Na hranicích reality (2)
Sdělovací prostředky naší doby nás dnes a denně zásobují přívalem zpráv o různých záhadných úkazech
MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI
Jak lze usuzovat z ostatních dopisů, nabízejících nám pohled do jeho soukromí i každodenního života, byl to inteligentní, vyrovnaný, racionálně uvažující člověk, který neměl sklon k extrémům a stál docela „při zemi“. Svou harmonickou, střízlivou a bytostně lidskou osobností jako by přímo symbolizoval odcházející věk klasické římské kultury. Právě proto ocitujeme příslušný dopis v maximální možné šíři:
***
LICINIU SUROVI.
Volný čas nám poskytuje příležitost, abych já se něco naučil a ty abys mě poučil. Rád bych tedy věděl, zda si myslíš, že duchové jsou a že mají nějakou podobu a moc, anebo že to jsou prázdná a lichá slova, nabývající podoby jen naším strachem.
Jsem nakloněn věřit v jejich existenci hlavně podle toho, co – jak jsem slyšel – se přihodilo Curtiu Rufovi. Ještě jako zcela neznámý mladý muž se dostal do družiny správce Afriky. Jednou na sklonku dne se procházel v kolonádě. Najednou proti němu jde ženská postava nadpřirozeně velikosti a krásy; poděšen slyšel, jak mu říká, že je Afrika znalá budoucnosti. Předpovídala, že Curtius půjde do Říma, dosáhne tam četných úřadů, s největší mocí se opět vrátí do Afriky a tam zemře.
Všechno se splnilo. Kromě toho se vypráví, že když přistával v Kartágu a vystupoval z lodi, zjevila se táž postava na břehu. Skutečně brzy onemocněl, a jelikož si budoucnost vykládal z minulosti a neštěstí ze štěstí, vzdal se na rozdíl od svých lidí naděje na uzdravení.
Další příhoda, kterou budu vyprávět, jak jsem ji slyšel, je ještě děsivější a neměně zvláštní. V Athénách byl dům, velký a prostorný, ale měl špatnou pověst, že přináší neštěstí. V nočním tichu se ozývalo řinčení železa a při pozornějším naslouchání chřestění řetězů nejprve zdálky a pak docela zblízka. Nakonec se zjevilo strašidlo, vychrtlý stařec obalený špínou, s dlouhými vousy a zježenými vlasy, na nohou měl pouta a na rukou řetězy, jimiž chřestil. Proto obyvatelé domu ze strachu probděli celé noci v hrůze a úzkosti. Bdění mělo za následek onemocnění a potom, jak byli stále více vyděšeni, smrt, neboť někdy i ve dne, když přízrak zmizel, stále se jim míhal před očima a strach trval déle než příčina strachu. Proto opustili dům, odsoudili jej k zpustnutí a všechno přenechali jenom strašidlu. Stále jej ovšem nabízeli ke koupi nebo k pronajmutí, kdyby se náhodou našel někdo, kdo by neznal jeho hrůzy.
Do Athén tehdy přišel filozof Athénodóros, přečetl si vývěsku, a když uslyšel cenu, vyptal se na všechno, protože mu byla podezřelá láce, a všechno se dověděl. Přesto, či spíše právě proto, si dům pronajal. Když se počalo stmívat, poručí, aby mu ustlali v přední části domu, dá si přinést zápisník, pisátko a světlo; všechny své lidi pošle dovnitř domu, sám soustředí své myšlenky, oči a ruku k psaní, aby si nezaměstnaná mysl nevymýšlela přízraky, o nichž slyšela, a zbytečný strach. Na počátku noční ticho jako všude jinde, potom řinčení železa, chřestění pout. Nezvedl oči, nepouštěl z ruky pero, ale zatvrzoval svou mysl a dělal, že nic neslyší. Tu se hluk zvětšoval, přibližoval a byl na prahu, bylo jej slyšet už v místnosti. Filozof se ohlédne, spatří a rozezná postavu, o níž slyšel vyprávět. Stála a kynula prstem, jako by ho volala; on naopak naznačí rukou, aby trochu počkala, a opět se věnuje svému psaní. Postava chrastila řetězy nad jeho hlavou; filozof se opět ohlédne a spatří, že mu kyne jako prve, proto nemešká, vezme světlo a jde za ní. Strašidlo kráčelo pomalým krokem, jako by je tížila pouta. Když zabočilo na domovní dvůr, náhle se rozplynulo a svého průvodce opustilo. Jak zůstal sám, označil místo trávou a listím, jež natrhal. Druhého dne dojde za městskými úředníky a poprosí je, aby dali na tom místě kopat. Najdou se tam v řetězech zapletené kosti, které, celé zvětralé, tam zbyly jako jediný pozůstatek spoutaného těla zetlelého působením času a hlíny: byly sebrány a pohřbeny na státní útraty. Když se duchu zemřelého dostalo náležitého pokoje, dům ho byl zbaven.
Za věrohodnost tohoto příběhu ručí jiní; já se však mohu zaručit jiným za tohle: Mám propuštěnce, který není zcela nevzdělaný. Na jedné posteli s ním spal jeho mladší bratr. Tomu se zdálo, že si někdo sedá na postel, blíží se nůžkami k jeho hlavě a dokonce mu stříhá vlasy z temene. Když se rozednilo, byl ostříhán na temeni a na zemi se našly vlasy. Uplynula krátká doba a podobný případ potvrdil dřívější: Otrok spal spolu s jinými v místnosti určené pro mladé otroky; vyprávěl pak, že okny vešly dvě postavy v bílých tunikách, ostříhaly ho ve spaní a odešly, kudy přišly. Také jeho jasný den ukázal ostříhaného a vlasy roztroušené kolem. Pak se neudalo nic zvláštního, leda snad že jsem nebyl obžalován, ale mohl jsem být, kdyby Domitianus, za něhož se to stalo, byl žil déle, neboť v jeho papírech se našlo Carovo udání na mne; z toho lze soudit – protože obžalovaní mají ve zvyku si nechat růst vlasy -, že ostříhané vlasy mých lidí naznačovaly nebezpečí, jež mi hrozilo.
Proto tě prosím, abys na to soustředil celý svůj um. Věc stojí za to, abys o ní dlouho a důkladné uvažoval, a také já snad stojím za to, abys věnoval trochu toho umu mne. l když obvykle vážíš všechno z obou stran, rozhodni se přece jen trochu víc pro jednu, abys mé nenechal na pochybách a v nejistotě, když pravé proto jsem se dotazoval, abych přestal pochybovat. Buď zdráv.“
Pokračování
Z knihy:
