Co je xenoglossie?

Jedním z mnoha druhů paranormálních jevů je tzv. xenoglossie.

Jde o případy, kdy člověk z ničeho nic začne náhle rozumět, mluvit nebo psát neznámými cizími jazyky, nebo naopak porozumí neznámým cizím řečem, které dříve neznal, ani se jim neučil. Termín pochází z řečtiny (xeno – cizí, glossa – řeč).

Případů xenoglossie je v celé historii zaznamenána celá řada, a v praxi můžeme rozlišit několik jejích různých variant. Uveďme si je podle stupně závažnosti a podivnosti.

V nejjednodušší variantě médium v transu vysloví řadu slabik bez jakéhokoliv smyslu (v němčině se tento jev označuje jako Zungenreden) – a nekritičtí přítomní svědci to označí za nějakou neznámou cizí řeč a více po vysvětlení nepátrají.

Nejstarší zaznamenaný případ xenoglossie uvádí Hérodotos v řeckých věštírnách. Další je tzv. „seslání Ducha svatého“, popisované ve Skutcích apoštolů (Sk, 2,4-11). Zde mohlo jít o případ telepatického rozumění cizí řeči. Zajímavé je, že tomu předcházel hukot z nebe, prudký vichr a ohnivé jazyky. (Sk, 2, 2-3)

Biblické texty však nemohou být, vzhledem k mnoha přepisům a úpravám, považovány za přesný výklad událostí. Spíše zde šlo u lidí pouze o řečnickou inspiraci, zvýšenou výmluvnost ve vlastní řeči včetně zvýšení sebevědomí a potlačení trémy. V přikrášleném textu a v pozdějším výkladu biblických textů to ovšem bylo vylíčeno jako mluvení cizí řeči.

Další druh xenoglossie vyplynul při pokusech s médii v transu. Byl zaznamenán např. případ, kdy se podle spiritistické víry projevil „duch“ nedávno zemřelého Řeka. Nikdo v kroužku nerozuměl řecky, a proto byl přizván Řek. Ten položil médiu (respektive duchovi) otázku v moderní řečtině. Médium rozumělo a odpovědělo na ni ve své mateřštině. Je zřejmé, že při telepatii, tedy „čtení myšlenek“, nemusí hrát jazyková bariéra roli. Tento výklad potvrdila i jiná pozorování: V jednom případě byla otázka v neznámé řeči zapsána foneticky na papír a člen spiritistického kroužku (který řeč neznal) ji přečetl médiu. Odpověď média zněla: „Ten pán nemyslí. On neví, na co se ptá, a tomu já nerozumím.“ Rozhodně tedy nešlo o aktivní znalost cizího jazyka.

Případ, který popsal švýcarský psychiatr T. Flournoy, je další variantou xenoglossie, náležitě zpracovanou a prozkoumanou. Médiem byla prostá žena, která znala jen svou mateřštinu (francouzštinu). Jednou v transu napsala celou větu v arabštině. Šetření prokázalo, že žena za mlada sloužila u lékaře, který uměl arabsky. Když kdysi uklízela jeho knihovnu, nahlédla náhodou do jedné knihy, v níž se nacházelo věnování v arabštině. A právě toto věnování po létech reprodukovala v transu.

Nešlo tedy o aktivní znalost jazyka, ale o ukázku, jak významně může stav transu vylepšit paměť.

Další zajímavostí je, že médium psalo (vlastně obkreslovalo) arabskou větu zleva doprava, ačkoliv Arabové píší opačně, totiž zprava doleva. Podobně jiné médium kdysi napsalo větu v etruské abecedě, a šetření později prokázalo, že jde o nápis na jednom známém etruském náhrobku.

Další případ nevypovídá ani tak o znalosti cizí řeči, ale vydává pozoruhodné svědectví o tvořivé síle lidského podvědomí. Jiné švýcarské médium, se kterým pracoval profesor Flournoy, údajně psalo texty dokonce v jazyce Marťanů. Šlo o nápisy podobné hieroglyfům, přičemž médium uvádělo, že marťanskou řeč pro ně překládá „duch jednoho na Marsu reinkarnovaného Francouze“. Přirozeně šlo pouze o fantazii.

Jazyková analýza tvorby média v transu ukázala, že tento nový jazyk je vlastně fantasticky přetvořenou francouzštinou.

Podobný je případ z Československa, k němuž došlo bez jakéhokoliv spojení se spiritismem. MUDr. Jan Lukeš (1912 – 1977) vynikal vysokou inteligencí a jazykovým nadáním – uměl perfektně francouzsky, německy, rusky, japonsky, jakož i několik dalších, méně známých jazyků. Vytvořil si vlastní svět, ve kterém jeho žena přiletěla z jiné planety, a začal psát dějiny této planety a národů, které ji obývají. Během dlouhých desetiletí vytvořil celkem 17 různých jazyků této planety, včetně abeced, slovníků o desetitisících slovech, s vlastní gramatikou, a začal v nich psát literární díla (romány, vědecká pojednání), i překládal do nich pozemské romány a básně. Tento případ dokládá velice pozoruhodný příklad obrovských tvořivých možností podvědomí.

Jedním z nejrozsáhleji prozkoumaných případů je Tereza Neumannová z Konnersreutu (SRN). Vše začalo ve 20. létech minulého století. Docela prosté venkovské ženě se začaly objevovat na těle, hlavě a končetinách krvácející rány, které utrpěl Kristus při ukřižování. Nejdříve bylo vše považováno za podvod, ale při bližším zkoumání se zjistilo, že Tereza Neumannová si sama sobě žádná zranění nezpůsobuje. Tento jev, zvaný stigmatizace, byl znám už z dřívějška, ale teprve nyní mohl být prozkoumán vědci z různých oborů. Mezi nimi byl i český lékař MUDr. V. Hynek.

Kromě toho Tereza Neumannová začala říkat slova a věty v aramejštině, tedy řeči, kterou se hovořilo v Palestině v Kristových dobách. Znalci tohoto jazyka některé věty a slova uznali za pravé, nad jinými vyjádřili velké pochybnosti, některé úplně odmítli. Šlo především o slovo „sachen“, tedy „žízním“, které pronesl Kristus na kříži. Tereza Neumannová ovšem místo slova „sachen“ používala slovo „aschen“. Znalci jazyka se shodli, že to není možné.

Až po několika letech výzkumu aramejštiny se zjistilo, že správný výraz byl právě Terezy Neumannové, čímž padly obavy, že by čerpala vědomosti z podvědomí přítomných jazykovědců nebo docela obyčejně už z publikovaných vědeckých prací.

Tereza Neumannová uvedla i slova, která pronesli apoštolově, když Jidáš zradil Krista: „Magera baišua Janna-ba.“ Tato slova ale v žádné učebnici aramejštiny nejsou, a tak zůstala dodnes nerozluštěna.

Na otázku, kde se aramejštinu naučila, odpověděla, že jasnovidně pozorovala scénu ukřižování i života Krista.

Nejefektnější případ, který zřejmě věrohodně svědčí o aktivní znalosti cizího jazyka, se stal ve 20. letech 20. století.

Pět let tehdy mohli vědci sledovat ženu s pseudonymem Rosemary. Ta v jednom britském spiritistickém kroužku hovořila v transu staroegyptsky a prohlašovala, že je Nona, žena faraóna Amenhotepa III., a žila v době kolem roku 1400 př.n.l.

Duch Nony mluvil ústy média, přítomní lidé slova zaznamenali foneticky (tehdy ještě nebyly magnetofony) a předložili nápis anglickému egyptologovi A. J. Howard-Hulme.

Ten uznal její řeč za pravou, a dobu života „Nony“ potvrdil. Připravil jí ve staroegyptštině několik otázek, ty byly zase foneticky přepsány a přečteny „duchovi“. „Princezna Nona“ rozuměla, a odpovídala opět ve staroegyptštině, někdy velice rychle. Dokonce upozornila na chybu, které se egyptolog v otázkách dopustil, a ten později chybu připustil.

Původně panovala domněnka, že Rosemary čerpala z Hulmova podvědomí, tedy jaksi telepaticky odečítala jeho myšlenky, ale vše zůstalo v mezích domněnek, protože nic podobného není možné potvrdit.

O případ „Nona“ se zajímal také český egyptolog prof. dr. František Lexa (1876 – 1960), specialista na staroegyptskou literaturu a gramatiku a také zakladatel Československého egyptologického ústavu UK. Ten se k pokusům s Nonou stavěl velmi skepticky, protože podle jeho názoru se Nona dopustila mnoha chyb ve větné skladbě a dalších mluvnických pravidlech. Na druhé straně však potvrdil, že v mnohém se věty, kterých Nona pronesla na 600, shodují v jádru s tím, co dosud ze staroegyptštiny známe.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že šlo skutečně o případ aktivní znalosti cizího, a to dokonce mrtvého jazyka!

Pochybnosti přesto vyvolává fakt, že i když egyptologové dnes sice dokáží přeložit hieroglyfické nápisy, mají dokonce určité představy o tom, jak se řeč vyslovovala, nikdo nikdy staroegyptštinu neslyšel. Je také otázka, jak lze foneticky přepsat jiný jazyk, i současný, živý. Zvláště takový, který má neobvyklé hlásky či zvuky, a kde tón hlasu určité slabiky může změnit význam slova (např. u čínštiny, japonštiny, i francouzštiny). Problém představuje pro cizince i přepis českého „ř“!

Další pozoruhodná svědectví o xenoglossii pochází z druhé poloviny 20. století.

Irská cestovatelka a humanitární pracovnice D. Murphyová ve své knize „Panenská země“ (česky, Praha, 1970) popisuje čtivým způsobem léčebné procedury tibetského mnicha v uprchlickém táboře v západním Nepálu. Mnich léčil své pacienty v mimořádně intenzívním transu. V jednom z jeho stadií hovořil vybranou spisovnou tibetštinou, kterou ve stavu normálního vědomí vůbec nepoužíval – neměl totiž žádné vzdělání a běžně hovořil pouze svým rodným dialektem.

Během německého náletu za druhé světové války zasáhl jednu ženu v Norsku do hlavy kus střepiny. Norka upadla do kómatu, a když se probudila, začala mluvit s německým přízvukem. Okolí jí samozřejmě ze svého středu vyloučilo.

V roce 1999 se u Američanky Tiffany Robertsové objevil silný anglický přízvuk, které podle britských novin nejvíc ze všeho připomínal Lízu Doolittleovou, hlavní postavu muzikálu My Fair Lady.

Jeden z posledních souvisejících případů souvisí dokonce s Čechami. Mladý plochodrážník Matěj Kůs (*1989) havaroval v září 2007 ve skotském Glasgowě, utrpěl otřes mozku, a v bezvědomí skončil v sanitce. Po probuzení Kůs zprvu vůbec netušil, kdo je, dokonce ani nevěděl, že je Čech. Co bylo však nejzajímavější? Ač byl do té doby nepříliš dobrý angličtinář, a přiznával, že jsou chvíle, kdy je rád, že vůbec anglicky rozumí, najednou mluvil anglicky jako rodilý mluvčí, a to i s britským přízvukem. Matěj Kůs po návratu do Plzně tuto schopnost opět ztratil, a na chvíle, kdy mluvil bezvadně anglicky, si nevzpomíná.

O tři roky později, v roce 2010, třináctiletá dívka z jihochorvatského města Knin po probuzení z jednodenního kómatu začala mluvit plynně německy. I když se německy před touto událostí učila, tento jazyk ještě plně neovládala.

V Británii se v roce 2004 stal případ Lyndy Walkerové, šedesátileté ženy z Newcastlu, která prodělala mozkovou příhodu. Ačkoliv celý život bydlela na jednom místě, začala pak mluvit s jamajským přízvukem.

Také padesátiletá Kanaďanka Rosemarie Dortová po mozkové příhodě začala mluvit jako kanadský námořník. Mluvila pomaleji, vyslovovala s přízvukem typickým pro východní pobřeží Kanady, ačkoli tuto oblast nikdy nenavštívila a nikdy se nesetkala s nikým, kdo by měl podobný přízvuk. Její rodina pochází z Irska a Dánska a nikdo z jejích rodičů nikdy nežil jinde než jižně od Ontaria. Případ se stal v roce 2008. Sledování a zkoumání paní Doreové lékaři popsali v časopisu Canadian Journal of Neurological Sciences.

Tyto novodobé jevy byly už podrobně prozkoumány, na rozdíl od starověkých zpráv, a vyprávění z druhé a třetí ruky z nekriticky založených spiritistických salónů.

Podle lékařů jde o velmi vzácný, tzv. syndrom cizího přízvuku. Přesto pojmenováním syndromu není problém vysvětlen. Jak je možné, že člověk, který cizí jazyk neumí, náhle dokáže tímto jazykem hovořit? Proč se to stává po úrazech hlavy, nebo po mozkové mrtvici, kdy jsou zasažena mozková centra, kontrolující řeč? Proč si někdy svůj „výkon“ dotyčný nepamatuje? Proč mívá pak postižený psychické (či schizofrenní) potíže? Nebo má okolí pocit, že je od nehody prostě nějaký jiný?

Teorií, vysvětlující xenoglossii, je celá řada. Jisté je, že jednotícím prvkem tohoto jevu je vznik ve stavech mimořádného psychického vzrušení, v hypnotickém stavu, v transu, nebo po úrazu.

Podle jedněch názorů jde o projev tzv. „ancestrální“ paměti. Znalost cizího jazyka je údajně zděděná po předcích a je uložena v podvědomí. Mimořádné stavy vědomí tuto znalost jen vyvolají na povrch.

Zastánci reinkarnace tvrdí, že člověk v minulém životě v nějaké vzdálené oblasti a době žil a danou řečí mluvil. Úrazem či v jiném stavu vědomí dojde k jistému „rozpomenutí“.

Spiritisté vidí v xenoglossii proces, kdy se do těla člověka v době, kdy byla jeho vlastní duše oslabena (právě např., po těžkém úrazu) se na určitou dobu (či trvale) nastěhuje část duše cizí, a ta pak provede onen proslov, případně způsobí jiné psychické problémy.

Další vysvětlení by mohlo spočívat v ponoření do hlubin podvědomí, které podle C. G. Junga v nejhlubších vrstvách splývá s ostatními individuálními podvědomími v jediný celek – do kolektivní a genetické paměti. Za zvláštních podmínek, daných fyzickými a psychickými procesy člověka, tak lze do tohoto rezervoáru informací vejít a využít ho. Většinou se tak však děje naprosto spontánně, což dokládají i uvedené případy.

Jsou to teorie, které doposud nikdo nepotvrdil, ale ani nevyvrátil.

Kde je pravda? Ta teprve čeká na odhalení.

***

• „Seslání Ducha svatého,“ – Skutky apoštolů (2,1-12):
  „Den Letnic
  Když přišel den Letnic, byli všichni spolu. Náhle se z nebe ozval hukot, jako by se řítil prudký vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
  V Jeruzalémě tehdy pobývali zbožní Židé z každého národa na světě. Když se ozval ten hukot, sešla se spousta lidí a byli ohromeni, protože je každý slyšel mluvit svou vlastní řečí. Úžasem bez sebe říkali: „Hleďte, copak ti všichni, kdo tu mluví, nejsou Galilejci? Jak to, že tedy každý slyšíme svou rodnou řeč? Parthové, Médové, Elamité a obyvatelé Mezopotámie, Judeje i Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie i Pamfylie, Egypta i krajů Libye vedle Kyrény a příchozí z Říma, jak Židé, tak proselyté, Kréťané i Arabové – slyšíme je mluvit našimi jazyky o velikých Božích věcech!“ Všichni žasli a nevěděli, co si o tom myslet. „Co má tohle znamenat?“ ptali se jeden druhého.“