Život bez stresu ?

Lékaři už dávno zjistili, že negativní emoce jsou často původcem takových onemocnění,

jako je vysoký krevní tlak, bronchiálni astma, alergie, žaludeční vřed nebo vřed na dvanácterníku, infarkt aj. To tedy znamená, že bezprostřední a nejprostší závěr je takovýto: nechceš-li onemocnět, vyhýbej se negativním emocím.

V medicíně existuje psychosomatický směr („sóma“ znamená řecky tělo), který se zakládá právě na tomto závěru: Příčinou mnoha nemoci jsou negativní emoce, které působí na lidi. Ve skutečnosti všechno nelze — jak rovněž zjistili lékaři — vysvětlit touto teorií. Je překvapivé i všeobecně uznávané, že v dobách nejstrašnějších otřesů, jako jsou války a blokády, kdy vzniká nesčetné množství negativních emocí a kdy se životní podmínky stávají krajně těžké, mnohé psychosomatické nemoci (vřed dvanácterníku, hypertonická nemoc a alergie) mizí, jestliže člověk vede aktivní způsob života. Důkladně prozkoumán je takový fenomén, jakým byla „blokádní hypertonie“ obyvatel Leningradu.

Za nelidsky těžkého života v extrémním napětí v obléhaném Leningradu nebyli mezi jeho obyvateli téměř žádní lidé trpící hypertonickou nemocí. Po skončení blokády, kdy se extrémní vypětí boje o existenci zmírnilo a lidé se začali méně bránit těžkostem, případy hypertonické nemoci se opět objevily.

Již dávno nezůstalo nepovšimnuto, že vypjatá a odpovědná činnost zvyšuje odolnost organismu proti nakažlivým nemocem. Například lékaři, zdravotní sestry a sanitáři, kteří obětavě zápasili s epidemií moru či cholery, se těmito strašnými nemocemi většinou nenakazili.

Znamená to tedy, že stresů se není třeba bát a že nejsou příčinou závažných onemocnění? Vůbec ne. Z jedné strany je stres normální a nutnou složkou aktivního života a z druhé strany je předpokladem pro vznik onemocnění nebo dokonce zánik organismu. Kde je tedy hranice mezi tím, kdy reakce na stres je nutnou složkou adaptace, a tím, kdy stresová reakce vyvolává těžké onemocnění? Sovětští vědci Vadim Rotenberg a Viktor Aršavskij předložili vysvětlení vzniku psychosomatických onemocnění. Podle jejich hypotézy nespočívá příčina vzniku psychosomatických onemocnění v emoci — ať kladné či záporné — nýbrž v typu chování člověka, ve stupni jeho aktivity. Prozkoumali různé typy chování a objevili, jak ten či onen typ chování ovlivňuje průběh nemoci. Přitom se zřetelně objevila zákonitost spočívající v tom, že aktivně obranné chování stimuluje mechanismy adaptace a jaksi blokuje vývoj nemoci. Pasivně obranné chování zesiluje možnost onemocnění, potlačuje obranné síly organismu nebo dokonce vede k jeho záhubě.

Hlavní myšlenkou hypotézy se stala koncepce hledačské aktivity. Autoři klasifikují typy chování člověka, vycházejíce přitom z toho, zda v něm je nebo není hledačská aktivita. Hledání aktivního východiska z nepříznivé situace nebo zřeknuti se, upuštění od hledání — to jsou typy chování živočichů i člověka, které jsou, jak praví autoři hypotézy — podstatnějším faktorem než vlastnost emocionálního stresu (záporného či kladného).

Podle názoru autorů hypotézy „je záporná emoce, provázená aktivitou a stimulující hledání východiska ze vzniklé situace, příznivější pro organismus než relativně klidný emocionální stav s nízkou úrovní hledačské aktivity“. A nečinnost je už biologicky škodlivá, nejen pro jednotlivého člověka, ale i pro celou populaci, a tedy i pro pokrok.

Říká se, že rány vítězů se hojí rychleji než rány poražených. Očekává-li například člověk operaci zcela ochromen strachem, snáší ji hůř a také jeho pooperační stav se zlepšuje pomaleji. Právě koncepce hledačské aktivity pomáhá vysvětlit příčiny malého počtu psychosomatických onemocnění za války, i v koncentračních táborech.

Hledání východiska z nepříznivé situace se u zvířat projevuje hlavně v útěku, anebo v útoku (agresi). U civilizovaného člověka lze takové chování pozorovat jen zřídka a jeho hledačská aktivita se projevuje v plánování určitých akcí a v přehodnocení situace. Tyto dva typy chování se vyskytují nejen na podkladě záporných, ale i kladných situací.

Dosáhne-li člověk vytčeného cíle a je spokojený se svou situací, pak se mu nabízejí dvě možnosti: buď si vytyčí nové cíle a dosahuje jich dokonce za cenu neuvěřitelného úsilí, ztrát a nezdarů (takové chování je charakteristické pro většinu tvůrčích osobností), nebo se spokojí s dosaženým a upouští od dalšího hledání.

V prvním případě přispívá aktivní postoj v záporné situaci k udržení zdraví takového člověka. V druhém případě, kdy všeho již bylo dosaženo a není nových cílů, bývá člověk nezřídka postižen takzvanou „nemocí z úspěchů, z dosaženého“. Hlavním činitelem, který působí na naše zdraví, je charakter chování člověka, míra jeho hledačské aktivity, to, jak reaguje na záporné nebo kladné emoce.

Je-li hledačská aktivita zárukou našeho zdraví, pak je nutno ji neustále v člověku rozvíjet. Třebaže je předpoklad pro rozvoj této krajně důležité vlastnosti všeho živého na Zemi již dán v genech, lze jej vypěstovávat od kojeneckého věku, a po celý život. Trpí-li od nejútlejšího věku jakékoli počínání nezdar nebo přináší-li zklamání, pak to zabíjí chuť k hledačství. Samo hledání ztrácí svůj smysl i v tom případě, když se všechno od samotného začátku získává snadno, nevyvolává problémy ani těžkosti.

Velkou úlohu má hledačská aktivita ve stáří. Takzvaný důchodový syndrom nastává u aktivních lidí po odchodu do důchodu. Je např. známo, že mezi vědci, kteří do konce svých dnů žijí neustálou tvůrčí činností, se mnozí dožívají vysokého věku.

Alexandr Tatulov (APN)

Čtení č. 4, 1984 s. 24 – 25