Můj názor na léčitelství

Zajisté jste to již zažili nebo jste to slyšeli vyprávět – pacient přichází k léčiteli, a ten nějakým neznámým způsobem ví o pacientových potížích.

Buď použije nějakou techniku, nebo ne, a i když pacient nic neřekne, léčitel mu poví o jeho potížích, nemocech z minulosti.

Případy, o kterých mluvím, jsem se osobně zúčastnil. Navštívili jsme léčitelku ve vzdáleném městě, kterou jsme do té doby neznali, a ona neznala nás. Přesto bez jakýchkoli pomocných metod okamžitě sdělila jak potíže, se kterými jsme přišli, a nebyly nijak zřetelné, ale určila i příčinu a cesty k jejich překonání. Po nás tutéž, rovněž neméně překvapující zkušenost, zažili i další známí a lidé, potřebující pomoc.

Seznámil jsem také několik lidí s léčiteli a byl jsem osobně přítomen léčebné „procedury“. Při použití mého, netajím se říci, velmi kritického pohledu, se odehrálo jak zjištění nemoci, tak i mnohdy okamžitá úleva.

Jsem si vědom toho, že řada léčitelů je podvodných, dovednou manipulací a systémem otázek zjistí potíže příchozího, pokud ovšem pacient přímo potíže rovnou nesdělí. V těchto případech jsem dbal na to, aby pacient nesdělil nic ze svého života, ze své nemoci, aby léčitel neměl žádný zřetelný záchytný bod k určení choroby. Přesto v řadě případů k přesnému určení nemoci došlo, k nemalému překvapení pacienta i přihlížejících.

Účelu je dosaženo – vlastně již tímto prvním krokem začíná léčebný proces. Pacient je ohromen, a získá tím důvěru k léčiteli, který pro něj má od této chvíle aureolu jasnovidnosti. Vždyť pokud poznal potíže nebo nemoci, které prodělal již před řadou let nebo i v dětství, je jasné, že zde musí mít dar jasnovidnosti! Ať už léčitel poradí cokoli, důvěra v něj spustí v pacientovi samoléčící síly v organismu a každý léčebný prostředek, daný tímto léčitelem je přijímán jako jediný pravý a tak také skutečně pomáhá.

Jde však skutečně o jasnovidnost?

Při množství zkušeností s léčiteli a jejich metodami si dovoluji tvrdit, že tomu tak není.

Tyto zkušenosti říkají, že se ještě nikdy nestalo, aby léčitel odhalil nemoc, o které zatím pacient neví, ale která již je ve stadiu zrodu (kromě případů podvodných léčitelů, vymýšlejících si nemoci pacientů, aby je mohli „zázračně“ vyléčit – pochopitelně za tučnou odměnu), ale ještě nepropukla do otevřeného stadia.

Příklad: pacient byl diagnostikován léčitelem, za kterým zašel ohledně potíží, třeba s pohybovým aparátem. Ty také byly léčitelem zjištěny. Avšak již druhý den byl tento pacient převezen do nemocnice s prasklým žaludečním vředem. Léčitel však nic takového nezjistil, ani nevaroval, neboť ani pacient neměl ponětí o tomto klíčícím nebezpečí nebo si to ani nepřipouštěl, že by mu mohlo něco takového hrozit.

Stejně tak je to i s podstatou léčitelství.

Za 12 let organizovaného působení v oblasti psychotroniky a jiných anomálních jevů jsem pojal nedůvěru ve vytváření jakéhokoliv systému působení nějakých energií, vnějších sil, které by se účastnily léčitelského procesu. Vždy, když už jsem se domníval, že jsem pochopil tento systém z různých psychoenergetických, biotronických, psychotronických učení, zkušeností a praxe různých léčitelů, včetně orientálních filozofií a vytvořil jsem si syntetizující konstrukci, která by to všechno měla srozumitelně vysvětlit a bezezbytku odhalit způsob fungování léčitelství, se objevila nová zkušenost, učení, které to vše postavilo na hlavu.

Je známo, že většina chorob má psychosomatické příčiny – tzn., že je lze odstranit právě zásahem do psychiky člověka, změnou způsobu života a prožívání.

Scénář léčitelského působení je následující: člověk se rozhoduje jít k léčiteli, s chutí se uzdravit. Vše předchozí zklamalo, potíže a klasická vyšetření nepomohla, nejistota jej vyčerpala.

Návštěva u léčitele je připravena – předchozí problémy s léčením, množství návštěv u lékařů a vyšetření přineslo zklamání. Začíná působit pověst léčitele, reklama o případech vyléčených pacientů.

Úkon léčitele – bez ohledu na druh, metodu, úkon léčitele, k tomu jeho chování, vzbuzující důvěru, laskavé srdečné vystupování, nebo naopak netradiční, přímé, rázné, to vše je rozdíl oproti zkušenostem s lékaři.

To vše spouští samoléčící mechanismy u člověka.

Co z toho vyplývá? Jen to, že metoda, kterou léčitel používá, je lhostejná, funguje bez ohledu na tom, zda působí nějaké energie, či jiné tajuplně a cize znějící názvy. Působí však jen a pouze v rámci důvěry člověka a schopnosti léčitele vybudit samoléčící síly, jako výslednice vztahu pacient – léčitel. Samozřejmě, že přitom platí, že vztah pacienta k léčiteli a jeho metodě nemusí být čistě racionální, založený na uvědomění podstaty jeho metody nebo rozumovém uznání jeho schopností. Tento vztah může a jistě je i čistě podvědomý – léčitel může být pouze sympatický, nebo se může neobvykle chovat, vzbuzovat strach, atd. Vzpomeňme třeba na velkou léčitelku dr. Kamenickou, „bábu radnickou“: „Mrcho, chcípneš, když nebudeš dělat to a to…“ a další křik a nadávky slyšeli její pacienti. Ale přesto se uzdravovali i z běžně neléčitelných nemocí, leukémie, rakoviny, atd. Nikdo si po takové návštěvě nezkusil ignorovat její rady, ať už radila cokoli. Těžko v jejích doporučeních budeme hledat racionální jádro, tím si lámali hlavu mnozí lékaři, když jim vyléčení pacienti, nad kterými již zlámali hůl, sdělili, co jim pomohlo k uzdravení.
Mají tedy skeptici pravdu, že působení léčitelů je založeno na sugesci a placebu?

Ano, je to tak.

Ale není to nic neznámého ani škodlivého. Působení víry v uzdravení a její účinky znají všichni lékaři. Je-li velké procento chorob psychosomatických, je přirozené a správné, že ruku v ruce s odstraněním choroby musí jít cesta psychického působení. Co je ta tom špatného, uzdraví-li se člověk za pomoci placeba? Vždyť je známo, že se člověk uzdravil po podání léku, o kterém jen lékař věděl, že je neúčinný, ale jen se vzhledově podobá léku, který pacient zná!

Vzpomínám na článek K. Pacnera z Mladé fronty, který popisoval případ pacienta, který měl být operován kvůli ztuhnutí ramenního kloubu. Operace měla proběhnout v pondělí, a tak byl pacient o víkendu propuštěn na vycházku. Jaké však bylo v pondělí „zděšení“ (autor skutečně v článku napsal „zděšení“) lékařů, když před operací zjistili, že pacient je zdráv, potíže beze zbytku pominuly. Jak je to možné? Ukázalo se, že muž navštívil hromadnou seanci nějakého australského léčitele, který právě navštívil Prahu.

Podobně vystupoval i Anatolij Kašpirovskij. Žádná mystika, žádné tajuplné energie. Normální lekce z psychoterapie. Slovní, naprosto racionální úvod o tom, že je možné se vyléčit ze všeho, jen se musí chtít a přesvědčit se o tom, že to jde. Vyprávění několika lidí, popisujících své potíže a jak došlo k uzdravení. Nic připraveného – přijít k mikrofonu mohl kdokoli. A pak chvíle tiché hudby a zklidnění. To bylo všechno. A fungovalo to!

Máme tu však druhou otázku:

Znamená to, že všichni léčitelé, i „léčitelé“, parazitující na lidské důvěřivosti, podvodníci, lákající množství peněz a prostředků z pacientů, i ti pomáhají? Je tedy škodlivé proti nim vystupovat? Vždyť i oni mohou pomoci!

Ne. Je správné je odhalovat a varovat před nimi. Jistě, mohou pomoci. Avšak komu? A jak? Pouze od peněz.

Máme zde totiž i druhou stranu vztahu pacienta a léčitele. Nejen důvěra pacienta, jeho samoléčící síly, ale i schopnost léčitele tyto síly vyvolat. Reklama léčitele, zprávy o jeho možnostech a schopnostech, napjaté očekávání, neobvyklé prostředí, které pacienta obklopí v jeho čekárně či ordinaci, množství roztodivných předmětů, obrazů apod., a pak samotné chování léčitele – to vše pouze navozuje atmosféru.

Stěžejním je však něco jiného.

Léčitel musí mít pro svou metodu vypracované postupy, logická zdůvodnění, co, jak a proč mu metoda funguje.

Přebírat tyto postupy, hledat v nich nějaké syntetizující jádro, je chybné – zatímco jeden léčitel či skupina léčitelů léčí v mezích své metody, a neumí je překročit, podle nich nelze jinými metodami dosáhnout úspěchu, jiní je překračují a léčí v úplně jiných mezích – proto z toho plyne, že metoda, kterou léčitel používá, je úplně lhostejná.

Léčebný proces se tedy aktivizuje pouze tehdy, pokud je léčitel přesvědčen, že právě v hranicích své používané metody funguje přenos léčebných sil od něj k pacientovi. Pokud však překročí tuto svoji hranici, tzn. – pokud překročí pravidla, o kterých je sám přesvědčen, že fungují, léčebný přenos přestává sám fungovat.

Jsem přesvědčen o tom (a několik zkušeností jsem již také pochytil), že pokud „léčitel“ není o své metodě přesvědčen, nebo ji používá jen jako kulisu pro ohromení pacienta, zatímco myslí na odměnu, kterou vyinkasuje, nebo i jeho vztah k pacientovi není upřímný (pacient je mu nesympatický, atd.), výsledek, tj. spuštění samoléčících sil u pacienta se nekoná.

Vnitřní poctivost, přesvědčení a chuť pomoci, vedle nezbytných a pevných etických a morálních norem – to je pravá výbava léčitele. Léčebný proces je pak výslednicí mnoha vlivů a stavů až k cíli, který je závislý na celkové souhře vztahu léčitele a pacienta.

V této stati jsem se zatím záměrně vyhnul souběžnému působení klasického léčení při vztahu pacienta a léčitele. Nechápu a nesouhlasím s dělením, zda za uzdravením stálo jen a pouze klasické či alternativní léčení. Nesouhlasím s tím, pokud jeden směr zapovídá druhý, pokud si zásluhy přisvojuje ta či ona strana. Jak jsem řekl, výsledek je souhra všech vlivů, a nelze jej dělit. Důležité je uzdravení, nikoli dohady o tom, co přesně zapůsobilo. Často lze slyšet, že člověk by se uzdravil i bez léčitele, za pomoci klasické léčby, kterou souběžně absolvoval. Ano, je to tak, ale nikdo nemůže vyloučit, že právě spolupůsobení léčitele neurychlilo, neusnadnilo tento proces. Vzhledem k tomu, že každý člověk je jiný, a průběh nemocí individuální, nelze to vyloučit, ani nijak, třeba statisticky doložit.

Chraňte se ovšem léčitelů, kteří zakazují klasické léčení, doporučují neužívat předepsané léky apod. Je to nebezpečný hazard se zdravím i životem pacienta a žádný člověk s odpovědností vůči druhým toto neudělá.

To, co zde píši, je názorem k diskusi, nikoli konečný závěr. Rád se poučím ze zkušeností a dalších názorů.