 0,8, může jít o potvrzení hypotézy telepatického přenosu, ale také může jít o pouhou statistickou náhodnou odchylku v dlouhé řadě pokusů.

Fyzikální námitky

Přenos mentální energie odporuje základním zákonům fyziky. Intenzita mentální energie musí klesat s druhou mocninou vzdálenosti od jejího zdroje. Mentální energie porušuje zákon zachování energie a hmotnosti. Není jasná interakce mentální energie s ostatními formami energií.
Hypotézy o podstatě parafyzikálních jevů jsou nekonzistentní s fyzikou. Většinou používají určité fyzikální teorie v oblastech mimo jejich působnost, připojují k nim neodůvodněné, nedokázané domněnky, kombinují různé nesouvisející teorie, vytvářejí další nedokazatelné hypotézy.

Námitky psychiatrů

Psychotronici nesprávně hodnotí různé patologické jevy (psychické poruchy a odchylky).

Námitky lékařů

Metody psychotronického léčitelství mají zcela náhodné výsledky nebo výsledky způsobené sugestivním působením na pacienta.
Proti psychotronice jako alternativní vědě se staví řada seriózních vědců, jako je např. nositel Nobelovy ceny za fyziku Steven Weinberg. Weinberg tvrdí, že alternativní vědy se snaží často o zcela autonomní vysvětlení, které je nezávislé na ostatních přírodních vědách, jako je hypotéza o „páté silové interakci“. Alternativní vědy budují své zcela vlastní zákony, které nelze vysvětlit fyzikálními jevy. Dnes se ale jasně ukazuje, že celá věda je tvořena konvergujícími a vzájemně propojenými řetězci vysvětlení. Podle Weinberga jednou z velkých služeb, kterou vědě poskytl tento objev struktury vědeckých vysvětlení, je nezvratné prokázání faktu, že žádné autonomní vědy neexistují. [7]
Představme si, že by nám někdo tvrdil, že kdesi v moderním Texasu existuje sedm zlatých měst. Navrhli byste, bez jakýchkoliv předsudků, aby se vytvořila expedice, jejímž úkolem by bylo prohledat každý kousek tohoto státu? Asi byste usoudili, že o Texasu víme již tolik věcí, že prostě nestojí za to hledat domnělá zlatá města. Podobně objev vzájemně konvergujících a propojených řetězců vysvětlení nám prokázal velkou službu v tom, že v přírodě pro autonomní vědy, jako je astrologie, telekinéze nebo kreacionismus není žádné místo. [7]

3. Fyzika a psychotronika

Existuje několik fyziků, kteří při studiu psychotronických jevů dospěli k názoru, že nejde o nesmysl. Cítili, že fyzika je zatím před těmito jevy zcela bezradná.
Přes úspěchy teoretické a experimentální fyziky zůstává řada nejasností a problémů. Nedaří se sjednotit gravitaci s ostatními interakcemi. Byla objevena řada elementárních částic s velmi krátkou dobou života (rezonancí), které nelze zařadit do vhodného teoretického rámce. Problémem je interpretace měření v kvantové mechanice.
Na současnou fyziku jsou vedeny útoky z různých stran. Existuje celá řada nesrovnalostí teorie s pozorovanou skutečností. Jeden z nových směrů ve fyzice, který započal David Böhm svojí úvahou o spojení fyziky a teorie vědomí, podle autora knihy [1] snad povede k pochopení psychotronických jevu. Příroda se neřídí podle vědy, ale věda se musí řídit podle přírody.
Paranormální jevy lze definovat jako jevy, které nejsou závislé na prostoru a času. Tím se odlišují od normálních jevů popisovaných fyzikou, jejímž základem je prostor a čas. Proto fyzika není schopna paranormální jevy zkoumat. H. Pierre Noyes se domnívá, že současná fyzika by měla hledat konstrukci prostoru a času jako základu fyziky. Většina fyziků a přírodovědců nekriticky chápe prostor a čas jako prostoročasové kontinuum, na jehož pozadí se odehrává fyzikální divadlo. Makroskopické kvantové jevy, jako je kvantová korelace bez přenosu signálu nadsvét.elnou rychlostí a teleportace fotonů (zničení fotonu na jednom místě a vytvoření na jiném místě) ukazují, že pros-toročas je mnohem složitější, než klasická Maxwellova představa kontinua. Podobné úvahy platí pro černé díry a současnou kosmologii. [9]
H. Pierre Noyes proto domnívá, že zřejmě nejschůdnější cestou, jak porozumět paranormálním jevům, je rozvíjet „normální vědu“ a zahrnout do ní paranormální jevy. Tímto směrem postupuje tzv. “ parafyzika“, která se snaží překročit hranice fyziky do oblastí, které fyzikou nejsou pokrývány. Parafyzika je logickým studiem paranormálních jevů uvnitř kontextu fyziky. Její zastánci tvrdí, že pokud paranormální jevy existují, musí nutně působit ve stejném fyzickém světě, jaký vysvětluje fyzika. V ještě širším kontextu parafyzika je logickým studiem jevů v přírodě, které nelze vysvětlit pomocí vlastností hmoty v prostoru a v čase. [9]
Autor knihy [1] souhlasí s D. Mendělejevem, který prohlásil, že je lepší i taková hypotéza, která se později ukáže nepravdivá, než žádná hypotéza. V tomto smyslu nelze souhlasit s Newtonem, který kategoricky trval na tom, že nedělá hypotézy. Je třeba zbourat klasické zakořeněné představy. Albert Einstein o vzniku vynálezů ironicky prohlásil, že všichni si myslí, že to není možné, s výjimkou jednoho hlupáka, který to neví a udělá vynález. Konečně Jacques Bergier a Louis Pauwels ve své knize „Jitro kouzelníků“ napsali: „Ale k čertu, věda není přece posvátná kráva, je možno ji povalit a uvolnit cestu.“ [4]
Bohužel, celá parafyzika je dodnes silně zatížena tím, že její zastánci mají v drtivé většině nedostatečné fyzikální a matematické vzdělání. Jejich hypotézy vycházejí z nejasných předpokladů, jsou nedostatečně a chybně definovány, jsou vnitřně nekonzistentní a jsou nekoherentní s fyzikálním poznáním. Proto je lidé s fyzikálním a matematickým vzděláním nemohou brát vážně a jakékoliv diskuse s parafyziky považují za naprostou ztrátu času.

References

[1] Rejdák, Zdeněk; Drbal, Karel: Perspektivy telepatie. Slavné psychotronické fenomény 20. století. Rozšířené a doplněné vydání. Nakl. Eminent, P.O. Box 298, 111 21 Praha 1. 1995. ISBN: 80-85876-08-6 · ·
[2] Weisner, Ivo: Světlo dávných věků. Nakl. AOS Publishing, Resslova 40, 400 01 Ústí nad Labem, 1996 ISBN: 80-901919-4-0 (AOS Publishing)
[3] Štěpán, Josef: Teorie pravděpodobnosti. Academia, Praha 1987
[4] Bergier, Jacques; Pauwels, Louis: Jitro kouzelníků, nakl. Svoboda, Praha 1990. Z franc, orig. Le Matin des Magiciens. Gallimard, Paris 1960 překlad: Jiří Konůpek (v roce 1969) ISBN: 80-205-0086-3
[5] Capra, Fritjof: Tao fyziky. Gardenia, Bratislava 1992 orig.: The Tao of Physics, Bantam Books 1984
[6] von Buttlar-Brandenfels, Johannes: Mimo prostor a čas. Ikar Praha spol. s r.o., 1997. orig.: Zeitriss, F.A. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, Munchen, 1992. ISBN: 80-7202-065-X
[7] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0
[8] The Search for Spock: Developing the Theoretical Basis of Psi by James E. Beichler.
1998. Publication copy for YGGDRASIL: The Journal of Paraphysics. http://members.aol.com/jebcolst/Paraphysics/searchl.htm
[9j H. Pierre Noyes: Science and Paranormal Phenomena. 3 Jun 1999. quant-ph/9906014 e-Print archive. Los Alamos National Laboratory. US National Science Foundation, http://xxx.lani.gov/abs/quant-ph/9906014
[10] Subject: Alain Aspect a dezinformace o holografii. Date: Mon, 24 Jul 2000 11:30:08 -0400 (EDT) From: Luboš Motl <motl@physics . rutgers. edu> http://lumo.come.to

Jiří Svršek
Materiál na seminář Gymnázia Tachov, 28. října 2002

Archiv CP