Prokletý automobil

Mysterydogs reagují na kapitolu z knihy: Lazarus R.: Za hranicí reality, Almanach nevysvětlených záhad 20. století. Beta, Dobrovský a Ševčík, Praha – Plzeň, 1997 (britský originál: Beyond the Impossible, Warner Books, London, 1994).

Popis příběhu

Ve výše uvedené knize líčí Richard Lazarus v kapitole pod názvem “Nešťastný mercedes“ příběh, který lze stručně shrnout zhruba takto:

Limuzína značky Mercedes-Benz, v níž byl v Sarajevu v roce 1914 zastřelen rakouský následník trůnu arcivévoda Franz Ferdinand ďEste s chotí, byla zatížena jakýmsi zvláštním prokletím. Po sarajevském atentátu brzy následovalo vzájemné vyhlášení válečného stavu mezi většinou evropských států; následné události vešly do dějin pod pojmem 1. světová válka. Tehdy přešel mercedes do rukou rakouského generála Potiorka a byl využíván pro potřeby jeho pluku. Jeho pán byl krátce nato postižen neuvěřitelnou nepřízní osudu. Jím vedené jednotky utrpěly fatální porážku, pod jejímž vlivem se Potiorek vzdal své generálské hodnosti i kariéry, odešel do ústraní na venkov, kde brzy podlehl šílenství.

Mercedes přešel do držení jakéhosi kapitána, jednoho z Potiorkových důstojníků. Ten se třemi dalšími vojáky přišel při havárii v roce 1915 v tomto vozidle o život.

Po válce přešel vůz do civilních služeb. Jeho majitelem se stal guvernér Jugoslávie. S vozidlem došlo k několika nehodám, nejvážnější z nich se přihodila na podzim roku 1919. Při převrácení v zatáčce zahynul řidič vozu, guvernér přitom přišel o ruku.

V roce 1923 byl mercedes prodán jakémusi lékaři. Po čase, opět při převrácení, zahynul lékař a dva kolemjdoucí venkované.

A “krvavá sága“ pokračovala i v případě dalších majitelů vozidla. Pouze jakýsi zámožný zlatník soužití se svým vozem bez pohromy přežil, ovšem jen proto, aby posléze spáchal sebevraždu.

Dále je zmiňován srbský farmář, který sice auto neřídil, spadl však pod jeho kola, a majitel garáží, který auto zajížděl po opravě a opět zahynul při havárii.

Poslední majitel vozu, jistý Tibor Hirschfeld, zemřel ve vozidle se svými čtyřmi spolujezdci při čelní srážce s autobusem, když se společně vraceli ze svatby.

Vinou tohoto automobilu přišlo o život celkem dvaadvacet osob (nevíme, je-li k tomu počítána i ta zlatníkova sebevražda).

R. Lazarus pak doslova praví: Naštěstí pro motoristy celého světa je nyní auto bezpečně umístěno ve vídeňském muzeu.

Podezření

Tady nejspíš něco nehraje, řekl jsem si po dočtení výše uvedeného příběhu. Ve zmíněném “vídeňském muzeu“ jsem přece byl v roce 1991 a vystavený vůz jsem tam skutečně viděl. Měl dozadu sklopenou plátěnou střechu a, pokud se nemýlím, v jeho boku, snad na dvířkách, byl zřetelně v plechu vidět průstřel. Na sedadlech otevřeného vozu byly vedle sebe vyloženy uniforma následníka trůnu a šaty jeho manželky, obojí s rozsáhlými hnědými skvrnami jejich krve. Celý exponát působil velmi důstojně, prostě, ovšem zároveň byl šokující.

Ve všech médiích jsme dnes zvyklí vidět mrtvoly, ať skutečné nebo filmové; už to na nás příliš nepůsobí. Obvykle však nevídáme intimní věci obětí, jako třeba oděv, který na sobě měli v okamžiku vraždy, zalité jejich krví. V každém případě působil celý exponát velmi autenticky. Tady skutečně něco nehraje.

Zde naši podezíravost prozatím ukrotíme a pokusíme se na celou věc podívat ještě z poněkud jiného úhlu.

Arcivévoda Ferdinand

Sarajevský atentát nebyl jen jakýmsi spouštěcím mechanismem první světové války, ale, alespoň dle pana Lazaruse, odstartoval i celou sérii zlovolného působení zmíněného automobilu.

V každém případě jsme přesvědčeni, že sarajevský atentát jako historická událost, i jeho nešťastné prominentní oběti, si zde zaslouží alespoň několik následujících odstavců. Tedy:

V roce 1908 anektovalo Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu, což pouze vyostřilo všeobecně neuspokojivou národnostní situaci v říši. Krátce před válkou se z pověření císaře Františka Josefa I. jeho synovec a následník trůnu, arcivévoda (“Erzherzog“) František Ferdinand (1863 – 1914), stal generálním inspektorem veškeré branné moci a v případě válečného konfliktu měl být vrchním velitelem vojenských sil. Ačkoliv v oblasti politické Ferdinand žádné takto jasné pověření prozatím neměl, všeobecně se od něj očekávalo, že politicky zmodernizuje rakousko-uherský státní celek.

Postavení jednotlivých národů by se tak na jedné straně zlepšilo, Ferdinand snad uvažoval o jakési federaci. Jejím hlavním účelem ovšem mělo být zrušení mimořádného postavení Maďarů a jejich vyrovnání na úroveň všech ostatních členských národů. Konečným cílem, je ovšem otázkou nakolik reálným, měla pravděpodobně být redukce rakousko-uherského dualismu na jakýsi vícenárodní pluralismus, ovšem samozřejmě pod vedením Habsburků. Což by v konečných důsledcích mělo vést k upevnění jak jejich postavení, tak i další existence jimi ovládaného rakouského státního celku.

Jinak bývá Ferdinand líčen jako typ povýšeného, ctižádostivého aristokrata, nesnášejícího odpor a holdujícího mnohým “panským choutkám“, zároveň však i jako politický realista, snažící o modernizaci armády, ale přitom usilující o předcházení konfliktům vně i uvnitř říše; považoval je za vážné ohrožení její stability.

Romantika a politická realita

Asi nám bude připadat sympatické, že svolení ke sňatku s krásnou, avšak “málo urozenou“ českou (i když údajně velmi poněmčenou) hraběnkou Žofií Chotkovou, si Ferdinand na svém strýci císaři doslova vyvzdoroval. Oba snoubenci od záměru společného života neustoupili ani za císařovy podmínky, že Žofie nikdy nezíská titul císařovny a jejich děti nikdy nebudou smět dosednout na habsburský trůn.

Pohlédneme-li však od této bezmála romantické záležitosti směrem k dobové politické situaci, bude nám zřejmé, že vzhledem ke svým plánům měl následník trůnu pravděpodobně rozsáhlý okruh nepřátel, jak mezi zapřisáhlými balkánskými nacionalisty a separatisty, tak i mezi maďarskými či dokonce rakouskými, a možná i německými konzervativci. Neměl totiž nejlepší vztahy ani s Německem (s dominujícím vlivem tehdejšího Pruska), jehož imperiálních ambicí si byl dobře vědom.

Mimo to bylo tehdy samostatné Srbsko považováno za zájmovou sféru Ruska. Rakouská anexe sousední Bosny a Hercegoviny byla bezpochyby Srbskem vnímána jako přímá hrozba, Ruskem pak jako ohrožení jeho zájmů na Balkáně. Na Ferdinandově smrti tedy mohl mít v Evropě zájem ledaskdo. Není tak podstatné, kdo atentát provedl, ale kdo stál v jeho pozadí.

Sarajevský atentát

Historici se shodují na tom, že vojenské manévry plánované na léto 1914 v “rakouské“ Bosně a Hercegovině, v těsné blízkosti samostatného Srbska, představovaly vůči tomuto sousednímu státu a potažmo i vůči zájmům Ruska poměrně značnou provokaci.

Arcivévoda Ferdinand na nich přislíbil svou účast jako čestný host. Snad chtěl svou přítomností zklidnit případné politické a národnostní rozjitření, rozhodně však jako budoucí císař chtěl a musel ukázat, že se nebojí.

Osudovým výsledkem celé situace nakonec bylo, že v nedělní dopoledne 28. června 1914 nasedli Ferdinand s Žofií do otevřeného automobilu, aby s kolonou několika doprovodných vozidel vykonali slavnostní projížďku bosenským Sarajevem, která měla vrcholit slavnostním uvítáním páru na sarajevské radnici. Mimo řidiče byl v jejich voze ještě generál Potiorek, zemský velitel Bosny, a hrabě Harrach, majitel vozu.

Do celkem zřejmé, byť tragické logiky tohoto vývoje událostí, nám jaksi zcela nezapadá postava hraběte Harracha. Jaká vlastně byla jeho úloha v Bosně, proč bylo k danému účelu použito jeho soukromého vozidla? Přiznáme se však, že jsme tímto směrem nepátrali, ostatně pro celkový cíl našeho pojednání to není příliš podstatné.

Několik naivních srbských studentů se cítilo být povoláno k tomu, osvobodit svět od rakouského arcivévodského páru. Materiální podporu jim poskytl okruh srbských vojenskopolitických protirakouských jestřábů. Ani zde nepovažujeme za nutné zacházet do dalších podrobností.

Brzy dopadl na pomalu jedoucí otevřený automobil první úder, v podobě hozené bomby. Odrazila se však mimo vůz, buďto duchapřítomným zásahem samotného Ferdinanda anebo po dopadu na složenou plátěnou střechu auta. V každém případě vybuchla až na zemi za vozem, aniž by jeho posádce nějak ublížila.

Arcivévoda přesto pokračoval v naplánovaném programu a zpáteční cesta z radnice se mu stala osudnou. Pod vlivem prvního vražedného pokusu došlo k nejasnostem ve volbě zpáteční cesty pro kolonu. Na jednom místě řidič zastavil, aby se vrátil do správného směru. V tom okamžiku padly výstřely.

Prameny tvrdí, že tyto výstřely byly pouze dva a že srbský student Gavrilo Princip, který rozhodně nebyl žádným cvičeným teroristou, střílel sice z nevelké vzdálenosti, ale prakticky bez míření. Je zřejmé, že musel být i pod velkým psychickým tlakem. Nelze si však představit krutější náhodu. Výstřely zasáhly svůj cíl přesně. Střela, která prorazila dvířka vozu zasáhla Žofii do břicha. Střela nad okraj vozu zasáhla Ferdinanda do krční tepny. Uvádí se, že Žofie zemřela prakticky ihned a arcivévoda krátce nato.

Některé prameny uvádějí i opačné pořadí úmrtí obou manželů, ale opět: Pro účely našeho pojednání to není významné.

Teorie spiknutí

Teorie spiknutí se vynoří při atentátu na každou velkou osobnost. V tomto případě teorie vycházela především z toho, že po prvním pokusu o atentát vůz neopustil co nejrychleji nebezpečné místo, jak by se dalo očekávat, ale na několik minut zastavil, k jakémusi objasnění celé záležitosti. I v druhém, tragickém případě, vůz při zmatcích s volbou správné cesty “náhodou“ zastavil právě v blízkosti čekajícího střelce.

V těchto souvislostech kladou historici své podezření na generála Potiorka a kupodivu nikdy na hraběte Harracha. Je to snad proto, že Potiorek byl v tomto případě “velitelem vozu“ a nejspíše jakýmsi organizačním velitelem celé kolony, takže měl i přímou pravomoc a odpovědnost za určování směru a způsobu jízdy? Ostatně, jako vojenský velitel Bosny nesl formální odpovědnost prakticky za vše. Naproti tomu, dle některých pramenů se zdá, že i Harrachovo chování, zejména při prvním incidentu, vykazovalo jisté podivnosti. Mohl snad i hrabě Harrach, vzhledem k tomu že byl majitelem vozidla, též ovlivnit jeho jízdu?

Jisté je pouze to, že Potiorek, o Harrachovi ani nemluvě, nebyl ve věci atentátu nikdy brán k odpovědnosti. Byl však vbrzku zasažen krutým dopadem osudu, jak nám ve svém příběhu líčí Richard Lazarus. Jak ovšem vzápětí uvidíme, pan Lazarus si zde do značné míry pustil na špacír pouze svou vlastní fantazii.

A tím se vlastně dostáváme zpět k hlavnímu účelu našeho pojednání. Omlouváme se, že jsme se nechali snad poněkud více strhnout podmanivým tématem sarajevského atentátu, a vracíme se k tomu, co musí nyní nutně následovat. Totiž:

Pátrání

Jak to tedy bylo s magickou smrtící mocí inkriminovaného automobilu, který pan Lazarus označuje za Mercedes-Benz?

V případě jím zmiňovaného “vídeňského muzea“ se jedná o Muzeum vojenské historie, tedy Heeresgeschichtliches Museum, umístěné v impozantní budově tzv. bývalého Arsenalu, nedaleko vídeňského Jižního nádraží (Südbahnhof).

Zkusmo jsem v prosinci 2003 odeslal e-mail na kontaktní adresu muzea, na níž si lze objednat prospekty či průvodcovské služby pro zájezdy a podobně, a přiznám se, mnoho jsem od toho neočekával.

V e-mailu jsem se odvolal na historku v Lazarusově knize o “kletbě automobilu“ s tím, že mám pochybnosti o její serióznosti, neboť exponát, který jsem před několika lety viděl, na mne působil velmi autenticky. Zdá se mi proto nepravděpodobné, že by zde byl vůz vystaven v této podobě až dodatečně, po absolvování celého svého dalšího a neblahého “života běhu“, popisovaného Richardem Lazarusem.

Zásadní otázka, která z celé věci vyplývá, je tedy autenticita vozidla, a zdvořile jsem žádal o její potvrzení či vyvrácení.

Výsledek

K mému překvapení mi již druhý den odpověděl sám ředitel muzea, pan Dr. M.R. Jeho odpověď byla stručná a jasná:

Vážený pane,

historka z Lazarusovy knihy je nesmysl. V příloze Vám zasíláme příslušný text z našeho katalogu. S pozdravem ředitel …

Neméně věcný byl i přiložený text:

“Sarajevský automobil“ – Osobní vůz značky Gräf & Stift, rok výroby 1910, čtyřválec, 28/32 PS. Vlevo od čelního skla malá standarta arcivévody. Po atentátu byl automobil uložen v Sarajevu. Jeho vlastník, František hrabě Harrach, jej věnoval císaři Františku Josefovi, který zařídil předání vozu c. a k. Vojenskému muzeu. V letech 1914 až 1944 byl vůz vystaven v “polní hale“ muzea. Ke konci druhé světové války byl automobil poškozen, od roku 1957 se po zrestaurování nachází ve svém dnešním výstavním prostoru.

Závěr

Historka líčící “krvavou ságu sarajevského automobilu“ v knize Richarda Lazaruse je nesmysl. Je k tomu třeba ještě něco dodávat?

Ale samozřejmě, že ano. Není to totiž jenom nesmysl. Je to podvod, na kterém pan Lazarus (či ten kdo se pod tímto jménem opravdu skrývá) a všechna zainteresovaná nakladatelství vydělávají po celém světě pěkné peníze.

Je neuvěřitelné, že ve svém výplodu se pan Lazarus nezatěžoval ani tak významným detailem, jakým je skutečná značka vozu. Svou historkou dobrému image značky Mercedes-Benz jistě neprospěl. Co kdyby se tato firma rozhodla jej proto žalovat? A co kdyby …? Ale to už se dostáváme někam jinam.

Vraťme se raději zpět k záhadám. Bohužel pro ně i jejich milovníky z toho vyplývá jediný závěr:

Lidé čtěte! Ale nedůvěřujte!

Literatura

• Informační materiály muzea.
• Nový K.: Sarajevský atentát, 1960

© Tomáš a Martin Dosoudilovi, 2/2004, Mysterydogs.cz