Chůze po žhavém uhlí

Schopnost člověka chodit po rozpálených kamenech určitě patří mezi případy zvláštních psycho-somatických pochodů.
Nejstarší záznamy o chůzi po ohni jsou kolem roku 500 před n.l. Hovoří o tom, že se začala pravidelně vykonávat v mnoha částech střední a východní Asie. Během plynoucích století se rozšířila směrem na západ kolem Středozemního moře. Také v Severní Americe i jinde v Tichomoří si kmenové kultury vytvořily své vlastní obřady, při kterých chůzi po rozpálených kamenech běžně praktikovali. Západní vědci, kteří o nich slyšeli poprvé, nemohli uvěřit, že muži, ženy i dokonce děti dokážou chodit po rozpálených kamenech a žhavém popelu, aniž by se popálili. Nevěřili jim, až do doby, když příběhů, které vyprávěli a dokládali první bílí osadníci, misionáři a cestovatelé, bylo příliš mnoho na to, aby je bylo možné ignorovat. A tak se akademici a lékařští odborníci zoufale snažili najít pro tento jev racionální vysvětlení.

V roce 1901 se americký profesor S. P. Langaley z Smith institutu stal na Tahiti svědkem toho, jak domorodý kněz přešel po rozpálených kamenech. Po obřadu byl z jámy odstraněn jeden do červena rozpálený kámen, aby bylo možno určit jeho teplotu. Kameň uvedl vodu ve vědru, do kte-rého byl vložen, do varu a udržoval var po dobu 12 minut. Podle toho Langley odhadl jeho teplotu asi na 650 stupňů Celsia.

V roce 1922 se francouzský biskup z Mysore v Indii, Monsignor Despatures, zúčastnil jako pozorovatel chůze po rozpálených kamenech, kterou podstoupil muslimský mystik na nádvoří maharádžova místního paláce. Na celé události, jak ji biskup vylíčil, bylo neobvyklé to, že mystik dokázal přenést svou schopnost i na členy maharadžova orchestru, kteří pochodovali šlehajícími plameny v trojstupech bosí a bez známek poranění.

Mnoho lidí, kteří tento úkaz neviděli na vlastní oči, stále odmítá věřit, že jsou takové věci možné. Místo toho se domnívá, že podstatou tohoto jevu musí být hromadná halucinace, jíž podlehla část zúčastněných svědků.

Na podzim roku 1935 britský badatel v oblasti psychiky Harry Price vzbudil značný zájem, když oznámil, že chce tuto záhadu prozkoumat vyčerpávajícím způsobem. Na počátku září byla na zahradě člena Společnosti pro psychický výzkum Alexa Dribella v Carshaltone v Surrey, vykopaná obrovská jáma. Umístnilo se do ní sedm tun dubových klád, tuna dalšího dřeva, jedno nákladní auto dřevěného uhlí, 45 litrů parafínu a 50 výtisků Timesů. Jáma byla záměrně postavena tak, aby vyzkoušela psychickou sílu jednoho z nejzbožnějších mystiků.

Předmět výzkumu představoval mladý Ind z provincie Kašmír jménem Kuda Bux, který údajně provozoval podobné výkony už dříve při mnoha příležitostech ve své zemi.

Bosý Kuda Bux rovnoměrným krokem několikrát rozvážně po žhoucím povrchu jámy. Byl natočen na 16 mm film, určený pro budoucí generace a pozorován skupinou učených profesorů z Londýnské univerzity.

Přítomný fyzik potvrdil, že oheň dosáhl teploty 1400 stupňů C – teploty vyšší, než při které se taví ocel. Důkladná prohlídka Indových nohou, kterou vykonali tři lékaři, neodhalila žádné stopy po pu-chýřích nebo spáleninách. Když se však pokusili dotknout nejkrajnějšího okraje jámy bosýma no-hami dva badatelé, museli rychle couvnout. V momente měli nepříjemné puchýře a nohy jim začali krvácet.

Britské vědce uvedla táto událost do zmatku. Mladý Kašmířan, který tuto zkoušku provedl, nebyl samozřejmě žádný podvodník, protože na ochranu svých chodidel nepoužil žádné oleje, ani tělová mléka. Těsně před zkouškou mu nohy umyl a osušil lékař. Badatelé si s překvapením všimli, že i když Kuda Bux chodil po rozpálených předmětech v minulosti už několikrát, neměl na chodidlech příliš ztvrdlou kůži. Předmět zkoumání se též v tomto případě nedostal do extáze nebo do vypjatého duševního stavu, ke kterým běžně docházelo při náboženských obřadech jinde na světě. Podle názoru Haryho Price jediný možný závěr byl, že Kuda Bux přesvědčivě dokázal své vítězství nad ohněm tím, že po dřevě a popelu o vysoké teplotě přecházel bez spěchu a s klidnou důvěrou.

Od tohoto podzimního odpoledne v Surrey před více než 60 lety předložili vědci celou řadu teorií, které objasňují chůzi po rozpálených předmětech přirozeným způsobem. Někteří teoretici se do-mnívali, že tato chůze představuje spíše sportovní výkon než zvláštní jev, nebo že se chodidla těch, kteří po uhlí procházejí, uhlí nikdy nedotýkají na tak dlouhou dobu, aby se jim mohly vytvořit popáleniny. Jiní vědci věří, že pot, který se na nohách vylučuje, produkuje určité látky, jež mají zmírňující účinky, a vytvářejí tak mezi kůží a ohněm ochrannou vrstvu.

Jakkoliv se zdají být tyto myšlenky teoreticky v pořádku, nedají se v praxi přesvědčivě dokázat. Když se skupina německých vědců z univerzity v Tubingenu pokusila v Langadháse připojit k Řekům, kteří přecházeli po horkých kamenech, přivodili si popáleniny třetího stupně.

A tak zůstává chůze po rozpálených předmětech zatím mimo chápání vědy, tak jako řada dalších fenoménů.

Ukázky obyčejné síly lidské vůle jsou běžné pro mystiky z řad buddhistů, hinduistů, křesťanů i muslimů a můžeme je sledovat v tak vzdálených oblastech jako je Čína, Tibet, Indie, Japonsko, Filipíny, Fidži, Maurícius, Polynézie, severní Amerika a též celá řada evropských zemí např. Bulharsko. I když to odporuje každému známému zákonu medicíny a překračuje pravděpodobně lid-ský práh bolesti, zůstává skutečností, že každoročně kladou muži a ženy s důvěrou svoje nohy na žhavé uhlí a do červena rozpálený popel…

-jd-

Cesty psychotroniky č. 4, roč. 2005