Jak je to se stigmaty?

Stigmata – tyto podivné „rány Kristovy“ jsou trvalou záhadou, provázející křesťanskou kulturu už několik století.

Jde skutečně o nevysvětlitelný jev, a nebo existuje skutečná, lékařsky objasnitelná, příčina jejich výskytu?

Termín stigma pochází z latiny (stigmata je množné číslo od slova stigma), znamenal původně mateřské znaménko, jizvu, značku (tetování) na těle.

Toto slovo však postupem času získalo náboženský obsah, spojený s ranami, které Kristus utržil při svém ukřižování, a které se na člověka přenášejí vroucí modlitbou.

Do soupisu ran, spojených s utrpením Krista, patří

• • dlaně nebo zápěstí a chodidla, probodnutým hřeby;
• • bok, probodnutý římským kopím;
• • záda a ramena, poškozené bičem a nošením kříže,
• • dále čelo, poškozené vpichy z trnové koruny.

Více než 700 let byly hlášeny případy těchto zjevně spontánně se objevujících znaků na těle.

Není vyloučeno, že mnohdy šlo uměle vytvořené napodobování těchto znaků. Vznikaly také masová hnutí určitých náboženských komunit, ve snaze vidět tyto „zázraky“. Přestože někteří stigmatizovaní jedinci byli vyšetřeni lékaři, jejich závěry byly omezeny nedostatkem nezbytných doplňkových vyšetření, nebo taková vyšetření byla předem zapovězena, ať už samotnými aktéry nebo církevními hodnostáři. Přístup k jevu byl také závislý na vlastním názoru a přesvědčení výzkumníka.

Může se vyskytovat ale i spontánní povaha těchto lézí? V tom případě by jev byl slučitelný s lékařským podmíněním jejich výskytu.

Stigmata v historii

Poprava zločinců ukřižováním byla praktikována v Římě ještě čtyři století po údajné smrti Ježíše Krista. Ale s výjimkou biblického úryvku (Gal, 6,17: „Ať už mě s tím nadále nikdo neobtěžuje. Jizvy na mém těle jsou znamením, že patřím Ježíši.“), který naznačuje, že by apoštol Pavel mohl být první, kdo přijal znamení umučení Krista, nebylo stigma zmíněno ani na Západě, ani na Východě, a to až do počátku třináctého století.

Prvním známým stigmatikem byl svatý František z Assisi (1182-1226), u kterého se stigmata poprvé objevila v září 1224. Těchto „pět znamení Krista“ bylo objeveno až po jeho smrti. Několik dalších zdrojů, rovněž pocházejících ze 13. století, popisuje podobné případy lidí, vykazujících znamení Kristova umučení.

Zajímavý je závěr jednání provinčního synodu arcibiskupa z Canterbury, který se sešel v Oxfordu v roce 1222. Ten byl nucen řešit tento podivný případ: jakýsi laik dostal stigmata a ukazoval jizvy z pěti ran a začal se nazývat Ježíš. Jeho druh se vydával za Marii, matku Krista.

Případ byl uznán jako rouhačský podvod, doprovázený zvrácenou zvrhlostí (homosexualita byla trestná) a pachatelé byli odsouzeni k doživotnímu vězení.

Markýz Robert de Montferrand, dauphin z Auvergne, se sám stigmatizoval zatloukáním hřebíků do masa, aby začal krvácet.

A konečně ve stejných letech je zmiňován případ mnicha, na jehož čele byl vtisknut znak v podobě kříže, možná vytvořený také jen z čistě materiálních motivů.

Tato svědectví ilustrují změnu stavu mysli věřících, a nový proud náboženského myšlení v římskokatolické církvi, který je definován ztotožněním se s trpícím Kristem, někdy za cenu dobrovolného zmrzačování a sebepoškození.

Stigmata svatého Františka z Assisi byla papežstvím rychle uznána, navzdory odporu malé části kléru, která v nich nacházela dokonce náznaky kacířství!

Během následujících 700 let bylo celosvětově zaznamenáno asi 300 případů stigmatizace.

Naprostá většina stigmatizovaných byli věřící katolíci, často spojovaní s františkánskou nebo dominikánskou tradicí.

V roce 1908 byl publikován další přehled, který publikoval Imber-Gurber. Ten zjistil, že 229 ze všech případů, které shromáždil, se vyskytlo v Itálii, a zbytek případů pocházel z Francie, Španělska a Portugalska, což odráží váhu římského a „středomořského“ katolicismu v historii stigmat.

Stigmata zůstala v Severní Americe zcela neznámé až do rozšíření katolicismu ve Spojených státech.

Jenže k přijetí stigmat však není nutné vyznávat římskokatolickou víru. Ve dvacátém století byli stigmatizováni lidé i jiných vyznání a z jiných kontinentů (Amerika, Austrálie). Stigmata postihuje lidi všech věkových kategorií, zejména však ženy (do roku 1938 bylo stigmatizováno pouze 41 mužů).

Ze stigmatizovaných se často stávají sociálně izolovaní lidé, žijící jako poustevníci nebo v náboženské komunitě.

Historická období, ve kterých je hlášeno mnoho stigmat, stejně jako další zázračné události (například zjevení Panny Marie), často odpovídají okamžikům sociálních katastrof nebo náboženských konfliktů ve společnosti. A konečně, někteří stigmatizovaní lidé vykazují ve své biografii spíše stereotypní chronologii: výskyt nevysvětlitelných a „neléčitelných“ symptomů, po nichž následuje spontánní „zázračné“ vyléčení, a poté výskyt stigmat ve druhé fázi. Některé z nich se staly předmětem vědeckého klinického výzkumu.

Co jsou stigmata?

„Stigmata“ je spontánní výskyt modřin, stop po úderech nebo výprasku a krvácení z paží, nohou, obličeje, zad a nebo boků. Léze se vyskytují za nepřítomnosti zánětu nebo známek infekce. Topografie, která určuje umístění stigmat na těle, však zůstává nepřesná. Počet lézí, jejich velikost a lokalizace se u každé stigmatizované osoby liší. Například poškození pravé strany, způsobené Kristu římským kopím, se objevilo na pravé straně svatého Františka z Assisi, ale na levé straně otce Pia.

Někteří vysvětlují tuto variaci mentální komunikací mezi Kristem tváří v tvář a stigmatizovaným, díky tomu se rána z pravé strany přenáší na levou. Navíc, vycházeje z prací francouzského chirurga Pierra Barbeta (1884-1961), je obecně přijímáno, že pro ukřižování bylo nutné probít horní končetiny hřeby na úrovni zápěstí, nikoli uprostřed dlaní, na rozdíl od všeobecného přesvědčení a mnoha uměleckých zobrazení umučení Kristových z jednoduchých fyzických důvodů (dlaně se trhají pod tíhou těla). Pro některé anatomy je však toto téma stále předmětem diskuse. Navíc díky existenci mnoha způsobů ukřižování v době Krista (různé typy kříže, polohy těla na kříži, možnost sedačky, možnost přivázat ke kříži i ruce a poté je probít hřeby, atd.), stále nelze přesně určit, jak byl Kristus ukřižován. Zajímavé je, že před tím, než se Barbeteho práce stala široce známou, nebyla zjištěna žádná stigmatizovaná osoba, která by měla poraněna zápěstí.

Stigmatizovaní nemají neustále aktivní všechna znamení na svém těle, nebo se u nich časem mohou vyvinout nové léze. Rychlost krvácení je také variabilní. Stigmata mohou sledovat denní rytmus nebo určitou chronologii (každý pátek, určitý pátek), nebo se objevovat každé Velikonoce, nebo dokonce sledovat menstruační cyklus. Kožní projevy se pohybují od lokalizované bolesti přes jizvy a izolované purpury až po hemoragické puchýře, vyžadující převaz. Počet lézí na těle se také liší od jedné do asi tuctu. Příznaky stigmatizace jsou někdy doprovázeny stavy transu a extatických krizí a také sebeomezením ve výživě.

Stigmata z lékařského hlediska

V lékařské literatuře první poloviny dvacátého století se o fenomén stigmat projevil nebývalý zájem, zvláště poté, když v 19. století bylo popsáno asi třicet případů.

Bylo zjištěno, že v mnoha případech vznikla stigmata ze zranění, která si stigmatizovaní sami způsobili – ať už dobrovolně za účelem materiálního zisku, či v mystických klamech, nebo dokonce nevědomě.

Případy, které lékaři považovali a uznali za „spolehlivé“, tedy bez vysvětlení pozorovaných zranění, posílila spekulace spojené se stigmaty. Ale vyloučení vlivu vnějších faktorů, totiž sebepoškozování, v žádném případě nevylučuje možnost existence jiného vysvětlitelného důvodu vzniku stigmat.

Navíc staré případy nemohly být předmětem dalšího výzkumu, který je dnes možný.

Badatelé brzy nastolili otázku, jakou roli hraje psychika a tedy projevy „psychosomatismu“ při vzniku stigmat. Klinické popisy některých stigmatistů, jako byla Teresa Neumannová z Konnersreuthu, jsou skutečně ideální pro hysterické konverze, krize kombinované s vysokou sugestibilitou (amauróza, hluchota, neschopnost chodit).

Někteří výzkumníci navíc odlišili „náboženská stigmata“ od „stigmat, která se vyskytují mimo jakýkoli náboženský kontext“. Fenomén „stigmatizace“ totiž někdy postihuje i nevěřící. Tato nenáboženská stigmata jsou však spojena s velmi specifickými stresovými situacemi.
V roce 1943 se vyskytl případ 31letého muže, trpícího oidipovským komplexem, u kterého se během pozorování třikrát rozvinulo palmární krvácení, které se vždy vyskytovalo v situacích, které vyvolávaly úzkost a připomínaly mu jeho komplex. Kromě toho se vyskytly případy dvou lidí, kteří krváceli na stejných místech, jako lidé v jejich okolí: v prvním případě sestra, která viděla, jak byl její bratr těžce bit, reprodukovala“ krvácení svého bratra na stejném místě, a ve druhém případě osoba, která byla svědkem boje mezi dvěma vojáky, dostala krvácející rány na stejných místech jako jeden z vojáků.

Medicínské pokroky ve druhé polovině 20. století a zlepšení péče o pacienty značně snížily počet „nevysvětlitelných stigmatistů“. Ale některé případy, výjimečné svým klinickým obrazem a dodnes málo pochopené, poukazují na souvislosti mezi psychikou, stresem a somatikou, a mohou vysvětlit, když ne všechny, tak alespoň určitou část „autentických“ případů stigmatizace.

Podívejme se na některé dnes známé diagnózy, které mohou s tématem stigmatizace souviset.

Patomimie a další zranění, která si lidé sami způsobí

První případy „sebevytváření stigmat“ se datují do doby právě prvního stigmatika – svatého Františka z Assisi, který žil ve 13. století.
V Brazílii se vyskytl případu 42letého muže, který vyhledal lékaře kvůli nepravidelným, nebolestivým lézím na dlaních v různých fázích hojení, o velikosti od 4 do 6 cm a vyvíjející se během posledních pěti měsíců. Pacient trpěl diagnózou patomimie (sebepoškozování kůže v důsledku duševní poruchy), teatrálně vstal, aby vysvětlil, že byl požehnán Bohem, skrze znamení Kristova. Pacient neměl žádnou psychiatrickou anamnézu, ale jeho manželka potvrdila, že se její manžel sebepoškozoval kapesním nožem. Je však pravda, že takové případy jsou v lékařské literatuře popsány velmi zřídka.

Mohou se také vyskytovat snahy o sebepoškozování očí, aby se vyvolala hemolakrie – uvolňování krve spolu se slzami. Dále se může k vytváření podvodných stigmat použít krev, získaná z jiné části těla, nebo ze zvířete, nebo použít barviva.

Je třeba připomenout, že i když je stanovena diagnóza patomimie a symptomy po specializované léčbě vymizí, zůstává způsob způsobení lézí někdy pro ošetřujícího lékaře záhadou.

Syndrom bolestivých modřin

Syndrom bolestivých modřin (Gardnerův-Diamondův syndrom nebo DGS, syndrom autoerytrocytární senzibilizace nebo psychogenní purpura) je charakterizován výskytem bolestivých otoků, které se vyvinou do modřin během 24 hodin, bez doprovodných potíží. Postihuje především adolescenty a mladé ženy, po psychickém stresu se občas vyskytuje u mužů a dětí. Nevyvinou se žádné léze, až na několik výjimek.
Jednou z charakteristik tohoto druhu onemocnění je psycho-emocionální stav pacienta. Pro řadu odborníků je to důležité kritérium pro tento syndrom. Pacienti, trpící tímto syndromem mají hysterické povahové rysy, emoční labilitu a někdy až masochistické sklony. Byla také prokázána jejich zvýšená sugestibilita a náchylnost k hypnóze.

Léčba syndromu je obtížná, protože způsob léčby není znám. Mnoho lékařských postupů bylo vyzkoušeno bez většího úspěchu. V případě zjištění duševních poruch (úzkostné, depresivní stavy aj.) je možná jen pomoc psychologická, psychiatrická a dokonce i hypnoterapeutická.

Zástupná menstruace

Zástupná menstruace je cyklické mimogenitální krvácení, které se u žen vyskytuje současně s menstruací. Byly pozorovány v různých orgánech (krvácení z nosu, vykašlávání krve, krvácení z očí, atd.). V ojedinělých vzácných případech dochází k mnohočetnému krvácení (z očí, uší, nosu, konečníku, močového měchýře atd.). Příčiny krvácení mohou být různé, většinou jde o endometriózu (gynekologické onemocnění), nebo amyloidózu (porušení metabolismu bílkovin).

Od krvavého potu Kristova po hematidrózu

Epizoda s „krvavým potem Kristovým“ je součást mučení, které se odehrálo na Olivové hoře před smrtí Ježíše.

• • „Ve smrtelném zápasu se tedy modlil ještě vroucněji a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.“ (Lukáš, 22:44).

Pocení s příměsí krve neboli „hematidróza“ je fenomén, který je v lékařské literatuře zmiňován jen zřídka. Několik takových případů bylo podrobně popsáno a prozkoumáno. Řada případů hematidrózy byla v minulosti klasifikována jako „stigmata“.

Hematidróza se vyskytuje při intenzivním emočním stresu, jako je strach ze smrti (jako v biblickém příběhu o Ježíši). Potenciálně spouštěcími faktory jsou traumatické události (násilná smrt milované osoby, bití, atd.) nebo použití hypnózy.

Hematidróza postihuje především mladé dívky ve věku od 10 do 15 let, ale byl zaznamenán jeden případ u 72letého muže. Případy se vyskytují s různou frekvencí a délkou trvání takového „potu“ (obvykle od několika minut do čtvrt hodiny), často během období úzkosti, a vždy během bdění. Často tomu předcházejí brnění a bolest. Krvavý pot se může vyskytovat na různých místech: na čele, pupku, dlaních, chodidlech, pokožce hlavy, končetin, břichu, trupu, nebo jinde. Kůže je normální, bez zánětu nebo jizev a pacienti jsou v dobré fyzické kondici. Kromě možného „přirozeného“ stresu spojeného se samotnou nemocí jsou pacienti duševně zdraví, nebo mohou trpět depresí. Při hematidróze vypadá vytékající krev průhlednější a tekutější díky zředění potem.

Krvácení se může objevit v situacích, kdy je pocení vyvoláno horečkou, nadměrnou fyzickou aktivitou. Během pečlivého pozorování pokožky hlavy u jednoho mladého pacienta bylo vidět, že krvácení pochází z vlasových folikulů.

Mechanismus hematidrózy zůstává poněkud záhadný.

Krvavé slzy neboli hemolakrie

Krvavé slzy nebo hemolakrie (dakryohemorhóza, dakryohemorea, lacrimae cruentae) je vzácné onemocnění, pro pacienta poměrně děsivá, ale oftalmologům dobře známé. První případy byly zaznamenány na konci 16. století, a od té doby velmi vzácně. Mezi příčiny patří lokální poruchy spojivky a očních víček, nososolacrimálního systému nebo slzných žláz, drenáž krvácení z nosu slznými cestami, zástupná menstruace, trauma, Rendu-Oslerova choroba, a další příčiny.

Někteří badatelé tuto poruchu také spojují se stigmatizací. Jenže žádná pasáž Bible krvavé slzy nezmiňuje.

Nejznámější příklad hemolakrie se vyskytl u Teresy Neumannové. Dostávala se do extatického transu, při kterém krvácela z paží, nohou, pokožky hlavy a hrudníku, a utírala si krvavé slzy. Oftalmologické vyšetření nic nezjistilo.

Hemolakrie a hematidróza se mohou vyskytovat společně. Tak tomu bylo u jedné 10 leté indické dívky, v důsledku těžkého osobního a školního stresu.

Stigmatizace vymizela?

V průběhu vývoje medicínského poznání a popisu nových chorob případy „stigmat“ postupně přešly oblasti středověkých záhad do oblasti organických, psychiatrických či skutečně „psychosomatických“ medicínských patologií. Přesto je ještě řada příčin různých záhadných a znepokojivých „krvavých“ symptomů stále nejasná a léčba neznámá…

Nejznámější stigmatici

• František z Assisi (1181–1226)
• Kateřina ze Sieny (1347–1380)
• Rita z Kašiya (1381–1457)
• Lucie z Narnie (1476–1544)
• Catherine de Ricci (1522-1590)
• Veronica Giuliani (1660–1727)
• Anna Catherine Emmerich (1774–1824)
• Maria von Mörl z Tyrolska (1812–1883)
• Maria Domenica Lazzari (1815–1850)
• Juliana Weiskircher (1824-1851)
• Maria Beatrix Schumannová (1853–?)
• Louise Lato (1850-1883)
• Gemma Galgani (1878–1903)
• Madeleine Xa (1933-?)
• Padre Pio z Pietrelciny (1887–1968)
• Tereza Neumannová (1898–1962)
• Marie Rose Ferron (1902-1936)

Poznámky

• Umučení (utrpení) Krista – podle evangelií sled událostí, které přinesly Ježíši Kristu fyzické i duchovní utrpení v posledních dnech a hodinách jeho pozemského života. Zvláštní místo mezi utrpením Krista zaujímají události, které se odehrály po Poslední večeři: zatčení, soud, bičování a poprava. Ukřižování je vyvrcholením Umučení Krista.
• Hemoptýza je vykašlání krve z dolních cest dýchacích nebo plic
• Hemolakrie – krvácení očí se slzami
• Ehlers-Danlosův syndrom je skupina dědičných systémových dysfunkcí pojivové tkáně způsobených poruchou syntézy kolagenu. Obvykle postihuje klouby, kůži a krevní cévy. Příznaky se velmi liší v závislosti na typu onemocnění, včetně snadno poškozené kůže; nesprávné hojení ran a tvorba jizev; malé a křehké krevní cévy.
• Konverzní porucha se projevuje ve formě neurologických příznaků, které se rozvíjejí nevědomě a mimovolně a obvykle ovlivňují motorické a smyslové funkce. Nástup, zhoršení nebo rozvoj konverzních symptomů je obvykle připisován mentálním faktorům, jako je stres nebo trauma. Jde o formu somatizace – vyjádření psychických jevů v podobě fyzických (somatických) symptomů.
• Amauróza (z řečtiny tmavý, slepý) – slepota, která vznikla bez viditelných anatomických změn oční bulvy.
• Somatizace – projevy duševní poruchy v podobě tělesných (somatických) příznaků. Poruchy, u kterých je možný rozvoj somatizace, jsou velmi různorodé: od těch, u kterých se symptomy tvoří nevědomě a mimovolně, až po ty, u kterých se symptomy rozvíjejí zcela vědomě.
• Dermatóza je rozsáhlá skupina heterogenních onemocnění kůže a jejích přídavků (vlasy, nehty, žlázy) různého původu (infekční, alergická, imunitní atd.), způsobených jak vnějšími, tak vnitřními (endogenními) příčinami.
• Patomimie (z řeckého utrpení, nemoc, napodobování, obraz) – sebepoškozování kůže v důsledku duševní poruchy. Klinický obraz patomimie je velmi rozmanitý: od obyčejných popálenin až po hluboké ulcerózně-nekrotické léze, které napodobují těžké patologické procesy. Patomimii lze poznat podle neobvyklého tvaru a tvaru dermatóz; lokalizace pouze na těch oblastech kůže, které jsou pro pacienta přístupné. Panuje nesoulad mezi klinickými projevy a průběhem dermatózy. Diagnózu potvrdí úplné zhojení kůže u stavů, které vylučují možnost opakovaného sebepoškozování.
• Endometrióza je gynekologické onemocnění, při kterém buňky jako endometrium (vnitřní vrstva dělohy) rostou mimo tuto vrstvu. V této tkáni dochází ke stejným změnám jako u normálního endometria, projevující se měsíčním krvácením. Existují genitální (uvnitř pohlavních orgánů) a extragenitální (mimo reprodukční systém) endometrióza.
• Amyloidóza – porušení metabolismu bílkovin, doprovázené tvorbou a ukládáním specifického protein-polysacharidového komplexu – amyloidu v tkáních. Uložením ve tkáních (například ve stěnách krevních cév, žlázových tkáních atd.) amyloid vytěsňuje funkčně specializované prvky orgánu, což vede ke smrti orgánu.
• Chromhidróza (barevný pot) – barvení sekretu potních žláz červenou, žlutou, modrou, zelenou a dalšími barvami. Chromhidróza může být způsobena syntézou specifického pigmentu v apokrinních žlázách nebo uvolňováním chemikálií, které vstupují do těla potem.
• Pseudochromidróza (nepravá) – uvolňování bezbarvého, obyčejného potu, který získává barvu přímo na povrchu kůže. Pseudochromidróza se vyskytuje u pracovníků podniků, které jsou z povahy své činnosti v kontaktu s určitými kovy a chemikáliemi nebo mohou být spojeny s tvorbou barviv v důsledku životně důležité činnosti mikroorganismů žijících na povrchu kůže.¨
• Randu-Oslerova choroba je dědičné onemocnění, které je založeno na méněcennosti vaskulárního endotelu, jehož výsledkem jsou četné anomálie krevních cév, které krvácejí na různých částech kůže a sliznic rtů, úst a vnitřních orgánů.
• Konverze – ztráta senzorické a/nebo motorické funkce.
• Trombofilie – porušení koagulace (srážení krve), predispozice k tvorbě krevních sraženin.
• Otorhagie – krvácení z ucha.
• Hematurie – přítomnost červených krvinek v moči.

 

• Obr. 1. Stigmata svatého Františka z Assisi. Foto Marco Desscouleurs.

• Obr. 21 Umělecké ztvárnění ukřižování Krista (Karlův most, Praha). Všimněte si hřebu uprostřed dlaně (obr. 22) a rány na pravé straně římského kopí (obr. 23).

• Obr.3 Svatý Řehoř, který pochyboval o stigmatech Františka z Assisi, vidí ve snu svatého Františka, jak plní pohár svou krví. Rytina B. Picarda, 1732.

• Obr. 4 Italská stigmatička Maria Domenica Lazzari, kolorovaná rytina, 1840.

• Obr. 5 Maria Domenica Lazzari. Akvarel L. Giuditti podle skici biskupa L. G. de Segur, 1846.

• Obr. 6 Stigmatická extáze Marie von Mörl. Akvarel L. Giuditti podle skici biskupa L. G. de Segur, 1846.